Co dokážou slzy...

"Matte? potřeboval bych pomoct s tímhle!" zakřičel na svého spolužáka a kamaráda blonďatý kluk.
Zachvíli končil školní rok. Poslední jejich rok na střední škole. Celá jejich třída musela, kvůli tomu, že tu byli poslední rok, pomáhat uklízet školu. Jen jejich poslední hodina neodpadla... tělocvik. Na ten se nikomu nechtělo.
"Hned!" zakřičel drobounký tmavovlásek a utíkal k němu.
Matt byl snad nejhodnější na celé škole a kvůli jeho tváři si ho často pletli s dívkou. I když byl celkem drobný, byl hodně silný a uměl se bránit.
Tak si na něj jen málo lidí dovolovalo. Když se s ním zacházelo hezky, dokázal být tak hodný, jak by to asi málokdo dokázal.
"S čím potřebuješ pomoct, Corny?" zeptal se.
"Můžeš jednu z těch trampošek donýst do skladu?"
Matt bez řečí popadl tu největší která tam byla a zamířil ke skladu.
"Ty Matte, nemusíš hned brát tu největší."
"To je v pohodě," usmál se, "není tak těžká, jak vypadá."
Corny se usmál, "jak myslíš."
Matt se jen zasmál a zamířil ke skladu. Nebylo to pro něj moc velké břemeno. Když však došel ke skladu, musel si ji položit, aby si dveře dokázal otevřít.
Ve skladu bylo temno. Jen malá okýnka dodávala místnosti trochu světla a to jí dávalo tajemný a mírně strašidelný nádech.
Matt do temného prostoru chvíli hleděl, dokud ho nevyrušil známý hlas: "Odpočíváš?"
"Corny?" otočil se, "ne, ne, promiň. Jen jsem si na něco vzpomněl."
Popadl trampolínu a donesl ji na prázdné místo ve skladu. Hned za ním položil Corny žíněnku a společně vyšli ven."
"Ach jo, už bych chtěl skončit," povzdychl si Matt.
"Taky už mě to nebaví."
"Tebe nebaví nic, Corny," zasmál se.
"By ses divil."
Společně se tomu zasmáli.
"Musím se ti z něčím přiznat," začal Corny s úsměvem.
"No?"
"Zezačátku... úplně ze začátku, jak jsme sem nasotoupili... moc ses mi nezamlouval. Asi proto, že jsi tak drobnej a přitahoval jsi pozornost všech... nevim... prostě jsem tě neměl moc rád. Ťeď mi to už ani tak nevadí, jsi celkem v pohodě. Akorát nechápu, jak dokážeš být tak hodnej pořád," zasmál se.
"Někdy je to užitečný. Nechcu si zbytečně přidělávat moc problémů. Tak radši předstírám. Ale bránit se umím!" zasmál se. Z jeho smíchu ho však přerušil chlapec, volající jeho jméno a který právě utíkal k nim.
"Někdo další, kdo potřebuje tvou pomoc?" zavtipkoval Corny.
"Ne, on pomoc nepotřebuje. Radši bys měl jít, Corny."
Plavovlasý chlapec, který k nim stačil během vteřinky doběhnout, Cornyho přímo zabil pohledem, Matta popadl za ruku a táhl si ho pryč.
"Co bylo tak naléhavý, aby ho takhle rychle odtáhl?" řekl si Corny pro sebe a vydal se opačným směrem.

"Pusť mě, Same!" zakřičel na plavovláska Matt.
Nereagoval.
"Bolí to!"
Na tahle dvě slovíčka, jako by ho probrala z tranzu, se zastavil a konečně Mattovu ruku pustil. Jenže tím to zdaleka nekončilo.
Třískl s Mattem o zeď školy a rukama mu znemožnil útěk.
"Proč semnou zacházíš takhle?"
Sam na Mattovu otázku odpověděl pouze dlouhým polibkem.
"Kdo byl ten kluk?" zeptal se zase pro změnu Sam.
"Jen kamarád ze třídy."
"Nějakej důkaz, že ti můžu věřit?"
"Jako bych nějakej mohl mít!" zakřičel.
Sam ho políbil znovu. Agresivně. Jako by byl lev, který si hlídá svou kořist před ostatními dravci.
Jednou rukou mu zajel pod bílou košili a Matt trochu zasténal.
"Přestaň! Tady jsme ve škole!" vydechl
"Mohl bys mě klidně odstrčit, kdybys chtěl..." zasmál se.
"A... ale já..."
"Nemůžeš, protože mě miluješ, že?" Sam si neodpoustil zase použít posměšný tón hlasu. Svou ruku teď z horní části těla pomalu přesouval do té dolní, až po lem Mattových kalhot.
"Ne! Pře... přestaň!" vykřikl. Přesto se však nechal dráždit Samem dál.
"Dělá ti to příjemně?" zeptal se, se škodolibým výrazem.
"Jo ale... jsme... ve škole!" vykřikl a hned si rukou zakryl ústa v domnění, že to vykřikl moc nahlas.
"To jsi už říkal."
"Přestaň, dost!"
Sam se usmál, "tak jo."
Pustil ho, otočil se a pomalu odcházel.
"Kam... kam jdeš?" vydechl Matt, a svezl se pomocí zdi na zem.
"Říkal jsi 'přestaň', tak jsem přestal," zasmál se, "potřeboval jsi jen potrestat, ne udělat dobře. Nechám tě takhle, to bude tvůj trest."
Matt si pomalu přitáhl kolena k bradě a začal potichu plakat. Potřeboval se nějak uklidnit a zmírnit tak to vzrušení, které mu Sam přivodil. Ještě že se dnes neučili... do tělocviku to určitě stihne... nějakým zázrakem se uklidnit.
Mohl chvilku počkat, než se uklidní. Jenže když tak moc brečí, pochyboval, jestli se vůbec s takovou dokáže uklidnit. Sebeuspokojování nebylo pro něj to pravé ořechové. Neměl to rád a vlastně mu to přišlo nepotřebné. Proto obvykle, když se mu něco podobného stalo, dával přednost tomu uklidnění.
"Matte? Matte!" uslyšel nějaký hlas.
Povzvedl malinko hlavu, "Corny?"
"Co se ti proboha stalo?"
"To... to... co tu děláš?"
"Dlouho jsi nešel, tak jsem se šel kouknout, kde vězíš."
"To... to nic. Jen mě tu nechej."
"Matte nech toho. Já o tebe měl vážně strach."
"Vím, že se snažíš být ke každymu milej a pomáhat... ale... proč?"
"Proč? no... baví mě to, pomáhat ostatním, takže-"
"Ne, proč chceš pomoct mě?"
"Páč si můj novej kámoš," zasmál se, "tak pojď. Nemusíš tu trčet."
