Bojuj proto, abys žil 8

8. Konec nadějí?

Žádný lékař nezná lepší lék na unavené tělo a ztrápenou duši, než je naděje.
Stefan Zweig

Gigi nikdy neměla takovou povahu, aby se zabývala minulostí, ale v tu chvíli kdy otevřel oči, nemohla jinak. Stačil jen letmý pohled do jeho očí, které byly tak plné bolesti a obrazů dávných vzpomínek a tím se v ní otevřely ty pevně zatlučené dveře, vrata za kterými skrývala dávno snad zapomenuté myšlenky na její původ.

Měla “slavit” osmnácté narozeniny, když se to stalo.
Vypadal tak jinak než všichni které většinou potkávala. Byl tak jiný než otcovi přátelé a vlastně to byla náhoda že jej potkala. Kolem něj se vznášela podivná aura, taková – čistá. Ani jeho pohled, nic nebylo takové jako znala. Nemluvili spolu jen si vyměňovali pohledy. Nebyl v nich chtíč ani nic takového co vídavala v očích ostatních, jako kdyby na něj nepůsobilo to její zvláštní kouzlo kterému nikdy nerozumněla, ale brzy se měla dozvědět všechno co před ní její okolí skrývalo.
Otce se bála na svoji matku zeptat, protože tu bolest když to jednou zkusila si pamatovala až doteď. Ale potřebovala znát svoji minulost. Matku nikdy nepoznala a právě on měl ty dveře pootevřít a dát ji vidět pravdu.
„Jmenuji se Michael a přišel jsem ti otevřít oči.“
Rozesmála se jakmile dokončil větu, ale jeho oči, které na ni upřel ji utvrdily v tom že si určitě legraci nedělá.
„Nechtěla bys vědět, proč ti tvůj “otec” nebyl nikdy schopen odpovědět na tak jednoduchou otázku jakou bylo - “Kde je moje matka a proč si ji nepamatuji?”
„Ma-matka? Jak víš o tom, že-”
Opět jen pohled z očí do očí a ona pochopila, že na tohle ji odpověď nedá. Možná zatím ne. Položil ji dlaň na rameno a dívka se zachvěla. Ten hřejivý pocit. Na rtech se jí objevil úsměv, ne ten nucený který se naučila používat, ale – upřímný. Jak na ni mohl takhle zapůsobit cizí člověk? Magie? Musela se smát vlastní naivitě, ale jen v duchu. Nemohla, anebo snad nechtěla před ním vypadat jako husa.
Pohladil ji jemně po vlasech a poté obě ruce přiskl k jejím tvářím a tím ji donutil, aby mu pohlédla do očí a tam uviděla všechno.

Zamrkala. Opět se vrátila do současnosti. Jak tyhle stavy nenáviděla, kdyby dokázala být jen o trochu silnější! Udeřila pěstí do zdi a odvrátila se od jeho tváře, aby se vydala ke skleněné nádobě, která byla jen o pár metrů dál.
Odsunula látku, která nádobu zakrývala a přitiskla k ní dlaň. „Matko.” téměř neslyšně ji uniklo ze rtů. Nikdy před nikým nedala najevo svoji slabost, ale teď si to mohla dovolit. Nikdo neznal její slabiny tak jako on, ale nezneužil je, nikdy – ne tak jako ona sama.
Ta tvář jí byla tak podobná a přeci jiná. Její tvář byla poznamenaná tou bolestí kterou prožila než zemřela! Ale byla vůbec mrtvá?
Věděla, že je její otec krutý, ale až takhle?
Miloval snad někdy vůbec její matku?
Ne, nemohl – jinak by přeci...
Věděla že nikdy nenajde odpověď. Ne, pokud se jej nezeptá. Ale nikdy nebyla dost silná. Silná na to, aby se mu postavila. Opět ji musel zachránit on a jak se mu odvděčila ona? Zničila jeho lásku, zničila... Zavrtěla hlavou sama nad sebou.

