Bojuj proto, abys žil 10 2/2

Nevěděl jak dlouho nad ní takhle nehnutě stál než se její víčka zachvěla, probouzela se do své živé noční můry.
Otevřela oči a zamrkala, aby je vzápětí opět zavřela a na její tváři se usídlil podivný úsměv. Poté si olízla rty, upírajíc na něj pohled. Naklonila hlavu na stranu a rozesmála se prázdným smíchem jakoby z temnoty. „Ty nic nechápeš, co?”
„Cože?” nechápal to! Ona přeci měla být ta co tady bude zmatená, plná strachu a tak? „Proč?”
Znovu ten pohled plný pobavení. „To jsem si myslela že budeš inteligentnější. Anebo jsem měla říct – Myslel?” pozvedla jedno obočí v komickém gestu. Nemyslíš si, že mě to zastaví, že?” trhla rukou až provazy lehce zapraskaly. „Stačí zatáhnout víc a...”
Nenechal ji, anebo jeho, domluvit a přitisnul k ženskému hrdlu ostří nože. Na chvíli jí pobavený úsměv zmizel z tváří, poté jen pokrčila rameny a lhostejně se mu podívala do jeho očí. „A co teď?” nyní se rozesmál Azazel.
„Možná by to mohlo být zajímavé. Mohlo by být poučující co dokáže lidské tělo vydržet. Myslíš se že tahle skořápka udrží jeho a zároveň i mě?”
„Kdo jsi?”
„Není to jasné?”
Zavrtěl hlavou, stále ostražitě sledujíc všechny ženiny pohyby. Silněji zatlačil ostřím nože k bělostnému hrdlu.
„Slyšel jsi už ve svém podělaném životě Azazeli o...”
„Jak to, že...”
„...Belfegorovy?” pokračoval dál jako kdyby neslyšel, že se očividně rozčílený a rozrušený démon snaží dozvědět o tom co o něm může někdo jako ona vědět.
„Nenech se vysmát! Někdo jako ty neexistuje, jsi jen báchorka kterou straší démonské děti. Ty jsi jen lidský strašák. Říkali že,...”
„....mě vymysleli lidé aby mohli démony očernit!” pokračoval tam, kde Azazela přerušil. Znovu se bláznivě rozchechtal. „Nikomu z nich se nelíbilo, že bych mohl dokázat něco co on ne, co? Luci je totiž žárlivej parchant a nikdy se nezmění. Pravda je totiž trochu někde jinde, ale koho něco tak pofidérního jako pravda zajímá, že?”
Teď už byl Azazel doopravdy nasranej. Nikdy k němu nepociťoval něco jako úctu, ale jak si může tahle... nicka dovolovat jej urážet. Otec! Zaznělo mu v uších. Jistě, on by jej...
„Zabil by tě! Tak hoď ten naštvanej výraz k ledu a uklidni se, ano! On určitě chce jen poslušnost a tak by se mu určitě nelíbilo, že chceš bránit někoho kdo je jeho úhlavním nepřítelem, ne?”
„Nemůžeš...!”
„Víš, že jsi strašně zábavnej, ale doopravdy... měl bys pokračovat. Chtěl bych se dozvědět kdo z nás vyhraje. Jestli ničitel anebo prostopášník, mohlo by to být... poučné!”