"Ne, já nemůžu... ještě ne."
"Proč? čekáš tu na toho kluka, co tě sem dotáhl nebo co?" Matt se po jeho slovech zase rozplakal.
"Ale no tak..." řekl konejšivě a sedl si vedle něj. Dal mu ruku kolem krku, aby ho alespoň trošku uklidnil, jenže Matta to naopak ještě víc rozrušilo. Způsobilo to mírný pohyb dopředu, s ním přišlo i mírné zadráždění. Mírně vzdychl ale hned si rukou zakryl ústa.
"M-Matte... počkej... co se stalo?"
"Já jsem nechtěl, abys to věděl..." zavzlykal.
"To je v pohodě, to se stane každýmu," zasmál se ale pak se nachvilku odmlčel, "...nebo ti to udělal ten kluk?"
Matt jen, přes množství slz, přikývl.
"Ježiš Matte! proč se necháš? vždyť se umíš bránit, ne?"
"No jo, jenže... já... já... já ho mám... rád..."
"Aha. Takže to je tenhle problém," povzdychl si.
"A-asi mě teď nebudeš mít moc v lásce, co?"
"Ne, to ne. Já lidi neodsuzuju podle toho, jaký maj choutky ale podle toho jak se chovaj. Takže mi to nevadí. Ale proč ti to udělal?"
"Kvůli tomu, že jsem se s tebou bavil."
"Jen kvůli tomu? je pěkně žárlivej. Divím se, žes ho za to už neposlal do háje ale to je jedno. Já ti život neurčuju, žejo?" zasmál se.
"Díky."
"Proč... ehm... proč nejdeš na záchod a neuděláš si dobře?"
"Protože... když to dělám sám... no prostě to moc nemusim..."
Chvilku bylo ticho. Mattovi bylo šíleně trapně a Corny nevěděl, co má dělat. Rád pomáhal... ale tohle byl zrovna ten případ, kdy nevěděl co dělat.
Věděl, ale nebyl si jistý.
"Já..." začal, "mohl... mohl bych ti... pomoct... pokud chceš."
"Ne, to po tobě nemůžu chtít, navíc... je to trapný... jak pro mě tak pro tebe. Víš jak to myslím."
"Hele, jsme kamarádi a ti si musí pomáhat. Já jsem ochotnej to pro tebe risknout a neboj, nic neudělám, jen ti pomůžu, jo? jen pomůžu. Jak víš, já sem na holky, takže se fakt o nic nepokusím."
"Tak... tak jo..." pípl a trochu si odsedl od zdi. Corny si automaticky sedl obkročmo za něj. Jednou rukou si ho přes hruď přitáhl k sobě, druhou váhavě zamířil do jeho rozkroku. Něžně mu klín uchopil a začal jemně a něžně masírovat.
"Chytni se mě, pokud chceš."
Jeho hlas byl naprosto normální. Teď už Matt na sto procent věřil, že mu chtěl jen pomoct. Chytl se ho oběma rukama za ruku, která přidržovala jeho hrudník.
Corny se mírně podivil, jak malé má Matt dlaně. I jeho nehty byly větší, než u ostatních. Poté svůj zrak zaměřil na celého Matta. Teprve teď si uvědomil, že drží tak drobné stvořeníčko, které mu jemně vzdychá v náruči. Opravdu připomínal dívku se vším všudy.
Po chvilce přestal s masírovaním a začal s něžnými a pomalými pohyby nahoru - dolů. Věděl, že Matt zachvíli bude. Pokud ho ještě "ten kluk" dráždil předtím, nemohlo to trvat moc dlouho.
Nemýlil se.
Ve vteřině se mu po ruce rozlila bílá lepkavá tekutina.
"Lepší?" zeptal se a podíval se na svou ruku, kterou párkrát stáhnul a poté zase rozevřel, aby viděl, jak se tekutina napíná.
"Přestaň s tím..." pípl a otočil se k němu čelem.
"Promiň," zasmál se a snažil se ruku utřít do trávy, aby Matt nebyl tak moc nervózní.
"Byl jsi..." odmlčel se a podíval se jinam, "strašně něžnej..."
"Něžnej? copak ten kluk se k tobě chová jak ke kusu hadru, nebo co?"
"Nevím, jestli je slovo 'kus hadru' ten pravej výraz..."
"Bože Matte," povzdechl si, "do čeho ses to namočil...? Jo! promiň... vím že ho máš rád, promiň. Jen to podle mě není fér, že on se k tobě chová, jako bys mu patřil a ty takhle trpíš..."
Matt se na něj chvilku zkoumavě koukal a nakonec se jen usmál. Byl rád za to, že je k němu někdo takhle milej.
"Tak," Corny rychle vstal, "obleč se, půjdeme za ostatníma. Alespoň přijdeš na jiny myšlenky."
Natáhl ruku a pomohl Mattovi na nohy. Společně mířili za ostatníma, aby jim mohli pomoct.
"Ty, Matte... kdyby se něco dělo, klidně se mi můžeš svěřit, jo?"
"Díky ale nemusíš se o mě tak strachovat."
Corny se malinko zarazil. Nechtěl, aby si Matt myslel, že se mu snaží nějak vnutit.
"Promiň. Už o tom mluvit nebudu, jo? jen... abys věděl, že já ti vždycky rád pomůžu," usmál se.
"Jo, já vim. Máš to v povaze," zasmál se Matt.

"Ach jo, proč musíme mít ten zaje*anej tělák, i když se neučíme...?" zaneříkal Corny pro sebe, když byl sám ve třídě. Když už ho přestalo pomáhání bavit, šel do třídy, aby měl od všeho nachvíli pokoj.
Cítil se divně. Od té doby, co pomohl Mattovi se cítí šíleně divně. Nechtěl ani pomyslet na to, že by byl na kluky jen kvůli Mattovi. Byla pravda, že měl Matt roztomilou tvář, která se tak podobala dívčímu obličeji. Tomu také odpovídaly jeho vzdechy. Ale to přece neznamená, že se kvůli tomu bude cítit tak divně.
Z přemýšlení ho vytrhlo prudké rozevření dveří. Stál v nich ten kluk, kterého Matt nazval Samem.
"Co tu chceš?" zeptal se sarkastickým tónem.
"Necháš Matta na pokoji, jasný? už se k němu ani nepřiblížíš."
Corny seskočil z lavice a s rukama v kapsách šel pomalu k němu.
"Podívej. Nevidím žádnej důvod, proč ho mám nechat být. Je to kamarád a pro mě neznamená nic víc než kamarád. Neřeš svoje problémy přeze mě ale vyřešte si to s Mattem pěkně mezi sebou. I když nechápu, jak tě může pořád tolerovat."
"On ti něco řekl?"
"Jo, řekl mi všechno. Jsem něco jako taková vrba, víš?"
