Na ministerstvu kouzel jako téměř vždy panoval činorodý ruch. Davy kouzelníků spěchaly hlavní halou do práce, z práce, či něco zařídit a tlačily se dvěma směry v nekonečně dlouhé hlavní aule s modrým pavím stropem. Na Fontáně kouzelných bratří zrovna probíhala rekonstrukce, a tak z ní netryskala žádná voda. Byla obestavěna lešením a zahalena černým suknem, pod kterým pracoval tucet horlivých skřítků.

Harry se procpal až k výtahu. Nastoupil dovnitř a zmáčkl čtvrté patro Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory. V malé kabince s ním uvízli ještě dva lidé. Drobná hnědovlasá čarodějka s velikým špičatým kloboukem, která mírně zapáchala po psím jídle, a ten druhý byl evidentně Dean Thomas, ale svého bývalého spolužáka z nějakého důvodu nepoznal. Bystrozor za to byl jen rád, i když to bylo poměrně překvapivé. Celý kouzelnický svět ho zná, denně se k němu hlásí zástupy kouzelníků a jeho starý přítel si ho ani nevšimne? Nebo se k němu prostě jen nechce přihlásit? Co provedl, že si vysloužil zavržení od někoho tak věrného, jako je Dean?

Než však stačil o tom popřemýšlet, výtah sjel do čtvrtého patra. Harry vystoupil a zcela automaticky vykročil dlouhou chodbou ke skladům. V začarovaných oknech ministerstva panoval tajfun. Náš hrdina odhadoval, že to bude asi kvůli nedávné stávce o zvýšení platů. Když vešel do kartotéky, přivítal ho líný Goyleův pohled, než se zase stočil ke stolu, na kterém měl snad půlku pečeného kuřete a brambory. Porce to byla skutečně vydatná, ale Harry nepochyboval, že jeho bývalý zmijozelský spolužák to vše sní. Už ve škole byl vazba a velmi rád jedl. Bylo s podivem, že nebyl po válce zatčen za spolupráci se Smrtijedy, nakonec se mu z toho nějakým způsobem, patrně s pomocí Draca, povedlo vykroutit. Svedli to na mladistvou nerozvážnost, jeho podprůměrnou inteligenci, díky které má údajně větší tendenci podlehnout manipulaci, a uklidili ho do podřadné práce. Bylo by fajn, kdyby náš hrdina mohl tvrdit, že taková situace byla prospěšná pro všechny strany, že je dobře, že i někdo jako je Goyle si našel přiměřenou práci ke svým dovednostem, pravdou ovšem asi bylo, že nezvládal ani tuto práci ve skladu. Tenhle vazoun ke kouzelným zvířatům nikdy neměl vztah. Nesledoval přístroje pro jejich pohyb, ani když někdo přišel, nebyl schopný v kartotéce najít příslušnou složku, a tak tu byl hlavně od toho, aby hlídal a případné zloděje odradil svojí rozložitou postavou.

„Hledám všechny registrované Smrtiplášťe, kategorie třída A,“ oznámil mu Harry.

„Jef, obědofa preftavka,“ zahučel Zmijozel s plnou pusou.

„Nedělej, jako by se tvá přestávka lišila od toho, co děláš normálně ve svém pracovním čase. Prostě mi orientačně ukaž, kde mohu hledat. Najdu si to sám, tak jako koneckonců vždycky,“ oponoval mu bystrozor, načež Goyle ledabyle máchl rukou kamsi k horním patrům obrovského regálu se svitky.

Všechny úřední materiály měly na sobě ochranná kouzla proti kopírování, falšování a jejich jednoduché přenesení, takže je šlo skutečně jen vypůjčit na fyzické vyžádání, nebo je studovat na místě. To mělo ten efekt, že požadovaná složka se nedala ani přímo v místnosti přivolat z horního patra regálů dolu jednoduchým „Accio“, či odlevitovat se zaklínadlem „Wingardium leviosa.“ Harry si tedy s mrzutostí musel půjčit štafle. Posunout je od protější stěny k té druhé a vylézt po nich, nebylo hrozné. To nepříjemné bylo, že štafle byly v poněkud dezolátním stavu, a tak se člověk bál, že každý další schod se pod ním prolomí.

