Bojuj proto, abys žil 10 1/2

10. Přeješ si něco? – Tak to udělej!

Když se Vám nelíbí, kde stojíte, pohněte se!
Když se Vám nelíbí co cítíte, změňte to!
Když se Vám nelíbí situace v níž jste, vymaňte se z ní!

Když seděl naproti ní v intimněji laděném baru měl možnost si ji pozorněji prohlédnout.
Temně černé vlasy pomalu přecházející až do modré jako temná bezměsíčná obloha. Černou tužkou podbarvené žlutozelené oči jako dravá šelma –snad kontaktní čočky– upřeně mu hledící přímo do jeho očí, jako kdyby cítila jeho zběsile bijící srdce, krvavě rudé smyslné rty lákající k tomu je ochutnat – jakou mají příchuť? Snad jako jahody které tak moc miloval? Anebo trpce sladké železité jako krev?
Linie krku která snad znamenala že má aristokratický původ, stejně tak jako její držení těla či samotná chůze. Minisukně, která odhalovala její nekonečně dlouhé nohy, vysoké podpatky zdokonalující její postavu, chůzi a ten zadeček lákající k tomu sevřít jej v dlaních a promnout.
Věděla, že je neodolatelná a právě proto svého půvabu využívala, protože to uměla. Nikdo jí její sebevědomí nevyčítal protože se s ní mohl výjimečně cítit i sám.
„Tak co, už sis udělal vlastní názor?“ vyrušila jej z prohlížení.
Když promluvila, našpulila rty a Gabriel měl jeden podstatný problém – zamiloval se do ní. „Ehm,“ odkašlal si, aby nevypadal jako idiot. „Víš, že jsi nádherná?“
„Díky,“ pousmála se, „takže sis všiml a to jsem si myslela, že mám poslat Astarotha. Takže byly mé informace nesprávné. To jsem ráda.“
„Astarotha?“ zmateně.
Přikývla a dál jej rentgenovala očima. „Nebo,“ zkoumavě si jej prohlédla, „bys bral nás oba? Sice většinou říkají že je žena... měli by poupravit na něj názor. Je sice trochu zženštilý, ale má určité přednosti. Neměla bych o tom mluvit jinak se vzruším a... asi bych se neudržela a rozdala si to s tebou tady a teď.“
Když mluvila takhle vzrušilo ho to snad víc než ji. Poposedl si a pohlédl jí přímo do očí. „Takže jsi to TY! A to jsem si myslel...“
„Neměj strach, nestojím o problémy jsem tady abych je vyřešila. Tahle vzpoura, která vzniká se musí zatrhnout ve svých počátcích. Sice by se mi líbil ten chaos který by nastal, ale jsou tu určité aspekty. Měli byste se vrátit.“
„Víš, tyhle mocenské boje mě už dávno přestaly bavit. Proto jsem kdysi dávno... vzdal jsem se toho stejně jako mnozí z nás!“
„Jo. Vím, ale ONI toho zneužijí!“
„Když jim to trvá tolik století,“ zavrtěl hlavou, „nemám z toho strach!“
„Měl bys mít!“ pronesla tajemně a chtěla se zvednout. Gabriel ji však zastavil položením ruky na její paži. „Je vidět, že tě pobyt na zemi poskvrnil. Jak by se tvářil ON, kdyby tě viděl?“
„Není tady... dávno...“
„Pořád věříš tomu, že Vás opustil?“
„Nevím.... Rafael věří, že... je to že prý naše šance. Snad nám tím dokazuje, že nás miluje stejně jako lidi.“
„Stále stejně naivní. Ale líbí se mi jak jste lidští, tak snadno manipulativní. Kdybych chtěla,...“ opět si jej prohlédla, „...máš sexy tělo!“ s tím se vymanila z jeho sevření a odešla.
Ještě několik minut potom co zmizela zíral na dveře a nemohl uvěřit tomu, že má takové štěstí v neštěstí. Zvedl se a vytáhl z kabátu, který měl na věšáku mobilní telefon bílé barvy. „Máme problém, objevila se tady Lilith.“