Než se Corny nadál, Sam mu dal tvrdou a silnou facku.
Blonďáček se chytl za tvář a zasmál se, "vážně Matta lituju, pokud jsi na něj takovej. Ale já jsem jen kamarád. Nemusíš žárlit."
Sam ho prudce chytl za ramena a třískl s ním o tabuli, podobně jak, zhruba před dvěma hodinami, Matta. Jen trochu tvrději.
"Asi tě štve, jak mluvím o Mattovi, že? ale říkám ti jsem jen kamarád!! nejsem na kluky, takže Matta ani nebudu nějak pokoušet... jen mě mrzí, že se k němu takhle chováš. Proč? proč tak žárlíš? proč tohle všechno děláš? Tímhle si znepřátelíš nejen ostatní ale i Matta, protože zachvliku odeženeš všechny jeho kamarády. Pak by musel být s tebou, což je zdřejmně tvůj plán, ale to by trpěl. Člověk potřebuje k životu kamarády, víš?"
Corny už prudce zavřel oči, aby si je chránil před další Samovou ránou do obličeje.
"Přestaň!"
Oba dva vytřeštili oči na příchozího.
"Matte...?" vyslovili naráz, pomalu a překvapeně.
Matt se polovinou obličeje schovával za dveře a chvilku se na ně vyděšeně díval. Pak se otočil a odběhl pryč.
Sam se rozběhl za ním ale Corny ho včas zastavil, "podle mě to není moc dobrej nápad."
"Pusť mě! co ty můžeš vědět?!"
"Všechno," usmál se, "Matt se mi svěřil, vzpomínáš? podle mě se spíš bál. Bál se tebe, protože na tebe zakřičel a bál se, že mu zas něco uděláš!"
"To je kravina!"
"Není. Vzpomeň si, cos mu všechno udělal..."
Sam už nic neříkal, jen šel pomalým krokem ze třídy. Pomalým krokem, ale úplně opačným směrem.
"Kam jdeš? on utíkal druhým směrem!"
"Neříkal jsi sám, že ho mám nechat na pokoji?"
"A odkdy se ty řídíš mnou? já ti chtěl jen říct, abys na něj nebyl tvrdej."
"To je teď jedno..."
"To je teď jedno?! děláš si srandu? nemiluješ ho snad?!"
Odfrkl si, "už mě to nebaví se pořád jen přetvařovat. Myslí si to on..."
Corny se, narozdíl od něj, přímo rozběhl Mattovým směrem a na Sama jen zakřičel: "Jsi hroznej ha*zl!"
Dál už se neohlížel a jen běžel tam, kam Matt utíkal. Měl o něj strach, i když nevěděl proč. Sam šel úplně jiným směrem a Matt se ostatním ubrání. Přesto měl o něj strach a chtěl ho co nejdřív najít.
Trochu se nad svým chováním zasmál. Opravdu se teď choval jak nějaký zamilovaný blázen.
...zamilovaný?
Radši o tom moc nepřemýšlel a utíkal dál.
Našel ho stát u okna o jedno poschodí výš. Když ho uviděl, zpomalil a z běhu přešel k chůzi.
Matt ho postřehl asi když byl metr od něj.
"Není ti nic, Corny?" zeptal se dřív, než Corny stačil něco říct.
"Ne, ne. Všechno je v pohodě."
"N-neublížil ti moc?" zeptal se, jakoby jeho předchozí odpověď vůbec neslyšel a pomalými krůčky šel k němu.
"V pohodě," zasmál se, "dal mi jen facku... Počky, nedělá to i tobě, že ne?"
Corny si hned vzpomněl na Samova slova, která by radši neslyšel. Nehodlal o tom zatím Mattovi říct, třeba se jen přeslechl...
"Ne, to ne. Nenechám se mlátit. Ale když to nečekám a on je naštvanej, někdy mi facku dá."
"A... teď jsi utekl kvůli tomu, že ses ho bál?"
Matt chvilku nic neříkal a zase se otočil k oknu, "dlouho jsi nešel a ostatní mi řekli, že pro tebe mám zajít, že zachvilku nám začne tělák. Ale když jsem viděl, jak tě Sam bije... já..."
"Šak v pohodě. Já bych na tvym místě zdrhl taky."
"Díky..."
"Tak pojď, půjdem na to mučení, ať můžem dom."
Matt jen přikývl a přidal do kroku, aby Cornyho dohnal. Blonďáček se na něj celou tu dobu nepatrně díval. Díval a přemýšlel. Nechápal, jak se může nechat využívat někým takovým, jako je Sam. Dále nechápal, proč mu Sam ubližuje. Vždyť je to tak krásné stvoření podobné Bohu. Jak mu vůbec může někdo ublížit? jak to dokáže? On by to nedokázal, on by byl milý.
On...
Corny mírně zakroutil hlavou, 'o čem to sakra přemýšlíš? proč si říkáš, že ty bys byl lepší, sakra!?' pomyslel si.
"Děje se něco?" zeptal se Matt, když viděl jeho zmatený výraz.
"N-ne nic, v pohodě," zasmál se a snažil se tak udržet klidnou tvář.
Přesto mu v hlavě pořád ležel Sam. Bál se o Matta čím dál tím víc. Co když mu ublíží? Co bude dělat?

"Corny, můžeš prosímtě otevřít okno?" zeptal se blonďáčka jeden jeho spolužák.
Tělocvik jim utekl tak pomalu, jak voda tekoucí v říčce. Každý se těšil domů na poslední víkend, který tu, na škole, zažijou.
Corny, který si právě převlékal tričko, šel, do půlky těla nahý, k oknu a otevřel ho. Jemný vánek mu inhed ovál spocené tělo a obličej.
Když se chtěl otočit, aby zakončil své převlékání, někdo na něj spadl. Pohotově zavřel oči a automaticky se chytl za parapet okna, aby nespadli na zem.
Cítil, že ho "ten někdo" drží pevně za pas. Otevřel pomalu oči a uviděl tmavé vlasy a drobnou postavu.
"M-Matte?"
Ten se na něj vyděšeně podíval a ani se nehnul, "pro-promiň, já... uklouzl jsem na něčem..." pípl a sklopil zrak na zam.
Corny se začervenal a sám se nad svou reakcí podivil. V podvědomí opravdu toužil po tom, aby Matt takhle zůstal trochu dýl.
"Hej vy dva!" zavolal na ně někdo, "budete se na sebe ještě dlouho lepit, nebo si dáte pusu?"
Teprve teď si oba uvědomili, že tam jsou i ostatní. Rychle se pustili a šli od sebe co nejdál. Oba dva cítili to stejné, mrazivé chvění, ale nevěděli proč.
Ne, oni věděli, ale ani jeden si to nechtěl přiznat.
