Druhého dne se hrdina kouzelnického světa rozhodl, že nejprve vyslechne Marcuse Flinta. Věděl moc dobře, kde bydlí. Bylo to jen pár bloků od místa, kde stál jeho a Ginnyin společný dům. Jeden z horších domků v Prasinkách. Omítka z něj opadávala, zahrada byla již dost zarostlá a na několika plaňkách, které zbyly z plotu, věčně lidé umisťovali kouzlo křičících hlav. Takže když člověk kolem procházel, plaňky ožily, narostly jim hlavy a křičely na kolemjdoucí „rozumné“ rady typu: „sem nechoď, zde žije hnusný Zmijozel“, nebo „jestli jdeš pro autogram, vyber si lepšího hráče.“ Na ty, kteří chtěli Flinta navštívit, což byl Harryho případ, vřeštěly nadávky.

Bystrozor to lehce ignoroval a bez zájmu přešel zahradu až k domu, kde zabouchal zrezlým klepadlem. Majitel domu se s ním však moc vybavovat nechtěl. Jakmile Marcus otevřel a spatřil za nimi zachránce kouzelnického světa, chtěl dveře zase zavřít, Harry mu to ovšem nedovolil a strčil mu nohu mezi ně.

„Vypadni, Pottere!“ zasyčel na oplátku přes své veliké zuby.

„Jsem tu z odporu pro uplatňování kouzelnických zákonů, abych vyšetřil tvůj doping a smrt Braidena Sharpa. Jestli odmítneš vypovídat, zatknu tě za maření vyšetřování,“ pohrozil mu bystrozor. Hráč famfrpálu si však z toho nic nedělal.

„Jo, to by se ti tak hodilo. Jsi jako všichni ostatní, kdybych nebyl obžalován z dopingu a tedy hrál zápas, vykradli by mě a pak by mi to tady zapálili. Ale víš co, já nemám povinnost ti nic vysvětlovat,“ vyprskl na něj Flint a opět zalomcoval dveřmi, noha ne-noha.

„Je mi skutečně líto v jakém opovržení teď Zmijozelé jsou…“ snažil se Marcuse Harry usmířit a uklidnit, ale bylo to zcela zbytečné.

Druhý muž se jen sarkasticky ušklíbl a šedá očka se mu přitom zlostně zaleskla. „Takže patříš mezi ty láskomágy, kteří pindají o lepší budoucnosti a že pravda a láska je nejmocnější magie. Co na mě ještě zkusíš z té vaší Bradavické žvanírny? Rád si poslechnu, co nám přeje veliký zachránce, který by zrovna jako jeden z mála s tím mohl něco udělat.“

„Já?! Já, jsem byl vždy jen pěšák. Mám jen jméno, ale moc žádnou. Jsem jen bystrozor, vrah a ochlasta. Prostě mi řekni, co o tom víš,“ řekl Harry a protřel si unaveně oči.

„Výmluvy,“ odplivl si Flint, ale nakonec učinil, o co byl požádán. „Braiden Sharp byl přísný a nepodplatitelný rozhodčí, takže jsme se přirozeně neměli příliš v lásce. Počítám, že ta jeho poctivost ho stála krk, ale kdo ví. Nemám ponětí, kdy a s čím jsem ten lektvar snědl, či vypil, ale jak jsem řekl. Jsem za to rád, protože díky tomu mám ještě střechu nad hlavou. Sice mi teď hrozí, že mě vylejí z týmu jako Zmijozela, který se zašel příliš daleko. Budou na mě chtít hodit vinu, protože ode mě se očekává podvody, fauly a rvačky. Nicméně tak koneckonců dobrý tým funguje, ale co už.“

„Jak to myslíš?“ zamračil se nechápavě druhý čaroděj.

Marcus se ostře zachechtal. „To je to, Pottere, proč jsi byl vždy skvělý chytač, ale mizerný kapitán. Každý dobrý tým potřebuje chytrou strategii od Havraspára, tvrdou a poctivou práci od Mrzimora, nadšení ze hry a odvahu se pustit i do souboje s lepším týmem od Nebelvíra a trochu té lstivosti a ochoty dělat ostatním fauly, které ochrání zbytek týmu před takovým jednáním soupeře tak, aby byly síly vyrovnány.“

„A ty jsi tam od té lstivosti a ochoty dělat ostatním fauly,“ dovtípil se Harry.

„Jistě, a jako takový jsem též první na seznamu podezřelých, když se něco takového jako nepovolený doping vyskytne. Nebo snad nejsem první, za kým si šel?“

„Ne nejsi. Nejdříve jsem mluvil s Rogerem Daviesem, jako kapitánem,“ zavrtěl hlavou bystrozor.

„Ach tak, jistě. Vyslýchal jsi ho u nich doma? Kam zavřel tu mudlu, která netuší, že si vzala kouzelníka? Nebo ji očaroval?“ zajímal se náhle Zmijozel. To byla celkem překvapivá informace, vysvětlující poměrně dost z jeho návštěvy u toho Havraspára, ale náš hrdina se pokusil nedat na sobě nic znát, a tak klidně pravil:

„Nebyla doma.“

„Aaaa,“ hlesl a na chvíli se odmlčel, než se zeptal: „To je vše?“

„Ano, asi ano,“ řekl muž zákona a pošoupl svoji nohu pomalu zpět tak, aby Flint mohl dveře zavřít, čehož hráč famfrpálu také okamžitě využil a bez jediného dalšího slova zabouchl.

