Cizinec

Když se přistěhoval, byla sobota. Noc. Probudil mě podivný rachot. Kdyby venku nesvítila pouliční světla, nic bych neviděla. Dům, do kterého se tajemný muž nastěhoval, byl dlouho osamocený. Když na to vzpomínám, tak jeho poslední obyvatelkou byla milá, postarší paní Vilma. Žila tam dlouho, myslím, že od svého mládí, dokud ji někdo nezabil. Vražda nikdy nebyla objasněná. Ale zpět k muži. Byl vysoký a takový strašně pohublý. Připadalo mi, že i pod džínovou bundou bych mu mohla spočítat všechna žebra. Jeho hnědé vlasy mírně vlály ve větříku, který si hrál s lístky blízkých smutečních vrb. Přijel v tmavém kadilaku, za kterýmž jel i stěhovací vůz. Bylo půl druhé. Připadalo mi to velmi divné, že tak brzo ráno se někdo přijede stěhovat, ale proti gustu žádný dišputát. Začínaly se mi zavírat oči, ale něco mi říkalo, že to není obyčejná noc, že se něco ještě „semele“. Zívla jsem, a když jsem na okno vyfoukla neviditelný, ale všudypřítomný plyn, zamlžilo se. Chvíli jsem počkala a zase jsem se dívala na noční scenérii.

Ráno jsem se probudila na parapetu. Rychle jsem vykoukla ven z okna. Kadilak byl zaparkovaný vedle domu, ale stěhováky jsem už nikde neviděla. Podívala jsem se na budík u postele. Bylo půl desáté. Neděle.
„Elein? Vstáváš?“ Křikla na mě od schodiště máma.
„Jo,“ odpověděla jsem prostě.
„Tak si pospěš. Dnes, asi brzo ráno, se do naší ulice přistěhoval nový soused. Před chvílí jsem k němu zašla a pozvala ho na oběd.“
Máma zřejmě chodila po domě, protože jsem jí (doufám) nerozuměla.
„Můžeš mi tu poslední větu zopakovat, prosím?“ Otázala jsem se a vzápětí zadržela dech.
„Poz-va-la-jsem-ho-na-o-běd,“ řekla máma a velice přehnala výslovnost.
V tu chvíli jako bych dostala ránu. Něco mi říkalo, že soused bude mít nějaké hnusné tajemství. A veliké.
„Máš s tím snad nějaký problém?“ Zeptala se mě máma, ale jen tak naoko. I kdybych s tím nějaký ten problém měla, stejně na něj nebude brát ani ten nejmenší ohled.

Oblékla jsem se a sešla dolů. Máma stála u plotny a cosi (neodvažuji se to pojmenovat) míchala.
„No, šup, oloupeš brambory.“ Řekla a ani se na mě nepodívala.
Byla zahleděná do kastrolu. Ačkoli tedy nechápu, co přesně se jí v něm líbilo. Nevábilo mě to ani pohledem, ani vůní.
„Ehm, a co je v tom hrnci?“
Pošklebek na mé tváři mámu trochu dopálil, ale oplatila mi ho. ¨
„Lečo. Zdravoučká uvařeňoučká zeleninečka.“
Máma se nad tím skoro rozplynula.
„Hmm, ale chybí ti tam slovo ,dobroučká‘,“ řekla jsem a radši odešla škrábat brambory.
Máma si tam ještě něco „frfňala“, ale to už ji nikdo neposlouchal. Jedna brambora, druhá, třetí...
„To si s tím nemůžeš trochu pohnout?“ Ozvala se máma, která stála nade mnou a podupávala nohou.
„Vždyť už mám poslední, ne?“
Protočila jsem oči, ale to naštěstí máma neviděla, protože se odebrala ke své, prosím cituji, „zdravoučké uvařeňoučké zeleninečce“, blé!

