Bojuj proto, abys žil 13

Dej člověku moc a poznáš jaký doopravdy je.
Tahle poučka by se perfektně hodila, pro muže jakým bezesporu byl Hawk, na člověka, který možná kdysi věřil, že existuje dobro. Co však tuhle charismatickou osobu změnilo na zcela bezcharakterního a člověka bez skrupulí. Mohla za to doopravdy je tahle pomíjivá věc jako moc a sláva?
Něco z toho v něm však muselo být i kdysi dávno, v době, kdy miloval a byl milován.
Nyní v jeho životě bylo něco co musel ochraňovat, nová budoucnost. Svět člověka, on však vlastně člověkem nikdy nebyl, se teď po narození dcery musel lehce pozměnit. Nikdo z jeho poddaných však nesměl ani kapku uvažovat o tom, že se stal změkčilým nebo snad i... slabým jen kvůli tomu, že se stal otcem.
Ne, že by zapomněl na svoje cíle, které měl se svým provorozeným synem, ale přeci jen dcera trochu jeho cestu zavedla na rozcestí a on musel na několik let odbočit. Nakonec se přeci jen vrátí a celý svět bude v jeho rukách. Buď díky dceři, která dá v budoucnu život novému králi anebo synovi jenž svět ovládne díky své síle.
Byl a je snad stále naivním hlupákem, stejně jako v době kdy šel do světa, kde poznal ženu, která dala život jeho synu, nyní matku Dreawa?
Doopravdy ji miloval anebo ji jen využil k své ctižádosti.
„Nurieli!“
„Pane,“ hlesl. Sklonil se téměř k zemi na rtech lehký úšklebek, který jej přešel hned jakmile se Hawk dostal k jádru věci.
Vstal z trůnu a několikrát přešel kolem než pokračoval. „Tak, kde bych měl začít,“ mumlal okusujíc se nervózně nehet na palci ruky. „Žádám tě, aby ses staral o moji dceru a dal ji patřičné vzdělání hodící se pro příští vládkyni.“
Vládkyni? Uchechtl se v duchu na tváři stále dokonalou chladnou masku, kterou ani Hawk nedokázal odhalit, jak alespoň doufal do té doby než muž znovu nezačal mluvit.
„Jakpak se daří Azraelovi?“
„Jak?“ šeptl zmateně, v očích mu zajiskřilo.
Hawk se pousmál nad naivitou svého podřízeného. „Tyhle oči jen tak něco neošálí. Tohle ti musel říct, zná mě až moc dobře.“
„Pane, nechápu...“
„Proč nevyužít tvých schopností, když tě tady mám. Nemusíš mít strach, nechci po tobě abys jej zradil, jen... nauč ji pár triků. Jistě tě překvapí její učenlivost a nadání.“
Tentokrát se pousmál viditelně. „Je to ještě dítě!“
„Myslíš?“ Tentokrát tajemný úsměv a jiskra v pánových očích. „Purson, zlatíčko. Tatínek by ti rád někoho představil.”
Nuriel stále klečel před svým pánem. Aura, jenž probleskla celou místností, když se otevřely dveře jej na okamžik uchválila tak, že přestal dýchat. Několikrát se zhluboka nadechl, srdce se rozběhlo překotně. Bál se, že uslyší jeho zvuk, ale... ohlédl se, aby znovu sklopil zrak k zemi. Aura té dívky před ním bylo něco téměř nepřekonatelného. Taková moc a síla v rukou pubertální holky mohla být ničivá. Už nyní chápal co vedlo jeho pána k tomu, aby ji někdo naučil se ovládat.
„Papá?” sneslo se zpěvně z jejích rudých rtů. Nurielovi nevěnovala byť jen jediný pohled. „Děje se něco vážného? Právě mám rozečtenou knihu o...”
Natáhl ruku před sebe, dívka políbila hřbet jeho ruky jako cosi drahoceného. Lehce se jí dotkla rty a pak se lehounce uklonila.
„Promiňte, otče.”
„Omluv jí, Nurieli. Nejspíš právě čte nějaký román z viktoriánské doby.”
Čte? Román? „Vždyť se...”
„Jistě jsi zmatený, kdo by nebyl, ale... Hned po narození strávila pár dní v předpeklí a tak...” mávl rukou, „... je v pubertě a její zájmy se lehce střídají. Rád bych jí nechal studovat ve světě lidí, aby poznala své budoucí...” zde se odmlčel a přitáhl si dívku do objetí, aby ji políbil na tvář. „Vezmeš ji do světa, ať studuje v těch nejlepších univerzitách v lidském světě. Určitě znáš některou, která...”
„Když dovolíte, pane. Bude to nějakou dobu trvat, ale... pokusím se.” znovu se uklonil. „Má paní, pokud mě omluvíte,” otočil se k dívce a vysekl jí poklonu ne nepodobnou její. Pozvedl oči, aby se setkal s jejím pohledem, nyní nebylo možné se z něj vymanit.
„Purson,” ozval se přísně otcův hlas. Dívka zamrkala, něžně se usmála a učinila jeden krok blíže k Nurielovi. Neovladatelně se třásl, ale dotek v jeho vlasech jako kdyby jej uklidnil. Jen silou vůle odolával tomu vydat ze svých úst nějaký poraženecký vzdech. Jistě by zněl směšně.
„Zlatíčko. Je nějaká země kde bys...“
„Harvard!“
„Ach, to bych nedoporučoval, madam. Na této univerzitě...“
„Papá, ale já tam chci.“ dupla nožkou a rozkošně se zamračila. „Je to nejlepší univerzita v lidském světě a studují tam ti nejlepší z nejlepších.“
„Nemyslím, že by ses měla...“
„Papá,“ šeptla a poklekla před ním, líbajíc jej na ruce a mačkajíc v dlaních lem jeho roucha. „Já bych moc chtěla, papá.“
Nuriel se znovu zachvěl. To její chování.. vše co udělala se mu dostávalo pod kůži a on by byl ochoten skočit do bezedné propasti. Stačilo aby jen kývla prstem a udělal by pro ni cokoli. „Budu se snažit, madam.“
„Purson, pro přátele, Purson. Nurieli.“
„Nemyslím, že bych...“
„Je sladký, že papá?“
Otec jen pozvedl obočí.
Dívka se rozesmála a rozkošně zrudla. „Roztomilý.“
V tu chvíli jeho srdce sevřela ledová pěst, jako kdyby se mu do něj zasekly ledové drápy a drtily jej svým vražedným stiskem. Olízl si rty a trhaně se nadechl. Opřel na ni zrak, krví podlité očí, natahující k ní svoji ruku. Zachrčel a upadl tváří k zemi. Zdálky slyšel Hawkův hlas pomalu mizící v mlze milosrdného bezvědomí. „Zkus se ovládat. Nerad bych přišel o svoji nadějnou figurku.“
„Jistě, papá,“ odvětila temným tónem s nádechem smíchu. „Když on je tak rozkošný.“
„Není to panenka na hraní.“
„A v lidském světě?“
„Bude to tvoje hra, tvé hlediště a tvý diváci. Tam si můžeš dělat co chceš, ale...“
A dál jen ticho.

