SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Bystrozor 03 - Hon na Zmijozela

Poté, co Harry vyšel z domu pana Sharpa ještě celý zpocený a unavený z boje se smrtipláštěm, užuž se chtěl přemístit na ministerstvo, když zaslechl něčí rozhořčené výkřiky a duté rány. Jeho nebelvírská zvědavost a odvaha mu nedaly, a tak zamířil po zvuku do vedlejší ulice. Tam na špinavé zemi plné listí v louži ležel muž a kolem něj stálo pár dalších vesničanů. Někteří do něho kopali, jiní na něj křičeli. Někteří dokonce vrhli několik kleteb.

„Furnunculus!“

„Rictusempra!“

„Žer slimáky!“

„Jak se ti líbí tvá medicína, ty ubohej Smrtijede smrtijedská!“ křikla žena napravo a kopla do toho nebožáka.

„Já nejsem…“ pokusil se muž ohradit, ale vysloužil si jen další hulákání a údery.
„Jasně, že jsi, ty Zmijozele zasranej!“

„Co se to tu děje?!“ vstoupil do celého dění Harry.

Na to se hlouček lidí otočil a pohlédl na něj. Změřili si ho důkladně od hlavy ke kotníkům a pak to mezi nimi zvědavě zašumělo: „To je Harry Potter, skutečný Harry Potter!“ „Proč ale stojí na straně toho zmijozelského bídáka?!“

„Jsem bystrozor, co se to tu, u Merlina, děje?!“ štěkl slavný hrdina zlostně, až hlouček vesničanů couvl o krok dozadu.

„O-on… příznivec Vol-Volde… Vy-víte-koho,“ vykoktal jeden z nich na vysvětlenou a ukázal na muže ležícího bezmocně v louži, potlučeného a zoufalého.

„Skutečně? A důkaz?“ zeptal se pochybovačně Harry. S takovými případy se již setkal. Rodiny Smrtijedů zabity, či vyhnány z domovů rozzuřeným davem. Nejhorší bylo, že někdy to ani nebyli bývalí přívrženci Raddla, jen osoby, které chodili do Zmijozelu. Nešlo jen o nenávist a pomstu, ale plošné obvinění všech příslušníku koleje, bez zájmu o skutečnou vinu daných jedinců.

„Je to Zmijozel, je to jeden z nich,“ vyhrkla jedna z žen na obranu svého jednání.

„Ne všichni lidé, kteří chodili do této koleje, byli temní čarodějové, stejně jako, že ne všichni Smrtijedi chodili do Zmijozelu. Co třeba Peter Pettigrew, Červíček ten… ten chodil do Nebelvíru, přesto způsobil smrt mých rodičů a pomohl Voldemortovi se znovuzrodit. Stejně jako Andromeda Tonksová, která chodila do Zmijozelu, vzala si mudlorozeného kouzelníka a… a spolu s ním měla jednu z těch nejúžasnějších a nejstatečnějších čarodějek,“ zahřímal bystrozor. „Pokud ten muž nemá na paži Znamení zla a neví se, že by kdy Toma Raddla podpořil, pusťte ho! Nejste o nic lepší než oni. Na základě předsudků a bez důkazů soudíte a trestáte jiné. Styďte se!“

„Ale, ale…“ někteří z hloučku se stále nehodlali jen tak vzdát. Muž na zemi k němu vzhlédl a upřel na něj zkoumavý pohled.

„Nejenom, že jste se neoprávněně vrhli na nevinného člověka, ale také jste mohli porušit zákon o utajení. Toto je smíšená vesnice, co kdyby vás někdo viděl?!“ zeptal se výhružně, ale nečekal odpověď. „Vypadněte, než si to rozmyslím a zatknu vás.“ Na to se hlouček s brbláním tichu rozešel.

Harry přistoupil k muži na zemi, odstranil účinky kouzel, která na něho byla seslána předtím, a pomohl mu vstát. Konečně si ho mohl lépe prohlédnout. Jednalo se o muže staršího, než byl on sám. Měl již šedivé vlasy a na bradě strniště. Oblečen byl do tmavomodrého hábitu se zlatým lemováním, který se hodil k barvě jeho očí. Na levé líci se mu již začala tvořit modřina. Ústa měl rudá od krve, možná i přišel o nějaký ten zub.

