Bodyguard 07

Vypadal tak zuboženě. Všechny ty šrámy a podlitiny ba i jizvy. V první chvíli jsem si toho nevšiml, neboť je zakrývala vrstva zaschlé krve a špíny. Ale nyní, když přede mnou ležel umytý a úplně nahý, navíc ještě stále napůl v mé náruči, jsem si to uvědomoval velmi jasně. A jak je vyhublý a nemá skoro vůbec žádné svaly! A k tomu to chrčení…
Jak může být někdo schopný takovýmhle způsobem ublížit jinému člověku? To potom není lidská bytost ale zvíře! Už jsem se samozřejmě setkal s několika málo vraždami a únosy, kdy pachatelé byli na své oběti neuvěřitelně hrubí, ale žádný z nich se mě nedotkl tolik jako to, co jsem nyní prožíval. Raději jsem ani nechtěl domýšlet, jak by to s Ralphem dopadlo, kdyby se mi ho, s nemalou pomocí mého šestého smyslu, nepodařilo najít...
Což mě přivádí k tomu, jak je překvapivé, že se to doteď vážně nikomu nepodařilo. Až nyní, po celém jednom ročním období, mně. Později požádám Alana, aby se mi podíval do záznamů z předchozího pátrání. Umínil jsem si.
Ani jsem si nevšimnul, že na Ralpha upřeně zírám. Uvědomil jsem si to až tehdy, když na mě promluvil.
„Oblečeš mě už konečně?“ zeptal se mě krapet podrážděně.
„Ach! Promiň!“

* * *

Když jsem se probudil, nemohl jsem si zprvu vybavit, kde jsem. Místo betonové šedi se mi do očí zařezávala čisto skvoucí bílá. Zmateně jsem se rozhlédl. To je nemocniční pokoj! Došlo mi. Do očí mi vhrkly slzy. Nebyl to sen! Už jsem odsud pryč a nikdy se tam nevrátím! Teprve teď se mi začaly vybavovat předchozí události.

Poté, co mě Lukas oblékl a vynesl nahoru ze sklepa netrvalo dlouho a přijela záchranka a hned po ní policie. Mě se hned ujali zdravotníci a chtěli mě co nejdříve odvézt, ale Luke je přemluvil, ať ještě chvíli počkají. Byl jsem mu za to neskutečně vděčný. Dal mi tak příležitost vidět toho hnusnýho grázla v poutech. A pak si nastoupil za mnou do sanitky a provázel mě… Kam? Už nevím. A kde je teď? A kde jsem já? Co je dneska za den? Hlavou se mi honilo bezpočet otázek a už jsem začínal být pomalu zoufalý, když tu se otevřely dveře a dovnitř vešel muž v bílém plášti a se stetoskopem na krku a já jsem se rázem zase uklidnil. Doktor určitě bude znát odpovědi na mé otázky.
„Ach! Konečně jste se probudil. Už jsem se o vás začínali bát.“

* * *

Ležím na nemocničním lůžku a cítím se tak unavený, jako ještě nikdy v životě. Pálí mě rameno a třeští mi hlava. To ti otravní novináři. Měl jsem chuť na ně zakřičet „To mi prostě nemůžete dát pokoj?!“ Doktor jim sice jasně řekl, že by mě měli nechat v klidu odpočívat, že teď bych se neměl rozrušovat, ale jen co se vzdálil, nahrnuli se k mému pokoji jako hyeny a ta kr**a – pardon – sestřička je pustila dovnitř.
A pak už to bylo jen samé „Jak se vám samotnému podařilo pana Rosse najít, když se to dosud nepodařilo celostátnímu oddílu pátračů?“ (Tuhle otázku podávali, jako kdybych ho sám unesl, jinak není možné, abych ho jen tak vypátral.) Nebo „Je pravda, že jste se do toho domu vloupal a majitele zmlátil do bezvědomí?“ (To pro změnu znělo, jako kdybych byl kdovíjaký zločinec a ne zachránce světově uznávané popové hvězdy.) A ještě spoustu dalších otravných otázek. Rozhodl jsem se, že jim prostě řeknu popravdě, co se stalo, ať už od nich mám pokoj, ale nezdálo se, že mi uvěřili.
Naštěstí mě nakonec zachránil doktor a novináře z mého pokoje vyhnal. Vrátil se aby mi oznámil, že se Ralph se před chvílí probudil. To mi rázem zvedlo náladu. Byl v bezvědomí už dva dny a začínal jsem si o něj dělat starosti. Navíc, od té doby, co nás v nemocnici rozdělili do jiných pokojů jsem ho toužil znovu vidět. Třeba teď, když už je vzhůru, si za ním budu moct dojít na návštěvu.
„Jak mu je?“ otázal jsem se.
„Je v pořádku. Byl trochu zmatený a hned jak jsem vešel, zavalil mě kupou otázek, ale jinak se zdá, že se uzdravuje,“ zasmál se doktor. Ale pak jeho úsměv pohasl a na tváři se mu usadil smutný výraz. „Ale psychicky na tom bude možná do konce života hodně špatně. To, co mu ten… ‚muž‘ provedl… Víte, já jsem viděl všechny rány na Raphaelově těle. Slater není člověk, on je zvíře! Jen jsem vám chtěl říct, že… kdyby se dostal do rukou mě, neváhal bych a zmlátil bych ho úplně stejně,“ nejistě se na mě pousmál jako vyjádření podpory. Byl jsem mu vděčný.
„Díky. Ale víte, já věděl do čeho jdu. Věděl jsem, že mě to může stát práci. Ale nelituju, že jsem to udělal. Stálo to za to.“

Hned druhý den, kdy jsem ležel v nemocnici za mnou přišel Alan na návštěvu. Za to bych byl rád, ale on s sebou přivedl i mého šéfa. A ten, ač nerad, mě vyhodil od policie. Prý zatím neoficiálně, avšak hned jak se uzdravím, tak mám okamžitě ‚směřovat kroky do jeho kanclu‘. Je to prý v zásadě sice trochu nespravedlivé, ale ‚kdyby si každej moh dělal co chce, tak de okamžitě veškerá morálka do p***le‘. Měl jsem šéfa rád, i s jeho bodrým vyjadřováním, a nemohl jsem mu to mít za zlé, ale stejně jsem měl trochu vztek. Po práci u policie se mi bude stýskat a nemám vůbec žádnou představu, kde bych uplatnil svoje schopnosti v budoucnu.
Alana se mi naštěstí podařilo očistit, a tak aspoň jemu práce zůstane. Na šéfovi, mimochodem jmenuje se Paul Davidson, bylo vidět, že nám to nespolkl, na to nás znal až moc dobře. Ale aspoň to nechal být.

„Promiňte. Trochu jsem se zamyslel. Co jste říkal?“
„Říkal jsem, že se po vás Raphael ptal. Přeje si vás vidět. Nechtěl byste ho navštívit? Myslím, že by měl radost.“
„Ano, moc rád,“ pousmál jsem se a už jsem se nemohl dočkat, až Ralpha zase uvidím.

* * *