Neberus schoval mobilní telefon do kapsy a úplně v klidu se opřel o strom. Založil ruce na hrudi a zcela v klidu pozvedl pohled k dvěma ženám, které se na něm dívaly podrážděným pohledem. „Musel sem informovat svůj kontakt v Evropě.“
„Koho?“ zaznělo zcela nezaujatě od Sally.
Muž se kousl do rtu a zadíval se na horizont, než odpověděl na otázku. „Anael.“
Cindy pohlédla na Sally, okolní atmosféra ochladla. Prostřední sestra evidentně něco skrývala, protože se otočila a beze slova zmizela ve víru listí.
„Zdá se mi to, anebo také máte mezi sebou tajnosti?“
„O to se nestarej, démone!“ okřikla jej nejstarší se sester. „Bude mít snad tahle žena, Anael, nějaké informace o mém synovi?“
„Ví o všem, takže...“
„Co je zač?“
„Jedna z mála andělů, které byly poblíž jejich otce,“ poslední slovo vyprskl, „povídá se, že snad předpověděla jeho odchod, ale nikdo neví nic přesnějšího. Je něco jako jejich štít,
Slyšel jsem i nějaké povídačky o tom, že s ní splodil Azazel syna.“
„Azazel? Ten proradnej... hajzl!“
„Znáte ho?“
Neměla žádný důvod to před ním tajit, ale přesto chvíli přemýšlela než odpověděla. „Patří... spíš patřil do naší rodiny. Otec se jej zřekl, když... nemáme nic společného s nimi... padl a tak... jeho jméno je tabu, pro nás všechny. Doopravdy to ale nemá nic společného s démony anebo božími posly, jen chtěl získat moc a takto dopadl.“
„Zvláštní. Já si vždycky myslel, že Lucifera přímo nekriticky miluje, vzhlížel k němu a pak odešel se Samaelem. Nikdo z nás tomu nemohl uvěřit, ale...“
„Důkazy hovořily jasně, co? Je nepředvídatelný, ale kouzelný... vždy jsem ho, společně se sestrami, milovaly. Byl přímo ukázkovým strýčkem.“ Dívka se zachvěla a přitáhla si svetřík těsněji k tělu. „Měli bychom se vrátit!“ Natáhla k Neberusovi dlaň.
Když procházeli alejí stromů, všude kolem nich foukal silný vítr, jen okolní stromy ohýbal, ale po cestě se nezvedlo ani smítko prachu. „Jak?“ zastavil se, rozhlížejíc se kolem sebe.
„To je moje moc. Oproti sestře vládnu silným sebeovládáním a dokážu zkrotit...“
„Mohla by to být...“ skočil jí do řeči, ale pak zavrtěl hlavou. „Hawk by se tímto nemohl nechat zlomit, jeho duše je moc silná, aby...“
„Možná byste mohl mít pravdu,“ naklonila Cindy hlavu na stranu. „Takhle jsem o tom nepřemýšlela. Naše rodina zapečetila jeho moc a já... bývala jsem silnější, kdysi dávno,“ zasněně se zadívala na obzor, kde právě vycházelo slunce.
Silnější?
Nakrčil čelo, nechápavě ji pozoroval a pak pokrčil rameny. Tyhle kouzelnice jsou něčím zvláštní, ale proč... jak je možné, že jejich sílu nikdo nezneužil, když... byly-li silnější? Co by dokázaly se svojí plnou silou? Jeho vlastní myšlenky jej děsily.
Uchichtnutí z její strany jej znovu donutilo pohlédnout na její profil. Aura, která se kolem ženy vznesla jej uchvátila. Zářila. Poté opětovala jeho pohled, na tváři stále kouzelný úsměv. Jeho srdce se na okamžik zastavilo a pak se rozběhlo překotnou rychlostí. Tak nějak vnitřně chápal jaká síla Hawka donutila k tomu, aby zradil. „Už chápu.“
Cindy mrkla a ta vlna magie, která jej téměř ovládla, zmizela. Neberus se zhluboka nadechl a od té doby se vyhýbal byť jen nepatrnému, či opatrnému pohledu na ni.
Třas jej uchvátil když si na ten okamžik vzpomněl i v dobu, kdy večer, téhož dne, usínal.

