SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Bodyguard 06

Měl jsem pocit, že slyším shora něčí hlasy, ale nemohl jsem si být jistý. Hlasitější zvuky se už neozývaly a já začal opět pochybovat o svém zdravém rozumu. Hloupost! Vzpamatuj se! Proč by se ti asi tak zdáli něčí výkřiky? Důvěřuj si taky trochu, nebo se opravdu zblázníš!
A tak jsem zase začal počítat…

* * *

Alan běžel, co mu síly stačily. Bál se o mě, a tak bezhlavě upaloval k autu, jak nejrychleji dovedl. Proč jsme museli, dopr**le, zaparkovat tak daleko?! Zasípěl v duchu, když celý rudý zabočil do další ulice. Překvapených pohledů kolemjdoucích si nevšímal. A jak zákon schválnosti káže, ve chvíli, kdy nejvíce pospícháte, stane se nutně něco, co vás zdrží. A Alanovi se podařilo v bludišti úzkých i širokých, krátkých i dlouhých, křivých i rovných uliček obytné čtvrti zabloudit…

A mezi tím, co se o mě můj věrný přítel strachoval, já už jsem po čtvrt hodině dokázal vcelku obstojně stát na nohou. Ještě jsem trochu vrávoral a občas jsem se musel na chvíli přidržet zdi, ale z nejhoršího jsem byl, alespoň prozatím, venku.
Pomalu jsem se vydal na novou prohlídku Slaterova domu. Slíbil jsem přece Ralphovi, že mu najdu něco na sebe a vrátím se pro něj. V první místnosti, kam jsem se došoural, nebylo nic. A to doslova. Úplně prázdná místnost s holými zdmi a podlahou. Tak tady oblečení neseženu. Tak dál. Málem jsem se hystericky rozersmál. Nutno podotknout, že jsem stále ještě nebyl v úplně příčetném stavu. Nakonec jsem v něčem, co mělo pravděpodobně sloužit jako ložnice, páč se zde nacházela postel, narazil na hromádku jakéhosi podezřele vypadajícího ošacení. Neváhal jsem a začal se oblečením prohrabávat. Našel jsem téměř čisté, tudíž použitelné, kalhoty a khaki košili. Se svým úlovkem jsem byl vcelku spokojený, a tak jsem se vydal zpátky do kuchyně. Po cestě jsem ještě ze Slatera stáhnul bundu.
Když jsem odklápěl poklop do sklepa, nebo co to vlastně původně mělo být, už jsem se cítil mnohem lépe. A už jsem ani neměl takové nutkání smát se. Má rána sice nebyla o nic méně vážná, než na začátku, ale už naštěstí přestala krvácet. Alan mi ji obvázal slušně. V duchu jsem mu děkoval za to, že je v podávání první pomoci téměř stejně dobrý jako já. Ne, že bych se chtěl chlubit...
Při pomyšlení na Alana mě napadlo, kde se vlastně takovou dobu courá? Vždyť naše auto přece nebylo tak daleko, nebo snad ano? Každopádně s tím jsem nemohl nic dělat. Teď se akorát musím postarat o Ralpha a pak se uvidí. Jestli se do té doby nevrátí, zavolám mému týmu...
Za takovýchto úvah jsem se pomalu, hezky schod po schodu, aby se mi náhodou zase nezatočila hlava, dobelhal až dolů. A Ralph už tam na mě čekal. Vytřeštěnýma očima hleděl směrem ke mně a já nepochyboval, že se takhle díval na dveře celou dobu, co jsem byl pryč. V jeho očích se zračila taková úleva, jakou jsem za celý svůj život neviděl. Ale když jsem se postoupil blíž, všiml jsem si, jak se ta nezměrná úleva mění v údiv a následně v strach a okamžitě jsem strnul na místě. Bojí se mě? Nepoznal mě snad? Nechápal jsem, co se to najednou přihodilo.
„Co se ti to stalo?“ promluvil nakonec po dlouhé době skličujícího ticha. A mně došlo, že si všiml mého obvázaného zranění. A jestli ne jeho, tak určitě krve, kterou jsem byl nyní umazaný doslova od hlavy až po paty.
„Majitel tohoto domu se vrátil. A jaksi se mu nelíbilo, že jsem se pozval na návštěvu. Nakopal jsem mu pr**l a on se jaksi bránil,“ pokrčil jsem s lehkým ironickým úsměvem rameny.
„Škoda, že jsem u toho nebyl! Já bych ti přesně řekl, kam ho máš nakopat!“ zašklebil se na mě. Bylo vidět, že je mu to opravdu líto. A já už jsem si v duchu přidával na imaginární výčet věcí, které určitě ještě musím udělat, položku 'nakopat Slatera mezi nohy'.
„Něco jsem ti přinesl. Asi ti to bude široký a možná taky krátký, ale aspoň nebudeš nahý...“
Chvíli na mě jen mlčky hleděl, ale pak pronesl: „Díky.“
„Nemáš zač! Stejně je to všechno Slaterovo,“ mávl jsem nad tím rukou.
„Ne, to nemyslím. Teda, to taky, ale... Díky za to, žes pro mě přišel. Už jsem to začal pomalu vzdávat. Kdybych tady ještě dva dny zůstal, tak bych se mu možná... Ne. Co si budu nalhávat. Určitě bych se nechal zlomit. A to by pak byl můj konec...“ zajíkl se a už nedokázal pokračovat. A já viděl, že opět nemá daleko k pláči. Opatrně jsem si k němu přisedl a on se ke mně téměř bezděčně přitiskl. Lehce jsem ho, doufám, že konejšivě, objal.
„Ššš! Takhle nemluv. Nestalo se to. Žádné kdyby není. Jsem tady a už nedopustím, aby se ti ještě něco takového stalo. Jestli ti někdo byť jen zkřiví vlásek na hlavě, tak ho, přísahámbohu, zabiju!“ A svá slova jsem myslel vážně. Ale k mému překvapení se Ralph začal chechtat. Nejdřív jsem myslel, že brečí, ale pak jsem se mu podíval do dlouhým trýzněním zmučeného, ale přesto stále okouzlujícího obličeje a strnul jsem náhlým šokem. On se usmíval! Leží tady, ve sklepě, nahý, vypadá skoro jako mrtvola a on se tlemí, pusu od ucha k uchu! Napadlo mě, jestli třeba není v šoku. Něco jako posttraumatický stres nebo tak něco. Ostatně já už jsem si to taky před chvílí vyzkoušel na vlastní kůži.
„Co je tu k smíchu?“ zeptal jsem se krapet podrážděně, ale snažil jsem se být i přesto vlídný.
„Víš, jak...Chachacha!“ teď už se smál na plné kolo. „Víš, jak je ta fráze ohraná? Hihihi! ...Jestli ti někdo jen zkřiví vlásek na hlavě...“ zaparodoval mě hlubokým vážným hlasem a vyprskl smíchy. A i mně už začaly cukat koutky. Za chvíli jsme se oba smáli jako dva šílenci. Ptáte se čemu? Možná jsme se opravdu smáli jen mému proslovu. Ale možná jsme se smáli i sami sobě. Nebo té absolutně absurdní situaci. Možná byl Ralph jen rád, že už je to peklo za ním a já byl prostě rád za něj. Možná jsme se smáli i ze zoufalství a možná nám k tomu dopomohl i šok, ale ať už to bylo jakkoli, tu chvíli si budu napořád pamatovat jako nejlepší chvíli v mém životě. A ten den, kdy jsem poprvé potkal Ralpha, si nadosmrti uchovám v paměti, jako ten nejdůležitější den mého života...