Ačkoliv Marcus nebyl nijak příjemný a náš hrdina nestačil ani vyndat Pravdomluv, měl dojem, že k němu byl Zmijozel upřímný, možná až moc.

Další Harryho kroky vedly za Rossem MacFarlanem. Ten žil na Příčné, ale doma nebyl. Když se po něm ptal příbuzných, zjistil, že „zase“ leží U sv. Munga prý se zraněním z famfrpálu. To bylo zvláštní, jak mohl mít pracovní úraz, když měl momentálně zákaz hrát?

V kouzelnické nemocnici bylo poměrně narváno. Dle jedné lékouzelnice, kterou odchytl v přijímací hale, se strhla veliká rvačka U Prasečí hlavy zrovna chvíli před jeho příchodem. Když hrdina kouzelnického světa pozoroval, jak léčitelé poskakují kolem raněných, na chvíli měl pocit, že se téměř vrátil v čase do doby války. Krev, těla, pláč, křik, bolest a smutek - bylo to vždy stejné. Harry se zamračil, když hleděl na jednoho toho nešťastníka. Měl rozsápaný hrudník a dvě bodné rány na krku v přesném rozestupu tesáků. To nevypadalo na obyčejnou hospodskou rvačku. Tohle byla zranění od vlkodlaka a upíra. Bystrozor potřásl hlavou. Ronald bude mít spoustu práce, ale i když ten zrzek byl poslední dobou citlivý jak třaskavý skvorejš, ve své práci byl dobrý, pomyslel si. Ještě chvíli zíral na kouzelníky v citrónově zelených hábitech, jak donášejí, či přemisťují raněné na příslušná oddělení, než zamířil ke stolku s nápisem informace.

Buclatá čarodějka za pultíkem na něj ani nevzhlédla a jen zavrčela: „Jméno, důvod návštěvy?!“ S pozdravem se neobtěžovala a tak to vynechal i on.

„Harry Potter, hledám Rosse MacFarlana, abych jej vyslechl v případu zmizení famfrpálového rozhodčího Braidena Sharpa,“ odpověděl ji věcně.

Čarohosteska sebou poplašeně cukla, až za sebou z nástěnky shodila několik pergamenů se zdravotní osvětou a konečně na něj upřela své kaštanové oči.

„Och, moc se omlouvám, pane Pottere. To víte, máme tu teď hrozný shon,“ vypískla.

„Ano, ano, to vidím,“ pokýval netrpělivě hlavou bystrozor. „Takže?“

Buclatá čarodějka se zuřivě začervenala studem a rychle zalistovala v evidenční knize pacientů.

„Rosse, Rosse… MacFarlan, ááá tady!“ brebentila si sama pro sebe a její prst ulpěl na posledním jméně na stránce sem set osmdesát devět. „Přízemí, sekce Havárie košťat a jiné letecké úrazy. Pokoj číslo dvanáct, vpravo,“ instruovala ho.

„Děkuji,“ řekl Harry a už si to zamířil k dvoukřídlým dveřím.

„Nemáte zač, bylo mi potěšením,“ ještě spěšně za ním vykřikla, ale to už byl ten tam.
Prošel dveřmi a zamířil úzkou chodbou lemovanou portréty slavných léčitelů. Nad hlavou se mu vznášely svítící koule vypadající jako veliké mýdlové bubliny. Došel až ke schodišti, ale nezamířil nahoru, nýbrž doprava od něj, kde byla sekce leteckých úrazů. Zastavil se až u dveří označujících příslušný pokoj a zaklepal. Z místnosti se ozvalo tlumené: „Dále,“ a tak vešel dovnitř.

Pokoj byl poměrně malý a omšelý s dřevěným obložením kolem stěn, prťavoučkým oknem a obrazem Elizabety Princové, předstírající ve svém rámu spánek. Nelišil se nijak od ostatních v nemocnici. Jediná jeho výsada spočívala v tom, že se jednalo o jednolůžkovou místnost. Docela skromné na profesionálního hráče famfrpálu.

Ross ležel na posteli a zrovna na něho vzhlédl zpoza stránek Jinotaje.

„Dobrý den,“ pozdravil bystrozor, načež šlachovitý pacient odložil časopis.

„Dobrej. No, čekal bych spoustu lidí: ošetřujícího lékouzelníka, dotěrného fanouška, nebo i někoho z rodiny, ale vás bych netipoval,“ prohodil MacFarlan a přívětivě se na Harryho usmál.
Hrdina kouzelnického světa se pokusil ten zářivý úsměv oplatit, ale povedlo se mu jen nervózně cuknout koutky. „Jsem rád, že vám svojí přítomností zdejší pobyt trochu zpestřím. Nicméně asi má návštěva nebude tak příjemná, jak bychom oba chtěli. Jsem tu proto, abych vás vyslechl ohledně toho famfrpálového dopingu, a také vyšetřuji smrt pana Braidena Sharpa.“

„Braiden je mrtvý!“ vyhrkl okamžitě Ross a přitom se k Harrymu naklonil, co nejvíce to šlo, takže málem spadl z postele.