Dick se svým nadřízeným se po pár hodinách v motelu, kde si odpočinuli, vrátili do ústavu ve kterém žil Dickův otec. Chlapci se třásly ruce, ale věděl, že to jednou prostě skončit musí. Za žádnou cenu nechtěl vidět co by se mohlo stát kdyby ONI dostali do rukou moc která patřila jeho rodině, jeho matce, kterou nikdy nepoznal. Neměl ji šanci poznat protože zemřela aby ochránila jeho život! Zamrkal, aby zahnal slzy které se tvořily v jeho očích.
Ryu konejšivě položil dlaň na rameno mladšího chlapce.
Roztřásl se když k němu Dick zvedl svůj uslzený pohled. Sice chlapci řekl, že k jeho matce nikdy nic necítil, ale ty oči jej vždy dokázaly přistihnou při lži a on se už nikdy nechtěl vrátit do těch časů, kdy litoval svých unáhlených činů. To ONA jej dokázala změnit tak aby na sebe mohl být v budoucnu hrdý. „Neměj strach, jsem tady s tebou!”
Mladík přikývl. Olízl si rty a sevřel ruce v pěst. Znovu se rozešel, tentokrát již s hlavou hrdě vztyčenou.
„Byla by na Tebe hrdá!”
„Proč tu sílu nepoužila k tomu, aby udržela svůj život?”
„Víš,... ono je to trochu složitější.” na okamžik se odmlčel, aby pohlédl k nebi a na okamžik zavřel oči. I jemu hrozilo že se každou chvíli rozpláče, ale měl pro něj být oporou ne zátěží. „Neslouží pro vlastní záchranu, ale pro ochranu těch které miluje!”
„Tak,... proto si nic nepamatuje. Doufala, že ho tím zachrání od toho, že by si to vyčítal, že? A přitom,...” kousl se do rtu. „Nemůžu ji nenávidět.” odvětil suše a rozešel se dále.
Starší z mužů pohlédl k nebi. Myšlenky se mu vrátily k tomu dni kdy se jeho srdce roztříštilo na milion kousíčků. Na den, kdy ztratil svoji jedinou oporu která mu zbyla po smrti bratra.

„Myslíš, že mě bude nenávidět až se tohle všechno dozví? Myslíš, že by to mohlo očernit jeho duši? Jen ta myšlenka, že tohle udělala jeho vlastní matka? Moc dobře vím co jej po tomhle čeká, není to jen předzvěst vlastní smrti, ale... vím že jej jeho vlastní otec prodá, aby se zbavil viny a pak... na všechno zapomene aby ochránil svoji vlastní duši před vinou. Bude...”
„Ne!” rozhodně zavrtěl hlavou. „Neexistuje nikdo kdo by tě mohl nenávidět!”
Usmála se na něj tak jak se dívá na naivní dítě jeho vlastní matka. „Tvoje duše je i přesto všechno stále tak čistá, jak můžeš...”
Nenechal ji domluvit a vřele ji obejmul. To co k ní cítil se nedalo srovnat s láskou dvou milujících lidí, ale bylo jí to hodně podobné.
„Ochráníš ho?”
„Určitě!”

Byl to slib a on jej nechtěl za žádnou cenu porušit. I když to trvalo tak moc dlouho. Miloval jej stejně jako jeho matku, ne-li víc.
„Pane?” ozvalo se tiše z Dickových rtů. „Co k mému otci cítíte vy? Nenávidíte ho za to co udělal mé matce?”
Ne, doopravdy byl stejný jako jeho matka. „Myslíš že bych měl?”
„Nevyznám se ve Vás. Vypadáte jako kdyby vám bylo všechno jedno, dokážete v lidech číst jako v otevřené knize, když jste mluvil s mým otcem – nebylo v tom nic. Jako kdyby vám byl úplně lhostejný, jako kdyby byl jen položka na seznamu.”
Chápavě se pousmál, věděl že tím co řekne mladšího naštve, ale zapřísáhl se že už nikomu na kom mu záleží nebude lhát. „Možná si myslíš, že bych měl být více empatický, ale...” pousmál se a natočil se k Dickovi bokem aby se mu nemusel dívat do očí. „...není to nenávist, jen se nedokážu odprostit od minulosti. Hodně mě blízkých osob bylo zraněno a zrazeno lidmi jak je tvůj otec a tak... nechávám je být a nezáleží mi na tom jestli zemřou anebo budou žít.”