Mlčky se převlékali a ani jeden neposlouchal křik ostatních. Úplně se ztratili v toku svých myšlenek. Ani nepostřehli, že se tak rychle objevili v šatně a schovávali si věci do skříněk.
"Ahoj Matte, uvidíme se," pozdravil ho, jako by se nic nestalo. Zjistil, že jsou poslední v šatně. Proto se rozhodl rychle odejít a ani nečekat na Mattovu reakci. Dnes už toho bylo moc. V hlavě měl guláš.
Zmatek.
Byl rád, že se mu něco takového nestalo v průběhu školního roku. Teď mohl jít domů, pročistit si o víkendu hlavu a do školy už ani nechodit.
Šel pěšky. Nečekal na autobus. Cestu domů mu zpříjemňoval krátký, malý parčík. Nachvilku se zastavil a posadil se na jednu z laviček, ketré tam byly.
Když se podíval před sebe, uviděl malou fontánku, ze které vesele tryskala voda do vzduchu. Pokud svůj pohled zaměřil nahoru, uviděl oblohu, kterou částečně zakrývaly stromy, přes které jemně prosvítaly paprsky prvního, hřejivého, letního slunce.
Kvůli tomu, že byl parčík hned za jeho domem, chodil sem často a rád. Učení tu šlo mnohem líp.
Než se stačil pořádně rozkoukat, rychle vstal. Myslel si, že už přemýšlí moc dlouho nad tím, co se dnes stalo.

O kousek dál mířil domů i Matt. Jenže nešel k sobě domů, nýbrž k Samovi.
Jeho rodiče ho kvůli jeho orientaci nesnášeli. Jeho otec začal pít a svůj vztek si hlavně vybíjel na něm. Jeho matka ho jednoduše ignorovala a když ho otec bil, ani mu nepomohla. Proto se rozhodl z domova odejít a jediný, kdo mu tehdy nabídl pomocnou ruku, byl Sam.
Moc se mu domů nechtělo. Bál se, co by ho tam mohlo potkat. Vlastně se chtěl zeptat Cornyho, jestli by nemohl nachvilku jít k němu. Jenže odešel moc rychle...
Vložil klíč do klíčové dírky a otočil jím. Dveře zacvakly a Matt vešel dovnitř.
Hned mu něco nehrálo. Jako první to byl divný pocit. Za druhé mu bylo divné to, že ho Sam nepřišel přivítat, jako vždy.
"Same? ty tu nejsi?" zašeptal do ticha.
Odložil si tašku a vyzul si boty. Vstoupil do jednoho prázdného pokoje, potom do druhého, aby se podíval, jestli tam Sam někde není.
Když vyšel po schodech nahoru, nejdřív uslyšel divné zvuky, hned potom se dostavil silný zápach nějakého mužského parfému.
Zarazil se.
Už tušil, co čeká ale nemohl tomu uvěřit. Proč mu to udělal? co ho k tomu vedlo?
Rychle se rozběhl k pokoji, kde se mělo všechno odehrávat, aby čelil bolestivé skutečnosti.
Prudce rozrazil dveře. Upřely se na něj dva pohledy. Jeden naštvaný, který patřil Samovi, a jeden vyděšený, který patřil onu neznámému.
Mattovi vhrkly do očí slzy.
"Zmiz," pokynul plavovlásek k chlapcovi, který pod ním doteď ležel. Ten si sebral všech pět švestek a rychle vyběhl z pokoje. Zachvíli bylo slyšet jen klapnutí domovních dveří.
"Proč?" zeptal se Matt a malinko popotáhl.
Sam se jen zasmál a šel k němu. Prudce ho chytl za ruku a mrskl s ním na postel. Tentokrát se nesnažil být ani milý, ani hodný.
"Už mě to nebaví," řekl naštvaně, "víš, byl jsi jen jeden z mnoha hraček, které mám."
"Co-?"
"Teď jsi mi zrušil zábavu, tak za to jako moje hračka zaplatíš."
"Proč?" zavzlykal, "proč jsi mi teda dovolil s tebou bydlet? proč sis mě tak hlídal?"
"To je jednoduchý. Ty jsi ze všech nejroztomilejší a nejvíc připomínáš holku. Byl jsi vzácnej kousek do mé sbírky a já tě v té sbírce chtěl mít. Proto jsem si tě hlídal, chápeš? Byl jsi jen vzácná hračka. Nic víc."
Nic víc...
Ta slova zněla Mattovi v hlavě a opakovala se stále dokola. Nic víc, nic víc, nic víc... Když si pomyslel, co všechno mu dovolil... Chtěl teď utéct pryč. Jenže Sam byl rychlejší a něčím mu svázal ruce.
"Ne...! ne, přestaň!"
"Zmlkni!"
Matt se napřed snažil bránit. Jak nohama, tak rukama, které byly ovšem svázané, takže se nezmohl na nic.
Šátek byl utažený až příliš silně.
Sam se usmál všem jeho pokusům uniknout. Agresivně z něho sundal i strhal oblečení a otočil si ho na břicho.
Byl opravdu agresivní a bylo poznat, že je opravdu naštvaný.
"Prosím, přestaň!" vzlykl Matt.
Věděl, že Sam nepřestane...
...a měl pravdu. Sam se na něj usmíval. Usmíval se tak, jako by si užíval celé Mattovo utrpení... jako by mu dělalo radost to, že trpí.
Stejně agresivně, jak ho vysvlíkl, namířil dva své prsty k jeho konečníku a prudce vstoupil.
Drobounký tmavovlásek cítil, jako by se měl rozpůlit na dvě půlky. A to byly jen dva prsty. Tak moc byl Sam tvrdý.
"Pře... s... ahh!"
"Mám přestat? ale vypadá to, že si to užíváš..." zasmál se.
Po těchto slovech vyndal prsty a přiložil něco většího. Přesto na Matta nebyl milý. Prudkým přírazem byl uvnitř něj až po kořen a hned se začal prudce a rychle pohybovat.
Matt vzlykal bolestí.
"Pře... staň! pros... ím... přestaň!" vykřikl.
Cítil tak velký tlak, jako by se měl každou chvíli roztrhnout na tisíc kousíčků. Sam mu rozdrážďoval všechno, co doposud poklidně spalo uvnitř jeho těla. A proto to tak moc bolelo.
Matt cítil, jak mu po vnitřních stranách stehen pomalu stíká horká krev. Neviděl ji, ale cítil a moc dobře.
"To bolí...!" zavzlykal.
"Máš smůlu, neměl jsi mě vyrušit."
"Copak... ahh... jsem to... měl vědět?!"
"Tvoje smůla... holt... špatný načasování!"
