Boj ducha

„S Tebou nikdy neprohraju, Orochimaru.“ Řekl pevně Kakashi, který byl nedaleko něj. Stál hrdě a vzpřímeně, připraven se kdykoliv vyhnout případnému útoku. Orochimaru se na mistra díval s pohrdáním a na sněhobílé tváři vykouzlil tajemný úsměv doplněný olíznutím rtů svým dlouhým hadím jazykem. Poté sklonil hlavu a nechal svou tvář zahalit clonou dlouhých černých vlasů.
„Nebuďte pošetilý, Kakashi sensei. Nemáte šanci. Osud Listové je zpečetěn.“ Byla to tichá, ale pravdivá hrozba. Orochimaru měl všechny trumfy, boj s ním bylo čiré bláznovství, sebevražda. Černovlasý uměl tolik technik jako nikdo jiný a přesto před ním stál mistr Kakashi, zahalen rouškou po kořen nosu. Přes levé oko mu spadala čelenka Listové, která chránila Sharingan, jeho dar. Oddechoval klidně, přestože věděl o naději, jež byla mizivá. Smířen se životem i smrtí se syn z Listové hodlal postavit zavrženému učni Třetího Hokageho, aby chránil svůj domov. Kolem nebyl nikdo, kdo by mu pomohl, ačkoli stříbrovlasý Kakashi byl zvyklý pracovat sám. Možná to tak bylo lepší.
„Osud Listové není ve Tvých rukách, Orochimaru. Tohle býval i Tvůj domov, vzpomeň si.“ Pobídl ho drsným hlasem mistr. Takhle mluvit nechtěl, ani on neměl náladu na to vzpomínat a pociťovat jakýkoliv jiný cit, než byla nenávist k černovlasému. Ale možná věděl, že chladného Orochimaru nedokáže zastavit silou, proto se snažil v něm probudit emoce a vzpomínky. Orochimarův jemný sluch zaznamenal Kakashiho zrychlující se tep, okamžitě poznal, že trenér je nesvůj, že váhá a je pod tlakem. Tento pocit se mu líbil, miloval ten pach, kdy z něj mají ostatní strach. Olízl se a sevřel ruku v pěst.
„Jste slabý, Kakashi sensei. Já nemám cit, ten jsem již dávno ztratil. Ale ani Vy už ho dlouho mít nebudete, Vaše tělo vychladne a stanete se jen jednou z mnoha bezvýznamných obětí této války. Nikdo si nevzpomene, že jste tu stál, nikdo si nevzpomene, že jste bojoval za Listovou, že jste pro ni krvácel, že jste pro ni dodýchal. Budu velkorysý, Kakashi sensei. Dám Vám možnost uhnout mi z cesty, dokud to jde.“ Díval se na mistra svýma hadíma očima a zorničky se mu zužovaly. Věděl, že stříbrovlasý je výjimečný, jeho blesková technika Chidori měla úctyhodnou pověst. Hatake by se mu hodil, jako jeho voják. Ale nejspíše tušil, jaká bude odpověď. Přesto to zkusil.
„Ne, Orochimaru. Neustoupím. Budeš mne muset zabít.“ Byl to rozvážný a silný hlas. Kakashi by si to nikdy nerozmyslel, k tomu nebyl vychováván. Jeho život byl v Listové, nikdy ji nezradí, i když musel udělat něco, co mu příčilo. Tenhle boj nikdy nemůže vyhrát silou ani zkušenostmi. Musí z toho udělat boj ducha.
„Jak si přejete, sensei.“ Kývl hlavou černovlasý a napřáhl ruce k pečeti, avšak dříve než stačil zformovat prsty a vyřknout techniku, uviděl, jak se k němu mistr blíží několika rychlými kroky. Dokázal tedy aspoň vyslat několik ostrých šurikenů jeho směrem, minul. Orochimaru nečekal, že bude Hatake tak rychlý a ještě než stačil složit další pečeť, stál už Kakashi přímo před ním. Ale rána nepřišla, ani bodnutí nebo výbuch. Vůbec nic, jenom ticho. Sensei se díval černovlasému přímo do žlutých hadích očí a možná i doufal, že Orochimaru svou pečeť dokončí a zbaví ho života. Avšak nestalo se tak, Orochimaru nechápal, co se děje.
