SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Bodyguard 01

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

„Tak ty mě nebudeš poslouchat?!“ zařval a praštil se mnou o zeď. Dost to bolelo, ale já nevykřikl. Takovou radost mu neudělám.
Byl jsem přitisknutý čelem ke zdi, na krku jsem cítil jeho dech a na nahém těle vzrušené přirození. Měl jsem co dělat, abych se odporem netřásl jako osika. Kdybych za posledních několik hodin něco jedl, pravděpodobně bych to zase, navzdory palčivému hladu, vyzvracel.

Strčil mi koleno mezi nohy a donutil mě je roztáhnout. Je to tu zas…

Zavřel jsem oči a pevně stiskl víčka, zaťal jsem zuby, ruce v pěst, zhluboka jsem se nadechl. A už jsem cítil, jak do mě vstupuje. Nikdy nepoužíval lubrikant a kondom už vůbec ne. Proto to pokaždé hodně bolelo a často mi tekla krev. Chtěl totiž, abych křičel bolestí a zároveň vzdychal rozkoší. Chtěl, aby mi tekly slzy, abych mu vzlykal v náručí. Řekl mi, že ho to tak nejvíce vzrušuje. A právě proto jsem se rozhodl nevydat ani hlásku. Neukápne mi jediná slzička!

Avšak musím přiznat, že už jsem na pokraji zhroucení. Trvá to už příliš dlouho…

* * *

„Už jste nějak pokročili s tím případem pohřešovaného zpěváka?“
„Pořád nic, šéfe.“ odpověděl smutně policista. „Prošli jsme všechny stopy, ale nic, co by naznačovalo, co se s ním stalo, jsme nenašli.“
Povzdechl jsem si. Už je to tři měsíce. Asi to budu muset vzít zase do svých rukou…

* * *

Místností se rozléhaly vzrušené steny. Přirážel tvrdě a mé nahé tělo se rozdíralo o hrubou studenou stěnu mého vězení.
Vězení…
Ano. Vězení. Malá místnost bez oken, v níž jsem nyní nedobrovolně držen. Kam mě téměř každý den chodí znásilňovat tento odporný chlap!

Podle hlasu poznávám, že už se blíží k vrcholu…
Při posledním přírazu mnou smýkl tak tvrdě, že jsem se praštil o stěnu do hlavy a málem jsem kvůli tomu upadl do bezvědomí. Měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou, ale ustál jsem to. Pomalu ho ze mě vytáhl a slastně zavzdychal. Poté jeho zrak padl na mě. Vzdorovitě jsem jeho pohledu odolával. Viděl jsem na něm, jak ho to dopaluje.

„Však já tě jednou zlomím! To ještě uvidíš!“ a ještě než dořekl, hrubě mi jednu vrazil. Avšak já na to byl připravený – takové věci on dělal často – a ani jsem se nepohnul.

Odfrkl si, zapnul si kalhoty a odkráčel z místnosti, nechaje mě tak, jak jsem. Slyšel jsem otáčení klíče v zámku – jako obvykle na dva západy – a těžké kroky vzdalující se vzhůru po schodech.

A teprve pak, když dozněla ozvěna posledního kroku, jsem se pomalu sesunul k zemi. Cítil jsem, jak mi po stehnech stéká sperma smíšené s krví. Už jsem neměl ani sílu se zvednout a alespoň si lehnou do postele natož se očistit. A s posledním úpěnlivým Proboha, pomozte mi někdo!!! jsem na místě upadl do milostivé tmy bezvědomí…

* * *

Stalo se to třetího dne mého pátrání. Pustil jsem se do vyšetřování na vlastní pěst a ve svém volnu si ještě jednou procházel všechna místa, kam náš slavný pohřešovaný zpěvák Raphael Ross, bezprostředně před svým zmizením, zavítal. Mým nadřízeným to nevadilo. Vyřešil jsem takhle sám už několik případů a jestli si tím přidělávám práci navíc, to je moje věc. Zrovna jsem vešel do podniku s názvem Red Rabbit, když tu mě přepadl ten známý pocit, že tohle je to místo, které hledám.

Na chvíli jsem se zaposlouchal. Šum hostů, cinkot sklenic a, jak jsem musel po chvíli uznat, docela kvalitní hudba. Museli zde mít dobrého deejaye. Možná právě proto sem Raphael chodil. Byl to přece muzikant, no ne?