Za několik hodin měla slavit narozeniny v kruhu – rodinném – směšné! Otevřela oči, protože ji něco probralo ze zasnění.
Michael.
Ano, tak se jí představil! Uvědomila si, když si její oči přivykly temnotě. Byl těžce zraněn, když ji zachraňoval. A právě to ji probralo. Ta sladká vtíravá vůně, která jako kdyby se jí zarývala přímo do mozku a nutila ji, aby...
Pomalu přistoupila až těsně k němu a olízla si náhle oschlé rty. Konečky prstů přejela po jeho zranění, které zakrýval obvaz, přesto však krev prosakovala skrz. I přes temnotu v místnosti jasně viděla tu rudou barvu, kterou se zbarvily i její prsty. Poté si je přiložila ke rtům a olízla.
Ten pocit jako kdyby v jejím nitru probudil tu spící bestii. Olízla si rty a přitiskla se těsněji k němu. Obličejem se zpočátku přitiskla jen k jeho břichu a olízla prosakující krev, aby se postupně blížila k jeho tepně na krku která tak hlasitě bila do jejích uší. Bylo to silnější než ona, snad nějaký pud. Tušila že se chová jako zvíře, ale nemohla si pomoci, bylo to silnější než ona sama.
Někde v koutku své duše cítila, že dělá špatnou věc. Věděla že pak nebude návratu a ona bude stejná jeko její otec. Taková jakou viděla v Michaelových myšlenkách, když ji nechal nahlédnout do svých vizí.
Slíbil jí, že jí ukáže pravdu o jejím zrození.
Chtěla se odtrhnout, ale ty přímo živočišné pudy byly silnější než její lidskost, která jako kdyby se pomalu ztrácela.
Její zuby se zabořily do toho lákavého místa, ta tekutina která ji poté vnikla do úst... Jako kdyby ji všechno ukazovalo jinou – lepší, cestu.
Periferním viděním viděla, že se jí snaží od sebe odstrčit, ale v tu chvíli byla o něco silnější. Cítila, že ji ochabuje v náručí, v tu chvíli se probrala.
Vykřikla.
Jednou, dvakrát... a pak jen křičela jeho jméno.

Opět zamrkala. Nesměla brečet! Nemohla si to dovolit.
Až po letech se od svého otce dozvěděla pravdu o svém zrození. Když jí o tom vyprávěl tak se smál, smál se jí do oči.
„Ze začátku křičela, bránila se, ale pak... Chtěl jsem jí z tváře smýt tu její arogantnost, ale i přesto se snažila tvářit hrdě. Bral jsem si ji tolikrát, ale stále ta její neměnná tvář. Nebrečela, celou dobu mi jen nadávala, a právě to mě nutilo abych si ji znovu a znovu podroboval.
Bylo to snad několik let. Nevím. Pro mě čas ubíhal jinak než pro ni, několikrát se pokoušela o sebevraždu, ale nikdy se jí to nepovedlo. To snad nevěděla, že někdo jako ona nemůže jen tak umřít! Zabíjela nás jen proto, že jí to řekl její pán. Ne, neobhajovala se, říkala, že dělá dobrou věc. Byla jen sobecká, nic víc.
A pak se změnila. Snažila se chovat, tak abych si jí nevšímal a začala být den ode dne krásnější. Nerozumněl jsem tomu a pak to přišlo jako blesk z čistého nebe.
Ona je těhotná.
Nemohl jsem tomu věřit.
Nechápal to!
Jak to, že se nepokoušela zbavit toho ďábelského stvoření, která se rodilo v jejím nitru!
Proč to dítě nechtěla zabít?
Když tě porodila a umírala, tak mi to posledním dechem řekla. - „Myslela jsem si, že je to něco co se muselo stát a že dokáže změnit...” a tak to skočila. Nechápal jsem a dodnes nechápu.”