„Zabij mne, Orochimaru.“ Po těchto zmatených slovech se Kakashi – san sesunul pomalu na kolena přímo před něj, oči stále pozorujíc jeho bledou tvář. Souboj ducha. Mistr netušil, co se stane. Možná zemře, možná ne. Dal svůj život černovlasému. Jeho tep se opět zpomaloval, nechal svou Chakru, aby ho naplnila teplem, neměl v úmyslu bojovat. Orochimaru se rozesmál, byl to bezcitný smích, smích blázna.
„Kakashi sensei, takhle ne. Tomuhle Vy, říkáte boj? O co se tady sakra snažíte? Už jsem Vám říkal, že city nemám.“ Chytil Orochimaru Kakashiho za vlasy a zvrátil mu hlavu do zadu. Druhou rukou mu z tváře shrnul roušku a strnul. Poprvé v životě uviděl Kakashiho tvář odhalenou, pohledem zkoumal jeho plné rty, nyní bolestí semknuté k sobě, a taky ostře řezanou bradu přecházející v ladnou úzkou šíji. Tváře byly hladké a lehce ruměné, snad z chladu této poslední noci. Jemně vystouplé lícní kosti dodávali mistrovi mužné vzezření, Orochimaru se podivil, proč Kakashi halí svůj pohledný obličej. Ucítil na vlastní tváři jeho plachý, mělký dech. Dech, který zanedlouho ztratí význam.
„Neváhej, Orochimaru. Nebráním se, přijmu smrt pokojně.“ Zašeptal stříbrovlasý a sám ještě více zvrátil hlavu, aby odhalil nepříteli nechráněný krk. Nyní byl v pozici, kde nešlo nic dělat i kdyby chtěl, nestihl by v čas zareagovat a černovlasého útoky vykrýt. Byl zcela v moci zla. V hlavě si promítal všechny ty okamžiky v Listové, byl hrdým a neohroženým ninjou, nikdy neprohrával, nikdy neustoupil ani o krok, co slovo, to zákon.
„Hlupáku, Kakashi. Jste bláhový, teď bych Vás mohl zbít jako psa. Ale ne, tohle si někdo jako Vy nezaslouží. Chtělo by to něco vznešenějšího, něco hodného Vašeho postavení, co myslíte.“ Orochimaru se sehnul ještě blíž, aby mohl mistrovi šeptat přímo do ucha, stále pevně svíral jeho vlasy, aby nedal stříbrovlasému jedinou naději uniknout. Chtěl si s ním pohrát a doufal, že sensei bude odhodlanějším bojovníkem, nicméně ani póza mučedníka by nemusela být špatná. Vychutná si každičkou kapku Kakashiho krve.
„Proč plýtváš slovy, Orochimaru – san? Copak Ti není moje srdce dost dobré? Musíš se mi vysmívat?“ Zavrčel přísně Hatake a svaly v těle se mu napjaly. Sharingan dobře ukrytý pod čelenkou Listové se probudil k životu, avšak pokud neviděl přímo určitou osobu, bylo jeho umění bezcenné.
„Mátě pravdu, sensei. Vaše srdce je pro mne možná až příliš dobré. Odpusťte.“ Po těchto slovech se Orochimaru od Kakashiho odvrátil, povolil sevření mistrových vlasů a poodstoupil několik kroků dozadu. Nezapomněl se letmo dotknout té hladké tváře, kterou poznal tak náhle. „Vstaňte, Kakashi sensei. Chci, abyste se mnou bojoval.“ Olízl si rty černovlasý. Najednou ho přepadla myšlenka na to, jak asi chutnají ta ústa věčně zahalená před sluncem, jak chutnají Kakashiho rty. Možná, že mají slanou chuť, železitou jako krev, možná jsou sladká jako ústa dívky nebo snad hořká po zklamání ze života.
„Právě s Tebou bojuji, Orochimaru. Z čeho máš strach? Je to snadné, je to stejné jako vždy. Mnohokrát jsi již zabil a sledoval někoho umírat, proč nyní váháš?“ Kakashi stále klečel na zemi, díval se na nepřítele odhaleným okem. Bylo nezvyklé, že cítil vánek na tváři, měl ji odhalenou. Cítil, že jeho tah byl správný, souboj ducha byl rozehraný. Orochimaru ho nechtěl zabít. Nyní ne.
Mistrovým záměrem bylo přesvědčit černovlasého, aby jej zabil. Přesně to měl Orochimaru v úmyslu, avšak jakmile se sensei vzdal a podvolil se jeho vůli, Orochimaru znejistěl. Byl to tah, který nečekal, najednou se jeho plán naklonil nesprávným směrem a vykolejil bledého muže z jistoty. Najednou nemohl Kakashiho zabít, protože přesně to si mistr přál. Plnění přání nebyla Orochimaruova oblíbená činnost. Tohle byla šance, Kakashiho jediná naděje.