„Myslíte, že by to mohl být problém anebo to naopak naše problémy vyřeší?“ ozval se jako první Natanael, když jim Sean řekl nové informace, které před chvílí dostal od Gabriela.
Rafael jen pokrčil rameny a opřel se o zeď, aby mohl přemýšlet. Lilith pro ně určitě představovala potíže, ale věděl že na jednu stranu by tohle mohlo nějaké věci vyřešit. Problém byl v tom jestli bude většina s jeho nápadem souhlasit. Nechtěl mezi ně vnášet nepokoje což by se mohlo stát protože znal její spojence a... ano, byla mezi nimi nenávist. Nesměli by toto pociťovat, ale opak byl pravdou. „Mohli bychom...“
„Ani omylem. Já se se zrádci spojovat nehodlám!“ ozvala se nečekaně osoba od které by to nikdo z nich určitě nečekal. Anael, které se nikdo z nich nevšimnul, dupla rozrušeně nohou. „Ahoj, zapomněla jsem se ohlásit?“ usmála se nevinně na svého syna a chytila jej za paži. „Nate, copak jsi zapomněl na svého otce!“
„Proč mi ho připomínáš právě teď? Že tě zradil a podváděl s jinými nemění nic na tom, že... Máš pravdu, mučil mě, zraňoval, ale všechno to dělal protože byl posednutý!“
Pousmála se, „ano říkali tomu tak!“
Rafael zavrtěl hlavou a upřeně se na Anael zadíval. Už nic neříkej. Nemohl ji nechat, aby prozradila svému synovi to co tolik let před ním skrývali. Ten muž, kterého měl za svého otce jím totiž nikdy nebyl.
Žena přikývla a posadila se do volného křesílka napravo od syna. Držela jej téměř křečovitě za ruku a za žádnou cenu jej nemínila pustit. Pořád jen lži ve kterých musel žít, tak moc ji to unavovalo.
„Rafaeli, pokračuj.“

Zálibně si ji prohlédl. Tentokrát mu přinesli něco co opravdu stálo za to. S touhle si mohl hrát tak dlouho jak jen bude chtít. Tahle měla sílu, která těm před ní chyběla.
Stála před ním a sledovala jej upřeným hrdým pohledem. Vzrušoval ho ten pocit až se bude před ním plazit a prosit aby už ukončil tu agónii, ale on se jen usměje a bude si ji znovu a znovu podrobovat.
Byla důmyslně svázaná a ani to nedokázalo z její tváře smýt tu hrdost, která jej popouzela k tomu ji ublížit, pošpinit její nevinnost.
Přistoupil k ní a dotkl se nehty její běloskvoucí kůže na hrudi. Sjel prsty na hroty jejích bradavek, které se tyčily do prostoru vzhledem k teplotě v místnosti. Pára se vznášela z jejích úst, zrychleně dýchala.
„Nesahej na mě ty... prase!“ odplivla si. V tu chvíli ji na tváři přistála jeho dlaň.
Obtisk dlaně na tváři se začal postupně rýsovat. Muselo to bolet protože do toho dal veškerou svou sílu, ale její oči stále měli tu jiskru.
„Moc ji neponič, ale dělej si s ní co chceš. Je to můj dárek pro tebe, Azazeli!“
„Pane, moc děkuji!“ poklonil se téměř k zemi a políbil jej na lem kabátu. „Užiji si s ní mnoho zábavy, bude se modlit ke svému otci aby se nikdy nenarodila!“ rozesmál se odporným smíchem.