Nenápadně jsem se rozhlédl kolem sebe. Překvapil mě tvar místnosti. Byl dokonale kruhový s klenutým stropem. Vládlo zde šero. Neviděl jsem žádná okna a jediným zdrojem světla byly tudíž jen barevné žárovky a reflektory, které vše dokonale zkreslovaly a jejichž efekt ještě umocňovala velká disko koule, zavěšená přímo uprostřed klenby. Pod ní se rozprostíral kruhový taneční parket, kolem něj pak stoly, každý různě velký a s různým počtem židlí. A samozřejmě zde nechyběl ani bar. Stál přímo naproti vchodovým dveřím. A přesně tam jsem měl namířeno.

„Dobrej večír! Jmenuju se Lucas Price a hledám tady ňákýho Henryho Coxe. Prej mu to tady patří,“ oslavil jsem vysokého plešatého muže za barem. Jsem dobrý herec, a tak se pro snadnější probíhání akce vždy přizpůsobím lidem, ze kterých chci vytáhnout informace, aniž bych to z nich musel páčit násilím.
„Co od něj chceš?“ zeptal se, avšak nikoliv podezřívavě. Kdybych řekl, že jsem polda, poslal by mě do háje, ani bych nemrkl.
„No, to je krapet moc osobní,“ předstíral jsem rozpaky.
„Tak dobře. Šak já ti pro něj du.“ A vskutku. Otočil se a zmizel v nenápadných dveřích, kterých jsem si předtím nevšiml. A mezitím, co jsem na něj čekal, se náhle znovu dostavil ten pocit, že to nebo ten, koho hledám, je nablízku.
Otočil jsem se právě včas, abych spatřil do místnosti vcházet muže střední postavy, oblečeného ve vojenských kalhotách a botách a v bundě s kapucou, jež mu zahalovala obličej. Přeběhl mi mráz po zádech. To je on!
Za mými zády se mezitím vynořil ze dveří barman i s majitelem podniku. Barman si musel odkašlat, abych si jich vůbec všiml. Mé myšlenky teď létaly úplně někde jinde, než by měly. Málem jsem dokonce zapomněl změnit způsob řeči.

„Ach! Pardón! Já si vás nevšim,“ omlouval jsem se rychle.
„No, jo, no jo! V poho! Ale teď mi rychle vyklop, co po mně chceš. Nemam čas se tady s tebou sr*t! Mam taky mnohem důležitější věci na práci,“ vyjel na mě podrážděně vypadající chlapík s hrubými rysy v obličeji, křivým nosem, který byl jistě už několikrát přeražený a hustým srostlým obočím.
„Kdo je tamhleten týpek?“ zeptal jsem se tedy.
„To si mě sem vytáh jenom proto, aby ses mě zeptal na tohle?!“
„Původně ne. Změna plánu,“ pokrčil jsem rameny. Já se tak lehce zmíry vyvést nedám.
Naznačil mi, ať se k němu nahnu blíž. Jeho dech páchl po česneku. Ztlumil hlas, takže ho přes hluk panující v místnosti nebylo skoro slyšet.
„Menuje se ňák Ulrich Slater nebo tak. Já, bejt tebou, tak na toho si dávam dobrej pozor! Prej ho asi tak před třema měsícema pustili z lapáku. A víš, co někerý lidi řikaj? Že ho prej zabásli za to, že znásilnil jinýho chlapa! Rozumíš?! Jinýho chlapa!!
Ano. Tak teď už to bylo jasné.
„Řekli ste tohle i poldům, když tu nedavno byli?“
„Ne. Proč bysme měli?“ jeho výraz napovídal, že je mou otázkou šokovaný.
„Protože tenhleten týpek má pravděpodobně prsty namočený ve zmizení naší slavný zpěvácký hvězdičky Raphaela Rosse…“

* * *

Dodatek autora:: 

Malá ochutnávka toho, co jsem zrovna začala psát. Další díly přidám teprve podle ohlasu.
Pořád nemůžu uvěřit, že jsem si fakt troufla na Yaoi/Shounen ai ! Je to moje první povídka takovéhoto typu, tak buďte prosím shovívaví... Ale ráda přijmu i kritiku, takže se nebojte mi své připomínky psát do komentářů. I když v tomhle díle se yaoi akce dočkáte jen ztěží.
A to bude asi už konec mé výřečnosti.
Tak přeji pěkné počtení... Wink

4.827585
Průměr: 4.8 (29 hlasů)