Probrala se.
Opět ve svém pokoji. Nerozuměla tomu, ale... cítila se jinak. Tak trochu jako kdyby... Puzzle jako kdyby dopadly na své místo. Vzpomněla si, že pila jeho krev a teď cítila zvláštní sílu.
„To ta krev. Je to ironie, ale nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ON bude ten kdo tě probudí. Jen si pamatuj, pokud ochutnáš jejich krev žádná jiná už tě nezasytí, já to poznal na vlastní kůži.”
„Jejich?” polkla.
Usmál se na ni a pak se zvedl. „Měla bys jít za mnou. Chtěl bych ti někoho představit.”
Následovala ho jako kdyby ve snách. Kde je Michael? Konečky prstů si přejela po rtech, opět jako kdyby ji oschly, začenichala jako pes a poté polkla. Opět ta zvláštní a tolik specifická vůně, jeho vůně. To je to, co tím myslel?
Zastavil se ve dveřích, které poté otevřel a ukázal rukou na postel ve které ležel ON. „Tohle je nyní tvůj bratr – Michael!”

Po letech pochopila co myslel tou ironií. Její matka byla Nephilim – dítě člověka a anděla. Bylo její povinností lovit děti temnoty, kterými byli mimo jiné i upíři. Takový jako její otec. Proto si ji tak moc chtěl podrobit. Její matka byla krásná, jak se mohlo čekat, když byla z jedné poloviny nebeským dítětem, že! A jejím otcem, otcem matky a zároveň i jejím dědem byl on – Archanděl Michael.
Ale, když se stanete upírem, ztratíte vzpomínky, pokud to váš tvůrce chce a přesně to se stalo i jemu, když si po několika stoletích vzpomněl... na vše bylo pozdě!
Moc pozdě!