„Ale,... já Vás chápu. Někdy se přistihnu při tom, že chci aby si někdo protrpěl to co já, aby poznal co znamená bolest. Jen... je to těžké odprostit se od sebe od vlastního já a myslet i na to že jsou lidé kteří jsou na tom hůř než já a i přesto se dokáží usmívat a nikdo to na nich nepozná. Takové lidi obdivuji!”
Sám v sobě se nevyznal, ale to co cítil ke svému pánovi – Ryuovi – se velice podobalo tomu co by měl syn cítit ke svému otci. Vždyť jeho vlastní otec byl pro něj úplně cizím člověk a až nyní pochopil že jej vůbec neznal. Nechápal jej a snad ani nechtěl pochopit. Jistě, věděl že jsou jeho myšlenky zmatené a zavádějíci a co vypustil z pusy i nesmyslné, ale jestý si byl jedinou věcí jistý tak to bylo to, že svého pána miluje až nekritickou láskou, avšak nikdy by se k tomu nepřiznal.
Udělal by pro něj všechno na světě.
„Pane,” zašeptal tiše, téměř na hranici slyšitelnosti. Sklopil hlavu a zrudl jako kdyby jej polili rudou barvou. „Mi- mi- miloval jste moji matku?”

Ryu se pousmál a pak svého svěřence nečekaně obejmul. Bylo to něco co by od Dicka nečekal a ne zrovna v tuhle dobu, ale zvláštním způsobem mu to přišlo roztomilé. Tenhle chlapec, kterého celý život všichni jen využívali, a nejinak tomu nebylo do jisté doby i u něj – ano, využíval ho aby se dostal k tomu splnit slib ženě kterou obdivoval a možná ji i miloval – byl vlastně stále naivním dítětem. Ne, sladkým a rozkošným, které musel chránit.
A možná, ale jen možná jej i začal mít rád.
„Nejspíš ne,” políbil jej na čelo chvíli poté co jej od sebe mírně odstrčil, „jen jsem si slíbil, že nenechám její památku zmizet v zapomnění. Nemůžu dopustit, aby její oběť přišla nazmar. Jo, je to patetické a možná i absurdní, když nevím jak tě ta síla přijme, ale.... Musíme postoupit dál v jejích myšlenkách na to, že pravý mír existuje.”

Selwin si ze rtů olízl kapky krve a pak jeho oči zamyšleně zamířily k obloze. Kde jen mohou být? To je doopravdy sám?
Bylo to otravné. Jen pár hodin po svém zrození se musel potýkat s odpornými zrůdami a to vyvolalo jeho touhu po krvi. Stal se ochráncem mladičkého pána kterého si vybral, ale přesto v něm převládal pocit, že chlapec ani zdaleka netuší jakou moc svírá ve svých prozatím slabých rukách.
Každý drak měl svoji lidskou podobu, a stejně tak tomu bylo i u Selwina, jen záleželo na pánovi jaké pohlaví si vybere.
Naklonil hlavu ze strany na stanu a zahleděl se k horizontu, který se začal zbarvovat do ruda, byl nejvyšší čas se vrátit a naplnit jejich osud. Mimovolně si přiložil na hruď pracku a přivřel oči – něco jako kdyby mu v místech kde má být srdce chybělo. Bolest se zahryzla do celého jeho těla a on s výkřikem omdlel.