Když se náš hrdina vyškrábal nahoru a našel složku, kterou chtěl, okamžitě se do ní začetl, což se ukázalo jako chyba, protože ze štaflí díky tomu málem spadl.

„Cof to dělaf, Potřiku?“ zahuhlal na něj jeho bývalý spolužák a bystrozor ho propíchl pohledem. Než se však Harry do Goyla pustil, řekl si, že bude rozumné to řešit dole na pevné zemi. Slezl tedy dolů a zahrabal v kapse pro futrál s brkem, který mu dal George. Osvobodil ho z pouzdra a dal mu k dispozici i prázdný pergamen.

„Zaznamenej vše pravdivého, co mi teď Gregory Goyle poví,“ zadal práci Pravdomluvu a pak se znovu obtočil ke Zmijozelovi. Na stůl vedle kuřete položil složku a významně si svého spolužáka změřil pohledem.

„Přišel jsem sem oznámit, že zmizení rozhodčího Braidena Sharpa ve skutečnosti nebylo žádné zmizení, ale promyšlená vražda. V jeho domě jsem našel smrtiplášťe, který ho pravděpodobně snědl. Přičemž někdo to nebohé zvíře tam musel nastrčit a nějakým kouzlem spoutat s tím domem. Je nutné tam poslat tým pro odchyt nebezpečných tvorů,“ shrnul Harry vše, to co se dozvěděl v Godrikově dole.

„No jof,“ kývl jeho bývalý spolužák a s obavou polkl. Z tónu, jaký na něj Nebelvír použil a díky potřebě vytvořit o jejich rozhovoru záznam, nebylo těžké i s Goylovým intelektem pojmout, že má malér.

„Hledal jsem všechny složky o registrovaných smrtipláštích zde v kartotéce s představou, že pachatel to stvoření koupil na černém trhu, takže nic nenajdu, ale jaké bylo mé překvapení, když mi to hned první složka, po které šáhnu, vyvrátí. Ministerstvo schválilo přesun jednoho tohoto živočicha na naše území. Údajně určeného pro výzkum, ale hned jak ho sem přepravili, ztratil se. To vše by mohlo být bráno za zvláštní náhodu a vůbec by nic na tom nemuselo být podivné a podezřelé, mohlo by jít o dva odlišné tvory, avšak to by osobou, která měla tak veliký zájem na vědě a výzkumu, ten který povolil, tento přesun, nesměl být ty Gregory Goyle!“ vypálil na něj s neuvěřitelnou rychlostí hrdina kouzelnického světa, až bylo s podivem, že místo těch komplikovaných vět ze sebe nezačal vydávat jen zlověstný sykot.

Zmijozel ovšem na něj jen vytřeštil svá matná očka. „Ne ja…“

„Že ne? A jak mi vysvětlíš, že je zde tvůj podpis!“ poukázal Harry do rozevřené složky přímo na smlouvu o transportu nebezpečného magického zvířete kategorie A.

„Ne, to nemůže být…“ špitl nechápavě úředník z kartotéky, ale i tak se nahnul blíže ke složce, jako by doufal, že jen špatně vidí. „To jsem neudělal!“ zavrtěl zběsile svou hlavou.

„Ale no tak, ani ty nejsi tak imbecilní, abys popíral, co je tady černé na bílém,“ rozčílil se bystrozor. „Uklidni se, nepředpokládám, že to byl plán z tvé hlavy. Někdo po tobě prostě toho smrtipláště chtěl a ty jsi mu za nějakou odměnu, patrně finanční, vyhověl. Když mi ho práskneš, vyvázneš z toho jen s degradací a podmínkou. Nic tak hrozného,“ nabídl mu a přitom ho propaloval smaragdovýma očima.