Sean nad tím přemýšlel hodně dlouhou dobu. Má mu říct, že už o všem ví a nemá cenu zapírat anebo dál pokračovat v té stupidní hře. Ve hře která z minutu na minutu náhle změnila svá pravidla? Chodil po pokoji jako lev v kleci než jej ze zamyšlení probrala dívka, která jej už od svého příchodu nebezpečně iritovala.
„Já..., vím že mi do toho nic není, ale...”
„Jo, není!” zavrčel jako poraněný vlk a zpod přimhouřených očí ji rentgenoval svýma ledově neosobníma očima.
Dívka se otřásla, ale znovu jeho pohled opětovala. Podvědomě tušila, že proti němu nemá šanci, když si bude stát pevně za svým názorem, ale chtěla aby jí věřil. Nechápala ten důvod, ale ona jemu věřila.
Zavrtěl hlavou. Byla tvrdá. A posadil se do křesla. „Cos chtěla říct?” promnul si oči a povzdechl si než se pohodlně opřel a přehodil nohu přes nohu, upřeně na ni hledíc.
„Váš bratr je pořád naivní dítě. Myslím si že v Gigi vidí něco jako východisko z téhle situace která na něj padá a neuvědomuje si že tím vlastně ničí svoji rodinu.”
„Jak to víš?”
„Umím naslouchat a myslím, že mi to už několikrát zachránilo život!”
„Takže dvojitý agent?” uchichtl se a jeho pohled se na okamžik změnil na zkoumavý. „Nevím jestli stojím o takový druh služby, ale... proč to nezkusit. Jen nezapomeň... tohle ti moji důvěru nevyslouží. Zrada je vždycky zradou a kdo jednou zradil může to udělat i podruhé, jak jsem nedávno pochopil. Doopravdy jsem idiot.”
Chtěla mu poděkovat, ale uvědomila si že k tomu nemá ani ten sebemenší důvod. Jen ji dal naději a toho... to dokázala ocenit. Teď bylo jen na ní jestli očekávaní dokáže naplnit anebo bude jen laciné stéblo, kterého se jako tonoucí chytala. Nyní měla na výběr.
Když Alyson odešla znovu se postavil a vytáhl z kapsy kabátu visícího na stěně mobil. Chvíli nehnutě hleděl na jeho displej a pak vytočil jeho telefonní číslo. Po třetím zazvonění... dohodnuté znamení... telefon zavěsil a posadil se zpět do ušáku. Netrvalo to ani minutu a rozezvučel se zvonek u domovních dveři... zvonění se opakovalo třikrát a znovu nastalo nervydrásající ticho. Nebylo možno zaslechnout žádné kroky, ani přicházející či odcházející jen jako kdyby se zvedl zničeho nic vítr zadul a pak utichl.
Opět se postavil a došel ke dveřím u kterých pár okamžiků stál a pak je až teprve otevřel. Jak očekával, nikdo za nimi nestál jen na zemi před prahem stála krabička.
Nerozhodně přešlapoval na místě než se jeho mysl uklidnila a on ji mohl zcela bez jakýchkoli pocitů zvednout ze země. Vešel dovnitř, jednou nohou za sebou zabouchl dveře v ruchou držíc krabičku jako nějakou posvátnou věc. Nevnímal své okolí jen se vydal do svého pokoje, který vypadl spíše jako cela, Temnota jej uklidňovala.
V pokoji poklekl na zem a krabici s neznámým obsahem položil před sebe. Nevěřil, že si někdy od ní vyžádá pomoc, že bude chtít aby splatila svůj dluh, ale okolnosti si to vyžádaly.
„Vím, že nejsi povinen mi pomoci, ale prosím tě... odměnou ti bude cokoli si vyžádáš.” s těmito slovy krabičku otevřel a čelem se dotkl země na znamení své podřízenosti.
Chvíli se nic nedělo, pak bylo možné zaslechnout tiché syčení jako kdyby se měla ven vyplazit kobra a pak to udělalo jen... puf a nastalo ticho.
„Chichi.”
Neodvážil se pozvednout svůj pohled pokud nebude vyzván. To co bylo mezi tím kdo mu tento dar daroval se nedalo nazvat přátelstvím a tak netušil co očekávat.
„Chichi, moje paní... je stále mou paní?... říkala že jsi divní patron, ale tohle bych nečekal-a?” promluvil hlas zmateně. „Kdo mám podle tebe býti?”
Ta potvora!
Opatrně se podíval vzhůru, koutky úst se mu zacukaly. Před ní stál doopravdy podivný tvor, měřil tak všehovšudy dvacet centimetrů. Obličej měl jako roztomilá porcelánová panenka, ale tělo... Ušklíbl se a zavřel na chvíli oči.
Vzhled džina se změnil.
Mužík se na něj usmál a znovu se rozesmál... rozchechtal.„Díky, Seane. Někdy mívá dost divný smysl pro humor, co říkáš?”
Sean jen přikývl a posadil se do tureckého sedu.
„Mé jméno je Marid a jsem ti plně k službám, co si přeješ?”
„Rád bych tě požádal o dohlédnutí nad mým bratrem a jeho společnicí. Budou od zítřka cestovat a já mám po...”
„Pochybuješ o jeho loajalitě, pokud se nemýlím. Ale pamatuj, ne vše je takové jak to na první pohled vypadá.” zadal tajuplně a poklonil se stejně tak jako jeho nynější dočasný pán.

