Ďábel ze skleněného sálu

"Vydrž to, lásko," zašeptal jsem do tvých světle fialkových vlasů a beznadějně vyhlížel pomoc. Věděl jsem že nepříjde,přesto jsem si to nechtěl přiznat. Vím že, pokud umřeš, znovu se zrodíš z temnoty, ale veškeré vzpomínky se ti vytratí jako ranní mlha.
"Baka. Jsem nesmrtelný. Znovu se setkáme," snažil ses mě uklidnit, ale i v tvém hlase byla slyšet nejistota.
"Zapomeneš na mě!" zavzlykal jsem do tvých vlasů a v očích mě zaštípaly slzy.
"Nikdy nezapomenu na Akia," vzdorovitě jsi zašeptal a vtiskl jsi mi poslední polibek na tvář. Pak se tvé démoní tělo přeměnilo na černozlatý prach, který odvál vítr.
"Sbohem Ichi," šeptl jsem do ševelícího větru, který mě hladil po tváři a cuchal mi vlasy.

Roky pozvolna plynuli a já na tebe téměř zapomněl. Mohla za to pečeť, kterou jsi mi dal, než ses rozplynul ve větru a zmizel z mého života. Obětoval jsi veškeré naše vzpomínky a zbytek svého života se mnou, abych zapomněl na svou lásku k démonu. Občas se ale vynořovali na povrch v mých snech a já nechápal ani jejich význam, ani kdo je ten klučina s fialkovými vlasy, který mi někoho příliš připomínal. Nejednou jsem se ptal matky, kdo jsi, ale ona jen vždy nechápavě zavrtěla hlavou. Postaral ses opravdu dobře o to, abych o tobě nic nevěděl a nic si nepamatoval. Jediná informace, která mi o nás zbyla, byl věk, kdy jsem tě miloval. S jistotou jsem mohl říct, že mi bylo dvanáct a nikdy jsem ve svém tvrzení nezakolísal.

Nyní mi bylo sedmnáct a kvůli stěhování jsem měl dnes jít na novou školu. Otráveně jsem popadl batoh, líbnul matku na tvář (dlouholetý zvyk, kterého se nikdy nezbavím) a vyrazil směr škola. Když jsem poprvé nakráčel do místní univerzity myslel jsem, že jsem asi zabloudil. Škola byla velmi luxusně zařízená ale, jelikož moje matinka nepatří mezi zbohatlíky, podivil jsem se, kde na to vzala. Sice u ní na prvním místě bylo moje vzdělání a až pak peníze, ale když přičtu nájem za byt, nikdy by to nedokázala zaplatit. Podíval jsem se na jmenovku školy a její adresu a kupodivu vše sedělo a tak jsem se vydal k ředitelně. Zaklepal jsem a počkal na vyzvání. U stolu seděla asi pětadvacetiletá sympatická sekretářka, která mě uvedla k ředitelce.
"Á vítejte, Tanako-san," uvítal mě ženský hlas a já se odvážil podívat ke stolu. Seděla tam sotva 30tiletá žena a laškovně si natáčela pramínek vlasů na prst.
"Čekala jsem na vás," mrkla na mě a k jejímu překvapení jsem se ani nezachvěl, když se mi naskytl pohled na její bujné poprsí.
"Božínku," povzdychla si, když si všimla, že můj pohled míří pořád do očí.
"Další takový… Neberte si to špatně, chlapče, ale vy jste gay že?" směřovalo otázku směrem ke mně.
"Jak to víte? "podivil jsem se a zároveň prozradil.
"Nikdy se mi nestalo, že by se muž nepodíval, když má šanci," osvětlila mi.
"Proč si myslíte, že vás sem vaše matka poslala? Jsme jediná škola v okolí, která to toleruje," usmála se na mě vřele a podala mi štos papírů (netušil jsem, jak to máma zjistila!). Když jsem na ni nechápavě koukal, usmála se ještě víc.
"Rozvrh, mapa, dokumenty pro rodiče, a tenhle růžový musíte mít podepsaný od všech učitelů, které máte," vysvětlila mi s očima na vrch hlavy, a když mě vyhazovala ze dveří, zaslechl jsem, jí jak žádá sekretářku o velkou láhev saké.

