SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Bodyguard 05

Schoval jsem se do místnosti hned naproti kuchyni. Předpokládal jsem, že jakmile si Slater všimne odemčených dveří, půjde okamžitě zkontrolovat Ralpha.
Měl jsem pravdu.
Sotva vešel dovnitř, ještě stihl spatřit mé boty a ihned se vydal svižným krokem směrem do kuchyně. Jakmile zahnul do dveří, ocitl se ke mně zády. A přesně to jsem potřeboval. Potichounku jsem se k němu začal plížit blíž. Už jsem ho měl skoro nadosah, když tu se náhle otočil! Oba jsme strnuli v pohybu. Zdá se, že jsem ho trochu podcenil. Pomyslel jsem si hořce.
„Kdo, k čertu, si?!“ vyrazil ze sebe. „A co tady, dopr**le, pohledáváš?! Jestli chceš prachy, tak to ses měl porozhlídnout někde jinde!“
„Já tady nejsem, abych ti krad‘ prachy.“
Čekal jsem, až mu to konečně dojde. Nebo až si to konečně připustí? Sledoval jsem, jak se v jeho očích střídají nepochopení s pochopením a vzápětí, jak pochopení střídá vztek. Koutkem oka jsem postřehl pohyb jeho ruky, avšak dříve než jsem s tím stihl cokoliv udělat, svíral už v ruce rozevřený kapesní nůž. Tak kudlu si na mě vytáhne?! Jen počkej! S takovými jako si ty, už jsem měl mnohokrát co dočinění! Pomyslel jsem si v tu chvíli. Ale přiznávám, že podruhé jsem ho už podceňovat neměl. Mělo mi podle jeho zkušeného postoje dojít, že to už dávno není nějaký začátečník! A bohužel jsem na to pořádně doplatil.
Čekal jsem, až zaútočí první. Nekonečně dlouhé vteřiny jsme jen stáli a ostražitě sledovali jeden druhého; vzájemně jsme hodnotili sílu protivníka. A pak, ve chvíli kdy jsem to nejméně čekal, po mě tím nožem hodil! Smrtonosné ostří mi mířilo přímo do srdce. Jen díky léty vycvičeným reflexům se mi podařilo vrhnout se na poslední chvíli do strany. Avšak i přesto jsem nebyl dost rychlý. Cítil jsem, jak se mi čepel zařezává hluboko do ramene. Celým mým tělem otřásla vlna bolesti, až se mi na okamžik zatmělo před očima.
Jakmile jsem silou setrvačnosti dopadl na podlahu, škubnutím jsem si ostří vytáhl z rány. Do oblečení se mi okamžitě začala vsávat má vlastní krev. Nicméně jsem neměl čas nad tím dlouho přemýšlet. Ve chvíli na mě zaútočil Slater a já se musel bránit. Bohužel, velmi rychle jsem si uvědomil, že to nebude tak snadné. Když jsem totiž chtěl zraněnou rukou vykrýt jeho ránu pěstí, zjistil jsem, že s ní nedokážu pohnout ani o milimetr. A jelikož jsem kvůli tomu nebyl v tu chvíli ničím chráněný, dostal jsem jednu do zubů, až se mi před očima roztančily hvězdičky.
V ústech jsem pocítil sladkou chuť krve. A v tu chvíli jsem dostal nehorázný vztek. Pocítil jsem strašlivou nenávist vůči tomuto muži, jenž doteď páchal na Raphaelovi taková zvěrstva a jenž se mě nyní pokoušel zabít nožem. Tento vztek mi vlil do žil nové síly. Najednou jsem zcela zapomněl na bolest, jež mě svazovala. Pevně jsem uchopil nůž, který ještě před chvílí použil on proti mně a ve chvíli, kdy se mi chystal zasadit další ránu pěstí, jsem mu ho vší silou vrazil až po rukojeť do paže. Zavyl bolestí a chytil se za poraněné místo. Využil jsem příležitosti a odstrčil ho od sebe. Něž se stačil vzpamatovat, už jsem ho kolenem tlačil k zemi a vrážel mu jednu ránu pěstí za druhou. Ani jsem nevěděl jak, a už bylo po boji. Slater pode mnou bezvládně ležel na podlaze a já se pomalu začal vzpamatovávat.
S odporem jsem se podíval na Slaterovu zkrvavenou tvář. Ani mě nenapadlo ho litovat. Dostal, co si zasloužil. Jen by mě zajímalo, jak to vysvětlím nadřízeným, ale tím se budu zabývat teprve, až bude třeba. Teď jsem měl na starosti jiné věci. Jako například najít Ralphovi něco na sebe.
Vyškrábal jsem se na nohy a přitom jsem nebezpečně zavrávoral. Pohlédl jsem na své zranění. Málem jsem na něj zapomněl, ale teď se urputně hlásilo o pozornost vlnami bolesti, jež mi vysílalo do celého těla. Už jsem musel ztratit hodně krve. Ralph přece jenom bude muset ještě chvíli počkat …