Surově ji políbil na rty. Anael zavřela oči. Kdyby nebyla tak moc hrdá už dávno by si vzala život, ale díky tomu že v lůně nosila dítě, které nemohlo za to kdo byl jeho otec, ovládla se.
Stále na sobě měla jen spodní prádlo v černé barvě a vysoké kožené kozačky sahající ji do půlky stehen. Byla ve třetím měsíci, ale stále to na ni nebylo znát. Zatímco tady už uběhlo půl roku, na zemi bylo stále léto, tři dny od té doby co zmizela.
Nechápala proč právě ona musí trpět za... a proč je vlastně tady? Nemělo však cenu se ptát, on jí na to nikdy nedal odpověď. Doufala, věřila, že ji odsud Rafael zachrání, ale pomalu ztrácela naději.
Azazel si nad ní klekl sledujíc její božsky dokonalé tělo.
Takovou odměnu si od svého pána snad ani nezasloužil.
Rty zkoumal její křivky, na pár místech se zastavil a označil si je. Prsty vjel do kalhotek a odhrnul je na stranu, aby jedním prstem vnikl dovnitř. Byla vlhká a připravená na to aby do ní vnikl, znovu.
„Prosím, už ne,“ vzlykla a pokusila se od něj odtrhnout. Jen se pousmál a pokračoval tam, kde skončil. Olízl si rty a neurvale vjel jazykem do jejích úst. Moc dobře za tu dobu věděl kam má sáhnout aby se mu i přes svoji nevůlí podvolila.
Zavrčení z temnoty jej vyrušilo z jeho her. Povzdechl si a ze stolku vytáhl vibrátor, aby jej několikrát strčil do jejích úst, nechal jej od ní naslinit aby jej mohl vsunout do její jeskyňky, aby mohla počkat na jeho nedočkavě se těšící penis. „Co chceš!“ zavrčel v odpověď.
„Očekává tě!“
Pokrčil rameny a podíval se na třesoucí se ženu, které moc dobře věděla co ji čeká, když Azazel odejde pryč. Zapnul přístroj a otočil ji tak, aby do prostoru vyčnívala její ukázková prdelka. „Jen si posluž, ale nenatrhni mi ji, jasný!“
Dech neznámého se změnil v překotný. Bylo možné zaslechnout jak se zbavuje oblečení, pak zavrzala postel. Azazel se otočil zády k scenérii, která se měla odehrát v jeho pokoji a odešel. Poslední co uslyšel byl výkřik bolesti po kterém následoval výkřik vrcholné rozkoše mužského hlasu.
„Ten dobytek! Jestli ji poškodí tak mi bude jedno jestli je ten bastard jeho synem a zabiju ho vlastníma rukama.“

„Kde jsi byl tak dlouho?“ plakala a tiskla se k němu jako mladě ke své matce. „Myslela jsem, že jsi mě zradil!
Pohladil ji jemně po tváři: „Nikdy bych tě nemohl zradit, jsi moje světlo. Bez tebe bych byl nikdo a... on tě tam čeká.“
Otřela si tváře od slz a položila si dlaň na bříško. „Nemůžu se k němu vrátit, nikdy. Já... čekám... jeho dítě! Ne-nenáviděl by mě kdyby věděl, že jsem ho zradila.“
„Neměj strach,“ překročil to odporné mrtvé tělo. „nic si nepamatuje, neví že jsi byla pryč. Bude si myslet, že je to jeho syn a bude ho milovat jako vlastního. To ti přísahám!“
„Už, už je tady, měli bychom...“
„Zabiju ho, já ho zabiju!“
„Nesmíš, prosím. Nepošpiň si už více ruce jejich krví.“
Zavrtěl hlavou, chtěl něco říct. Ona jej však uchopila za ruce a zadívala se mu upřeně do oči. Sklopil zrak k zemi nemohl se již dívat do jejích jasných očí, které se nezměnily ani po těch hrůzných zážitcích které musela prožít. „Dobře,“ přikývl a přehodil přes ni svůj kabát. Kolem nich se vznesla zelená záře a zmizeli.

Anael zamrkala, aby zahnala slzy tvořící se v koutku jejích očí. Ty vzpomínky, jak moc by se jich chtěla zbavit a věřit, že se ON už nikdy nevrátí, ale věděla že to je jen zbožné přání. Ani procitnutí jejího syna ten den, kdy se dozvěděl že je reinkernací jednoho z archandělů, nemohlo zabít takového tvora kterým byl on.
Přesto bylo jeho osudem jednou svého otce zabít anebo být jím zabit.