„Ale ne, já to nebyl! Já to nepodepsal,“ trval na svém stále Goyle. „Tenhle papír vidím poprvé. Musíš mi věřit! Od války jsem dobrý... dobrý. Snažím se vyhýbat takovým věcem. Draco mi jasně řekl, že musím, jestliže máme lidem ukázat, že… ehmmf, jak to bylo, jo, že jsme jiní než naši otcové. Tomuhle já nerozumím, ale když to říká Draco, tak to asi bude pravda.“

„Jo, posloucháš Malfoye v tom, co je správné a co je špatné!? A nebyl to náhodou on, kdo po tobě toho smrtipláště chtěl?“ neváhal z toho podezřívat i svého bývalého školního soka. „Nevlastní on čirou náhodou sázkovou kancelář U Gringottů! To se mu to musí hodit, zmanipulovat tím mistrák.“

„Nééé!“ vyjekl zoufale Zmijozel a s prudkostí, kterou by od tak rozložité postavy člověk nečekal, vyskočil na nohy, až povalil stůl, na kterém byl zbytek jeho oběda i složka.

„Nevěřím ti,“ řekl Harry prostě a sebral Pravdomluvu pergamen, na kterém se snažil brk zaznamenat, vše co pravdivého Goyle vypustil ze svých úst. Čekal, že bude prázdný, ale opět se mýlil. Vše, co řekli, tam bylo zaznamenáno, slovo od slova. George ho varoval, že se jedná jen o zkušební produkt a nebude tak spolehlivý jako nitrozpyt nebo veritasérum, nicméně doufal, alespoň v nějaký výsledek. „Nevím, jak jsi oblafl můj Pravdomluv, ale povíš mi pravdu tak, jako tak,“ rozhodl se. Jediným švihnutím své hůlky zamkl dveře a tichým „Ševelissimo“ si zajistil soukromí.

Zmijozel zbledl. „Co to děláš?“

„Už mě nebaví pořád bojovat proti zlu bez prostředků. Znovu a znovu vás porážím, ale nevypadá to, že byste se kdy chtěli vzdát. Už jsem sakra unavenej a k čemu mi kdy bylo brát na vás ohledy? Legilimens!“

Vejít do Goylovi mysli, bylo jak propadnout se do jednoho velikého chaosu. Nebylo divu, že tomu Zmijozelovi to nikdy moc nepálilo. Díky němu slova „mám zmatek v hlavě“ nabírala naprosto nového rozměru. Bylo skutečně dost obtížné zachytit plynulý tok jasného pocitu či myšlenky napříč všemi jeho vzpomínkami. Jako by Goyle jednal bez citu, ale i motivu. Přesto však Harry dokázal vypozorovat jakousi uspořádanou stopu. Tento podivuhodný pořádek byl především ve vzpomínkách na posledních několik týdnů. Vzpomínky na práci byly hezky urovnané za sebou jako vojáci, na rozdíl od chaosu kolem, což bylo krajně podezřelé. Hrdina kouzelnického světa tedy začal tam a vybral jednu z těchto vzpomínek.

Do kartotéky vstoupil muž. Měl oříškové vlasy, ve kterých sem tam se leskl šedý vlas, temné oči a drahý rudozlatý hábit pocházející patrně z obchodu U Keprníka a Frivolitky. Od poměrně malého nosu k velikým bledým rtům se mu táhly již dvě hluboké vrásky. Svoji hranatou bradu měl pečlivě oholenou. Byl uhlazený a snažil se působit čistým pevným dojmem. Harry toho muže okamžitě poznal. Co však Frost, u Merlinových vousů, chtěl v Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory? Co chtěl v kartotéce po Goylovi?

„Dobrý den,“ pozdravil šéf oddělení bystrozorů. Zmijozel usrkl z plného hrnku vařícího kafe a pokynul mu na pozdrav.