Bylo za deset dvanáct, když někdo zazvonil u dveří. Srdce mi z důvodu, který mi samozřejmě není znám, začalo bušit třikrát rychleji. No, nádech, výdech a jde se na popravu. Máma otevřela dveře a já jsem málem vydala zvuk, který mnohdy nejde pokládat za to, že ho vydal tak inteligentní tvor. Ten muž, co stál mezi dveřmi, se ani v nejmenším nepodobal tomu, kterého jsem viděla v noci. Tenhle byl vybraně oblečený, pěkně rostlý s případnými proporcemi, perfektně učesanými vlasy a šarmantním úsměvem. V levé ruce nesl kytici a druhou podával matce na přivítanou.
„Dobrý den, jmenuji se Jack Skellington a je mi velkým potěšením se s vámi setkat.“
Nato se k matčině ruce sehnul a políbil ji (blé, fůj,...!). Máma se lehce začervenala a rychle upozornila také na mě.
„Ehm, tohle je moje dcera Elein. A já jsem, ehm, Barbara. Barbara O´Nealová.“
Matka si odkašlala a pokynula Skellingtonovi, aby šel dovnitř. Podal matce kytici, kde bylo snad tisíc růží.Jak romantické. Ale mě neoblafne, já jsem ho viděla v noci jako zrůdnou bytost-
Z přemýšlení mě vytrhla matka.

Po obědě mě máma poslala, abych umyla nádobí a uklidila stůl. Zatím uvařila Skellingtonovi kafe a sobě frapucino. Měla v očích takové ty malé jiskřičky, když je člověk nad míru spokojený. Co na něm, proboha, vidí? Teď možná všechno, ale v noci…
Až jsem dodělala nádobí, tak jsem se „zdáchla“ do svého pokoje. Sedla jsem si na postel. Otevřela jsem zásuvku, vyňala z ní falešné dno a vzala si deník s propiskou po tátovi.

28.3.-neděle
Máma se totálně zbláznila, má v tom prsty pan Kost a kůže (překlad pro pozdější generace: soused Jack Skellington. Slizák jeden- ne, sem jsem to napsat nechtěla) Slizák jeden!

Deník jsem zavřela, uschovala. Zanedlouho se zezdola ozýval smích. Máma se řehtala jako kůň, avšak Skellington se smál lehkým přihlouplým smíchem. Zvedla jsem se z postele a přešla ke stolu, na kterém ležely haldy sešitů a někde pod nimi taky klávesnice od počítače. Ještěže sem máma moc nechodí, oddychla jsem si.
„Cink-cink!“
V tu chvíli, jak jsem zapnula počítač, se ozval zvonek. Vykoukla jsem z okna a přede dveřmi stála Nina. Už se vítala s mámou.
„ELEIN!!!“ Zakřičela máma poněkud přehnaně.
„Jo, už jdu!!!“ Opětovala jsem jí se stejnou silou v hlase.
Slyšela jsem, jak se Nina chichotá. Hodila jsem na sebe mikinu, na které byla nalepená lebka a jak by řekla máma „se zkříženými hnáty“.
Šla jsem po schodech a slyšela mámin hlas: „Zase máš tu otřesnou mikinu? Nemáš snad jinou?“
„Ne a mě se tahle líbí.“ Odvětila jsem jí, chytila Ninu za rukáv a vytáhla ven ze dveří.

„…to sice jo, ale kdybys ho viděla v noci. Taková tlama vyhublá. A pak si k nám nakráčí, vymydlený, učesaný a slušný. To mi řekni tedy, co to-“
Jak jsem mluvila, na něco velmi kluzkého jsem šlápla, zavrávorala a málem upadla. Nina se začala dusit smíchy a kašlat, div si nevykašlala plíce.
„Hej, co se mi směješ? No tak jsem uklouzla na-“
Teprve teď jsem se podívala dolů a potěšilo mě zjištění, že to je jen slupka od banánu.
„-na slupce od banánu. Tak se prosím tě nesměj.“
Nina si pomyslně zamkla pusu, ale pořád se uculovala a hrozilo, že každou chvíli opět vybuchne smíchy.

