Bojuj proto, abys žil 14 1/2

Každý si peklo představuje jinak, po ně to byl domov, který získali, když opustili nebe. Následovali svého pána, Lucifera, do těchto temných míst. Každý z nich to udělal ze svých vlastních důvodů, nezpovídali se zde před nikým. Byli si rovni,... měli zde své vlastní místo.


Asmodeus si upravil svůj šat a zhluboka se nadechl než vyšel z místnosti, která byla němým svědkem jeho ponížení. Skousl si rty, aby něčím nahradil tu bolest ve vlastním srdci. Nechápal se, svoji vlastní slabost nenáviděl, ale i přesto mu vždycky podlehl.
Co vlastně cítil ke svému bratru?
A co cítil Baal k němu?
Proč tohle všechno dělal?
Jen proto, aby si ulevil od svého vlastního chtíče?
Dělal to jen proto, aby nějak neublížil Balielovi, kterého tak moc chtěl?
Věděl, že na žádnou ze svých otázek nedostane odpověď, kdyby se zeptal... čekala by ho jen bolest. Ta fyzická se snést dala, ale ta bolest, kterou vždy, když si jej vzal a pak odhodil, ta byla všudypřítomná. Nemohl ji nijak odstranit, jen zmírnit.
Nevšímavě prošel kolem Astarotha s Belialem, kteří v jeho pohledu zahlédli slzy, ale ani jeden z nich nepromluvil dokud se za ním nezavřeli dveře vedoucí do jeho komnat.
Hlavní místností této části pekla byla hala, kde se všichni shromážďovali, z níž vedli chodby do pokojů všech důležitých mocností. V této skupince to byli: Asmodeus, Belzebub, Asteroth a samozřejmě Lilith. Ona však měla svoji vlastní komnatu, kterou sdílela s Namaah.
Oproti tomu Belial s Baalem měli své pokoje v nižší části, tyto pokoje od těch výše postavených, oddělovala silná vrstva magmatu.
Po zavření dveří se o ně opřel a rozplakal se. Slzy stékaly po jeho bledých tváří, plakal dlouho až se téměř zalykal. Po několika minutách, když slzné kanálky vyschly, se zvedl, otřel si obličej do zakrvácených šatů a vyrazil chodbou do první části svých komnat. Po cestě shazoval své špinavé oblečení, které se po dotyku se zemí vzňalo, nezůstal po něm asi prach. Neohlížel se, jen šel.
Nakonec se zastavil před zástěnou, která skrývala jednu z největších koupelen, byly to spíše lázně, kde pro něj byla již připravena koupel. Na jedné straně tiše seděla drobná žena v oblečení starořeckého stylu, se džbánem vody v ruce. Nepromluvila, nehýbala se, jen čekala na jeho rozkazy. Byla jako socha vytesaná do skály, nádherná, ale bez duše.
Přivedl si ji sem po jednom nájezdu do lidského světa. Uchvátila jej její krása, tak podobná jeho, ale přesto jiná. Také jako on měla světlé, téměř bílé vlasy a rudé oči, na zemi se k ní chovali jako k odpadu. Válela se tam ve vlastné špíně, ale jej i přesto uchvátila. Právě ten ohnivý pohled v jejích očích, to jediné jí zůstalo i poté co v pekle ztratila duši.
Chtěl ji získat zpět...
Přesto stále zůstávala tou prázdnou nádobou, i přes jeho snažení.
Nahý se zastavil přímo před ní a poklekl, aby jí pohladil po vlasech. Pohlédla na něj a nepřítomně se usmála, jako kdyby jej ani nevnímala. Poté sklopila pohled a promluvila: „Vaše lázeň je přichystána, pane!“
Mohlo to být i vtipné pro někoho nezúčatněného, aby žena, jednou tak stará, oslovovala šestnáctiletého chlapce, pane.
Přišlo to samo od sebe, něco v něm jako kdyby jej k tomu nutilo, chytil ji kolem ramen a pak objal. Ztuhla, aby po chvíli svoje ruce zvedla a obětí opětovala.
Chlapec se rozplakal.