„Řekněte mi, Kakashi, co cítí člověk, který umírá pro něco, co je mu drahé.“ Tahle otázka stříbrovlasého zaskočila, nečekal ji. Orochimaru nepolevoval v pozornosti, věděl, že Kakashi je stále příliš nebezpečným nepřítelem, ale zajímalo ho, co mu sensei odpoví. Sám nebyl schopný citu již dlouhou dobu, byl zvědav.
„Ještě nejsem mrtvý, Orochimaru.“ Kakashiho hlas náhle zhrubnul a zvážněl více, než bylo vhodné. „Povím Ti to, až budu umírat za Listovou a za všechny ty osoby, mně blízké. Ale ještě než zemřu, donutím Tě cítit.“ Mistr pomalu zvedl ruce, tak aby je Orochimaru viděl. Čelenku Listové, která halila Sharingan opatrně nadzvedl a odhalil tím rudou zornici a také dlouho táhlou jizvu přes oko. Byl to právě černovlasý muž, který mu tento výjimečný dar věnoval. Sharingan byl záležitostí kmene Uchihů, ale Kakashi se jej naučil ovládat bez problému, nicméně jeho Chakra nebyla uzpůsobena k jeho používání. Unavil se rychleji.
Poté své ruce zase svěsil. Slyšel Orochimarův výsměšný chichot, avšak sensei myslel svá slova více než vážně. Na životě už mu nezáleželo, černovlasého porazit nedokáže, alespoň jej oslabí a probudí v něm skrytý cit.
„Vážně jsem si nemyslel, Kakashi – sama, že budete před smrtí tak uboze uvažovat. Donutíte mne cítit? Jediné co ucítím, bude Vaše krev ve vzduchu a strach ze smrti. Braňte se!“ Vykřikl Orochimaru a odmrštil proti mistrovi jeden z nožů kunai. Byla to vteřina, Kakashi měl tisíc možností úhybu, noži se mohl vyhnout kdykoliv, ale neudělal to. Místo toho sebou jen škubnul a na okamžik ztratil dech, když mu kunai projel svalstvem na hrudi. Žádný výkřik ani skučení, ani jediná slza, stříbrovlasý měl zavřené oči a opět se přiměl vydechnout. Vypjal hruď, jakoby chtěl sobě i nepříteli dokázat, že z bolesti strach nemá. Přesto, když viděl rudé pramínky své horké krve vsakovat se do zelené Listové vesty, obavy ho přepadaly jako nezvaní zloději. Nechal nůž zabořený ve svém nitru.
„Nebudu se bránit, Orochimaru.“ Kakashiho hlas byl náhle slabý a plný smutku. „Prokaž mi službu, nezabíjej mne rychle. Chci si vychutnat každou vteřinu, kdy cítím, kdy vnímám, kdy myslím. Byť je to bolest a zármutek, byť je to marná touha a beznaděj. Lepší špatný cit, než žádný. Lituji Tě, Orochimaru, jsi jen loutka.“ Sensei sklonil hlavu a pozoroval stále se zvětšující kaluž karmínové červeně pod svými koleny.
Orochimaru se na něj podíval, avšak jeho pohled byl jiný. Přemýšlel o mistrových slovech a snažil se potlačit nenávist, která mu vnucovala myšlenku na Kakashiho okamžitou chladnokrevnou záhubu. Chtěl se vysmát jeho bezduchým názorům, ale nemohl. Lepší špatný cit, než žádný. Zadíval se kapku krve, která si razila cestu od rány na Kakashiho prsou, dolů k zemi. Musel mít obdiv nad povahou, která neprojevila bolest navenek, přestože byla zjevná.
„Povězte mi, Kakashi sensei, bolí to?“ Ukázal prstem na polovinu nože kunai trčící ven z hrudí stříbrovlasého, druhá polovina se topila v cárech svalů a útrob hrudního koše. Černovlasý Orochimaru moc dobře věděl, že to bolí, ale chtěl to slyšet z úst zraněného muže.