Sally se zastavila až na úplné hranici jejich chráněných pozemků, svezla se na zem a rozplakala se, jako kdysi když byla malé dítě.
Vzpomínky na dobu, kdy se jejich bratr ztratil ji vrátil do minulosti. Do doby, kdy poznala ženu jenž si nechala říkat Anael a která změnila celý její život.
Bylo to tři roky poté co jejich bratr zmizel. Dva roky předtím než se u jejich prahu objevil Hawk a zcela neočekávaně se zamiloval do Cindy.
A vlastně to bylo i několik let předtím než se Erica zamilovala do pijavice, který se jmenoval Sean. Její příběh však nezačal tak idylicky jako obou jejích sester, ale skončil taktéž neslavně.
Potřebovala se nějak odreagovat od toho ubíjejícího života doma. Otec stále žil tím, že najde svého jediného syna a na dcery neměl čas a ani náladu. V té době dávala vše za vinu sestrám a nejvíce té nejmladší, Erice, to ona mohla za to že mezi nimi její bratříček už není.
Byla pubertální holkou a chtěla si užívat. Na zapřenou odletěla do Evropy, jmenovitě do Francie a tam potkala ji!

Procházela se po Rue de l'Université – Univerzitní ulice, když málem narazila do ženy jenž se zvědavě rozhlížela kolem sebe a nedávala pozor na kolemjdoucí chodce. Nejspíše nebyla první, protože se před ní žena uklonila, francouzsky se omlouvající. Sally se jen usmívala, nerozumněla jí ani slovo, ale ženina francoužtina byla roztomilá. „Angličanka?“ zeptala se s úsměvem. Žena se zakoktala a pak k ní zvedla pohled – vyrazil jí dech, byl tak křišťálově čistý. „Noo, Amerika, New York!“
„Skvělé, já taky, ale Portoriko.“
Obě se uvolněně rozesmály a starší pozvala tu mladší na polední drink do Closerie des Lilas*.

* Closerie des Lilas (česky Šeříkové pole) je kavárna, restaurace a pivnice v Paříži. Nachází se v 6. obvodu ve čtvrti Montparnasse na křižovatce ulic Boulevard du Montparnasse a Avenue de l'Observatoire. Společně s podniky Le Dôme, La Rotonde, Le Select a La Coupole patřila v minulosti k významným uměleckým a literárním kavárnám ve zdejší čtvrti. Od roku 2006 se zde na začátku roku schází porota, aby udělila literární cenu.
V roce 1847 založil François Bullier restauraci s názvem Closerie. Jméno bylo převzato z tehdy populární divadelní hry La Closerie des Genets. François Bullier vysadil kolem podniku šeříky. V roce 1883 byla restaurace nazvána svým současným jménem. Stala se oblíbeným místem setkávání umělců jako byli Émile Zola, Paul Cézanne, Théophile Gautier, Charles Baudelaire a bratři Jules a Edmond de Goncourt.
Na počátku 20. století sem pravidelně docházeli Paul Verlaine, Paul Fort zde hrával šachy s V. I. Leninem, mezi návštěvníky patřili spisovatelé Guillaume Apollinaire a Alfred Jarrya rovněž malíři z Bateau-Lavoir.
Často se zde scházeli Američané žijící v Paříži jako Ernest Hemingway, Francis Scott Fitzgerald, Henry Miller aj.
Z dalších osobností byli pravidelnými hosty Amedeo Modigliani, Germaine Tailleferre, Paul Fort, André Breton, Louis Aragon, Kees van Dongen, Pablo Picasso, Jean-Paul Sartre, André Gide, Paul Éluard, Oscar Wilde, Samuel Beckett, Man Ray nebo Ezra Pound.

