SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Bodyguard 09

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

„To nic. Mě to jen hrozně dojalo!“ Teď už jsem vzlykal nahlas. Tiskl mé prsty ve své velké teplé ruce a chlácholivě mě hladil palcem po hřbetu dlaně. Zdálo se, že si toho ani nevšiml. Cukl jsem sebou, když bouchly dveře. To odešel doktor, aby nám udělal trochu soukromí. Málem jsem si ani nevšiml, že tady doteď byl. Mou plnou pozornost si vyžadovala vysoká osoba s milým úsměvem a smutnýma jiskřivě modrýma očima, které se na mě teď ustaraně upíraly.
„Nemusíš nic předstírat. Já vím, že je v tom i něco jiného,“ pronesl měkce.
Tímto prohlášením jsem byl tak překvapený, že jsem docela přestal plakat. Jak to poznal? Nikdy se nikdo nesnažil zpochybnit to, co jsem řekl. Nikdy nikdo nepoznal, když jsem něco skrýval. To mě to věznění opravdu tolik poznamenalo? Nebo je Lucas prostě jenom vnímavější, než všichni ostatní?... Najednou se to na mě všechno zřítilo. Všechno, co mi on provedl. Chtěl jsem se o to s někým podělit, aby mě ta bolest nerozdrtila. Ale cítil jsem, že o tom nedokážu mluvit. Ještě ne.

„Promiň mi to. To je v pořádku. Nemusíš mi nic říkat,“ omlouval se Lucas spěšně.
„Ne, to je dobrý. Já… Ještě o tom nedokážu mluvit.“
„Chápu,“ uzavřel. „A co budeš dělat teď? Už k tobě pustili tvoje příbuzné?“ změnil k mé neskonalé vděčnosti téma.
„Ne, ještě ne. Ty jsi první. Považuj to za čest!“ ušklíbl jsem se na něj samolibě.
„No samozřejmě! Je mi neskonalou ctí, Vaše zpěvácká Jasnosti!“ zasmál se a chvilkové napětí mezi námi se opět uvolnilo.
„Víš, chtěl jsem se tě zeptat, jak jsi mě vlastně našel? V televizi tvrdili, že mě už hledali mezinárodně. Zdá se mi, že se jim moc nelíbí, že sis najednou nakráčel ty a našel mě ve stejném městě, ve kterém jsem se ztratil. Udělal jsi z nich totální hlupáky. A taky se jim to zdá dost podezřelé. Myslí si, žes v tom byl nějak zapletený.“
„A co si myslíš ty?“
„Vzhledem k tomu, jakou nakládačku jsi mu uvalil… Ne, nemyslím, že ses na mém únosu nějak podílel.“
„Takže mi věříš.“ Řekl to jako konstatování, ale stejně jsem mu odpověděl.
„Nevím. Myslím, že po tomhle už asi nedokážu věřit nikomu,“ povzdechl jsem si smutně. „Tak co? Jaks mě teda našel?“
„No, procházel jsem si znovu všechny podniky, ve kterých tě ten večer viděli a u Red Rabbita jsem narazil na Slatera. Hned se mi zdál podezřelý, a když jsem zjistil, že už jednou seděl za znásilnění, rozhodl jsem se ho sledovat. A on mě dovedl až ke svému domu. Druhý den jsem se vloupal dovnitř, našel poklop v kuchyni… No, a zbytek už znáš. Jak prosté!“
„To je fakt všechno? Žádné složité dedukce, žádné dlouhodobé vyšetřování?“ valil jsem na něj oči. „A to mě nedokázaly najít celé týmy specialistů!“
„Jó, já jsem holt dobrej!“ zasmál se zvonivě.
„Děkuju, žes mě našel!“ Do očí se mi už zase tlačí slzy, ale jeho smích mi je pomůže potlačit.
„Nemáš za co. Bylo mou povinností tě najít. Navíc… Byla by to škoda, kdyby svět přišel o tak báječného člověka, jako jsi ty.“
„O tak báječného umělce, jako jsem já!“ opravím ho hrdě s vážnou tváří. Ale moc dlouho mi to nevydrží a začnou mi nekontrolovatelně cukat koutky. Za chvilku se s Lucasem řehtáme na celé kolo.
„Mů…Mů…hahaha…!“ vyráží ze sebe s námahou Lucas. Zní to tak vtipně, že se musím smát ještě víc.
„Mů…haha…“ zkouší to Lucas znovu.
„Dost! Už ne! Bolí mě břicho!“ chechtám se.
„Můžu… Můžu se… chacha… zeptat… če… čemu že… haha… se to vlastně… smějeme?“ podaří se mu konečně zformulovat otázku.
„Já nevím. Ale je to prima!“
Trochu se uklidňujeme. Už se to stalo zas. Zase jsme se smáli a ani nevěděli čemu. Asi potřebujeme psychologa oba… Tak ať!
Podíval jsem se mu do obličeje. Byl celý červený, zadýchaný a v očích se mu leskly slzy smíchu. Otřel si je hřbetem ruky a já si uvědomil, že tou druhou stále svírá moji dlaň.