Znovu ruku po chvíli pozvedla, počechrala jeho vlasy a když se od ní odklonil, usmála se na něj. „Všechno bude v pořádku, můj mladý pane.“
Ten pocit, který zachvátil jeho vlastní srdce. Bylo to nečekané, něco co nikdy nezažil, ale přesto to v něm evokovalo nejasné vzpomínky na jeho dětství.
Dveře skrývající jeho minulost se ze zaskřípáním pootevřely.
Postavil se na vlastní roztřesené nohy a beze slova vstoupil do vody, která příjemně rozehřívala jeho ztuhlé a bolavé tělo. Vůně jež jitřily jeho mysl, ale také ji zvláštně otupovaly. Posadil se, sjel do vody až z ní byla vidět jen jeho tvář, zavřel oči a nechal se ukolébat písní, která se nesla z jích rtů.
Po hodině, když voda kolem něj již pomalu chladla, se postavil a počkal až jej zalije příjemně teplou vodou a pak jej utře do vyhřátých ručníků, aby na něj poté jemně nanesla vonné masti. Bočním pohledem sledoval její počínání, v tváři nepřítomný úsměv. „Pane?“ pohlédla na něj, když se rozesmál.
Vystoupil z lázně.
Otřel si obličej rukou a zaklonil hlavu. „Nic se neděje. Pokračuj.“ Zhluboka si povzdechl, rozhlédl se kolem sebe a z horní poličky blízké skříňky vzal mastičku, kterou mu kdysi dávno udělal lidský lékař – Asklepios. Lék na všechna zranění. Kdyby existovalo i něco co by dokázalo utlumit bolest v srdci!
„Láska, pane.“
Jen po vyslovení toho slova se roztřásl, ale snažil se to na sobě nedat znát.
Žena se postavila, aby otřela i zbytek jeho těla. Z komínku šatů položených napravo od ní, vzala lehkou tuniku a beze slova mu ji oblékla.
Uhladil si všechny švy na šatech a pohlédl na ni. „Můžeš odejít,“ blahosklonně na ní kývl, „už nebudu nic potřebovat. Ráno bych si přál... nebuď mě, chci si přispat.“
Přikývla a pozpátku vycouvala z koupelny, aby se vrátila do svého malého pokoje, nedaleko jeho ložnice.
Když se za ní zavřely dveře, chvíli přemýšlel nad tím jaké to může pro člověka být, žít bez duše, ale pak si jen povzdechl a přitáhl si šaty těsněji k tělu.
Baal je také jak bez duše, a nic to s ním nedělá!
Jen pro tu myšlenku se pousmál a vydal se do své ložnice.
Pokoji vévodila obrovská postel, která zabírala většinu místnosti, byla pokrytá temně rudým sametem. Na straně stál stolek z třešnového dřeva na kterém byla položena sklenice vody, společně s knihou. Vždy si ještě před spaním rád četl. Miloval romány z lidského světa a právě nyní četl dílo Williama Shakespeara. Nejvíce miloval Hamleta a Othela, právě proto, že to byly tragédie, stejně jako jeho život. Sen noci svatojánské, bylo také něco, co ho zvláštním způsobem uspokojovalo a vždy jej to ukolébalo do bezesného spánku.

Když se druhý den ráno vzbudil, bolelo jej celé tělo. Měl je celé jako v ohni, natočil se na stranu a ze stolku si vzal sklenici s vodou. Ten pocit, když jej chlad celého zevnitř uklidnil, byl pro něj manou.
Miloval čistou vodu, která byla tak jiná než on. Sám byl jen stělesněním těch nejhorších tužeb. Bylo to směšné!
Způsoboval to, co nenáviděl.
A pak že ON není sarkastický!
Démon smilstva, žárlivosti, hněvu a pomsty. Způsobuje posedlost a sám je posedlý svým vlastním mladším bratrem. On a být nejobávanějším z jeho démonů?
Zábavné!
Vstal z postele jako stařec, což se k jeho vzevření vůbec nehodilo, ale co na tom! Tady jej nikdo z nich neviděl, mohl si to dovolit.