Damianovi se zatmělo před očima a omdlel, přeci jen jej předchozí situace dost vyšťavila. Dostal ze sebe moc sil a to si muselo vyžádat svoji očekávatelnou daň.
Selwin se naklonil ke svému pánovi, olízl jeho tvář a dýchl na něj svým teplým dechem. Chlapcova tvař se stala klidnější a on začal tiše oddechovat, usnul. Selwin si upravil svoje křídla a upřeně se zadíval před sebe. Damienovi přátelé se vraceli k němu. Ne nevěřil ani jednomu z nich protože moc dobře viděl do jejich duší, které byly plné temnoty o kterých někteří z nich neměli ani tušení, ale byl ochoten jim dát druhou šanci, pokud si to jeho pán přeje.
„Drak.“
„On je to doopravdy drak!“
„A to jsem si myslel, že je to jen báj. Pohádka!“
Dráček podivně zachrčel což mělo pravděpodobně znít jako smích a objal svého pána křídly. Vzal jej jako kdyby do náruče a položil na svůj ocas.
„Co jsi zač?“ promluvil na něj jako první Seraphis, který se jen tak něčeho nezalekl, ale drak v něm i tak vzbuzoval posvátnou hrůzu.
Naklonil hlavu na stranu a sjel jej hodnotícím pohledem. S tímhle budou problémy. „Jsem dítětem nebeského draka, moji povinností je sloužit tomu, kdo má moc vládnout nad tímto světem a vybral jsem si již svého pána.“
„Jasně, a proto musíš mluvit tak vznešeně, co?“ zamumlal si Seraphis pod fousy tak tiše že to samozřejmě všichni slyšeli.
Drak opět zaskřehotal. „Jsi vtipálek, co?“
„Pa-pane?“ ozval se nesměle Ben. Tetokrát, ale ty slova nebyla namířena na Selwina ale na Damiana a bylo možné v nich zaslechnout obavu.
Selwin se obrátil k dívkám které na něj beze slov hleděly. Alice vypískla a musela se silou své nemalé vůle držet aby na dráčka neskočila a nezačala jej mačkat, jeho velikost ji v tom však bránila víc než strach z toho že by ji slupl jako malinu. „Ten je tááák roztomiléééj!“
„Máš divná měřítka,“ ušklíbla se Rehael, založila ruce na hrudi a o další krok ustoupila. Snažila se svoji mysl chránit i když si většinu ze své minulosti nepamatovala, tušila že on do ní vidí až moc dobře.
Divná parta.

Když se konečně dostali z podivné jeskyně, která sice vypadala bezpečně, ale ty stísněné podmínky vyvolávaly spíše pocit, že jste ve vězení a nikdo z nich tam určitě zůstat nechtěl, venku už bylo poledne. Slunce je rozehřívalo po hodinách strávených ve té studené noře.
„Co bude s Damianem, neměli bychom jej probudit?“ ozval se Ben.
„Není to bezpečné!“ odvětil Selwin a upravil si svoje blanitá křídla, „pokud mě omluvíte musím se na chvíli proletět.“ A než bys řekl švec, byl pryč. Jedinou známkou že tu ještě před chvílí byl bylo usedávání zvířeného prachu.
Seraphis se zamračil a zády se opřel o stěnu jeskyně. „Jako kdyby už nebylo dost těch podivných bytostí kolem mě.“
„Ty máš co říkat, když jsi vlastně chiméra.“
„To odvoláš!“ vyhrkl ale vzápětí se štěkavě rozesmál. „Vlastně máš pravdu. Promiňte, ale musím...“ zvedla se mlha a místo muže před nimi stál majestátní vlk. Přes celý hřbet se mu táhla bílá srst, stejně jako na čumáku. Zaštěkal a vzápětí zavyl a odběhl do trávy, pomalu míříc k lesu. Po pár minutách z něj zaslechli jen výkřik, vzlétnutí několika podivných ptáků a pak ticho.
Ben si klekl před Damiana a položil mu nad tělo ruce. Pokoušel se použít několik svých zbývajících sil a zprostředkovaně mu je předat. Věděl, že jen z Damianovou pomocí se odsud mohou dostat a on se bude moci vrátit k své lásce.
Proč jen jsou lidé tak moc slepí.
Rehael s Alici si vyměňovaly podrážděné pohledy, začala v nich znovu klíčit dlouho potlačovaná nenávist, která je od sebe kdysi před lety oddělila. Což si však už ani jedna z nich nepamatovala. Nevěděly, že kdysi dávno byly jedna duše a jejich osudem je že jedna tu druhou pohltí.