„Nebolí mne to tak, jako Tebe, Orochimaru.“ Řekl bez váhání sensei. Jeho dech byl rychlejší a pohled ublíženější, souboj ducha prohrával. Stále na kolenou se snažil o něco, co všichni považovali za nemožné. Černovlasý se pohnul. Několika pomalými kroky se přesunul před Kakashiho a též poklekl. Nyní se mu díval zpříma do očí, jedno vyplněné Sharinganem. Klečel v jeho krvi, nevadilo mu to. Jejich tváře oddělovalo sotva několik centimetrů, avšak ani jeden z mužů pohledem neucukl. Proti černovlasému trčela z Kakashiho hrudi část nože, ale Orochimaru se jen letmo usmál a nahnul se k poraněnému. Zlomek vteřiny mu stačil, aby své rty přimknul na jeho. Senseiovi rty byly chladné a bledé, jakoby z nich vyprchával život, i tu setinu vteřiny Orochimaru vnímal jako věčnost. Kakashi zaskočen tímto nepřítelovým činem se ihned odvrátil a chytil oběma rukama černovlasého za ramena, aby ho od sebe odpoutal.
„Co to…“ Kakashiho srdce bylo najednou slyšet všude, vůbec ničemu nerozuměl. Chápal by, kdyby mu Orochimaru zarazil kunai ještě hlouběji do těla a způsobil tak větší bolest, ale ne, polibek nečekal.
„Já myslel, že se nebudete bránit, Kakashi sensei. Lhal jste mi.“ Pověděl pomalu zklamaně černovlasý, sklonil hlavu a nechal tvář zahalit svými dlouhými vlasy, přisedl si na paty. Mistr mu nyní neviděl do tváře, když si Orochimaru olízl rty, aby byl schopen přirovnat chuť těch ledově bledých úst k něčemu co jich dříve poznal. Ale nemohl. Nebyly sladké ani slané. Jejich jemná hořkost spojená s krví, která Kakashimu ulpěla na rtu, nejspíš, když si jej bolestí skousl, se Orochimaruovi nesmírně zalíbila. I ten vzdorovitý nečekaný polibek, kterým stříbrovlasého polekal se mu zdál více než jen setina vteřiny. Sensei se mezi tím vzpamatoval a oddechoval rychleji, než chtěl, neb se obával, že ostří zasáhlo plíce a čím rychleji dýchá, tím spíš se udusí svou krví. V ústech začal pociťovat železitost své krve, jež mu stoupala do krku.
„Proč jsi mne políbil, Orochimaru?“ Vyčkával na odpověď Kakashi ve snaze potlačit myšlenky na blízkou smrt. Taktéž přisedl na paty a snažil se vypozorovat z nepřítelovy tváře jakékoliv pocity. Najednou, skoro až bezmyšlenkovitě natáhl paži a odhrnul Orochimaruovi z vlasy z obličeje, aby mu viděl do očí. Opatrně mu je zastrčil za ucho a položil dlaň na jeho tvář, přičemž mu zvedl hlavu. Jejich oči se znovu střetly.
„Zabíjím Vás pomalu, sensei, jak jste si přál. Dlouho nevydržíte.“ Odmlčel se černovlasý a upřel zrak na zbraň v mistrově těle. „Možná to nemusí být špatné pocity, které budou Vaše poslední, možná mohou být příjemné.“ Orochimaru se jemně dotkl ruky stříbrovlasého, která stále svírala jeho tvář, pomalu ji vzal do své a něžně ji stiskl. Kakashi vydechl, krev se v tenoučkém pramínku vydala od jeho rtů na bradu, kde se oddělila od jeho sametové kůže a vytvořila mu jedinečnou rudou kresbu. Sám věděl, že už mu mnoho času nezbývá, zemře. Souboj ducha se pohnul směrem, který nebyl jeho záměrem, ale možná, snad dokáže v nepříteli vyvolat emoce. Orochimaru se opět záhadně pousmál, přivřel své oči s podlouhlými zorničkami jen velmi zlehka se nakláněl k mistrovi. Dával mu čas, čas aby ucukl, ale Kakashi mu vyšel vstříc a jejich ústa spojil v jedno. Tento polibek nebyl letmý a jednostranný, rty se do sebe zprudka zaklesly a uprostřed nich se odehrával okem neviděný souboj dvou dychtivých nedočkavých jazyků. Stříbrovlasý zajel nepříteli prsty do vlasů a přitáhl si jej blíž, aby polibek více prohloubil. Jeho srdce najednou zdivočelo, tok krve z rány nabral spád a dech i tep kolísaly na hranici neměřitelnosti. Orochimaru se tomu nebránil, nechal se spoutat okamžikem a samotného ho překvapovaly ty návaly horkosti, které už by pociťovat neměl. Vřelo to v něm, ale rozum měl stále převahu nad silou okamžiku. Přál si přitisknout se na Kakashiho a sevřít jeho umírající tělo v náručí, ale zbraň mu v tom bránila.