Zase ze sebe shodil šaty a vydal se do jídelny, kde na něj již čekalo jídlo. Posadil se ke stolu, kousal zcela automaticky nevnímajíc co žvýká. Mohlo by to být něco nechutného, ale on tu chuť nevnímal. Nic jej nemohlo nasytit, ani zahnat jeho žízeň. Byl jako Tantalos, jen jeho muka nebyla způsobana nikým třetím, mohl si za to sám.
Po jídle se postavil a oblékl si téměř to samé oblečení co měl na sobě včera. Smířen s tím, že jej k večeru čeká ten samý osud jako každý. TO však netušil, že tento den bude oproti ostatním zcela odlišný.
Lilith pro něj totiž nachystala misi v lidském světě.

„To snad nemyslíš vážně!“ vykřikl, když mu to ještě večer před tím než ulehl, řekla. „Misi, s ním! Baal mě zabije!“
„Proč by to dělal?“
„Přeci víš co...“
Žena se usmála a založila ruce na hrudi. „Má z něj hračku a já...“ sklopila pohled. „...nemůžu se už na to dívat.“
„Co máš v plánu, Lil?“ mračil se jako bůh pomsty. Ano, obdivoval ji, vzhlížel k ní, ale to jak se chovala ke svým poddaným. Hrála si z jejich city. Byli pro ni jen panenkami, marionetami, které vodila podle svých vlastních cílů.
Přimhouřila oči a sledovala jeho výrazy, které se v jeho překrásné tváři střídaly jako jarní počasí v dubnu.
„Beliali, je to vůle naší paní a právě ty bys jí měl naslouchat.“ ozvala se do ticha Namael, která tuhle scénu pozorovala od začátku a skvěle se u ní bavila. Ne tak jako on.
Povzdechl si a pak přikývl.
Tušil, že k němu Baal něco cítí. Věděl, že jej Asmodeus nenávidí a teď... měl jít na misi s někým kdo jím opovrhuje a... co si sakra myslela, když s tím přišla.
„Ví už o tom?“
„Ne, ale... běž napřed. Pošlu jej za tebou.“
Na rtech se mu zjevil úšklebek. „Oni vědí o tom, že tam přijdeme?“
„Jistě,“ opětovala jeho úsměv o poznání sebejistěji. „Přeci ti chci přichystat vřelé přivítání.“
„Mám se bát o svůj život?“
„Kdeže? Za co mě máš, Beli?“
„Jistě, paní!“ uklonil se téměř k zemi. Vykouzlil kouzelné pukrle, zahalil se do svých šatů, zatočil se a zmizel. „Ty jeho osteativní odchody! Je stále stejný!“ zvolal, když zahlédl jeho mizející oděv, Asteroth. „Tak a co já, Lilith? Jaké jsou moje rozkazy?“
„Vyrazíš do města, kde se nachází Gabriel!“
„To je nedaleko místa kde budou i oni, tak proč...“ přimhouřil oči, které mu zasvítily, „Kde je Baal?“
„Slyšela jsem, že mu v té oblasti patří nějaká firma, ráda bych abys ji tajně prozkoumal. Můžeš použít cokoli, ale nikdo nesmí vědět, že jsi to ty, rozumíš!“
„Ani Bel?“
„Zvláště ten ne!“
„Jdu sám?“
„Jistě, tak ti to přeci vyhovuje, ne?“
„Ano, madam!“ usmál se a odešel do svého pokoje, aby se přichystal na odchod.
Namaah celou dobu beze slov pozorovala tento rozhovor. Když se za Astarothem zavřely dveře, vstala a poklekla před svojí paní. „Proč? Budete zde sama, madam.“
Žena se usmála, což se odrazilo na jejích očích a pohladila dívku před sebou po vlasech. „Mám tady tebe, to mi stačí.“
„Madam,“ zaleskly se jí oči.

Věděl, že se mu to jednoho dne vrátí, ale proč zrovna teď! „Kdybych ve škole dával větší pozor! Zvládl bych posednutí levou zadní, ale takhle!“ Povzdechl si – bude se muset snažit. Na co mu bylo znát tajemství minulosti, přítomnosti a budoucnosti, když...