Rafael si moc dobře pamatoval tu dobu kdy jediné k čemu vzhlížel byl ON, ale nyní se všechno změnilo. Teď už nebylo nic, nikdo koho by uctíval a komu by bezvýhradně věřil.
V tento okamžik si mohl vybrat a dokázal si přiznat, že se cítil volný.
Pořád v něm ale převládala povinnost, jeho síla je a byla pořád stejná. Moc léčit, pomáhat ostatním, nejenom lidem, v jejich tvořivé činnosti a také být JÍ po ruce.
Anael byla něco jako jeho dcera, žačka a právě proto ji tak moc miloval a nemohl ji, nedokázal ji zahnat ani když zradila svého pána jak říkali ostatní. Nikdy to neviděl jako zradu. Láska přeci nemohla být špatná. Ona toho muže milovala a právě proto mu dala syna a i jej miloval stejně jako ji.
Natanael byl pro něj předzvěst něčeho většího a doufal že i lepšího. Nového zítřka na který by mohl být hrdý. A tím, že se spojil s Gabrielem byla tahle naděje ještě větší.
Nedělal si však moc velké naděje. Ne, pokud oni nepochopí a nepřijmou svoji sílu. A nedokážou změnit svůj osud anebo jej alespoň přijmout.
Bylo zábavné sledovat všechno to jejich snažení. Hemžení se jako v mraveništi, každý z nich měl svůj úkol svoji cestu po které mohli jít ale na rozdíl od NICH si oni mohli vybírat a v tom viděl jejich svobodu. Lidé byli sami o sobě svobodní, ale i tak se snažili ovládat a chtěli být ovládáni.
Proč?
To nikdy nepochopil i když se o to snažil.
Hlavně miloval zelenou, i tohle mu z jeho předchozího života zůstalo. Zelenou ve všech odstínech, byla to barva klidu a naděje.

Zelená - je barvou přírody, rovnováhy, klidu a naděje. Působí uklidňujícím dojmem a pohled na zelenou barvu napomáhá regeneraci a načerpání nové síly. Lidé mající rádi tuto barvu budou více ochotní rozdávat lásku a pomáhat motivovat ostatní.

Rozhlédl se po svém baru do kterého dal tolik sil. Miloval to tady, zde byl sám sebou a nemusel se skrývat před zraky ostatních protože nesnášel být středem pozornosti.
Nikdo z hostů o něm neměl ani ponětí, jen kolem proplouval a rád se kochal jejich spokojenými pohledy, pociťoval tu harmoniii která kolem nich panovala. Když byly tady všechny jejich starosti byly odplavovány pryč. A nemalou zásluhu na tom měl Chamuel jako jeho číšník. Hosté jej oslovali Camiel a stačil jen jeho nesmělý úsměv či pohled a rozhádané dvojice se k sobě chovali jako čerstvě zamilovaní. Právě v tom tkvěla jeho síla, ale zároveň i jistá osamělost.
Byl těžko dosažitelný a jako kdyby žil svůj vlastní život oddělen od svého okolí. Nikdo se na něj neodvážil promluvit byla tam jakási pomyslná zeď, ktará šla velmi těžko překonat a nemnoho za to mohla i jeho stydlivost.
Právě v tom však tkvěla jeho rozkošnost a on měl o něj oprávněný strach.
Další postavou, bez které by se již nikdy neobešel byl Uriel. Na koho nepůsobila Camielova aura, toho vždy zpacifikoval Uriel. Ten který řešil problémy.