Matt míchal dohromady steny se vzlyky. Byla to pro něj věčnost. Doposud si to se Samem užíval... to byl ale daleko milejší. Teď už chtěl, aby to přestalo. Aby už byl konec... Jenže prosby na něj neplatí.
Ubližuje mu.
Právě teď... Matt cítil, že ho začíná pomalu nenávidět. A proto plakal víc, než bylo třeba.
Bál se. Strašně moc se Sama bál.
Na sekundu si vzpomněl na Cornyho. Varoval ho a on ho měl poslouchat. Měl si na Sama dávat větší pozor.
I přes tu velkou bolest cítil, že zachvilku vyvrcholí. Jak on, tak Sam. Těšil se, už to chtěl mít za sebou.
Opravdu za pár vteřin oba vyvrcholili.
Sam z něj vystoupil, oblíkl se a vyšel z místnosti, dokonce i z bytu. Už bylo slyšet jen zaklapnutí domovních dveří.
Matta nechal tak, jak tam ležel.
Vzlykající, ublížený, zlomený...
Chvilku tak zůstal. Ale opravdu jen chvilinku.
Přemohl se vstát.
Věděl, že tu nesmí zůstat. Ne s "ním".
Šel pomaličku a přidržoval se zdí. Snažil se co nejrychleji z tohohle bytu vypadnout, ale nešlo to tak snadno. Muselo to trvat nejméně dvě minuty, než se ke dveřím dobelhal. Rychle zatáhl za kliku a vplížil se na chladnou chodbu, která mu svým příjemným chládkem dělala moc dobře.
Pomalu nastoupil do výtahu a stiskl tlačítko. Chtělo se mu sednout, ale to by zase nevstal. Unaveně se opíral o dřevěnou stěnu výtahu a čekal, než výtah zastaví.
Byla to chvilka... pro něj celá věčnost. Už chtěl být venku. Chtěl cítit čerstvý vzduch, chtěl být někde v bezpečí.
Když se konečně dočkal a výtah zastavil, pomalu vylezl.
Bolelo to tak moc, že se mu do očí hrnuly slzy.
Vyšel ven a konečně si sedl na schody, do rožku, aby nepřekážel příchozím.
Vylovil z kapsy mobil a vytočil číslo někoho, na koho se mohl stoprocentně spolehnout.

Bylo teplé, letní odpoledne. Corny si teď dával studenou sprchu, aby ze sebe smyl to množství potu. Takhle v létě chodil do sprchy každý den. Ráno a odpoledne se osprchoval studenou vodou a večer tou vlažnější.
Najednou mu zazvonil mobil. To ho šíleně polekalo, protože věděl, že doma kromě něho nikdo není.
Když si uvědomil, že to byl pouhý mobil, zasmál se. Vzal ručník, který si následně uvázal kolem pasu a spěchal do místnosti, kde mobil ležel.
"Jo? tady Corny," oznámil svým veselým hlasem.
"Corny..." ozvalo se šeptem na druhém příjmu. Corny hned poznal, že je to Matt a zněl příšerně. Jako by byl týden na poušti a nic nejedl, ani nepil.
"Matte, co se děje?!" vykřikl.
"Přijdeš pro mě, prosím?" zašeptal.
"J-jo... kde teď jsi?"
Matt mu pomalu nadiktoval adresu domu, u kterého se nacházel a ještě zašeptal slovíčko: "Rychle..."
Kdyby si neuvědomil, že je jen v ručníku, vyběhl by ven tak, jak byl.
Rychle na sebe hodil nějaké oblečení, které našel a jako blesk mířící k zemi, vyběhl ze svého bytu. Zamkl a ani nečekal na výtah. Schody bral po dvou...
Bál se.
Bál se o Matta. Nevěděl, proč tak spěchal, jen když slyšel jeho hlas. I když zněl tak strašně, každej normální kluk by takhle na pomoc druhému klukovi nespěchal.
Teď poslouchal jen své srdce, které ho nesmírně bolelo. Strach mu ho sevřel. Mattovi se něco stalo a celej rozum se mohl jít zahrabat.
Tohle se mu stalo poprvé. Poprvé měl o někoho tak moc velký strach.
Celou cestu utíkal. Město znal tak dobře, jak nos mezi očima. Hned věděl, kde se Matt nachází. Jenže to bylo skoro přes půlku města. Celou tu dobu utíkal, utíkal a utíkal.
V uličce, kterou Matt jmenoval, byl asi za půl hodiny od jejich rozhovoru.
Teď ho jen stačilo najít. chvilku se vydýchával a hned se zase rozběhl.
Obešel každý dům a trvalo to dalších pět minut, než se dostal do panelákové oblasti. To už Matta uviděl hned. Seděl na schodech druhého vchodu a asi spal.
Vypadal tak nevinně a přitom tak moc ublíženě. Rozběhl se přímo k němu.
"Matte... Matte!"
Malinko se probral, mírně otevřel oči a usmál se, "takže... tys fakt přišel..."
"No jasně," usmál se, "přece tě nenechám ve štychu. Co se stalo?"
"Mohl bych bydlet chvilku s tebou? nemám... teď kde bydlet..."
"Jo. Můžeš. Rodiče jsou teď na celý prázdniny pryč kvůli práci takže máme volnej pokoj."
"Díky..." vydechl a zase zavřel oči.
"Tak... půjdeme?" zaptal se a natáhl k němu ruku.
"Promiň ale... asi mě budeš muset... vzít."
"Vzít... tebe?" začervenal se.
Když uviděl Mattův obličej, jemně ho vzal do náruče a vyzdvihl k sobě.
Matt se k němu automaticky přivinul a znovu usnul. Bylo to poprvé, kdy se cítil být u někoho v bezpečí... konečně.
Po celou dobu se Corny díval jen na Mattovu tvář. Přemýšlel, co se mohlo stát, že je tak zřízený. Hned si to uvědomil, když v místě, kde Matt seděl, uviděl skvrnu od krve.
Cítil, jak se v něm hromadí veškerá zlost a na povrch se derou slzy. Nemohl tomu uvěřit. Nemohl...
Měl ho rád.
Teď si to uvědomil. I když bylo těžké tomu uvěřit, opravdu ho měl rád.
"To je takovej ha*zl!" ulevil si a znovu pohlédl na to křehoučké stvoření, co mu spalo v náruči. Trocha jeho slz dopadla na jeho klidnou tvář. Byl tak strašně rád, že si ho může v klidu držet v náruči a dávat na něj pozor. Teď už ho jen tak nepustí.
Teď ne...
Rychle se otočil a vydal se ke svému domu. Chtěl se o Matta postarat co nejdřív. I když to bylo přes půlku města a cesta nebyla vůbec snadná, ani jednou se nazastavil.