Zhluboka se nadechl, zabalil si nejnutnější věci a vyrazil ze svého pokoje, který byl oproti komnatám ostatních uspořádán dost střídmě. Byly zde jen dvě místnosti. Jedna z nich byla malá koupelna se sprchou a toaletou. Druhá byla ložnice s futonem. Po cestě vzal z kanceláře složku o Baalově firmě, která byla plná informací o jeho zaměstnancích, a vstoupil do výtahu.
Během cesty si lehce poupravil svůj vzhled, neměl ani v nejmenším v úmyslu se nijak před Baalem prozradit.
Zkoušel si různé přízvuky, ale pořád to nebylo ono. Pohlížel na sebe v zrcadle výtahu, přemýšlejíc o tom, co udělat s vlasy. Nejjednodušší by pro něj bylo si je zastřihnout, ale miloval je a tak udělal jednoduchou věc, zapletl si je do copu. Mrkl na svůj odraz v zrcadle a pak se rozesmál nad svojí vlastní myšlenkou. „Změním vizáž!“
Stačilo jen pár triků a v zrcadle se na něj usmívala dívka s ďolíčky ve tvářích. „To jsem asi přehnal, ale takhle mě nepozná ani Lil.“
Sáhnul si na hrudník a trochu si své nynější přednosti porovnal. „Nenávidím tohle, ale... takhle u něj alespoň nebudu vzbuzovat nějaký touhy.“
Baalova firma se zabývala advokátními pracemi a zastupovala velká zvířata ve městě. Pracovali i pro mafii, místí politiky a někdy i pro policii. Právě teď ale měli zakázku ze strany muže podezřelého z dost bestiální vraždy, která vypadala jako dílo Jacka Rozparovače.
Mohl by se tam dostat jako novinářka anebo sekretářka, na vymýšlení scénáře byl prozatím čas. Teď se hlavně musel aklimatizovat, na zemi nebyl už dvě století a jistě se toho dost změnilo, nesměl ji zklamat.
Proč se ale bála akce kterou mezi lidmi začal Baal? Jaký měla důvod nevěřit v jeho loajalitu, když otevřeně zradil Samaela a to byl jeho nejoblíbenějším, hned po Azazelovi?
Možná za to mohla ta posedlost Asmodeem a zároveň podivné city které choval k Belialovi. Ano, snažil se to skrývat, ale Astaroth by musel být slepý, aby si nevšiml těch pohledů. Jen Bel jako kdyby to nevnímal.
Stále si z Baala dělal legraci, hrál si s ním jako kočka s myší anebo v tom žádný úmysl nebyl?
Byli si spolo blízcí, ale přesto mu v některých věcech nerozuměl.

„Moje paní,“ pokonil se před Lilith.
Dívala se na něj zcela bez emocí, i když byl jejímu srdci velmi blízký, nikdy mu to nedávala najevo. Baal jej využíval, protože věděl o její slabosti vůči němu. Ubližoval jí prostřednictvím svého vlastního staršího bratra.
„Neklaň se přede mnou.“
„Madam?“ pozvedl k ní překvapený pohled. Tahle žena na něj vždy pohlížela svrchu, nikdy mu nedávala obtížné mise, které sebou nesly riziko zranění anebo nedej ďáblu smrt. „Mohl bych vědět,... co se stalo?“
Vstala ze svého křesla stojícím v čele velkého stolu, u kterého většinou všichni sedávali, a přistoupila k němu. Prsty uchopila jeho bradu a donutila jej jí pohlednout do jejích očí. „Mám pro tebe úkol.“
„Paní,“ zasvítilo mu v očích nadšením.
Okouzloval ji i svým téměř dětským chováním. Bálo se ho tolik lidí a viděli v něm zlo, ale ona... oni... ho milovali. Možná je jen posedl.
Tohle všechno bylo bláznovství, ale ona mu věřila. Věřila, že před ní si na nic nehraje a je svůj. „Budeš společně s Belialem...“
Jakmile zaslechl tohle jméno, sluch jako kdyby se mu vypnul. Myslel jen na to, že nějakou dobu bude muset strávit z někým kdo učaroval jeho bratra a udělal z něj... proč právě on!