„Jste tak překrásný, Kakashi sensei. Odpusťte.“ Vyhrkl černovlasý jakmile měl prostor k nádechu. Oběma sněhobílýma rukama pevně sevřel rukojeť nože kunai a hrubě ho vytrhl muži z prsou. Kakashiho srdce jakoby vynechalo několik úderů a stříbrovlasý okamžitě přitiskl obě dlaně na ránu, doufajíc že zmírní krvácení, avšak život mu protékal skrz prsty. Stále se upřeně díval na nepřítele, který už zbraň položil vedle. Orochimaru se uchichtl, když spatřil krvácející ránu. Opatrně, snad by se dalo tvrdit s láskou vzal mistra za ruce a s trochou síly mu sejmul dlaně z rány, sensei se příliš nebránil, karmínová červeň nyní proudila rychleji a byla tmavší. Černovlasý si všímal trhaného nepřirozeného dechu stříbrovlasého, vnímal jeho bolest i jeho strach, avšak nepřál si takový konec pro někoho, koho vždy obdivoval a ke komu choval úctu. Objal Kakashiho, přitiskl svou hruď na jeho bez ohledu na to tekuté teplo, které poraněnému sálalo z těla. Sensei kolem něj také ovinul paže, ačkoli jeho pohyby už nebyly obratné, síla mu docházela. Cítil, že umírá, nehty bezcitně zarýval do Orochimaruových zad, jakoby si přál, aby byly opravdové. Bál se, aby nezmizeli a nerozplynuly se v nicotě. Z úst už mu samovolně unikaly pramínky krve, které se vpíjely do bílého hábitu černovlasého.
„Děkuji, Orochimaru.“ Kakashi už téměř nemohl mluvit, čelisti měl zakleslé v sobě tou ohromnou silou bolestivého umírání. Jeho sevření povolovalo, ačkoli srdce se ještě odmítalo vzdát.
„Ššš, mistře Kakashi. Nemluvte, unavíte se.“ Něžně od sebe stříbrovlasého odtáhl a pohlédl mu do vystrašených očí. Poté ho ještě jednou vášnivě políbil, byl to hluboký procítěný polibek, kdy Orochimaruův jazyk vnímal tu krev plnící senseiova ústa. Přesto nepřestal. Cítil, že i jeho rty se barví rudou tekutinou, která stejně jako Kakashimu u jemu stéká z úst na bradu, na krk a vstřebá se do oděvu. Rána na Kakashiho hrudi žhnula, jakoby samotný mistr hořel. Byla to horkost krve.
Orochimaru následně Kakashiho opatrně položil na zem, věděl že stříbrovlasý ještě žije, přestože už nebyl schopen vnímat. Oddechoval už jen velice nepravidelně a mělce.
„Kéž byste mi mohl povědět, co cítíte když umíráte pro něco, co je Vám drahé.“ Zašeptal do ticha Orochimaru, rozepnul Kakashimu vestu, vyhrnul tmavý rolák a přitiskl ústa na krvácející ránu. Dlouhým hadím jazykem pronikl mistrovi do hrudi, a pevně jím omotal unavené srdce stříbrovlasého senseie. Zřetelně cítil každičký, byť sebe slabší úder. Sevřel jej tedy pevněji, aby zamezil přístupu krve k srdečním síním. Nebylo to obtížné. Na vteřinu přesně již věděl, že Kakashi je mrtvý.
Když se na něj později díval, když zkřehlými prsty zavíral jeho nehybné oči, ucítil něco neobvyklého. Zdálo se to jako maličký brouček, který černovlasému sedl na tvář. Orochimaru jej chtěl prstem smést, avšak nebylo to nic, čeho by se mohl tak snadno zbavit. Nevěřícně hleděl na svou ruku, nezdála se jiná, jen špičky prstů se nepatrně leskly. Byla to slza. Černovlasý to nechápal, nerozuměl ničemu. Kde se tam jenom ta slza vzala, nemohla patřit jemu, vždyť on již city dávno neměl. On nedovedl plakat. Potom opět pohlédl na to překrásné neživé tělo před sebou a v momentě pochopil. Sklonil hlavu.
„Prohrál jsem, Kakashi sensei. Donutil jste mne cítit. V této bitvě jste vítězem Vy.“ S těmito slovy dal Orochimaru průchod naprosto nesobeckému a přirozenému pláči nad tělem někoho, koho v hlouby své duše skutečně miloval. Teď to věděl.