„Děkuji, pane Pottere. Moc si vážím vaší pomoci,“ pravil, zatímco si oprašoval špínu ze šatů.

Oslovený jen pokýval hlavou a stočil pohled znovu na zem, kde zahlédl zlomenou mahagonovou hůlku. „Je mi to líto.“

„To nic, na Příčné si koupím novou,“ pokýval hlavou smířeně. „Můžu vás pozvat na oběd, nebo alespoň na kávu? Dlužím vám za záchranu.“

Harry se zakřenil. „Ano, ale spíš na sklenku.“

Jestliže druhý muž si pomyslel, že není příliš společensky vhodné pít ještě před polednem, nedal to na sobě znát. „Dobrá tedy. Mimochodem, mé jméno je Henry Godwin,“ přestavil se starší kouzelník a podal bystrozorovi ruku, který ji bez jediného zaváhání přijal.

„Těší mě. Takže kam půjdeme?“

„Děravý kotel?“ navrhl Godwin a Harry se jeho volbě vůbec nedivil.

„Dobře,“ odsouhlasil to a pokusil se ze svého drdolu uvolnit několik pramenů, tak aby mohl zakrýt svou světoznámou jizvu, což se mu upřímně moc nedařilo. Po chvíli úsilí to nakonec vzdal a oba muži se přemístili před dveře zmíněného hostince na Charing Cross.
V Děravém kotli bylo poměrně narváno, což mělo tu výhodu, že si jich nikdo moc nevšímal. Usadili se u posledního volného stolu a objednali si láhev skřetího vína a jeden máslový ležák.

„Musím říct, že jste mě překvapil, pane Pottere. Upřímně, nečekal bych pomoct zrovna od vás,“ přiznal Henry a usrkl ze své číše.

„Dělal jsem jen svoji práci,“ odfrkl si Harry.

„Přesto jste nepohrdl moji pozvánkou na trochu jídla a dobrého pití,“ podotkl jeho společník.

„Nezlobte se, ale nečtete Denního věštce?“ pokrčil rameny.

„Tím chcete snad říct, že co ten plátek píše, je pravda? Po smrti vaší ženy a dětí se z vás stala troska a opilec, který neodmítne chlast,“ řekl Godwin a nadzvedl jedno ze svých hustých šedivých obočí.

„Jo, konečně ty noviny píší něco, co je pravda,“ uchechtl se zachránce kouzelnického světa sarkasticky.

Henry na svého společníka jen chvíli ještě upíral své chladné modré oči, než prohlásil: „Víte, dlouho jsem se s vámi chtěl setkat a poznat vás.“ Na chvíli se odmlčel, než pokračoval. „Samozřejmě, že to všichni z nás. Kdo by nechtěl potkat slavného Harryho Pottera, válečného hrdinu a zachránce nás všech.“

„Fajn, tak jsem tady… Tak jste mě potkal a doufám, že nejste příliš zklamán,“ odvětil černovlasý čaroděj. „Díky mé slávě si většina lidí myslí, že mě zná, i když mě naživo nikdy neviděla. A tento obraz, který si o mně nosí v hlavě, se pak nemusí úplně shodnout s realitou.“

„Ne, rozhodně jste mě nezklamal,“ zavrtěl starší čaroděj hlavou. „Avšak mám i jiný důvod, proč jsem vás chtěl potkat a poznat vás. Chodil jsem s vaší matkou do ročníku. Chtěl jsem vědět, jestli je to pravda. Jestli se mu skutečně tak podobáte.“

„Jo, jistě. Jako bych svému otci z oka vypadl, až na ty oči. Ty mám po matce,“ řekl Harry se značnou zatrpklostí. Obdoby této fráze slyšel již tolikrát, že se mu to zajídalo.