Strávily spolu mnoho krásných a nezapomenutelných dní, ale pak se po ženě, která se představila jako Anael, slehla zem.
Prostě bez udání jakéhokoli důvodu, zmizela. Ptala se všech společných známých, které během týdne poznali, ale nikdo o ní nic nevěděl.
Obdivovala ji, vzhlížela k ní, tak proč to udělala? Nechápala to, a o to víc byla na ni naštvaná. Jednoho večera, zcela náhodou potkala jejjího nejlepšího přítele. Celou dobu měla za to, že anael tajně miloval, ale bylo v tom něco jiného, takřka sourozeneckého.
„Sally, neviděla jsi teď někdy Anael? Odešla na jedno představení a ještě se nevrátila!“
„Kdy?“
„Před dvěma dny!“
„Ach... já myslela, že se vrátila zpátky do států!“
„To by neudělala, její manžel...“
Sally jej nenechala domluvit. Anael se jí nikdy ani slovem nezmínila o tom, že je vdaná. „Aha a... on se nevrátil domů?“
„Promiň, ale neměl jsem tušení, že se o něm nezmínila. Nejspíš měla strach, že bys ji nemusela... pochopit.“
„Co tím myslíš?“ Nyní byla Sally doopravdy naštvaná. Myslela si, že jsou přítelkyně... nejlepší. Sally skousla rty a nasadila hraný úsměv.
„Na to by ses měla zeptat jí, až se vrátí!“
Od toho dne Rafaela neviděla, odstěhovala se do centra města a užívala si radovánek jenž ji Paříž nabízela a pak potkala znovu ji.
Anael měla ve tváři strhaný výraz a... byla těhotná. Viděla ji jen zdálky, protože neměla odvahu stanout jí tváří v tvář, ale cítila vnitřní neklid. Plod který její přítelkyně nosila v lůně měl podivnou, téměř ďábelskou auru mísící se s čistou, která se rovnala Anaelinu pohledu.
To srovnání.
Bolest kterou cítila s ženina srdce a zároveň hrdost na to, že bude matkou. Právě tyto rozporuplné pocity ji donutily otevřít oči.
Musela se vrátit zpátky domů bez toho, aby se se svojí přítelkyní rozloučila.
Ano, litovala toho, ale zároveň nabyla její duše tolika potřebného klidu a za to mohla děkovat tomu, že ji poznala.
I když jí nikdy neporozumněla, a nepochopila proč tak najednou zmizela.

Nyní, ale měla šanci pochopit proč! Teď se na ten důvod mohla zeptat přímo jí. Nyní na to měla dostatek odvahy!

Dva draci – světlo a stín. Nikdy nebylo rozhodnuto který z nich bude ten dobrý, protože i lidé a vztahy mezi nimi nejsou černobílé. Stříbrný a zlatý? Nejsou sami, ale nejsou ani spolu, magnetizmus. Stále je to k sobě táhne i když oba dva vědí, že nikdy nemohou a nesmí být spolu, protože jsou a byli a navždy budou bratry, ale nemohou být ani bez sebe.

Ani v nejmenším by jej nenapadlo, že když se probere, bude se nad ním sklánět nádherná téměř nahá žena s očima podobnýma dračím. „?” to oslovení z něj vypadlo zcela samo od sebe. Odsunul se do dostatečné vzdálenosti a pak vyjekl znova. „Ty seš drak?”
„Taky se diví.”
„Kdo by se nedivil, všichni sme mysleli, že to bude chlap.”
„Já se těšila,” zavrčela Alice a dupla nohou na znamení nesouhlasu, že bude muset sdílet... ať to mělo znamenat cokoli... s další ženskou a ještě k tomu s tělem vampa.
Žena naklonila hlavu na stranu, olízla si rty a... „Udělejte s tím něco, pane!” vykřikla a do dlaní chytila obě svá ňadra a nacpala mu je až k obličeji. „Já s tímhle nemůžu chodit po světě, je to ostuda!”
Damián celý zrudl. Nevěděl kam s očima a tak jen zíral do úžlabiny, která byla přímo před ním a rudl až vypadal jako paviánův zadek.
„Přestaň s tím! Nevydíš, že ho děsíš!”
Chlapec si poposedl a kousl se do rtu, než promluvil nakřáplým hlasem: “Měl/a by trochu ustoupit, nemůžu dýchat!”
Rehael se netypicky pro ni ušklíbla a pohlédla stranou. “Kdepak vyděšenej... je vzrušenej, chudáček malej,” uchichtla se a založila ruce na hrudi.
„To-to- to... není pravda!” vykřikl Damián a rozhodně se postavil mezi Selwina v ženské podobě a Alici, která to všechno pozorovala pobaveným pohledem. „Jen-jen... nejsem zvyklej na takový...”
Tentokrát zrudl Selwin a otočil se ke svému pánovi bokem. „Vy za to můžete, pane.”
„Co tím... myslíš?” polkl,
Tentokrát se do toho vložil i Seraphis. „Jeho tělo se mění v souvislosti na tvém přání, možná si před spaním myslel na něco.... něco co způsobilo, že... stal se prostě ženou, i když je jeho duše mužská... musíš...”
„Máš pravdu, Sero.”
„Sero?” pousmála se Rehael, když po tomto oslovení Seraphis zrudl, „tak tohle se ti líbí? Zajímavé!”
Selwinovi myšlenky teď však mířily někam jinam, pohltila jej minulost. Oči se mu obrátily v sloup, několikrát sebou komicky trhnul a pak se zhroutil k zemi, jako marioneta které někdo ustřihnul provázky.