* * *

Ta doba, po kterou jsem na Luka čekal, mi připadala nekonečná. Nekonečná a nesnesitelná. Bylo to dokonce horší, než když jsem odpočítával vteřiny, než ho ze mě on konečně vytáhne a odejde. Důvod? Bál jsem se, že mě tu nechá a ten plamen naděje, jež ve mně zažehl, bude sfouknut v jediném okamžiku příchodem jeho. A kdyby se tak stalo, už by mi nezbývala žádná vůle dále vzdorovat. Vzdal bych se.
A co hůř. Bál jsem se, že se mi to všechno jen zdálo, že si má umučená mysl všechno jen vymyslela, aby si zmírnila to neustále se opakující utrpení.
A tak jsem počítal nekonečně dlouhé vteřiny a minuty a čekal, až uslyším na schodech kroky, které mohly znamenat moji spásu, ale i definitivní konec.
Napočítal jsem nekonečných pět minut a dvacet tři vteřin, když vtom jsem shora uslyšel výkřik. Nahoře se totiž začalo něco dít.
Poslouchal jsem, jestli ještě něco neuslyším, ale nic se nedělo. Zase jsem prožíval chvíli toho nesnesitelného čekání, tentokrát ještě zhoršené obavou, zda se Lukovi něco nestalo. Kdy už se konečně vrátí ...!

* * *

Alan nervózně přešlapoval a přemýšlel, co bude dělat. Zevnitř se zatím nic neozývalo, ale to se mohlo brzy změnit. Mám jí za ním? Nebo to mám raději nechat na něm? Co když se mu něco stane? Uvažoval ztrápeně. V rozhodování mu pomohl bolestný výkřik, jež zazněl někde za zdmi Slaterova domu. Dlouho se nerozmýšlel a vyrazil svému příteli na pomoc. Svižně přeskočil branku a proklouzl dveřmi. Ani neměl možnost se pořádně rozhlédnout, když jeho pohled padl na Slatera, ležícího v bezvědomí na zemi, a na mě, celého od krve – své, Ralphovi i Slaterovi. Strnul překvapením.

„Proboha! Cos mu udělal? Co s ním teď budeme asi tak dělat?!“ Alan byl v šoku. Nedivil jsem se mu. Takhle násilnického mě ještě nezažil.
„Věř mi. Až uvidíš, co provedl Rossovi, tak budeš mít chuť mu ještě přidat.“
„Ross ... Ross!“ uvědomil si náhle. „Kde je?!“
„Neboj se. Je v pořádku. Nechal jsem ho dole, než to tady vyřídím.“
„Dole?“
„Jo dole,“ odpověděl jsem mu už trochu unaveně. „Slater ho uvěznil ve sklepě. A teď mi pomoz sehnat mu něco na sebe.“
„Na sebe...“
„Ano, na sebe!“ netrpělivě jsem ho přerušil. Neměl jsem chuť, zmatenému Alanovi cokoliv vysvětlovat. Rána mě začala nesnesitelně pálit a hlava se mi točila kvůli ztrátě značného množství krve. Chtěl jsem jen o kousek popojít, ale zavrávoral jsem a už se mi nepodařilo, znovu nabýt ztracené rovnováhy. Nohy se mi podlomily a já bezmocně padl na kolena. Matně jsem si uvědomoval Alanův polekaný výkřik. Před očima mžitky a v hlavě prázdno jako po největší kalvě, napadlo mě později příhodné přirovnání. Ale v tu chvíli mi do smíchu moc nebylo. Jen silou vůle jsem se dokázal udržet jakš takš při vědomí.
„Jsi zraněný!“ vyhrkl Alan.
Jako bych to sám nevěděl. Pomyslel jsem si, ale neměl jsem sílu mu to říct nahlas.
„Musíme to hned ošetřit!“
No teda! Ty si blesk! To už se má mysl začala zase pomalu zotavovat.
„Počkej tady! Nikam nechoď! Najdu něco, čím bych ti to mohl ošetřit."
„Jako bych snad mohl někam jít, ty pitomče!“ obořil jsem se na něj už zcela při vědomí. On jen překvapeně zamrkal.
„A nečum tak blbě a dojdi… Ne. Doběhni! Pro lékárničku první pomoci. Měla by bejt v autě. Myslím, že někde v kufru.“
Alan jen beze slova přikývl. Ještě mi pomohl se opřít o zeď a byl pryč.

* * *

Dodatek autora:: 

No... Zas mi to chvíli trvalo, no...
V první řadě bych chtěla moc poděkovat všem, kteří mi věnovali svůj komentík. Opravdu je to pro mě velká morální podpora, takže ještě jednou velké ARIGATOOOO!!! Smile
Jinak, pokusila jsem se o trochu toho souboje. Nechtěla jsem ho tam zase dávat moc, tak je takový 'trochu rychlý'.
Jinak tenhle díl je tradičně krátký, takže prosím neukamenovat. Ale měli byste to brát i z té lepší stránky: Čím kratší díly, tím jich bude v konečném důsledku víc! Wink Tomu se tuším říká nepřímá úměrnost... XD
No. Nebudu vás zbytečně zatěžovat školou, tak přeji příjemné počtení!

4.708335
Průměr: 4.7 (24 hlasy)