Chvíli jsme šly jen tak mlčky. Podívala jsem se na displej mobilu, kolik je hodin, ale jakmile jsem to udělala, zakopla jsem o vyvýšenou kachličku a upadla (teď už opravdu) na zem. Nina vyprskla smíchy a pokoušela se alespoň trochu sesbírat můj mobil, který se rozletěl po celém chodníku. Já jsem se zvedla ze země a při pohledu na sebe jsem se také neudržela a začala se smát jako Nina. Oprášila mi záda a já si očistila přední část těla. Pořád jsme se chichotaly a mě už začalo pěkně od smíchu bolet břicho. Popošly jsme kousek dál a posadily se na lavičku, která byla tak jako všechny v okolí zničená a neodolala náporu vandalů. Přesto byla stabilní a stála pevněji, než ty lavičky, které se nacházejí více v centru. Neustále se po nás otáčely babičky,které pomalu ale jistě okopávaly zahrádky. Rozesmály jsme se s Ninou ještě víc a pokračovaly dál v cestě. Povídaly jsme si o všem možném: o škole, o kámoších, o klucích,...

Zazvonil mi mobil.
„Máma,“ řekla jsem, a jak by to asi nazvala mamka, kdyby mě viděla, „a zaksichtila se“.
Ne že bychom se s mámou nesnášely, ale je mi patnáct a ona se mnou pořád jedná, jako by mi bylo pět let.
„Haló?“
„Kdy přijdeš domů?“ Ozvalo se z druhé strany.
Mámin hlas zněl medově a láskyplně- určitě to ale nebylo kvůli mně. Chichotala se a velmi se snažila,aby se jí v telefonu netřásl hlas, ale bylo to snad ještě horší.
„Nevím. Proč?“ Opáčila jsem.
„No…kdy tě mám čekat.“
Tahle otázka ji překvapila. Bod pro mě.
„Přijdu až se mi bude chtít.“
„No, dobře.“
Máma naštvaně zavěsila.
„Co se stalo?“ Zeptala se celá vyděšená Nina, která na mě celou dobu hleděla s výrazem bojácné myšky.
„Ale nic, vždyť to znáš, ne?“ Odvětila jsem.
„No jo. Znám.“ Reagovala.
Pak se její obličej vrátil do normálu a začala se zase usmívat, což je její obvyklé vzezření.
„Prej kdy se vrátím domů. Čím dál víc mi volá kvůli prkotinám.“
Zatřásla jsem hlavou, jako bych z ní chtěla vytřepat všechny nepříjemné- tudíž i ty na mámu- myšlenky.

Začalo se stmívat a najednou jsem si vzpomněla na hrozné události z předešlé noci.
„Já,já už půjdu domů. Raději. Měj se . Ahoj.“
Nina na mě koukala jako spadlá z višně, ale neříkala nic. Otočila jsem se jak na obrtlíku a rychlým krokem uháněla pryč. Nina se za mnou ještě chvíli dívala, pak se také obrátila a odešla, i když o něco pomaleji než já. Spěchala jsem domů. Pořád jsem se otáčela, protože mi připadalo, jako by za mnou někdo utíkal. Ale vždy, když jsem se ohlédla, nikdo tam nebyl. Uf, oddechla jsem si pokaždé. Ten chlap mi naháněl hrůzu. Ani ne tak moc svým nočním zjevem, ale spíš tím, jak moc se svému „nočnímu já“ nepodobal. Už jsem byla skoro u domu. Lampy ozařovaly celou ulici, ale byly od sebe natolik daleko, aby mezi dvěma bylo temné místo. Čím blíž jsem takovému místu byla, tím víc jsem si představovala, jak se někde těsně u mě objeví a…
„No, kde vězíš?“ Řekl někdo hodně hlasitě.
Málem jsem nadskočila, jak jsem se lekla. Po hlase jsem poznala mámu. Ale nebyl to ten její otrávený, kterým mluvila, když hovořila se mnou. „Vždyť už jsem doma!“ Vyštěkla jsem a modlila se, aby nebylo poznat, jak moc jsem se lekla.
„Ale že ti to trvalo.“
Mámu jsem pořád nikde neviděla, když v tom se vynořila ze tmy vedle domu. Měla temné kruhy pod očima a zlověstný úsměv. Vrásky, které měla rozeseté po celém obličeji zmizely a její tvář byla hladká a tmavá. Ale zároveň se zvláštně třpytila. Tmavě hnědá barva vlasů se snad změnila na černou a vlasy vlály, i když kolem nebyl ani náznak nějakého větříku. Za mámou stál ten Skellington, avšak víc v přítmí. Už zase vypadal tak, jako minulou noc. Málem jsem vyjekla, když jsem ho spatřila.