„Ano, je mi líto,“ potvrdil černovlasý kouzelník.

Z MacFarlanova obličeje se vytratila veškerá radost. Zbledl a zadíval se kamsi ke stropu, než svůj pohled opět věnoval slavnému muži před sebou. „Jak?“

„Doma, pravděpodobně ve spánku… zadušen a pak pozřen Smrtipláštěm,“ odpověděl bystrozor.

„Ale Smrtiplášti zde přeci nežijí. To jsou stvoření, která se vyskytují v tropech, ne?“ namítl Ross, na to mu však Harry ani nemusel nic odpovědět. „Aha, chápu. Proto se domníváte, že to byla vražda. Ten Živoucí rubáš mu tam někdo nastrčil.“

„Ano a není to poprvé, kdy se setkávám s tím, že někdo využije nebezpečného zvířete k vraždění,“ kývl hrdina kouzelnického světa. Vytáhl z kapsy pergamen s pouzdrem, ve kterém měl Pravdomluv, a vysvobodil kouzelný brk z futrálu. „Takže, byli jste si se Sharpem blízcí?“
„Kolejní spolužáci, i když Braiden byl o tři roky starší než já. Jednalo se o čestného a pracovitého kouzelníka. Přesný příklad ukázkového Mrzimora. To on byl jediný člověk, který mě podpořil, když jsem mu řekl, že mám v úmyslu odejít z profesionálního famfrpálu,“ pravil zkroušeně MacFarlan a prohrábl si své slámové vlasy, až narazil prsty k bílému obvazu.
„Chtěl jste odejít? Proč?“

Ross se sarkasticky ušklíbl. „Povězte, pane Pottere, když jste V Bradavicích hrál nebelvírského chytače, byl jste při tom někdy zraněn?“

„Ano, mnohokrát,“ řekl Harry a musel se mírně zamračit, protože si hned vzpomněl na Lockharta, jak mu špatným kouzlem vykostil ruku.

„Vsadím se však, že ne víc jak já,“ řekl starší čaroděj. „Pět set šedesát osm, tolik jsem schytal profesionálních úrazů. Famfrpál mě pomalu ale jistě ničí. Ještě, že mi zjistili ten doping. Sice nevím, kdy a jak jsem pozřel ten lektvar, ale to je fuk. Zachránilo mi to zatraceně život. Roger Davies má špatný zvyk vždy trénovat před zápasem. Jeden z potlouků mě praštil a já spadl z koštěte. Zdálo se, že mi nic moc není. Což jsme se pletli, způsobil jsem si otřes mozku a vnitřní krvácení. Kdybych večer hrál, pravděpodobně bych to nepřežil. Měl jsem štěstí, že jsem nenastoupil,“ ušklíbl se. „Štěstí. To jsem skutečně měl a to doslova, Tekuté štěstí?! Navíc teď mám skutečně výmluvu, proč mohu poklidně odejít.“

„Poklidně odejít, předtím jste nemohl?“ nechápal bystrozor.

„Nikdy jsem nechtěl hrát. Famfrpál mě tolik nepřitahuje. Vždy jsem doufal, že se vrátím do školy a budu učit Věštění z čísel, ale rodině se můj plán nikdy moc nelíbil, protože já mám přeci v krvi létání. Od toho incidentu s Felix felicis za mnou nikdo z nich nebyl, takže jsem teď asi u nich klesl ještě níže a myslí si, že jsem chtěl podvádět. Díky tomu mě chvíli nechají být a já budu mít čas si odchod připravit bez jejich nátlaku,“ vysvětlil Ross. „Nějak se mi to však zajídá, když uvážím, že vlastně za to mohu poděkovat Braidenovým vrahům, protože tak to je, že? Když jsem mu přiznal, že chci odejít, prozradil mi, že je nejvyšší čas. Upozornil mě na články vycházející v Jinotaji a řekl mi, že je to pravda. Že se skutečně někdo snaží zmanipulovat mistrovství a chtěli ho podplatit, ale on to odmítl.“

„Nemusíte za to cítit provinile. Nepřál jste si Sharpovu smrt, ani jste si nevzal dobrovolně ten lektvar,“ upozornil ho chlácholivě hrdina kouzelnického světa, když viděl, jak se ten muž hroutí.

„To ne, mít prospěch správné není. Navíc, Braiden…“ MacFarlan se musel na chvíli odmlčet.

Bystrozor pohlédl na zápis Pravdomluvu. Vše co bylo řečeno, bylo detailně zaznamenáno, nechybělo jediné slovo. Ross nelhal. „Ne, to není, ale také to není vaše vina.“

Oba si ještě nějakou dobu povídali, ale již nic dalšího podstatného, nebo nic, co by již nevěděl od Rogera Daviese či Marcuse Flinta, se Harry nedozvěděl, a tak se nakonec rozloučili a bystrozor odešel.