„...vydáte se za našimi spojenci. Jedná se bývalé archanděly, kteří odešli z nebe ještě před jeho odchodem. Musíme se seskupit dříve než Sammael učiní další kroky...“ odmlčela se a zadívala se na chlapce, který byl duchem úplně mimo. „Posloucháš mě?“
„Jistě, madam.“ přikývl.
„Chlapče,“ opět se k němu sklonila a pohladila jej po vlasech. „Vstaň a řekni, copak tě trápí!“
„Proč on?“
„Je jeden z těch kterým věřím a svěřím jim to, co je pro mě nejcenější. Nenech se ovládnout svými vášněmi. Belial nemá sebemenší tušení co s dělá s tvým bratrem. Je na to moc naivní, v tom mi musíš věřit.“
„Ano?“ povzdechl si. Tak rád by mu věřil, ale jeho srdce bolelo jen při pomyšlení, že... „Co by se stalo, kdybych to tomu hlupákovi řekl? Madam?“
„Bylo by to zábavné, ale.... Hlavní je vaše mise, nesmíte selhat, závisí na tom nejenom váš, ale i můj život.“

Natanael se v posteli probudil až druhý den ráno, jak poznal podle toho, že venku pomalu začalo vysvítat slunce. Již podle toho bylo poznat, že dnešní den bude stejně dusný jako ten včerejší. Povzdechl si a ještě více si rozcuchal vlasy. Včera do postele padl hned po vysprchování a tak měl vlasy zacuchané a tušil, že hřeben bude mít velkou snídani, vytrhá si polovinu vlasů.
Uchechtl se a posadil se na posteli. Zívl tak, že by polkl i slona, podrbal se za krkem a na hrudi. Koutkem oka mrkl na budík... bylo pět hodin ráno. Nejvyšší čas vyrazit do práce.
Ze stolku vzal zápisník, volnou rukou sáhl pod polštář a vytáhl služební zbraň, kterou si zastrčil za trenky. Jo, každý by se mu smál, ale byla to jeho denní rutina.
Přeběhl studenou chodbu a vběhl do koupelny. Strčil hlavu pod kohoutek a vlasy si znovu namočil. Poté se otřepal jako pes a vlasy si prohrábl prsty. Pohlížel na sebe v zrcadle, pak jen zavrtěl hlavou. „Tohle bude stačit.“ Z poličky vzal pastu, kterou nanesl na kartáček a strčil si ho do pusy.
Během čištění zůbu přešel do kuchyně a zapnul vodu na kávu. I tohle byla jeho každodenní rutina, dělal to už bez přemýšlení. Do hrnku nasypal odhadem tři lžičky zrnkové kávy a lžičku cukru. Konvice za chvíli začala pískat a tak kávu zalil vařící vodou. Chvíli ji bezmyšlenkovitě míchal, aby se za chvíli znovu vrátil do koupelny, kde si pusu vypláchl. Ústní vodu si nechal na později.
Došel ke stolu na který položil hrnek s kávou a ze spíže vytáhl tousty, které vložil do toustovače. Ještě si mezitím odskočil na chodbu. Z kabátu vytáhl krabičku cigaret, po cestě vzal z botníku popelník a vrátil se zpět do kuchyně, kde už byly hotové tousty.
Za chodu si vytáhl svoji snídani z přístroje, kousl do toustu a nechal si jej v puse. V jedné ruce držel kávu,
v druhé krabičku cigaret a vydal se na terasu.
Chvíli kouřil než se posadil do křesílka ke kávě. Nedokouřenou cigaretu položil na popelník a zhluboka se napil, po jednom loku vrátil hrníček na stolek a protáhl se, klouby mu odpověděly zakřupáním. „Jo, jo, stárneš chlape.“
Zamžoural a zahleděl se na světle modré nebe bez jediného mráčku. Na chvíli nechal své myšlenky volně bloudit a pak se probral. „Čas vyrazit!“
Odpovědí mu bylo zazvonění domovního zvonku.
Povzdechl si, vzal cigaretu ze které ještě jednou potáhl a zahasil ji do popelníku. Hrnek kávy si vzal do ruky a ještě za cesty ji popíjel. Nedopitou kávu položil do dřezu.
