SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Byla noc, pršelo. Pár minut do půlnoci ...

Byla noc, pršelo. Pár minut do půlnoci a široko daleko nikde nikdo. Jel jsem spolu se svým přítelem Petrem autem domů po týdenní šichtě a už se opravdu těšil na pořádnou sprchu, teplou postel a hlavně na rodinu. Mžoural jsem čelním sklem přes stěrače puštěné na plný výkon. Světla mého Volkswagenu se snažila prodrat tmou a clonami deště, ale i tak jsem viděl sotva na pár metrů před sebe. Proto mi chvíli trvalo, než jsem si všiml, že vjíždíme do města.

Byla to stará opuštěná čtvrť bez pouličních lamp. Takovéto to místo, na kterém by se člověk rozhodně nechtěl ocitnout sám. Vyprávěly se o něm strašidelné, a musím říct, že ne zrovna moc pravděpodobné, historky. Prý tu mizí lidé za záhadných okolností a už je nikdy nikdo nespatří. Slyšel jsem od někoho velmi pověrčivého, že za to mohou jakési nadpřirozené síly, které si toto místo údajně přivlastnily. Samozřejmě jsem tomu nevěřil. Dle mě, se tu spíš usídlila nějaká pašerácká či jiná zločinecká organizace. Drogoví dealeři nebo něco takového… A když jim někdo „vlezl do rajónu“, zkrátka se ho zbavili.

I tak jsem měl z toho místa špatný pocit.

Všude, kam jste se podívali, neexistovalo nic, než staré oprýskané domy s propadlými střechami, jež ztrouchnivělý krov již nedokázal udržet. Okna bez tabulek skla a okenních rámů, připomínala prázdné očnice bez očí v lebce kostlivce, pusté schránky bez života, netečně hledící na špinavé ulice pod sebou.

Avšak to, co tomuto místu propůjčovalo svou melancholickou bezútěšnost, byl fakt, že zde nebylo nic živé. Ani jediný strom. Ani břečťan, tráva, lišejník či snad úplně obyčejný mech. Ani jediná toulavá kočka, ptáci, myši ba ani žádný hmyz. A i v těch nejslunečnějších dnech se zde povalovala mlha a všude panovalo věčné šero.

Nechápu, že ještě pořád tuto čtvrť nedalo město zbourat ...

„Už budeme konečně doma!“ pronesl Petr se značnou nedočkavostí a úlevou zároveň. Chtěl jsem mu na to něco odpovědět, ale přerušila mě náhlá hlasitá rána! Něco velmi těžkého mi spadlo na auto a promáčklo ve střeše dolík. Překvapením jsem div nenaboural. Zajel jsem ke krajnici a vypnul motor.

„Co to bylo?“ zeptal se mě Petr. Nebyl o nic méně překvapený než já.

„Nevím, ale ať už to bylo cokoli, zničilo mi to mé ubohé autíčko! Jdu to omrknout ven.“

Nic neodpověděl. Jen maličko pokýval hlavou a zíral při tom na promáčknutou střechu pár centimetrů od jeho hlavy. Jemu se ven rozhodně nechtělo.

Vystoupil jsem tedy a začal se rozhlížet po něčem, co by takovýmto způsobem dokázalo zničit auto. Vrátil jsem se kousek zpátky po silnici, ale nic kloudného jsem nenašel. Už jsem začínal být pořádně promočený, a tak jsem se rozhodl vrátit se zpět do auta.

„Nic jsem…“ chtěl jsem říct, když jsem nastupoval, ale zarazil jsem se, protože jsem si uvědomil, že Petr už na svém místě nesedí! Chvíli jsem zíral na prázdné sedadlo vedle sebe a přemýšlel, kam asi tak mohl jít?