* * *

Hleděl jsem mu do obličeje a byl naprosto okouzlen. Ralph má tak krásný smích! A tak nakažlivý. Dodám v duchu. Naše oči se střetly a zaklesly se hluboko do sebe. Měl jsem pocit, že se v těch zelených očích ztrácím. Moje srdce tluče čím dál intenzivněji. Ne! Stop, než udělám nějakou hloupost!
Zachrání mě pan doktor, který zaklepe na dveře a vejde.
„Omlouvám se, že ruším, ale za panem Rossem přišla návštěva.“
Doktor poodstoupí ode dveří a dovnitř vejde postarší muž v elegantním obleku. Znám ho. Vyděl jsem ho už mnohokrát v televizi. Krátké vlasy barvy pepř a sůl, sčesané ke straně. Úzký rovný nos a tenké rty lemované hlubokými vráskami. A zvláštní zelené oči, nad nimiž se klene ostré obočí. Toho si nemohu s nikým splést. Opravdu je to…!
„Ahoj, tati!“ pozdraví ho Ralph. „Co tady děláš tak brzy?“
„Brzy?! Jsou to čtyři dny, co tě našli a mě, tvého otce!, k tobě za tu dobu nenechali se ani krokem přiblížit! Ani podívat jsme se s matkou nemohli! Víš, jak jsme se o tebe báli?!“ rozohní se pan Ross.
„Jo, ale osobního doktora jsi mi sehnat stihl! Kolikrát jsem ti už říkal, že se nemáš vydávat za mého manažera!? Filip s tím má potom akorát potíže. A navíc tě už všichni stejně poznají. Tady pan doktor tě poznal dokonce po hlase!“
„To nemám ani právo, postarat se o svoje vlastní dítě?!“
„Samozřejmě, že jo. Ale příště se laskavě představ svým vlastním jménem.“
My s doktorem jsme ty dva jen valili na oči. Tři měsíce se nevidí a místo aby se spolu v slzách vítali, hned se pohádají.
„A vůbec!“ pokračoval Ralph, „Děláš mi tady před Lucasem ostudu.“
Pan Ross se na mě zadíval, jako kdyby si mě teprve teď všiml. Což byla asi pravda.
„Áá! A kdopak jste vy, že máte větší právo navštívit Ralpha, než jeho otec?“ vrhl na mě zlý pohled.
„Tati, toto je Lucas Price. Muž, který mi zachránil život. Lucasi, tento nezdvořilý a věčně nabručený páprda je můj otec, Richard Ross. Seznamte se,“ prohlásil Ralph slavnostně.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Cítil jsem, jak mi cukají koutky, když jsem se ze všech sil snažil nerozesmát. Jeho otec se netvářil zrovna pobaveně.
„Těší mě, pane Rossi,“ řekl jsem nakonec a napřáhl k němu ruku. Po chvíli zaváhání mi ji stiskl. Měl širokou dlaň a velmi pevný stisk.
„Potěšení je na mé straně, pane Pricei.“
„Prosím, říkejte mi Luku,“ opravil jsem ho s úsměvem.
„Tak tedy, Luku. Měl bych vám poděkovat za záchranu mého syna. Osobně se postarám, aby se vám dostalo patřičné odměny. Co byste řekl třeba povýšení? Slyšel jsem, že jste ‚jen‘ policista. Co byste řekl, kdybych z vás udělal, dejme tomu, detektiva?“
„Víte… To je od vás moc pěkné, ale… Já byl tak nějak zproštěn aktivní služby a… no… Teď mě čeká celý život sezení v policejní kanceláři. A navíc, teď když už mě všichni znají, nemá cenu pokračovat v práci, v níž jsem využíval taktiku zachování anonymity,“ vysvětlil jsem mu trochu rozpačitě. To, co mi tento muž nabízí, byl vždycky můj sen, ale teď už je všechno jinak. Můj třináctý případ byl mým posledním…

* * *

Dodatek autora:: 

Ahojky, lidičky!
Hádejte, kdo je opět (konečně! Laughing out loud) tu? Správně! A přináším vám další dvojstránku mé unavující a dlouze se vlekoucí povídky a spolu s ní novou postavu. Ráda bych, abyste mi o ní napsali do komentu svůj názor, abych věděla, co mám doladit, prosím!
Jinak mám tady všechny odkazy na obrázky od Dasty-san, která si za odměnu smí oficiálně přivlastnit Ralpha:
http://www.anime-manga.cz/bodyguard-ralph
http://www.anime-manga.cz/bodyguard-lucas
http://www.anime-manga.cz/bodyguard-ralph-ross
Ten Lucas je moc pěknej, že jo? Smile
A toto je i výzva pro vás ostatní. Kdo si v budoucnu budete chtít přivlastnit nějakou mou postavu (a bude jich ještě dost, to se nebojte), můžete mi napsat do komentu a já vám pošlu podrobný popis (nebo taky ne, pokud nebudete chtít), abyste mohli nakreslit nějaký ten fan artík. Smile
A teď už konečně, hurá na čtení!

4.944445
Průměr: 4.9 (18 hlasů)