„Jo, jo, už du!“ zavolal v odpověď na páté zazvonění. „Aby se neposrali!“ zavrčel polohlasně. Jen v trenýrkách otevřel dveře a pak protočil oči. „Co se děje, Gabe?“
„Čekám na tebe před domem už patnáct minut, kde se flákáš, Nate?“ zareagoval v odpověď a pobaveně si přeměřil jeho vizáž. „Už si hotovej?“
„Jo, dej mi pět minut!“
„Chceš pomoc?“
„Na to zapomeň, úchyle!“ odpověděl mu s úsměvem a nechal ho vejít do svého bytu. „Zavři za sebou.“
Gabriel si mezitím zvědavě prohlížel byt svého parťáka. Vypadal zcela tak jak očekával. Vše bylo perfektně uklizené, nikde ani smítko prachu, každá věc měla své místo a vonělo to tady... „Káva, ty sis dělal kávu? Můžu?“
„Jasně, voda by měla být ještě teplá. Dej si rozpustnou!“
„Díky!“ odvětil. Chvíli se přehraboval ve skříňkách než našel co hledal a pak si kávu zalil stále ještě dost horkou vodou. V ruce držel hrnek a zkoumal všechna zákoutí v kuchyni. Poté udělal dva kroky do ložnice svého parťáka a tam uviděl fotografii muže, který se nápadně podobal tomu bodyguardovi, jehož viděl u advokáta jejich podezřelého.
Zkoumal ji i v tu chvíli, kdy do kuchyně vstoupil Nathanael. „Kdo je to?“ mávl jeho směrem s fotkou v rámečku. Nat u něj byl jedním skokem a vytrhl mu ji z ruky, než odpověděl. „Můj bratr, před lety zemřel. Byla to nehoda... hořelo.“
„Ach, promiň.“ zablekotal a skousl si rty.
„Ne, to je dobrý... nemohls to vědět.“
„Byl to on... kdo?“
Natanael jen přikývl. Cítil, že jej pálí oči, ale nechtěl znovu plakat.
„Ještě jednou se omlouvám. Pojď ke mně,“ šeptl a už svého parťáka objímal a plácal po hlavě jako psa. Jo, musel sem se zmejlit, není možný, aby... Nemůže to být on.

Na policejní stanici bylo přímo boží dopuštění. Všichni zúčastnění běhali kolem jako stádo antilop, které vyděsila tlupa šelem. Natanael s Gabrielem na to chvíli hleděli, pak jen zavrtěli hlavami a beze slov zamířily do patra směrem do kanceláří svého oddělení.
Naopak tady bylo ticho jako při maturitní zkoušce. Gabriel se ušklíbla a vyrazil do kapitánovi kanceláře, kde na něj již Paolo nedočkavě čekal. „Jste tady!“ ozvalo se z jeho úst ne zrovna nadšeně.
Natanael zamrkal, protože ihned jak vešel všiml si siluety ženy u okna. Stála tam zcela bez hnutí a vyhlížela, se založenýma rukama na hrudi, ven do parku. Skousl si rty, ale nic neřekl, čekal až je kapitán představí.
„Tady slečna Anastázie, je z kanceláře státního návladního, a bude s vámi pracovat na tom případě. Byla povolána Elizabeth.“
Gabriel přikývl, ale na svého parťáka se napodíval. Nathanael stále nechápavě hleděl z jednoho na druhého a... pociťoval zvláštní vibrace. Něco tady nesedělo, ale nechtěl se ptát. „Pane,“ odvětil a vrátil se ke svému stolu bez toho, aby na ženu promluvil.