„Petře?“ řekl jsem zcela zbytečně. Samozřejmě, že se neozval. Pomyslel jsem si, že asi musel jít za mnou ven, a tak jsem zase vystoupil. „Petře!“ zavolal jsem do tmy. Žádná odpověď. „Petře!!!“ Zase nic. Už jsem chtěl zavolat potřetí, když tu jsem kromě šumícího deště zaslechl i jiný zvuk – vzdálené kovové rány.

Nevím, co mě k tomu přimělo, ale rozhodl jsem se za tím zvukem vydat. Přešel jsem silnici a šel dál podél ní. Za pár minut jsem došel k ústí úzké temné uličky. Kovové rány se zcela jistě ozývaly odtud. Přeběhl mi mráz po zádech a já si nebyl jistý jestli kvůli tomu, že jsem byl celý promočený a byla mi zima nebo kvůli té děsivé atmosféře a já začínal mít docela strach.

Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se rozhodl jít dál. Musel jsem jít pomalu a dávat pozor, abych o něco nezakopl, protože ulice byla plná všemožného harampádí a vidět bylo sotva na krok. Proklínal jsem se za to, že mě nenapadlo, vzít si s sebou baterku. Najednou se ze tmy přede mnou vynořily kovové dveře natřené rudou barvou. Byly pootevřené a ve větru bouchaly o kovová futra a to vydávalo ten záhadný zvuk. Z místnosti za nimi se linulo světlo.

Už jsem sahal po klice, když tu mě zarazil křik! Šílený křik. Ostrý a děsivý. Projel mnou až do morku kostí. Hned po něm následoval další. Tentokrát v něm byl slyšet strach. Tento hlas jsem poznával. Patřil mému příteli. Už jsem na nic nečekal. Vrazil jsem do místnosti. Výjev, který se mi tenkrát v tu chvíli naskytl, se mi vryl nadosmrti hluboko do paměti.

Pár kroků přede mnou ležel na zemi Petr. Na tváři měl dlouhý krvavý šrám. Bylo vidět, jak je vyděšený. Svůj zrak nespouštěl ze ženy, která se k němu pomalu blížila. Plavovlasá vysoká kráska s kůží průsvitnou jak papír. Duhovky měla rudé jako krev a špičáky dlouhé a ostré jako žiletky.V tváři se jí zračilo šílenství.

Zděšením a překvapením jsem se nemohl ani pohnout. Zíral jsem na ni a nemohl uvěřit vlastním očím. Ze strnulosti mě vytrhl až další zděšený výkřik mého přítele. Už neležel na zemi. Ani jsem si nevšiml, že vstává. Žena už byla skoro u něho a on před ní couval. Popadl jsem ho za ruku. Doteď si mě nevšiml a překvapeně sebou trhl, ale to už jsem běžel co nejrychleji pryč a jeho táhl za sebou. Běželi jsme jak nejrychleji mohli a pod nohy se nám pletly ty zatracené staré krámy. Určitě jsme běželi sotva pár minut, ale mně to připadalo jako celá věčnost. Neustále jsem se ohlížel, abych zjistil, jestli nás ta šílená ženská nepronásleduje. Ulevilo se mi teprve tehdy, když jsem celý zadýchaný a promočený nastartoval auto a ujížděl co nejdál odtud.

O půl hodiny později jsme tento příběh vyprávěli policii. Samozřejmě nám nikdo nevěřil.

To, že se nám to tenkrát jen nezdálo, nám připomíná pouze dlouhá jizva na Petrově tváři a promáčknutá střecha mého starého Volkswagenu.

Dodatek autora:: 

Vím, že je to docela dlouhé, ale doufám, že vás to přesto neodradí ve čtení. Není to nic moc, napsala jsem to už asi před třemi lety, ale doufám, že se to i tak bude líbit. Moc se omlouvám za případné pravopisné chyby. Kdyžtak mě na ně prosím upozorněte v komentářích ...
Prosím, pište do komentářů i kritiku! Opravdu potřebuji znát váš názor. Děkuji

5
Průměr: 5 (5 hlasů)