„Ano,“ zasmál se Godwin a prohrábl si šedé vlasy. „Jamesovi jste podobný též, ale toho jsem na mysli neměl. Moc dobře jsem ho neznal. Já byl ve Zmijozelu a víte, jaké jsou v Bradavicích mezikolejní vztahy. Lily a Severus byli dost výjimkou… a právě Severuse… Severuse Snapea jsem mínil. Myslel jsem, že jste se znali a byli dobří přátelé.“ Harry se málem utopil ve sklence té rudé skřítčí tekutiny. Snape a on, dobří přátelé! To byl snad ten největší vtip za poslední století. Henry si ho ovšem nevšímal a pokračoval dál: „Tedy alespoň podle toho, kolik energie jste vydal na očištění jeho jména a dokonce jste po něm pojmenoval svého syna. Jste mu hodně podobný.“

„Já, já… že,“ mladší muž najednou neměl slov a nemohl téměř uvěřit svým uším. „Já že jsem podobný Severusovi Snapeovi?!“ Harry jako by se najednou stal hluchým a slepým. Chtěl vědět proč, jak to Godwin myslí, co je na něm podobného tomu sklepnímu netopýrovi, nebyl však schopný Henryho vnímat. Jako by ho těmi slovy praštil do hlavy a on ztratil veškerou schopnost jakéhokoliv pochopení čehokoliv. Vše bylo pohřbeno v mlze. Jeho společník povídal něco o jeho matce a tom mistru lektvarů o přátelství, jak on sám je bral a znal. Harry byl však sám přemožen svými vlastními vzpomínkami a pocity, kterým neměl čas celé ty roky od války nijak čelit. Hleděl na láhev skřítčího vína a přestal na něj mít chuť. V hlavě mu stále dokola zněla ta slova.

Chtěl snad Henry naznačit, že je nemanželský… Ne, to snad ne. Ale co tedy? Jak by mohl být nějak podobný, zrovna s NÍM? Položil si v duchu tu důležitou otázku a hlásek v jeho hlavě hned odpověděl. Vážně netušíš? Stal se z tebe zahořklý muž, který přišel o svou rodinu a milovanou ženu, a který touží po pomstě. Je z tebe notorik. Jsi sarkastický, cynický a už od života nečekáš nic dobrého. Běžíš a stále zachraňuješ po cestě ty lidi kolem sebe, ale již nečekáš, že až sám upadneš, někdo ti pomůže se zvednout. Ne, doufáš, že už nevstaneš, že tě jednou sežere smrtiplášť nebo drak, zabije tě nějaký nový Temný pán… a snad to bude již brzy. Nikdy jste nebyli nijak zvlášť odlišní ani v dětství, oba s neexistující či nefunkční rodinou a teď máš k němu ještě blíž, než kdy dřív.

„Skutečně rád jsem vás poznal, pane Pottere,“ rozloučil se s ním Godwin. „Snad se ještě někdy potkáme.“

„Ano, i mně… bylo ctí,“ odpověděl Harry slušně, ale stále byl tak trochu mimo.
Na to Herny přikývl a zamířil si to na Příčnou koupit hůlku.

Hrdina kouzelnického světa chtěl ještě chvíli posedět a popít, ale již u druhé sklenky si k němu přisedl tentokrát celkem nevítaný host a obsadil Godwino místo. Bystrozor na něho otráveně pohlédl. Jednalo se o ženu nebo dívku. Těžko říct, rozhodně byla mladší než on. Byla nervózní. Na židli seděla jen na okraji, vůbec se neopírala. Na prst si namotávala pramen svých dlouhých blonďatých vlasů a oříškovýma očima pokukovala kamsi dozadu za jeho pravé rameno, kde odhadoval, že budou asi její culící se kamarádky. Než vůbec otevřela svá ústa, na kterých měla nanesené šílené množství rudé rtěnky, Harry věděl, co přijde.

„Ne…“ zabručel do sklenky. „nechrte… ne-nechte ně byt,“ dostal ze sebe.

Jeho nežádaná společnost překvapeně zamrkala. „Ale… ale…“

„Neslyšeste… co-koliv myslí-te, nechri. Nestoím o clane-k v Denem věstci… o tom, ja-jaka sem troska ani o fanin-niku, která se chre vyspat se mou, bezte nekam,“ odpálkoval ji.

Blondýnka zčervenala a vzteky nafoukla tváře, on si jí ovšem nevšímal. Bylo na čase odsud vypadnout, než si ho všimne víc lidí. Možná by mohl navštívit starého přítele, když už je tady. Stejně potřeboval doplnit zásoby.

0