„Tak Anastázie,“ ušklíbl se Gabriel, a také založil ruce na hrudi. „Nikdy by mě nenapadlo, že se snížíš k tomu přeměnit se za ženu!“
„Já zase nevěřil, že zrovna TY, budeš spolupracovat s Lil!“
„Jo, ta já taky ne, ale lidi se mění.“
„Lidi ano!“ vetovala žena s úsměvem stále se označujíc spíše za muže. „Takže tohle je tvůj parťák?“ kývla směrem za partnerem, který právě místnost před chvílí opustil. „Je roztomilý!“
Zamračil se. Moc dobře jej, jako démona, znal, ale musel se krotit. „Proč zrovna on, pane?“ otočil se na kapitána, který byl evidentně duchem mimo. „Je to tvoje práce?“
„Jistě, tahle figurka nemá o ničem ani potuchy. Moje paní a Sean všechno zařídili!“
„Jak jinak!“
„Ano, na Seana je spolehnutí vždy, ale ty...“
„Sklapni, Astarothe!“
„Takhle se přeci gentleman k dámě nechová, Gabe!“
Jen si povzdechl a následoval svého kolegu, který již seděl za svým stolem a probíral se případem. Posadil se na svoje místo, zapnul počítač a počkal až si k němu Anastázie přiveze pojízdou kancelářskou židli a posadí se po jeho pravici, aby mohla vidět na jeho ruce.
Svoji jemnou ženskou rukou přejela po jeho paži a když se na ni podíval, usmála se na něj. Otřásl se, ale ovládl. Nenávděl doteky, které mu věnovala, evokovaly vzpomínky, které na ni jako démona měl.
„Přestaň,“ zasykl.
Její úsměv se rozšířil. „Dříve ti to nevadilo!“
Muž mrkl pohledem k Natanaelovi, ale nebylo vidět že by je vnímal anebo jim věnoval byť jen špetku pozornosti.
„Je to kvůli němu?“
„Sklapni,“ odvětil, ale lehce zrudl.
Sjela rukou po jeho paži na hřbet ruky a pak jej pohladila po prstech. „Miluju, když se třeseš. Měl by ses vzpamatovat, on tě bere jen jako parťáka, nic víc.“
„Já vím, ale to.... Není to jak si mysllíš!“ vyjekl, když mu došlo k čemu se málem přiznal. „Já nejsem jako oni!“
Vědoucně se usmála a nechala jej jeho vlastním myšlenkám.

„Už na tebe čekám. Asmodeusi!“
„Beliali!“ kývl a lehce se uklonil. Byli si sice rovni, ale Belial byl přeci jen o nějaké to století starší. Musel mu prokazovat alespoň nějakou kapku úcty. „Sice moc nadšením nešílím, ale... byli to rozkazy mé paní a já je bez řečí plním.“
„Tak určitě!“
„Osud má někdy zvrácenej smysl pro humor.“

Dick se v těle svého pána cítil poněkud... nervózně. Naopak Ryu si to celé evidentně užíval, měl znovu mladé tělo a mohl... Dick se jenom zachvěl při pomyšlení co všechno s jeho tělem může, jako ten nejvyšší vymítač, dělat. Matně si vybavoval historky které mu říkala jedna z žen pracujících v garáži. V mládí byl znám svými výstřelky a rád si hrál s lidmi. Byli to různé... otřepal se... nezáleželo mu na tom jestli je ten dotyčný žena či muž. „Pa-pane?“ vykoktal ze sebe a zrudl.
Ryu na něj chvíli hleděl a pak mu to nejspíše došlo, protože naopak zbledl. „Co ti zase nakecala? Nesmíš jí hned všechno veřit!“
„Ale Beth...“
„Jak jinak, ta holka se nikdy nepoučí. Býval jsem mladý a zkoušel jsem vše, co se mi nabízelo. Díky bratrovi jsem ale dospěl. Možná dřív...“ mávl nad tím rukou. „Nezatěžuj si svou rozkošnou hlavičku blbostma, ju.“
„Vy... máte... moje tělo!“
„Vím, mohl bych s ním dělat různý věci.“ uchechtl se a rukou si přejel po klíně, vyzývavě si olízl rty a prohnul se v zádech.
Kousl se do rtu, uhýbajíc pohledem od svého vlastního těla, kterému se to evidentně líbilo.
„Ale, ale... úžasný tělo.“
„Pane!“ vykřikl a rudý až za ušima vyběhl z motelu.
„Máte k sobě hodně blízko, že?“ promluvila konečně po dlouhé době Alyson. Také ona si to jejich špičkování užívala. S chlapcovi strany bylo nevinné, ale jak to cítí starší muž, to netušila a on nejspíš také ne.