Rukou, kterou jsem měla už od začátku našeho setkání v kapse jsem vyhledala klíč na velkém svazku. Ti dva, Skellington a ta ženská, co byla mámě tak podezřele podobná, přesto jiná, se ke mně začali pomalu sunout. Tři…, dva…, říkala jsem si v duchu, jedna…, TEĎ! Uvedla jsem nohy do chodu rozběhla se ke dveřím domu. „Příšeráci“ tam překvapeně stáli, nečekali to. Sáhla jsem na kliku a podle mých správných předpokladů bylo zamčeno. Vsunula jsem přichystaný klíč do zámku a otočila. Dveře hned povolily a otevřely se. Skellington se vzpamatoval dřív než máma, žduchl do ní a vyběhl za mnou. Máma upadla na zem a začala se šíleně smát, jako by jí vůbec nevadilo, že její dceru honí nějaká posedlá příšera.
Dveře jsem nestačila zabouchnout, čímž jsem ulehčila Skellingtonovi práci. Po schodech, které jsem brala po dvou, ne-li po třech, jsem vyběhla do patra. Rychle jsem vběhla do pokoje a klíčem, který byl neustále v zámku, jsem zamkla. Kliku jsem ještě podepřela opěradlem židle. Okno jsem zkontrolovala, jestli je pořádně zavřené. Je sice nesmysl, aby se do patra nějak dostali, protože zrovna u mého okna nebyl ani žebřík na střechu ani okap, ale co kdyby. Jistota je jistota. Sice nevím, kdo to řekl, ale určitě to byl borec. Křup, křup…!!! Docela dobře jsem slyšela, jak pod těžkými kroky křupou dřevěné schody. V pokoji byla tma, protože jsem raději zhasla světlo. Strašně jsem se bála. Skellington chvíli chodil po patře a zdálo se mi, jako kdyby větřil. Jako pes. Potom jsem slyšela opět vrzat schody a hovor, který probíhal dole. Seděla jsem na posteli a čekala, co se bude dít dál.

Vzbudilo mě zpívání ptáků. Ležela jsem namáčknutá na zdi u postele. Nebyla jsem ani převlečená do pyžama a v ruce jsem držela baseballku. Klouby na ruce jsem měla zbělalé od toho, jak jsem se moc snažila ji nepustit. Rozhlédla jsem se po pokoji. Všechno bylo v naprostém pořádku. Podívala jsem se důkladněji a shledala jsem jednu odchylku od normálu. Klíč, který vždycky býval v zámku, ležel na podlaze a kolem něho byly nepatrné šrámy. Těch jsem si ale všimla až tehdy, kdy jsem přišla blíž. Najednou máma zavolala.
„Elein, budeš se v posteli válet až do večera?“
Podívala jsem se na hodiny. Devět. Ale počkat. Něco mi tu nehraje. Je devět hodin ráno, včera byla neděle, dneska je pondělí. PONDĚLÍ?!
Dneska je ale škola! Proč jsem pořád doma? Je devět hodin ráno, pondělí a já jsem pořád doma!!! To není možný. A jak to, že židle není u dveří? Nebo se mi to snad jen zdálo? To je snad spiknutí, nebo co?! Myšlenky skákaly jedna přes druhou a já jsem stála uprostřed pokoje a nevěděla, co dělat.
„ELEIN!“ Zakřičela máma a v jejím hlase jsem uslyšela něco, co mi připomnělo, že to, co se stalo v noci, nebyl jen zlý sen, ale krutá realita.