* * *

Smát jsme se přestali teprve ve chvíli, kdy jsem se začal dusit. Kašlal jsem a kašlal a ne a ne to přestat. Nakonec mi Lucas musel dojít pro sklenici vody. Trochu to pomohlo, ale ne moc. Přesto mi to bylo jedno. Nevím, jestli pro Lucase ta chvíle taky tolik znamenala, ale tuším, že ano. Jistě to pro něj nebylo ani zdaleka tak opojné jako pro mě. Protože já se smál! Smál jsem se jako pominutý, ani pomalu nevěděl čemu, ale smál jsem se. Po tak dlouhé době jsem se mohl konečně pořádně od srdce zasmát. A smál jsem se společně a Lucasem. Smál jsem se úlevou. Smál jsem se tomu, jak tady před ním ležím, úplně nahý, málem v bezvědomí, na jeho saku, on mě objímá, je celý od krve a oba se chechtáme naprostý hovadině! Jak absurdní! Plešatá zpěvačka* má konkurenci... A začal jsem se smát nanovo. Ale mým ztýraným plicím a hlasivkám to nedělalo dobře. Chraptil jsem jako starý rachitický chrt a nedokázal jsem se pořádně nadechnout.
Dívá se na mě tak starostlivě a lítostivě... Pomyslel jsem si a teprve v tu chvíli si plně uvědomil, že před ním ležím úplně nahý. Tak jak mě bůh stvořil. A že jsem musel vypadat... Najednou jsem se začal za svůj vzhled stydět.
„Oblečeš mě už konečně?“ zeptal jsem se ho chrčivě.
„Ach! Promiň!“ A začal zdlouhavý proces mého oblékání...

* * *

Dodatek autora:: 

Hádejte, kdo se tady po dlouhé době zase objevil s krátkým dílkem? Ale měla jsem pro to dobrý důvod.
Má snad někdo větší smůlu než já?! Zrovna se vrátím z místa plného práce, ale postrádajícího veškerou techniku, jsem celá natěšená na A-M. Hned se pustím do čtení té haldy povídek a nových dílů mang, co jsem zameškala a druhý den napíšu JEDEN komentář. Opakuji JEDEN! A co se večer nestane? Přijde bouřka, uhodí blesk a modem je v ******! Tohle píšu od babičky... Crying
V tomhle díle se neděje vůbec nic. Ale fakt! Nepohla jsem se z místa. Je akorát plný kecání a kecání a zase kecání. Má to být tak trochu pocitové, ale asi se mi to nevydařilo tak, jak jsem chtěla. Moc pocity vysvětlovat neumím. Doufám aspoň, že jsem vás tak moc nezklamala po tak dlouhé době tímhle... Crying Jo, a mohli byste se i trochu zasmát.
*Jinak vysvětlení: Plešatá zpěvačka je divadlo. Je to takzvané absurdní drama a postrádá to jakýkoliv příběh a vlastně i smysl. A přitom je to vlastně hodně hlubokomyslné. U nás to hraje divadelní soubor Kašpar a je to docela těžká hra, ale doporučuji ji všem, kteří jsou trochu vnímaví, už jim bylo alespoň 15 a možná by se i rádi zasmáli naší absurdní společnosti. Mě se to opravdu líbilo a hluboce se mě to dotklo a ráda bych to shlédla ještě jednou. Navíc v podání Kašpara je to opravdu dílo mistrů, takže opravdu neprohloupíte, když se rozhodnete na to jít... To jen tak na okraj... Innocent

4.833335
Průměr: 4.8 (12 hlasů)