Smích.
Tichý smích, který se stával hlasitějším a byl plný temnoty a prázdnoty, která hrozila že jej zadusí. Zalapal po dechu, nechápavě se rozhlížejíc kolem sebe.
Ticho.
Horší než ten předchozí smích. Černé oči jako noční obloha se jen nachápavě dívaly kolem až se střetly s až absurdně fialkovým pohledem neznámeho bělovlasého muže.
Polkl. Ne, ten muž nebyl neznámý, jen na něj zapomněl.
Ticho se stávalo hmatatelnějším a zarývalo se do jeho srdce. Poté následoval jemný úsměv, který se mu zabodl do srdce a projel jím jako nůž máslem. Úsměv který ty oči nechal zcela chladnými, oči dravce.
„Selwin?” uchecht se, „sladké jméno. Jako med lepící se mi na patro. Chce se mi zvracet!”
Opět jen nevěřícně zamrkal.
„Nedokážu pochopit, že zrovna TY sis vybral někoho tak... slabého.” odfrkl si opovržlivě.
Nejspíše chtěl říci ještě něco více nelichotivého, ale tohle si tedy Selwin nenechal líbit. To jméno bylo něco co dostal od svého pána, od chlapce který mu zachránil život i když vlastně ani nemusel. Nevěděl kdo je a také...
„Jak se opovažuješ navážet se do mého pána?” vykřikl naštvaně.
Muž přimhouřil oči a znovu se rozesmál až slzel. „Tohle nedochůdče si nemůže říkat pán! Je ostudou že někdo tak silný jako TY má poslouchat tuhle bezduchou loutku!”
Nůž v srdci jako kdyby se zavrtal hlouběji.
„Proč?” pohled se mu zamlžil. Zamrkal aby nežádoucí slzy zahnal. „Proč tohle děláš, vždyť... jsme... měli bychom být...” zmlkl když se k němu muž přiblížil a pohladil jej po šupinaté hlavě. Tentokrát mu oči zjihly, na tváři se mihl lehký, možná při dobré vůli i vřelý úsměv. „...rodina.”
„Právě proto...”
Obětí.

Zakousl se do něj chlad, otřásl se a otevřel oči, aby opět nechápavě zamrkal. Nacházel se na louce a vedle něj ležela mrtvola tvora kterého si předtím.... Byla to chvíle? Bylo to dnes? Včera... ulovil.
Postavil se na nohy, narovnal křídla a vzhlédl k nebi. „Gemini.”

Oči se mu opět zalily slzami. Setkali se, aby se znovu odloučili. Vzpomínky na minulý život jej zaplavily hořkou pachutí, která hrozila že jej zalkne. Povzdechl si, otřel oči a učinil krok dál... do neznáma, do budoucnosti.

Oblékla se do svých nejvíce sexi šatů a vydala se do víru velkoměsta, potřebovala dobýt baterky a v tuhle chvíli ji bylo jedno jestli to bude jen pár kapek krve anebo uvolňující sex.
Provětrat hlavu znamenalo nyní to nejdůležitější, přestat myslet na zbytečnosti, které nedokáže změnit nebo nedej bože ovlivnit.
Své dlouhé vlasy si sepjala do drdolu, pár pramenů nechávajíc spadnout na svoji štíhlou šíji. Dekolt z větší části odhaloval její ňadra. Nalíčení bylo vyzívavé stejně jako celkový její vzhled.
„Madam, mám vám přistavit vůz?”
Přeměřila si jej ledovým pohledem a poté přikývla.

Gigi sjela všechny v baru přítomné muže hodnotícím pohledem a pak se úkosem podívala na svůj doprovod. „Najdi si nějaké místo a čekej, nemám náladu si tebou kazit večer.” Muž, který s ní přijel jen přikývl. Mlčel, s pohledem zapíchnutým v podlaze. Žena se pousmála a natáhla k němu ruku, aby svými pěstěnými nehty přejela po jeho tváři. Lehce se zachvěl, ale ani se nepohnul „Možná bych mohla...” po téhle větě na ni pohlédl vyděšeným pohledem. Tentokrát se rozesmála naplno. „Nemusíš mít strach.”
Polkl, aby opět sklopil pohled k zemi. „O-omlouvám se,” koktal a roztomile rudnul.
„Kolik je ti let?”
„Os-osmnáct. Otec říkal, že nemám... na Vás....” mluvil opravdu pokorně a jeho obličej získával čím dál tím víc červenější odstín.
„Neber jej moc vážně. Jen se ráda bavím.” Zhluboka se nadechla a vydala se k baru, aby se posilnila na nadcházející večer.