Rozhlížel se kolem sebe, pohled mu padl do zrcadla pověšeného na protější staně zdi a zalapal po dechu. Dívali se na něj hladové jantarově žluté oči. Krutý pohled který mu vlastní odraz vracel jej připravil o veškerý vzduch. Rozhlédl se kolem sebe a pak vešel do uzké chodbičky napravo od něj.
Sáhl na kliku a vstoupil do místnosti.
Chvíli trvalo než si jeho oči zvykly na přítmí. Zamrkal a přimhouřil oči, aby vzápětí vyrazil do boxu v tom nejzapadlejším rohu. Zastavil jen pár kroků od boxu, přelétl pohledem kolem sebe. Okolní atmosféra se z poklidné změnila na plnou strachu.
„Tak jsi tady, bratře!” oslovil jej muž, kterého již kdysi viděl. Stejný jako ve vzpomínce. Chtěl něco říct, ale jeho vlastní ústa promluvila místo něj. „Kde to máš!” Tak krutý hlas, vycházejících z jeho vlastních rtů jej vyděsil.
Nyní už pochopil co se stalo. Tohle všechno jen byla jeho vlastní hluboko zasunutá vzpomínka na minulý život. Na dobu kdy byl jeho pánem někdo, kdo vyžadoval, aby byl...
Na stole přistála obálka. Sáhl po ní a obsah vysypal na dřevo. Chvíli se v tom bordelu přehraboval a pak se na sedícího muže usmál. sedícího „Nemáš na to žaludek, co?”
„Spíš bych řekl... mám na práci zajimávější věci.” odpověděl a pak tlumeně vykřikl.Sáhl rukou pod stůl a vytáhl ven drobného chlapce. „Šikovný,” pochválil jej a pohladil po tváři.
„Přešel si na děti?”
„Kdepak... jen mám pro něj slabost. Je tak nadaný.” sykl podrážděně a chlapce vytáhl ven. Mladík se posadil na koženou sedečku, labužnicky si olízl rty a pak si do úst strčil prstíky a olizoval je jako kdyby to bylo to nejlepší co kdy v ústech měl. Přivíral oči... upřeně pozorující reakci muže před ním.
Ucukl pohledem a přešlápl.
„Ale... bratříčku... snad si se nevzrušil. Můj mazlíček ti jistě rád pomůže.” kývl na chlapce a ten se nadšeně vrhl na klín staršího muže. Chytil v drobných prstech zip a...
Polkl a zamračil se na bratra než se posadil. Chlapec zklamaně povzdechl.
„Proč si to upírat.”
„Není to jeho svobodná vůle.”
„Jsi krutý, snad si nemyslíš, že to dítě nutím...”
„Sklapni! Moc dobře vidím jeho oči.”
Muž s fialkovýma očima se pousmál, kývl na chlapce prstem a vybídl jej aby odešel. „Nic ti neunikne, ale... proč jsi tak moralistický! Zabiješ kohokoli, může to být i dítě, když ti to rozkáže tvůj pán, ale... proč nevyužíváš svoji moc k tomu, aby ses zabavil než ti najde další cíl?”
„Nemám k tomu důvod!”
„Jsi jako pes!”
„Závidíš?”
„Ne, miluju tě, bratře.”
„Já přece tebe taky!”
„Ne tak, jako já tebe.”
„Jsme... sourozenci a to... je to špatné.”
„Proč by mělo?”
Zavrtěl hlavou, mávl rukou na číšníka a objednal si whiskey. Po chvíli na stole přistála sklenička a tak si dal pořádný lok než se na bratra znovu podíval. „Musí to být celá rodina?”
„Jistě, žádní svědci!”
„To novorozeně?”
„Zejména to, otec říká... od něj mu hrozí největší nebezpečí. Ale... jsme draci... proč se musíme podřizovat někomu jako jsou oni!”
„Je to naším osudem! Bratře, my si nemůžeme vybírat.”
Fialkové oči jej pobaveně pozorovaly, než bratr znovu promluvil, pousmál se. „Rád bys zachraňoval, že! Vždycky jsi byl takový. Ale... on je jiný... i přesto plníš jeho rozkazy. Tvoje srdce musí trpět.”
„A co tvoje Castore?”
Oči se mu zvláštně zaleskly, mlaskl a zabodl svůj pohled do bratrova. „Tvůj otec je bohem, co můžeš vědět o bolesti? Byl jsem zabit a ty jako nesmrtelný... jak můžeš něčemu z toho rozumnět.”
„Nenávidíš mě snad za to?”
„Ne, nenávist je moc silné slovo. TO co k tobě cítím je bližší lidem – závist. Závidím ti, že žiješ tak dlouho a...”
„Ale ty také, jsi.... jsme bratři... Geminni. Nemůžeme být bez sebe, jsme jedno tělo, jedna duše!”
„Právě proto...”

Polydeukés – syn boha, Castor – jeho bratr, otec pozemský

„Selwine!” Kdosi s ním zatřásl. „Selwine,” opět tak laskavý hlas. V očích jej zapálilo a bodlo jej v hrudi. Než se kdo nadál objímal Damiána a plakal. „Co, co se stalo... Selwine?”
„Om-omlouvám se, pane!” vyhrkl a uklonil se, čelem se dotýkající prachu země. Když zvedl pohled a setkal se s Damiánovým... oba dva polkli. Porozumněli si beze slov. Chlapec jej pohladil po vlasech. „Všechno je v pořádku, Selwine.”
„Děkuji, pane,” kývl a posadil se na kmen stromu nedaleko mladíka.
„Takže se to povedlo,” zasmušile promluvil Seraphis. Zavrtěl hlavou a zklamaně se zadíval na nyní již muže, Selwina.
Odpovědí mu byl obrovský úsměv ze strany draka. Muž odkudsi vytáhl vějíř, mávl jím před obličejem a Seraphisovi věnoval upřený pohled černých zorniček. Přimhouřil oči, jeho úsměv se stal tajemným. Chiméra polkla a poposedla. „Nečum na mě takhle!”
„Proč?”
Seraphis neodpověděl, jen se opřel zády o strom u kterého stál a svezl se po něm na zem. Nenápadně tiskl ruku ke klínu a občas sykl.
„Chceš pomoci?” ozvalo se zcela bezelstně ze strany, kde seděl Selwin. „Bolí tě něco?”
Tohle ho fakt n*****o, Věděl, že... doufal, že v tom není žádný postranní úmysl, ale vykolejilo ho to. Ne, nikdy ho nevrzušovali chlapi, jen... tenhle chlap byl prostě jiný! „Postavil se mi, d******e!”
„Ach...” sklopil drak v lidském těle oči a kousl se do rtu, „...tak to promiň. Nevěděl jsem, že tě vzrušují muži, ale... v tomhle ti nepomůžu.”
„Idiote!” vykřikl a zavřel oči. Doufal, že co nejrychleji usne a to vzrušení jej přejde, ale také věděl... samo od sebe to neodejde. Zasranej drak!