„Jak pak se máte, Gregory? Můžu vám tak říkat, že?“ pravil sladce Frost. Tento milý tón hrdina kouzelnického světa dobře znal. Byl to přesně tón, který ten muž používal, když od někoho něco chtěl.

„Jo, jasně,“ zahučel nic netuše Goyle. „Mám se poměrně dobře, třeba nová kantýna je supr,“ zahučel a poprvé si kousl do celého koláče, který měl pravděpodobně odtamtud.

„To jsem rád. Moc rád, že se vám tu líbí,“ usmál se Frost. „Víte, náš úřad teď v nedávné době musel řešit několik násilných útoků na lidi, kteří studovali v Bradavicích ve Zmijozelu. Tak jsem si řekl, že se ujistím, jestli se to neděje i zde na ministerstvu. Takové jednání je nepřípustné a velmi by mě zarmoutilo, kdyby to postihlo i zdejší zaměstnance.“

„Aha,“ hlesl Harryho bývalý spolužák. „Já jsem v poho.“

„To rád slyším,“ řekl starší čaroděj.

„Ještě něco byste chtěl, pane?“ zeptal se ochotně Goyle.

„Ne, to je vše,“ mávl rukou Frost, otočil se a vyšel zase ven. Zmijozel položil prázdný hrnek na stůl a vyhodil papírový pytlík od dýňového koláčku do koše.

To celé by se dalo považovat za normální, naprosto běžný rozhovor, ale něco na tom bylo tak strašně podezřele špatně. Nedávalo to nějak smysl. Proč tam vedoucí bystrozorů přišel? Zdálo se dosti nepravděpodobné, že se chtěl jen ujistit, že se má syn Smrtijeda dobře… ale bylo v tom ještě něco. Něco divného, co našemu hrdinovi unikalo a tak si přehrál onu vzpomínku jednou a podruhé a ještě jednou, než mu to došlo. Ten koláč! Ten zpropadenej koláč! Na začátku této vzpomínky do něj kousl a na konci již od něj vyhazoval papír, když jinak se ho celou dobu ani nedotkl. Část toho rozhovoru chyběla! Někdo se Goyleovi již hrabal v hlavě a vymazal to. Což znamenalo, že jeho bývalý spolužák tu smlouvu nemusel podepsat dobrovolně, nebo podepsal, ale nemusí si to pamatovat. Takže celou tu dobu skutečně mu říkal pravdu.

Toto zjištění spadlo na Harryho jako těžká kovadlina. Udělalo se mu ze sebe špatně. Bránil Henryho před rozzuřeným davem. Řekl, že ten kdo soudí Zmijozela jen na základě kolejního předsudku, kamenuje ho za to, není o nic moc lepší než ti, kteří Voldemorta podporovali… A co teď udělal? Naprosto to samé. Bez důkazů, navzdory tomu, že využil Pravdomluvu a Weasleyho brk potvrdil Goyloova slova, nevěřil mu. Násilím se mu vloupal do soukromí mysli, což nebylo ani správné ani legální a svůj čin si byl schopen obhájit jen proto, že se jednalo o Gregoryho Goylea. Co on je, u Godrika, za bystrozora!?
Navíc ten fakt, že někdo vymazal úředníkovi ministerstva paměť, aby zamaskoval přesun smrtelně nebezpečného zvířete, které pak zabilo Braidena Sharpa, byl dost závažný sám o sobě.

Náš hrdina oddělil svoji mysl od Zmijozela a několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, než otevřel oči. Jeho bývalý spolužák byl viditelně bledší. Malé matné oči vystrašeně kulil na něho a třásl se, jako by měl zimnici.

„Cos mi to provedl?“ zachraptěl.

„Promiň,“ hlesl Harry. Chtěl ještě dodat „na to jsem neměl právo“, to však nemohl, protože by to bylo přiznání viny, nebo říci „já nechtěl“, to by byla jen nestoudná lež, a tak raději již neřekl nic a prostě odešel.