Musím zmizet, pomyslela jsem si, ale rychle, nebo máma za chvíli přijde. Převlékla jsem se a potichu otevřela věčně skřípající okno. Zatím stojí štěstěna na mé straně. Do batohu jsem naházela nejpotřebnější věci: mobil, deník, nůž, klíče, chipsy, peníze a petláhev, jejíž štítek byl dávno odlepený, pár kusů oblečení a spodní prádlo. Batoh jsem si nasadila na záda. Vysvlékla jsem duchnu z povlečení a začala ho trhat na kusy, které jsem k sobě potom přivázala. Provaz z povlečení jsem upevnila ke klice dveří, které jsem zamkla. Klíč jsem pak přidala k už tak přeplněnému svazku klíčů. Začala jsem šplhat. Doufám, že mě neuvidí Skellington, přála jsem si. Když jsem byla dole, slyšela jsem mámu, jak si s někým špitá. A věděla jsem s kým.
„…ale musíme na ni pomalu, nebo si bude myslet, že to je pravda. Myslí si, že to byl sen,…“
Pak se ale hovor utišil a už jsem neslyšela nic.

Neslyšně jsem se odplížila od domu a zamířila na zastávku. Tam jsem nastoupila na autobus a dopravila se do školy. Ne že bych ji měla ráda, ale dnes jsem se v ní cítila bezpečněji než doma a byla jsem srdečně ráda i za ty nejnudnější předměty. Poslouchala jsem pečlivě a dělala si poznámky. Alespoň na chvíli jsem unikla hlodajícím a strašidelným myšlenkám. O přestávce se ale vrátily.
„Co je to s tebou? Od té doby, co jsme byly venku, se s tebou něco děje.“ Řekla Nina v hodině matematiky a já jsem na ni upřela prosebný pohled.
Kdyby věděla… Ale vědět nemohla. Nenapadlo mě, že když jí o všem řeknu, že bych ji tím mohla ohrozit, ale ptala se.
„Já teď půjdu na záchod. Za pár minut přijď ty a tam ti to povím,“ pošeptala jsem jí.
Přihlásila jsem se.
„Ano, O´Nealová. Co potřebuješ?“ Zeptala se mě ta stará rašple s květákem na hlavě.
Za těch pět let si ještě ani nezapamatovala naše jména, babizna.
„Mně se udělalo nevolno. Mohla bych si, prosím, zajít na záchod?“
Nahodila jsem ztrhaný obličej, který mi tentokrát nedal skoro vůbec zabrat. Zvedla jsem se a pomalu se došourala ke dveřím. Ty jsem zpomaleně otevřela a vypadla ven ze třídy. Pak jsem už normálním krokem došla k záchodu, kde už na mě čekala matka a Skellington. Jakmile jsem je uviděla, chtěla jsem se vrátit zpátky do třídy, ale jak jsem se otočila, Skellington už stál přede mnou a vpíjel se do mě očima. Vypadal zase tak jako v noci.
„Holubička si myslela, že nám uteče, že?“ Řekl, ale jeho ústa se nepohybovala.
Ušklíbl se a já jsem mu viděla do úst (jestli se to tak dá říct). Ten pohled bylo něco strašného. Fuj! Kdyby se mu tam mezi zuby plazili mrňaví červíci, nikdo by se ani nedivil. Za jeho zády se ozval šramot. Podívala jsem se za něj, ale už jsem věděla, koho tam spatřím. Nina stála u zdi a pomalu se sunula zpět, ke třídě. Ubohá Nina. Zahlédla jsem v jejích očích soucit, že jsem zrovna já tak blízko té příšeře, a také zděšení, když si uvědomila, kdo je ta druhá postava v pozadí.

Matka se rozběhla za Ninou a chytila ji, ještě než stačila mrknout. Nina se ani nestihla vzpamatovat a už ji matka držela pevně za ramena. Táhli nás po chodbě s kachličkami, které klouzali, takže to příšerákům výrazně usnadnilo práci. Snažila jsem se Skellingtonovi vytrhnout, ale nešlo to. Když jsem se otočila na Ninu, kopala, škrábala, kousala a strašně křičela. Přišlo mi, jako by se zastavil čas. Kromě Ninina křiku bylo ticho, nebylo ani světlo ani tma, ani teplo ani zima. Zvláštní, pomyslela jsem si. Začala jsem Skellingtona také škrábat a kopat, ale do té ošklivé kostnaté ruky jsem se kousnout neodvážila. Očima pořád míhal ze strany na stranu. Bylo vidět, že se přemáhá, ale nevěděla jsem kvůli čemu. Vyvedli nás ze školy a nadále s námi smýkali, jako bychom byly kusy hadru. Nedaleko stál Skellingtonův tmavý kadilak. Příšeráci nás hodili na zadní sedadlo, sami si sedli dopředu, Skellington řídil, a zamkli zámky, abychom se náhodou o něco nepokusili.