Zvědavé pohledy ostatních lidí na něj dopadaly, jak pěti kilové balvany. Nevšímal si jich. Snažil se o to. Jen se modlil, aby jeho oblečení pohltilo všechnu Mattovu krev. Nestál o problémy. Pospíchal a přál si být co nejdřív doma.

Tmavovlásek se probral prudkým posezením na postel. Sám se divil, že to ani tak moc nebolelo...
Asi se mu zdál nějaký škaredý sen, na který si však už nepamatoval.
Zezačátku nevěděl, kde je. Když si všiml Cornyho, podpírajícho hlavu o kraj postele a jak spokojeně oddychuje, vzpomněl si. Vzpomněl si, že mu volal o pomoc... a on opravdu přišel.
Chvíli se na něj díval, poté opatrně natáhl ruku k jeho tváři a dlaní, která tak moc připomínala něžnou dívčí ručku, ho pohladil.
Blonďáček se jako na povel probudil. Napřed zíral kamsi do neznáma peřiny, hned na to upřel své oči na Matta, který svou ruku stačil stáhnout dřív, než ho spatřil.
"Je ti líp?" zeptal se s úsměvem. Byl rád, že ho vidí sedět.
Matt přikývl.
"Promiň ale... trochu jsem tě... ošetřil..."
Teprve teď si Matt uvědomil, že má na sobě čisté pyžamo, které vonělo po Cornym.
Uvědomil si, že ho Corny musel vysvléct... umýt a ošetřit... všude.
Nad tou představou se začervenal.
"Pamatuješ si něco?"
"Jo. Nebyl jsem ožralej ale zraněnej. V tom je rozdíl," pokusil se o vtip a Cornymu tak zlepšit náladu. Jenže nepomohlo to. Corny celou věc bral moc vážně, tak se ani neusmál.
"Ne, tak jsem to nemyslel. Usnul jsi hned, jak jsem tě vzal."
"Um... jo, já vím."
"Určitě máš hlad, žejo? Spal jsi dva dny," usmál se.
"A to jsi u mě pořád byl?"
Blonďáček odpověděl úsměvem a zmizel v kuchyni. Šel ke šporáku, na kterém ležel hluboký hrnec s polévkou, kterou mu tu nechala jeho máma.
Všechno si potřeboval probrat v hlavě, ve které se mu zatím míhaly myšlenky typu: 'Matt má na sobě moje pyžamo. Je mu trochu velký ale vypadá v tom šíleně roztomile...'
Cítil, jak se mu snad veškerá krev v těle přesouvá do hlavy. Rychle se po tvářích poplácal, aby přišel na jiné myšlenky a mezitím ohřátou polévku nalil do misky. Tu společně se sklenicí vody a jedním práškem vložil na tácek a spěchal k Mattovi.
"Vem si ten prášek. Zmírňuje bolest, tak by se ti mělo zachvilku udělat líp."
"Nemusíš-"
"Ale jo, musím," přerušil ho s úsměvem, "mohl bys mi říct, co se stalo?"
Po spolknutí a zapití prášku se Matt pustil do jídla. Opravdu byl hladový jak vlk. Mezitím Cornymu vyprávěl, co všechno se stalo. Musel se hodně snažit, aby se nerozplakal. Jeho snaha však byla marná. Rozplakal se hned po snězení polévky.
V Cornym se shromažďovala všechna zlost, když tak poslouchal. Doufal, že Sama už nikdy nepotká. Byl si jistý, že by mu něco udělal.
Měl tak silné nutkání něco udělat, aby ta hromádka neštěstí přestala plakat.
"Máš... máš ho ještě rád?"
Matt na něj upřel své uslzené, čokoládové oči. Následně zakýval hlavou na nesouhlas, "možná... možná ještě něco cítím, ale to už pomaličku vyprchává. Za to co mi udělal... nesnáším ho..."
Corny už na nic nečekal. Rychle oddělal prázdný tác na zem a prudce ho objal.
"Bude to v pohodě, jo?"
"Co-Corny?" pípl a zmateně na něj koukal.
Než se nadál, stál Corny u dveří a zase se tak konejšivě usmíval. Uklidňovalo ho to. Strašně moc.
"Budu hned vedle. Pokud něco budeš potřebovat, zavolej. Neboj se zvýšit hlas, páč já sem hluchej jak poleno, a v domě stejně nikdo není."
Matt přikývl a znovu se zabalil do hebkých a teplých peřin.
Snažil se usnout. Utéct od všeho. Alespoň nachvilku.
Srdce mu tlouklo jak zběsilé. Jen kvůli jednomu objetí. Tohle se mu nestalo snad ani se Samem.
Moc dobře věděl, co to znamená, ale nemohl tomu ani zaboha uvěřit. Že by se rozkoukal tak brzo a zase se... zamiloval? Přemýšlel, čím to mohlo být způsobeno. Přemýšlel a přemýšlel. Najednou se prudce posadil na postel a nevěřícně se koukal na povrch bílé peřiny.
Den den, kdy mu Corny pomáhal. To bylo ono. Byl tak strašně něžný.
Milý a něžný...
To u Sama nepoznal. Proto ho začal mít rád...
Přinutil se vstát.
Opravdu už to nebolelo tak moc, jak včera. Ještě trošičku to cítil, ale mohl normálně chodit.
Na malém stolku kousek od něj ležela miska s vodou. Corny ji jistě použil na jeho umytí. Podíval se do ní. Jeho obličej byl samý škrábanec.
Zachvátila ho panika, když si na to všechno vzpomněl. Rychle se otočil a pomalinku mířil ke dveřím vedle.
Corny seděl na posteli a zíral do prostoru stropu. Hned co Matt vstoupil na jeho koberec, otočil se za ním.
"Matte? co se děje? potřebuješ něco?"
Mattovi po těch slovech vhrkly do očí slzy. Nikoliv smutkem, ale štěstím. Pomalu kráčel k němu a asi půl metru od něj natáhl ruce. Následovalo prudké objětí.
"Bojím se tam být sám," zašeptal.
"Matte..."
"Je to... špatný tě objímat? taky jsi mě tak objal."
Corny jeho objětí opětoval a zároveň nasál jeho vůni, "neřekl jsem, že je to špatný."
"Můžu... takhle zůstat dýl?"
"Zůstaň si tak, jak dlouho budeš chtít," zašeptal.
"Proč jsi na mě tak hodný?"
Corny ho pustil a usmál se, "i já bych to rád věděl."
Chviličku na sebe jen tak letmo a nesměle koukali. Ani jeden nevěděl, co má dělat, ani jeden nevěděl, co se bude dít.
"Chceš, abych s tebou šel k tobě, nebo chceš zůstat tady?"
"Já... chci zůstat..."
"Dobře."
Nejdřív vedle sebe jen mlčky seděli a koukali se všude možně, jen ne na sebe. Po chvilce Matt zavřel oči a opřel se o Cornyho rameno.