Jen kdyby šlo vrátit čas.... Udělal by něco jinak anebo....
Zavrtěl nesouhlasně hlavou nad svými myšlenkovými pochody. Neměl právo přemýšlet, on mohl jen konat. Nesměly ho zajímat důsledky jeho činů, ale... Ale když zmizela ONA na malou chvíli litoval všeho co kdy udělal, ale pak ji začal ze srdce nenávidět. Jak si mohla dovolit odejít a vzít si s sebou jeho dítě!
Jejich.
Opět nepatřičná myšlenka.
Myslel si že jeho běsnění nepřežije. Když se dozvěděl, že byl jeho jediný, rozmazlený spratek, syn zabit. Bez slitování ničil vše kolem sebe.
Kdyby ON neodešel. Opustil je stejně jako JEJICH otec a přitom, k nim měl blíž.
Trvalo mu pět let než se z toho dostal, bylo to něco jako hybernace. Než nabyl zpět své ztracené síly, aby dostal zpět co mu patřilo a pomstil se jí, za to že ho zradila.
Pokrytče!
Kdyby ho jen netrápilo svědomí. Objevilo se znenadání ten den, kdy se konečně dostal dost blízko ke svému synovi, aby mu všechno vysvětlil, ale osud chtěl jinak.

„Azazel, dítě.“ ozvalo se vemlouvavě z těch vždy tak přísných rtů. Znělo to tak... lidsky, ale Azazel věděl že je to jen přetvářka, maska. ON se takhle choval vždy, když byli ve světě lidí. Chtěl, aby si všichni mysleli, že jsou otec a syn a ne pán a jeho podřízený. Protože TY jeho oči jej vždy prozradily – tak nelidsky kruté, i když se jeho rty usmívaly.
„Otče, ano?“ i jeho hlas zněl na první pohled mile, ale oči se neusmívaly, dívaly se nepřítomně až prázdně.
Položil mu ruku na rameno, musel cítit ten třas těla pod sebou, ale ani na okamžik se jeho výraz nezměnil, tak neupřímně veselý. „Tvůj bratr by měl za dva dny narozeniny, zasloužil by si oslavu.“
„O-oslavu?“ polkl a jeho výraz se změnil na zděšený. Už dlouho se nacítil takhle ohroženě, ten pocit znamenal jediné – čeká ho trest, opět. Sklopil zrak k zemi a přikývl, teď mohl jen čekat na to až si jeho otec vyber tu správnou ženu, která bude sloužit jako krvavá oběť k opětovnému návratu Abaddona i když jen na krátkou dobu, jak alespoň doufal. Vždy to bylo jen na pár dní a nikdo nečekal že by to mohlo být nyní jinak.
Zrovna byli v parku, když jeho otci tak zvláštně zasvítily oči. V tu chvíli pochopil, už ji našel. Opětoval jeho pohled a v ten okamžik pochopil – ta aura, která z té ženy přímo plápolala. Ona by mohla být ta která navždy otevře tu posmrtnou bránu. „Myslíš to vážně?!“ Ten vražedný pohled který na něj vrhl, teď se roztřásl zcela viditelně. Nyní již beze slova přikývl a rozešel se k ženě, která nemohla tušit že setkání s tímhle člověkem pro ni znamená jediné – smrt.
„Promiňte, ale mohla byste mi pomoci...“
Pohlédla mu do očí a on věděl... je ztracená. Nechápal proč na ženy na zemi takhle působí, ale pro jeho otce to bylo přímo požehnání.

Neuběhl ani půl dne a ona ležela v jeho posteli, tiše oddychovala s tváři přitisknutou k jeho hrudi a ani jen netušila, že tahle noc je poslední kterou její duše stráví v jejím vlastním těle zcela osamocená. Ne, doopravdy necítil nic jako špatné svědomí, pro něj to byla jen a jen práce, necítil vůbec nic.
Vyprostil se z jejího objetí a vstal, aby ze saka vytáhl lahvičku s Abaddonovou krví. Položil ji na stolek a vedle ní položil dýku, kterou vždy používali k oběti. Na ostří se mísila krev všech těch žen a to jí dávalo sílu.
Její tělo bylo tak vláčné, že by si s ní právě teď mohl dělat co by jen chtěl, ale podstatou všeho bylo že její tělo musí být při vědomí, duše pociťovat předsmrtnou agónii, aby bylo schopné k sobě přivolat Abaddonovu duši.