Skellington jel rychle, možná až příliš. Auto s námi házelo ze strany na stranu, i když jsme byly připoutané. Dojeli jsme až k našemu domu. Na ulici nebylo vidět nikoho,což mě utvrzovalo ve té skutečnosti, že se čas opravdu zastavil. Ještě jsem totiž nezažila, že by byla naše ulice prázdná. Vždycky tam posedávaly babičky, nebo si staříci vyprávěli o svých mladých letech ve válce. Ale dneska bylo opravdu jak vymeteno.
Skellington zajel do zahrady, která náležela k jeho domu. Byla neudržovaná, všude bylo listí. Auto zastavilo prudce. Chytila jsem Ninu za ruku a modlila se, aby to byl opět jenom zlý sen.
To bylo to jediné, co jsem v tuto chvíli mohla udělat: modlit se. Skellington a matka si stoupli každý k jedněm dveřím a rázně je oba najednou otevřeli. Odtrhli nás s Ninou od sebe a jen se potutelně smáli. Skellington otevřel zadní dveře od domu, pak nás tam nahnal a zavřel. Vevnitř to vůbec nevypadalo jako v domě, ale jako v nějakém sklepě nebo kobce. Najednou se otevřely jiné dveře a vešli příšeráci. V rukách drželi dlouhé, ostré a blyštivé nože. Na tvářích měli zvláštní úšklebky a vydávali podivné hrdelní zvuky. Jakmile jsem je ale uviděla, došlo mi, co chtějí udělat.
„Zabijte mě, ale Ninu nechte odejít. Ona o ničem neví.“ Řekla jsem, ale hlas se mi třásl strachem.
Matka se zasmála.
„Proč bychom ji měli pouštět? Teď se o tebe alespoň nemusíme dělit!“ Štěkla na mě.
Udělala jsem krok dozadu, jak jsem se lekla. Postavila jsem se před Ninu a chránila ji vlastním tělem. Příšeráci se přibližovali. Začalo se mi dělat mdlo, před očima se mi dělaly mžitky.

Když jsem se „probudila“, ležela jsem připoutaná na železném křesle. Světlo v místnosti bylo načervenalé. Rozhlédla jsem se. Najednou jsem mezi příšeráky něco spatřila a zamrazilo mě. Buď jsem nevěděla, co to je, a nebo jsem to nechtěla vědět.
„NINO!!!“ Zakřičela jsem zoufale.
Všechny svaly v mém těle se napjaly. Skellington se na mě podíval se zábavným pohledem. Pořád v ruce držel nůž. Mezi příšeráky stála Nina a na krku měla červený pruh, který odděloval hlavu od těla, i když ještě ne úplně.
„NE!!!“
V očích mě začaly pálit slzy. Řinuly se mi po tvářích jako velké slané krůpěje. Příšeráci se mi smáli. Byl to nepřirozený smích.
„Co jste zač?!“ Rozkřikla jsem se.
Skellington se zasmál ještě víc, přiklusal ke mně, chytil mě za rameno a vrazil mi kudlu do břicha.
„Vždyť to víš!“ Vykřikl najednou.
Pocítila jsem silnou bolest v místě, kam nůž dopadl, vykulila jsem oči a předklonila se. Potom jsem viděla všude jen červené šmouhy. Skellington asi něco říkal. Ale mně to splývalo v něco, čemu jsem nerozuměla.
„SBOHEM!“ Ječela matka a zároveň se smála.
To poslední, co jsem vnímala byl strach, smutek, zklamání a bolest.
„Sbohem,“ vydechla jsem naposledy...