Sammael dal už dopředu vědět svým lidem, že se vrátí s novým členem, ale atmosféra jenž nastala při jejich vstupu do sálu, by se dala krájet. Nikdo z nich nečekal, že přijde někdo s tak obrovskou zničující aurou, která by se dala rovnat té Sammaelově.
„Představuji vám – tato žena je převtělením nám dobře známého Belfegora, jak vidíte není z bájí, jistě také cítíte jeho moc a tak... doporučuji těm co neoplývají silou... nepřibližujte se k němu... mohl by vás pohltit anebo spálit.“
Pár osob si šeptalo, ale většina na něj/ni zírala téměř s náboženskou úctou, pokud by se tak mohli tvářit démoni. Některé zaujalo však spíše to, že se za nimi vznášel Azrael v bezvědomí.
„Pane?“
„Ano, Banshee?“
„Mám vám připravit lázně?“ uklonila se poníženě, ale pohled který věnovala ženě po jeho boku se podobal spíše naštvanému.
Banshee s výrazem? Tohle vypadá zajímavě! Zamnul si Sammael v duchu dlaně. Konečně nějaká reakce.
„Mohla bych si někde odpočinout, Same?“
Jen po tomhle oslovení se celá síň stala tichou jako hrob. Kdyby spadl špendlík slyšeli by jej všichni. To... oslovení...
Situace která poté nastala se nadlouho stala tématem všech rozhovorů které se týkaly jejich pána a zároveň otce.
Sammael se hromově rozesmál a objal ženu kolem ramen. „Příteli, bylo by lepší kdybys si vzal jinou podobu, ano.“
„Myslíš, Same?“
„Ženy, které mluví takhle mě vzrušují a nechtěl bych... ty také určitě nechceš, abych si tě vzal tady a teď, že ne?“
Belfegor se rozesmál a přimhouřil oči. Poté mávl rukou a místo ženy před Sammaelem stál drobný zlatovlasý chlapec se smaragdově zbarvenýma očima. „Je tohle, lepší?”
Starší muž si přiložil ukazováček a chvíli jej zkoumavě pozoroval než se mu rozsvítily oči. „Tohle bude ještě zajímavé!”
„Také si to myslíš, Same?” rozesmál se Belfoger ďábelským smíchem, který se vůbec k tak mladému chlapci nehodil. „Už se těším na Azraelovu reakci.”
„Jemu se vždycky tak nevinné děti líbily.”
„Děti?” Belfegorovi oči se zaleskly. „Zajímavé.” V jednom oku se na okamžik rudě zablesklo a chlapec si hladově olízl rty. „Mám hlad!”
„Co normálně jíte, mladý pane?” přistoupila k němu Banshee a nepatrně se uklonila. “mohli bychom vám nabídnout cokoli si budete přát!”
Skousl si ret a chvíli přemýšlel. „Nějaké křehké, syrové maso. Nejlepší by bylo živé, ale... nechám na vás jaký druh masa to bude! Rád bych si ho ulovil!”
„Mohla bych vás vzít do města...”
Belfegor se hladově rozhlédl kolem sebe a pak vyskočil. Dopadl přímo na muže, který stihl jen vykřiknout a ostatní mohli jen zahlédnout proud krve, když se chlapec zakous muži do krku a prokousl jeho krkavic. Ze zad mu vystřelily podivná černorudá ostří zabodávající se do masa. I ti nejotrlejší se odvrátily a pár zbývajících vyvrátilo obsah svého žaludku.
„To ta temnota,” šeptl omluvně směrem k Samaelovi. Na rtech i na celém obličeji měl kusy mužova těla a krev. I sám Sammel se zachvěl hrůzou. Labužnicky si olízl prsty od krve. Zbytek těla si přehodil přes rameno a vrátil se zpět k Azraelovi, jemuž se již vrátilo vědomí. Seděl na zemi u Sammaelova trůnu a zvracel. „Pojď se mnou, zlato. Rád bych se ti ještě jednou představil. Jmenuji se Belfoger, nikdo by neměl budit ty jenž jsou v temnotě moc dlouho, nevědí co s sebou může přinést. Na lítost je moc pozdě.”
„Co jsi zač?”
„Ghoul,” šeptl v odpověď. Neznělo to jako otázka, bylo to jen suché konstatování. „Myslím, že jim tak nějak říkáte. Možná jsem kdysi byl Belfegorem, ale teď jsem jen... ghoul.”

