Bolest

Bolest.....
Myslela psychickou, která vás tak užírá, že ........

Když jsme tohle slovo slyšela z úst své kamarádky, nemohla jsem jí poradit ani pomoct. Mělo to jen jeden jediný důvod. Nemohla jsem, protože jsem ji nikdy nezažila. Mohla jsem jí nabídnout jen rameno na vyplakání a poslechnout si její příběh, ale to nechtěla. Nepřekvapilo mě to vždy byla silná, ale teď ne.....
Vadilo mi vidět ji takhle trpět.....ale v té chvíli jsem vážně nevěděla co dělat......

Ale z jejího pohledu to byla zrada a odmítnutí jí pomoct. Neposlouchala mě i přes moje protesty.
Tak se šla svěřit holce, kterou jsme dřív považovali za kr*vu.
Tehdy na mě po dlouhé době promluvila. „Je jiná než ty. Lepší“.
A odešla.
Ty slova pro mě byli jako rána pěstí, ale moje snaha poklesla až uvadla úplně.

Po delší době jsem se dozvěděla co jí poradila. Z mého pohledu to bylo naprosto něco strašného a ten člověk si to nezasloužil. Ať už provedl cokoliv tohle si nezasloužil.
Dostaly ho do psychiatrické léčebny. Pak už jsem jen sledovala jak se mění.
Za chvíli po té na mě přišla první rána. Nebyla mířena od ní za zradu nebo tak, jak jsem původně myslela, ale z rodiny.

Od mala žiji jen s matkou, ale s tátou se vídám každých čtrnáct dní a také mi volala. Tedy vídala a volal, ale najednou jako když blesk uhodí, tak přestal. Beze slova ani jsem nevěděla proč.
Právě v tu dobu jsem potřebovala pomoc od kamarádky, ale já už neměla žádnou podobnou, jako dřív.
Toho využily a začaly mě týrat. Nejdřív jen fyzicky. To jsem to zkoušela říct mamce, ale ta jako by byla hluchá a řešila problémy s tátou.
Pak přišly psychické útoky. Ty byly ještě horší a zhoršoval to i pocit, že mi to působí má bývalá nejlepší kamarádka.

Teď tu stojím u zdi hřbitova, kam mě násilím odvlekly.
„Tak už víš jaká je to bolest?“ Zeptala se.
„Nepárej se s ní.“ Řekla ta kr*va. Pořád jí tak říkám, proč taky ne.
A vytáhla něco lesklého a rychle přišla ke mně.
„Tady končíš.“ S tím mi vrazila to lesklé do břicha. Byl to malý nůž, ale stačil i na vážná poranění. Jedna rána by možná byla v pohodě, ale po ní přicházely další a další.
Nikdo mi nepomohl.

„Zdrháme“ Otočila se na moji kamarádku a rozeběhla se pryč.
Ona tam stála a koukala na mě jak umírám. Čekala jsem výraz štěstí nebo výhry. Tohle přece chtěla, ale překvapila mě. Tekly jí potoky slz.
„Tohle jsem nechtěla. Já...já..“ Zadrhla se.
„Vydrž zavolám pomoc.“ A už lovila mobil, ale já věděla že už je pozdě.

„Budou tu za chvilku.“ Položila si moji hlavu do klína a hladila mě po vlasech.
„Promiň, že jsem ti nemohla pomoct.“ Šeptala jsem.
„Šššš to je v pořádku.“
Dál jsem neposlouchala. Věděla jsem že je konec, ale předtím musím říct ještě něco.
„Nemůžeš za to. A.....mám tě ráda Lenko...bu...budeme zase kamarádky?“ Po dlouhé době jsem zase vyslovila její jméno.
Odpověď jsem už neslyšela.....