„Came, si v pořádku? Tvoje tvář, jsi nepřirozeně bledý!“ nahnul se přes bar a vzal ustaraně do dlaní černovláskovu tvář. „Měl by sis odpočinout. Řeknu Rafovi ať,...“
„Nepřeháněj,“ odfrkl a ruce ze své tváře odhodil, „je to moje práce. Vděčím mu za to že mi dal druhou šanci a...“
„Chápu, ale nemusíš se ztrhat!“ odvětil mírně smutným tónem a dal se do leštění sklenic. „Co bychom dělali s tvým duchem,“ dodal šeptem a dál se už Camovi nevěnoval. Možná to však tak na první pohled vypadalo, ale nemohl z něj spustit pohled. Poslední dobou totiž působil až étericky, jako kdyby se rozplíval před očima. Už dávno se na to chtěl Rafaela zeptat, ale nenašel k tomu odvahu.
„Vysává ho to!“ zaslechl napravo od sebe a když se tím směrem ohlédl uviděl Gabriela, který také vypadal že se každou chvíli sesype, což ještě podtrhoval jeho sněhově bílý oblek. „Chybí mu spřízněná duše a přitom by stačilo kdyby se trochu rozhlídl a...“
„Začínáš mě štvát, už mluvíš skoro tak divně jak Rafael. Ten také něco nakousne a pak mě nechá ať si to přeberu po svém.“
Gabriel se pousmál a pohodlně, jak jen to šlo, se usadil na barové židličce. „Potřeboval bych ženskou jako sůl. Začíná se u mě projevovat ponorková nemoc a nepomáhá tomu ani fakt jak se poslední dobou chová Natanael.“
„Takže jste si to vyříkali?“
„Dalo by se to tak říct, ale hodně mě překvapil Sean. Nevěděl jsem že,...“
„Neměl bys o tom mluvit a tady už vůbec ne. Nemůžeš vědět, kdo tě poslouchá,“ dodal a výmluvně mrkl ke stolku u kterého seděly dvě nepřehlédnutelné zrzky.
„Pěkný,...!“ zašeptal a olízl si rty. Dívky se pousmály a jeho pohled opětovaly, než si spolu vyměnily pobavené pohledy.
„Zapomeň, tyhle jsou jiná třída. Naopak by tě vysály a úplně do sucha.“
„To bych si dal říct,“ odvětil. Samozřejmě si to přebral podle své vlastní zvrácené logiky. „Ale takhle si to nemyslel co?“
Ten jen zavrtěl hlavou a pobaveně se sehnul k baru aby vytáhl sklenici a nalil hostu jeho oblíbenou značku whiskey bez ledu.
Gabriel se otočil na židličce a prohlédl si okolní klientelu. Dneska by si mohl z čeho vybírat. „Ty máš oči pro někoho jinýho, co? A abych řekl pravdu, ani se ti nedivím.“
„Co-co?“ zakoktal se jinak pohotový Uriel.
„Škoda jen že to nevidí. Je to bláznovství, ale ty se nepoučíš.“
„Jak to jde jinak v práci? Slyšel jsem, že se naše stará známá stáhla do ústraní a abych řekl pravdu vůbec se mi to nelíbí. Budou ještě problémy.“
„Že váháš. Je to tak týden co jsem viděl přímo ukázkovou kost. Nádherná blondýna s velkými přednostmi,“ rukama naznačil jak to myslí a pobaveně mrkl na dvě zrzky. Opět se pousmály a olízly si rty. „Asi budu mít douhou noc.“
„No a dál?“
„Byl to komár!“
„Co?“
„Nedělej, že nechápeš!“
„Jo a ty dvě jsou něco podobnýho tak na ně zapomeň!“
„Potřebuju pořádnou babu!!“ vykřikl tak hlasitě až se několik osob, které byly v baru pohoršeně otočilo směrem k němu.
„Máte zde volno?“ zaslechl tichým svůdným hlasem napravo od sebe. Opatrně se otočil a málem spadl ze židličky. Takovou ženskou snad nikdy neviděl, snad jen v módních časopisech anebo... raději dál nemyslel. „Jasně, pro vás vždycky.“ odpověděl pohotově.
Žena se usmála na barmana, když se jí zeptal co si bude přát a pohledem zavadila o skleničku kterou Gabriel držel v ruce . „To co má tento gentleman.“
„Gentleman? Doopravdy? Já žádného nevidím!“ vetoval barman.
Gabriel se pousmál. „Napiš to na mě Uri.“

„Co byste řekla na změnu podniku? Tady to za hodinu zavírají a... omlouvám se, ale asi jsem se ještě nepředstavil. Mé jméno je Gabriel a vaše?“
Žena se smyslně pousmála a olízla si rty než odpověděla. „Lilith, ale přátelé mi říkají, Lil!“