"Matte? Tys... usnul?"
Žádná odpověď.
Corny se trochu zasmál, podebral si ho a šel s ním do jeho nynějšího pokoje. Zabalil ho do peřin, jako by byl zranitelné batole a trochu se k němu nahl.
Viděl, jak pravidelně dýchá, jak krásná je přitom jeho tvář...
"Neusínej hned po tom, co chceš jít zamnou, hlupáčku," zašeptal a sklonil se. Jeho tělo ho neposlouchalo. On neposlouchal rozum... teď vše řídilo srdce, jen a jen srdce.
Letmo ho políbil.
"Jedninej hlupáček jsi tu ty," otevřel oči Matt.
"T-t-t-t-ty... ty!" vykřikl s nataženým ukazováčkem k němu.
"No? já. Nikdo jinej tu není," usmál se a posadil se.
"Ty jsi... byl vzhůru?"
"Ještě jo," zívl si, "ta pusa mě pěkně rozebrala. Proč jsi mi to ale neřekl dřív? věděl jsi, že se nemusíš ničeho bát..."
"Já vim ale... nebyl jsem si jistej..." zašeptal.
"A teď už jo?"
"Nejspíš."
Matt se zasmál, "a žeprej jsi na holky."
"Zavři kušnu!" Matt poznal, že je rudý až za ušima.
"Kdy sis to uvědomil?"
"Nevim. Předevčírem."
Černovlásek poznal, jak je jinak klidný blonďáček najednou celý nesvůj, zadrhává a červená se. Koukl se jinam. Někam do rožku pokoje. Musel se trošku zasmát.
Klekl si a zezadu ho objal, "věřím ti, protože jsi byl na mě pořád děsně hodnej ale... opravdu to myslíš vážně? Neublížíš mi jak Sam? Neděláš si ze mě jen srandu?"
Corny ho chytl za ruce, "proč bych si mě s tímhle dělat srandu, nebo tě nebrat vážně?"
"Taky tě mám rád..." zašeptal Matt Cornymu do ucha.
"Po-počky a co Sam?"
"Říkal jsem, že ho nesnáším."
"Hele já... to je poprvý, co jsem se zabouchl do nějakýho kluka, tak na mě musíš pomalu!"
"Dobře. Zasvětím tě do tajného života semnou," řekl provokatérsky a zasmál se.
"Zavři kušnu už!" zasmál se, "radši mi řekni, jak se cítíš."
"Je mi fajn. Vlastně už to vůbec nebolí."
"To je dobře," usmál se, "takže zítra nemusím do školy sám?"
"Ježíš! ona je vlastně škola!"
"Postřeh trpaslíku," zasmál se.
"Nejsem trpaslík!"
"Tak ti tak začnu říkat."
Usmál se a vstal, "pokud jsi unavenej, klidně spi."
"Budeš tady?"
Přikývl. Blonďáček si sedl na postel a koukal se, jak Matt pomalinku oddechuje.
"Corny?" zamumlal do peřin.
"Hmm?"
"Můžeš se na mě přestat dívat?" otevřel oči, podíval se na něj a usmál se, "trochu mě to... znervózňuje..."
"Nemá proč."
"Ale má," vzdychl a sedl si, "takhle nikdy nezaberu."
Corny se na něj nechápavě podíval. Jako by nechápal ani jedno jeho slovo.
Matt se k němu na čtyřech doplazil a asi třicet centimetrů od něj si lehl na záda a díval se na něj zezhora.
"Hraješ si na kosmonauta?" zeptal se pobaveně blonďáček.
"Ne, koukám na tebe."
"Normálním způsobem by to nešlo?"
"Ne!"
"Jak chceš," zasmál se.
"Corny?"
"Hmm?"
"Víš... já... jsem dost nervózní..."
"Z čeho zas?"
"Ze všeho... Z toho, že tu semnou jsi, že se na mě díváš, že na mě mluvíš... že něco řeknu blbě..."
Ticho.
"Corny jak... na tom teď jsme?"
"Jak to myslíš?"
Třepal se mu hlas... Celou dobu měl úplně ten samý problém jak Matt. Taky byl nervózní, taky se bál.
"Pokud něco neuděláme," řekl tmavovlásek, "budem se takhle trápit pořád."
"Promiň Matte ale já... jaksi nemůžu mluvit."
Matt se začal smát.
"Co je?"
Matt mu svoji odpověď nedal, jen ho objal, "budeme... spolu?"
"Spolu, jako spolu?"
"Znáš jinej význam slova spolu?"
"Umm... ne?"
"Tak vidíš," zasmál se a mírně se od něj odtáhl. Podívali si do očí.
Matt se trochu přiblížil a opřel se o čelem o Cornyho čelo. Ten vůbec netušil, co má dělat.
"Neubížíš mi, že ne?"
"Jak bych vůbec mohl?" zašeptal a rukou zajel Mattovi do vlasů.
Teď šly všechny zábrany stranou. Všechen stud a nejistota se vypařily. Najednou, jako by se mu všechno vrylo do mozku a on věděl, co dělat.
Pomalinku ho políbil.
Na to Matt čekal. Uvědomil si, že na tenhle polibek čekal už strašně dlouho. Měl Cornyho rád od samého začátku.
Jenže když se chtěl Corny pustit, Matt mu to nedovolil. Chtěl víc. Chtěl utěšit a zapomenout.
"Matte..." vydechl a Matt jejich rty zase spojil. Věděl, že Corny totálně neví, co dělat, tak se vedení ujal on. Drobnými prstíky mu zajel pod tričko a laskal mu tak prsní svaly a bradavky.
"Matte... dost..."
Ale on, jako by neslyšel. Corny si ho mírně odtáhl od těla a podíval se jinam, "nemůžeme..."
"Proč ne?"
"Já... sám jsi říkal, že nechceš, abych ti ublížil. Nechcu udělat tu samou věc jako Sam... Navíc ani nevím, co mám pořádně dělat... takže..." vychrlil ze sebe.
Matt se jen usmál, "není to stejný, ty mi neublížíš. Klidně tě povedu."
"Ne-ne já... nejsem si tím jistej..."
"Prosím, nech mě zapomenout na Sama. Ať tvoje dotyky nahradí ty jeho. Ať nemám takovej hnusnej pocit toho, jak na mě Sam šahal... nech mě na to všechno zapomenout tvojí rukou. Prosím."
"Matte..." vydechl a díval se na něj, "je mi šíleně trapně, nevim co dělat..."
"Neboj se. Bude to v pohodě."
Matt znovu jejich rty spojil a Cornyho si položil na postel, "všechno v pohodě, povedu tě."