Sledoval svoji paní na každém kroku, byl jí přímo uchvácený. Věděl, že není jediným z jejího klanu, ale i přesto ho to k ní táhlo. Když se k ní naklonil další pohledný muž – bodlo jej u srdce.
Otče!
Myšlenka na něj ho uklidnila tak, že mohl rozhlédnout kolem sebe a posoudit nebezpečí celé situace. Muži se k slétávali jako můry za světlem a to se samozřejmě doplňovalo žárlivostí ostatních žen. Přehlíželi je!
Promnul si fialkové oči a povzdychl si. Otec – adoptivní otec – mu jasně říkal, že se do ní nesmí zamilovat, ale srdci tomu rozkázat neuměl.
Castore!
Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Zdálo se mu to anebo doopravdy před chvílí uslyšel své jméno?
Konečně!
Nyní byl ještě víc zmatenější. Snad se nebude opakovat ten sen, který měl před třemi dny! Rozhodně zatřásl hlavou a myšlenkami se soustředil jen na úkol který jim jejich otec dal – ochránit paní Gigi.
„Gigi-sama.” zašeptal tiše.
Jejich pohledy se střetly.

Poznámky pod čarou:

Abaddon hebr. - Anděl bezedné propasti, ničitel, poradce. Říká se, že je to šéf démonů. Někdy ztotožňován s andělem ničení. Též známý jako Apollyon.

Belfegor - démon, který pomáhá lidem činit objevy. Svádí lidi navrhováním chytrých nápadů, díky kterým mají zbohatnout. Podle některých démonologů 16. století se jeho síla zvyšuje v dubnu. Biskup a lovec čarodějnic Peter Binsfeld věřil, že Belfegor láká lidi na jejich lenost.
Jméno Belfegor pochází z asyrského Baal-Peor, což je moabský bůh, k němuž se Izraelité připojili v Shittim a který byl spojován s prostopášností a orgiemi. Byl uctíván v podobě falusu. Coby démon je v kabalistických spisech popisován jako “zpochybňovač”, odpůrce šesté sefiroty, “krásy”. Pokud je přivolán, umí poskytnout bohatství a moc objevovat důmyslné vynálezy. Jeho úloha jako démona spočívala v zasévání sporů mezi lidmi a ve svádění ke zlu skrze rozdělování bohatství.
Belfegor byl zobrazován dvěma odlišnými způsoby: jako nádherná nahá žena nebo jako obrovský vousatý démon s otevřenými ústy, rohy a zašpičatělými nehty. Belfegor se také objevuje v Miltonově Ztraceném ráji a v Hugových Dělnících moře.
Podle pověsti byl Belfegor poslán z pekla Luciferem, aby zjistil, zda na zemi opravdu existuje něco takového jako manželské štěstí - tato zvěst se totiž dostala k démonům, kteří ale věděli, že lidé nebyli stvořeni k tomu, aby žili v harmonii. Belfegorovy zkušenosti na zemi jej brzy přesvědčily, že zvěst byla nepodložená. Tento příběh můžeme najít v mnoha raných dílech moderní literatury, odtud užití jména jako označení misantropa nebo prostopášníka.
V křesťanské tradici je Belfegor také označován za hlavního démona smrtelného hříchu Lenosti, alespoň podle Binsfeldovy klasifikace démonů od Petera Binsfelda.