Ghúl (v ženském pohlaví se nazývá ghúleh, pl. ghilah[zdroj?]) je stvůra arabského folkloru, která přebývá na hřbitovech, pohřebních místech a místech s větší koncentrací smrti, dále rovněž na jiných neobydlených místech. Anglické jméno vzešlo z arabského الغول (al-ghūl), což doslova znamená démon. Ghúl je zlým typem džina, který se cítí být zplozen nejvyšším arabským zlem Iblísem.
Ghúl je pouště obývající, podoby měnící démon, který může převzít podobu zvířete, zvláště pak hyeny. Obvykle láká neopatrné poutníky hluboko do pouště, aby je tam zabil a sežral. Často také požírá malé děti, rabuje hroby , pije krev a živí se z mrtvol, přičemž na sebe nabírá podobu požíraného.

Poté si zcela v klidu setřel z obličeje nechutnou směsku a usmál se na Azraela. „Až si odpočinu, vezmi mě do města. Rád bych se podíval co se za ty roky změnilo. Ta ženská mi moc prostoru nedávala, ale teď...” pohlédl na své tělo, „...tohle je něco úplně jiného.” mlsně se olízl a následoval bledého démona,

„Mohl bys mi říct proč se vlastně chceš setkat s Gigi? Je to jen ubohá upírka, která chce...“
Mladý chlapec jej nenechal domluvit. Založil ruce na hrudi a pohlédl na něj povýšeným pohledem, protože věděl něco víc než Sammael. „Máš asi omezené informace. Její otec sehnal mnoho věcí na kterých by mi docela záleželo. Mnoho z nich ti zcela změní život, ale... rád bych se tam porozhlédl. Nejspíš ani nemají tušení jaké poklady u sebe ukrývají.“
„Co by to mělo být?“
„Ambrózie.“
„To je k smíchu! Pokud by měl něco takového... je to jen pohádka pro děti.“ zavrčel odmítavě. „Byl by nesmrtelným.“
„Pokud neví jak s tím zacházet... neznají tak jejich pravou moc. Ale nejspíše je využívají, jinak by si tak slabý klan nemohl dovolit tak dlouho vládnout v jejich okolí. Vím ještě o pár silnějších, ale díky tomu co mají ve svých skladech je zcela pohltili.“
„Slyšel jsem něco o upířím moru!“
„Ach... to by mohl být vedlejší účinek. Pro ně je to droga. Určitě si vypěstovali protilátky a sami se tím zahubí. Postupně je to zabije a...“ zbytek věty nechal zaznít do ztracena. Nemusel přeci vyzradit vše, co věděl, ne!

Nektar – znám jako nápoj bohů, stejně tak jako je ambrózie jejich jídlem. Podle Homéra se nektar podobá vínu jak barvou tak i způsobem kterým je používán. Nektar však měl tu zvláštnost, že se to kdo jej požil stával nesmrtelným. Je mu taktéž připisována moc zesilovat a zachovávat.

Ambrózie – pokrm nesmrtelnosti. Požíváním si bo***é zachovávali nesmrtelnost a věčnou mladost. Lidem byla tato však odepřena, mohli ji užívat miláčkové boží, jako např.: Tantalos a Achilleus.
Užívala se také jako čistící a vonná mast – zvyšovala krásu těla a chránila jej od hniloby, léčily se s ní i rány.

Základ je brán z níže uvedeného odkazu. Já jej zkrátila a dala snad patřičnou formu v češtině.
http://leccos.com/index.php/clanky/ambrosie-a-nektar

Tariro tomu nerozumněla, ale už asi měsíc cítila, že je něco jinak. Jako kdyby se kolem ní vznášela jakási aura, kterou již dlouho necítila. Pocit bezpečí, ale zároveň strach z toho, co to může znamenat. Vždy když usínala vracely se jí do snů šťastné okamžiky jenž prožila s Michaelem a zároveň tu bezmoc jakou pociťovala když se po něm slehla zem. Sice jej v tu dobu chtěla zabít, toužila po tom skoro tak jako po dalším doušku krve, ale... lidská se jí znechutila ten den, kdy viděla Gigi jak zabíjí malé dítě. Projel jí mráz jen na to pomyslela. Nikdy nepila lidskou krev, přesně tak jak řekla dvojici jíž stvořila... pokud hrozilo že by člověka zabila, raději z něj udělala dalšího zatraceného.
Nikdy nezabila a ani to neměla v úmyslu.
Slzy jí stékaly po tváři vždy po probuzení, protože ten dotyk, který cítila ve snech se vypařil v prvních paprscích vycházejícího slunce.
Sean s ní nemluvil od toho dne, kdy Earl odešel s tajemnou Alyson a většinu času trávil zavřený ve svém pokoji. Posílal informace jen přes email a SMS, nevyšel z něj ani když měl žízeň... upíjel jen z konzerv které mu posílal Rafael.
Podivné, že jim pomáhal, dětem temnoty, syn světla. Tohle bylo ale nejspíše způsobeno tím, kdoo byl jeho otec. Jen nechápala co vedlo Gigina otce k tomu, aby stvořil z anděla upíra.
Snad posměch?
Ne, určitě v tom bylo něco víc, ale co?
Otázky na které neznala odpověď ji štvaly snad ze všeho nejvíce.
Tariro!
Zaznělo to jako kdyby jí to milovaný hlas šeptal těsně u ucha. Zachvěla se tak jak dlouho ne, a na tváři se jí mihl úsměv.
Lásko.
Již brzy.
ZEMŘEŠ!
Žena sebou cukla. Ten pocit jí projížděl jako nůž máslem. Opět ta bezmoc a strach o milovaného člověka. Patřilo to slovo jí anebo snad...
Ano, byl to hlas jeho. To on jí říkal že už brzo... pomsta bude dokonána.