A tak mu Corny věřil. Zavřel oči a nechal Matta, ať si s ním dělá co chce. Vůbec nechápal, proč to chce dělat dva dny po jeho znásilnění, ale možná za to mohl Sam. Jestli to pro něj byla jen hračka, musel ho na to navyknout.
Ani to nepostřehl ale už byl téměř celý nahý. Matt se usmál a začal mu laskat krk. Blonďáček mírně vzdychl. Cítil Mattův ztvrdlý klín na svém břiše. Jeho tváře už skoro připomínaly hořící kamna.
"Matte... vysvleč se taky..."
"Ne. Zkus mě vysvlíct sám."
Corny cítil, jak se mu třepou ruce. Zároveň musel uznat, že opravdu nic nedělá. Takže alespoň to pyžamo mu mohl sundat.
"Vidíš. První krok máš za sebou," usmál se Matt, když byl nahý a z něj taky sundal přebytečné oblečení.
"Počkej... Matte... tohle je už moc..." řekl a chtěl se zvednout ale tmavovlásek ho zastavil.
"Úplně poprvý je to vždycky nejhorší. Neboj, všechno bude v pohodě. Tady není nic, za co by ses mohl stydět, jo?" usmál se a políbil ho. Pravou rukou mi přitom sjel přímo do klína. Corny zasténal Mattovi do pusy, ale ten ho rychle utišil.
"Ukážu ti malou ukázku, jak na to. Pak už to bude jen na tobě. Ok?"
Tmavovlásek se narovnal. Trošku se nadzdvihl, nastavil si Cornyho klín ke svému konečníku a začal na něj pomalinku dostedat.
Corny musel přivřít oči a skousnout si dolní ret. Na to, že se to právě chystal dělat s klukem, to bylo až moc příjemné. Najednou si uvědomil, že v tom není rozdíl. Žena nebo muž... na pohlaví vůbec nezáleží. všude je to stejné.
Za to Matt ničím překvapený nebyl. Bylo to stejné jako vždy. Přesto však cítil nepatrný rozdíl. Tentokrát to byl Corny, jeho Corny.
"Jsi... v pohodě...?" zeptal se blonďáčka pod ním.
"To bych se měl... ptát já tebe, ne?"
"Já jsem v pořádku."
"To je fajn," usmál se.
"Corny," vydechl, "sáhni si na nás. Vnímej nás."
Vzal jeho ruku a nasměroval ji na jejich spojení. Corny sebou mírně ucukl a podíval se na něj.
"To je v pohodě."
Poté se Matt začal mírně pohybovat nahoru a dolů. Vydával ze sebe mírné vzdychy. Nebyly silné, protože se nepohyboval ještě moc rychle.
Corny ho chvilku zastřeně pozoroval. Jako by si začal všechno pomalinku uvědomovat. Spíš se to všechno rychle učil.
Netrvalo to dlouho. Corny si Matta přetočil pod sebe a podebral mu nohy. Začal stejně mírně přirážet.
"Učíš... se rychle...!" vykřikl Matt. Corny se jen usmál a políbil ho. Zachvilku přírazy zrychlily. Oba dva si užívali tu rychle přicházející slast. Oba dva si užívali jeden druhého.
Jenže Corny přestal. Matt otevřel oči a podíval se na něj, "proč... jsi přestal?"
"Brečíš... jestli ti ubližuju... přestanu."
Matt se zmateně chytl za tvář, na které byly mokré cestičky. Začal se smát.
"To je tou slastí. Jsem jen rád."
Corny se praštil do čela, "no jo, taky mě to mohlo napadnout..."
Matt se zasmál a objal ho kolem krku. Tím si ho přitiskl víc k sobě.
Všechno začlo odznova.
Hráli si ještě asi dvě hodiny. Matt usnul na Cornho hrudi. Blonďáček teď taky mohl v klidu usnout. Jen se na svého Matta víc přilepil...

Probudil je až nepříjemný zvuk budíku, který hlásil vstávání do školy. Corny se k budíku mrzutě natáhl ruku a jedním stiskem ho vypnul. Podíval se na tmavovláska, který se probíral hned vedle něho.
"Brý ráno, trpaslíku," zasmál se.
"Dobrý raku."
"Proč rak?"
"Protože seš vždycky červenej až za ušima," zasmál se a sedl si.
"Nic nebolí?"
Zakroutil hlavou a nalepil se na něj, "bylo to moc příjemný. Jsi strašně něžnej."
"To jsem rád," usmál se, "ale teď už budem muset jít."
"To je taky nápad to dělat těsně než jdem do školy," zamumlal si Matt a vyhrabal se z postele.
"Zaprvý to nebylo těsně a zadruhý to byl tvůj nápad."
Zatímco se Matt oblíkal, Corny dělal snídani. Nikomu z nich se do školy nechtělo ale museli. Ještě jeden týden to vydrží.
U snídaně se vesele bavili. Už neměli žádný důvod se stydět nebo být nervózní. Všechno co se mělo stát, se stalo...
Až na cestě do školy je zastavil, až moc povědomě známý hlas. Matt se automaticky schoval na Cornyho a oba čekali na toho nezvaného příchozího.
Byl to Sam.
"Co tu chceš?!" řekl Corny tak chladně, jak nejvíc uměl. Matt ho takový tón hlasu nikdy neslyšel používat.
"Jakto, že vy dva jste spolu?"
"Já mu přišel pomoct po tom, co jsi ho tak zřídil, víš?"
"Chci si s Mattem promluvit."
Ale Matt zpoza Cornyho nevylízal, "pokud mi něco chceš říct, může to slyšet i Corny."
"No... když jsem se v ten den vrátil domů, nebyl jsi tam. Měl jsem o tebe strach. Chtěl jsem se omluvit. Uvědomil jsem si, že tě mám fakt rád."
Matt se na něj nechápavě koukal a pak se zasmál, "zajímalo by mě, jak dlouho jsi tu řeč vymýšlel, ale nevěřím ti už ani nos mezi očima. Promiň, ale už je pozdě. Měl sis to uvědomit dřív. Už tě nemám rád."
Na to Matt Cornyho popadl za ruku a rychle ho táhl do školy. Jestli za nimi Sam ještě něco pokřikoval, to už nevěděli, protože ho nevnímali. Povídali si mezi sebou, plánovali si společné prázdniny.
Budou sami. Celé dva měsíce jen spolu. Co víc si přát?

~~ A co bylo dál?
Oba si ty prázdniny opravdu užili. Jezdili všude možně a celé dva měsíce byly snad jen dva týdny doma...

a co po prázdinách?..::
"Mami, nemohl by tu Matt zůstat? rodiče ho vykopli z bytu."
"Ach, ty chuďátko. Samozdřejmě že můžeš. Corny je tu stejně věčně sám, protože my jsme pryč. Tak tu alespoň bude mít nějakou společnost..."