Azazel žid. - Označován jako padlý anděl; V knize Leviticus (Lv 16) jsou popisovány obřady Dne smíření. Áron vzal od společenství Izraelitů dva kozly. Postavil je před Hospodina u stanu setkávání a mezi oběma kozly losoval: jednoho pro Hospodina, druhého pro Azazela. Kozel, na něhož padl los pro Hospodina, byl obětován jako očistná oběť. Na druhém kozlu byl vykonán smírčí soud: byly na něj vloženy hříchy Izraele a byl vyhnán k Azazelovi do pouště.Podle židovského středověkého komentátora Rašiho Azazel v tomto případě není bytost, ale označuje místo jisté smrti, pravděpodobně srázu, ke kterému byl kozel zahnán. Někteří badatelé se domnívají, že Azazel je démon pouště (a tím i smrti) a jako takový přešel do judaismu. Azazel je zlý duch. Podle midraše „Šemchazaj a Azazel“ patřil k vůdcům skupiny padlých andělů z počátku existence světa a lidstva. Ženy učil líčit se a muže vyrábět zbraně, čímž je někdy brán jako ten, kdo na svět přinesl žárlivost, marnivost a svár. Podle midraše se i kvůli Azazelovu chování Bůh rozhodl zničit zemi potopou trvající 40 dní.

Dioskúrové – (latinsky Dioscuri nebo Gemini) jsou v řecké mytologii bratři Kastór a Polydeukés, nejslavnější dórští hrdinové po Héraklovi.
Z řečtiny Dios kúroi = synové Diovi. Bývají někdy označování jako Gemini - Blíženci, mluví se o nich jako bratrech, nevlastních bratrech, někdy též o dvojčatech. Jsou symbolem pevného bratrského pouta, které neskončilo ani smrtí jednoho z nich, dokonce jsou jako dvě výrazné hvězdy součástí souhvězdí Blíženců. Staré báje oba bratry opěvují jako nejslavnější hrdiny po Héraklovi. Jejich jména jsou Kastór a Polydeukés, v římských bájích jsou známi jako Castor a Pollux.
Krásná Léda, dcera aitolského krále, se provdala za Tyndarea, krále ve Spartě. Byla božsky krásná, což samozřejmě neušlo pozornosti nejvyššího z bohů a Zeus se jí přiblížil v podobě labutě, takže mu porodila v Amyklách nedaleko Sparty syna Polydeuka ve stejné době, kdy se narodil Kastór, syn Tyndareův.
Později přibyly sestry Helena, jejímž otcem byl Zeus, a Klytaimnéstra, dcera Tyndareova. Polydeukés byl božského původu, tedy nesmrtelný, podobně Helena, která jako smrtelná byla bohy přenesena do Elysia i se svým manželem, králem Meneláem, kde oba "žijí věčně a bez starostí".
Kastór a Polydeukés dostali vynikající vzdělání, jejich učitelem byl i moudrý kentaur Cheirón. Bratři se od útlého mládí cvičili ve všech druzích bojových umění. Traduje se, že Polydeukés byl vynikající v pěstních zápasech, Kastór zase skvěle řídil válečný vůz a dokázal zkrotit i nejdivočejší koně. Prosluli účastí ve všech velkých bojových a dobrodružných akcích: zúčastnili se honu na Kalydónského kance, výpravy Argonautů, pomáhali Héraklovi na výpravě proti Amazonkám. Na všech výpravách si získali slávu.
Posledním dobrodružstvím byla velká akce Dioskúrů s jejich bratranci Lynkeem a Idem, syny messenského krále Afarea. Mladíci ukradli v Arkádii stádo býků, nepohodli se však při dělení kořisti, protože Idás se dopustil podvodu. Dioskúrové se vrátili a vzali si celé stádo, navíc bratrancům unesli nevěsty. Ukryli se do dutého stromu a chystali se Lynkea a Ida přepadnout. Jenže Lynkeův ostrý zrak pronikl do dutiny a poté Idás oštěpem probodl Kastora. Polydeukés zabil Lynkea, dílo zkázy dokonal Diův blesk, který Ida na smrt spálil.
Polydeukés žádal svého božského otce, aby jej nechal zemřít spolu s bratrem Kastorem, což Zeus nemohl připustit. Proto došlo k dohodě: oba bratři budou spolu - jeden den vHádově říši, jeden den na Olympu. Tak jsou bratři "ob den živí a ob den zase mrtví", jak je řečeno v Homérově Odyssei.