„Byl to on!”
Zavrtěla hlavou, položila dlaně na stehna a kousla se do rtu.
„To on zabil ty děti, Tariro!”
„Ne, to je bláznivé. Nikdy by nechtěl, aby...”
„Jsi naivní. Je to prašivej upír a... přesvědčíme tě o tom.”
„Tak dobře... pokud to udělá. Pak... zabiju ho vlastníma rukama.”
„Necháš ze sebe udělat upíra?” vyjekla vystrašeně její přítelkyně a chytila její ruku do své dlaně. „To, nemusíš tohle dělat. Pokud mu věříš ty,...tak...”
„Ne, já ti dokážu, že je člověk stejně jako ty a já.”
„A když ne, dokážeš zabít člověka, někoho koho miluješ?”
„Pokud mi lže, tak ano!”
„Dobře,” odpověděla jí a vytáhla ze záňadří dýku, „docela nepříjemné.” špitla a usmála se, „odpusť mi to, moje drahá Tariro.”

Ležela v poduškách cítící jak z ní pomalu uniká život a nevěřila že přijde dostatečně rychle aby ji mohl zachránit. Pot jí stékal po těla a pak zavrzaly parkety. Vracel se, pro ni.
Vběhl dovnitř jako velká voda, krví podlité oči. Snažila se něco říct, ale vyschlo jí v ústech. Jeho ruce byly od krve a ten zápach který cítila, udělalo se jí zle. „Michaeli,” zachroptěla a upřela na něj svůj zamlžený pohled.”
Z očí mu vyhrkly slzy a Tariro cítila jak se jí zachvělo srdce. Miluje ji a udělá pro ni cokoli, proč mu nevěřila? Proč jej chtěla podrobit takové kruté zkoušce. Už nezáleželo na to jestli je anebo není upír. Ona si nikoho jako on ani nezaslouží, ale přesto.... chtěla žít.
Pohladila jej po tváři, která se k ní naklonila a šeptala divná slova, která jí nedávala smysl. Líbal ji na chladnoucí rty a šeptal: „JE to všechno moje chyba,...”
Vrtěla hlavou, tak moc mu chtěla říct všechno a prosit jej za odpuštění, ale řekla: „Jsi... upír?” Chvíli poté co jí řekl: „...kdybych ti to řekl dávno, nikdy by se tohle nestalo.”
Přikývl a sklopil pohled, nemohl se jí nejspíš po tom přiznání podívat do očí. „Kdybych ti to řekl, možná bys mě nenáviděla a odešla, ale zachránil bych ti tím život. Takhle...“ Natáhla k němu ruku a prsty se dotkla jeho tváře. Zavzdychal a zavřel oči. „Miluji tě!“
„Nenech mě zemřít!“ zašeptala. Její oči se pomalu zavřely a její dech...
„Neee!“ vykřikl a vrhl se k jejímu krku. Nemohl se zastavit, nemohl ji nechat zemřít... vždyť to bylo její poslední přání.

Nikdy mu nemohla říct, že o něm pochybovala. Nikdy nesměl vědět, že se málem nechala zabít jen proto, že uvěřila těm ženám, které... jí nalhaly tak sprosté lži.
Několi dní poté, než odjeli do Nového světa, potkala své takzvané přítelkyně. Nevěděly o ní a tak mohla slyšet jejich jedovaté jazyky.
„Ta hlupaňa tomu uvěřila.“
„Gigi-sama měla pravdu.“
„Bratr Gigi-sama by na člověka přeci nevztáhl ruku. Miluje je!“
„Byla jsem v pokušení tu dýku vrazit přímo do jejího srdce, ale pak by to nebyla žádná sranda.“
Tariro pocítila bolest, která se jí zarývala přímo do duše. Ostrá bolest, která byla ještě horší než když do ní tu dýku zabodla. Zrada, tak takhle bolí zrada? Šeptala si v duchu, tisknoucí si dlaň k ústům aby nevykřikla, když uviděla jak se její takzvaná přítelkyně shýbla k tělíčku ležícímu ve vetchém kočárku. Vzala du ruky dítě. Její krutý úsměv a pak... pláč dítěte utichl. Bylo slyšet jen trhání masa a praskání tenkých kostí. Nyní se jí do úst dostaly šťávy... neměla co vyvrátit, ale její tělo které ještě znalo lidské pocity se tomuto nestvúrnému chování bránilo lidsky.
Ještě nebyla úplným upírem. Musela zabít a právě teď cítila, že zabít může a pokud to neudělá, nikdy si to neodpustí.
Vyběhla a pak si už nic nepamatovala. Nevěděla co bylo pak, ale vybavovala si jednu jedinou věc, jak plakala nad hrobem nebohého dítěte jenž nikdy nepozná co je to žít.

„Proč teď?“
Věděla, že on nemá žádný důvoj ji zabít, ale pokud... jestli se vrátí a uvěří čemukoli co mu Gigi řekne. Ano, Tariro věděla, že se nebude bránit ani kdyby ji chtěl zabít.