Podle mapky, kterou jsem dostal a byl jakžtakž schopný dojít do třídy a neztratit se. Vstoupil jsem do dveří a všechny oči se automaticky natočily na mě.
"Už to zase začíná," zamumlal jsem si pro sebe a vydal jsem se směrem k nejvyšší řadě. Byl jsem zvyklý, že na mě lidi zírali. Bylo to kvůli pentagramu, který jsem měl už několik let na spánku. Obyčejně by ho překryli mé dlouhé hnědé vlasy a pozornost by na sebe stáhli zvláštní fialové oči.(dřív jsem měl zelené a absolutně nechápu, jak se mi mohly přebarvit, když jsem byl menší, stejně jako si nedokážu vysvětlit, jak se mi na spánku objevil ten pentagram.) Jenže jak jsem měl zabořený nos v mapě, ze zvyku jsem si je zastrčil za uši, aby mi nepřekáželi. Zachránil mě až fialovlasý kluk se zelenkavýma očima.
"Nechceš si přisednout?" přátelsky se zeptal a nádherně se usmál.
"Díky," vděčně jsem vydechl a posadil se vedle něj. V ten okamžik na mě přestali všichni zírat, jakoby se báli, že je můj zachránce pošle obratem na onen svět. Konečně jsem měl šanci si ho blíže prohlédnout. Světle fialové vlasy, zelené oči, nádherné tělo, které se rýsovalo pod černým upnutým tričkem.
"Skončil jsi s prohlídkou?" zeptal se mě a já všiml, že místo nenápadného pokukování na něj přímo civím a téměř ho vysvlékám očima.
"Promiň," zahanbeně jsem pípl a cítil jsem, jak se mi do tváří žene červeň.
"Neřekl jsem, že mi to vadí." usmál se a mrkl na mě.
"Máš úplně stejné oči jako já kdysi," poznamenal jsem, abych změnil téma.
"Oh, vážně?" záhadně se podivil a mě přeběhl mráz po zádech. Ještě nikdy jsem se nesetkal s klukem, co mě dokázal pohledem vyděsit a zaujmout zároveň.
"Jsou to jen čočky," odpověděl, ale v jeho hlase zazněla nejistota.
"Ještě jsem se nepředstavil," vzpomněl jsem si náhle.
"Tanaka Akio," usmál jsem se na něj, ale jeho doteď veselé oči, jakoby pohasly, a ztvrdly chladem a zlobou, která v něm najednou byla vyvolána mým jménem. To jsem ale, teď ještě nevěděl.
"Na mém jméně by sis zlomil jazyk človíčku," zlostně zašeptal a jeho oči nyní už nebyli, zelené nýbrž žhnuly rudě a upíraly na mě nenávistný pohled. Pak mě donutil, zpříma pohlédnou do jeho očí a mě se zmocnila tma.

Probral jsem se na studené podlaze a nechával oči zavřené. Někde blízko mě se někdo s někým dohadoval.
"Neměl jsi žádné právo ho sem vodit Sumi," křikl někdo rozčileně.
"Neměl?“
Jak bych nemohl, bráško. Nemůžu se nadále dívat, jak ses kvůli tomuto člověku trápil. On ti způsobil ta muka, která jsi musel vytrpět. To kvůli němu jsi musel použít zakázaná kouzla a nejtěžší kletby. A to nemluvím o tom, že jsi ohrozil své postavení," naštvaně drtil mezi zuby slova Sumi.
"I přesto jsi ho měl nechat žít v nevědomosti," zašeptal ten druhý.
"A k čemu by to bylo? Měl jsem čekat, dokud mu nebude 18 a tvá síla, která v něm koluje, ho nebude bolestivě mučit, dokud ho nezničí? Nebyla by to škoda? Nechat tvou dlouholetou lásku nechat takto skončit? I když si to nepřipouštíš, moc dobře vím, že nejsilnější kouzlo jsi udělal na sobě. Použil jsi zakázané zaříkávání, abys na něj nikdy nezapomněl."
"Mlč už!" vztekle zanaříkal Sumiho bratr a já si uvědomil, že hovoří o mně. V hlavě jsem měl zmatek a byl jsem dezorientovaný a vyděšený zároveň.
"Vím jak, tu pečeť zlomit. Stačí jen, aby vyslovil tvé jméno. Jen jednou pouhé jméno, jednoho bláhového vladaře podsvětí. Stačí říct jen to, nemám pravdu,
Ichi? Nebo bys byl radši, kdybych ho zabil?" zašeptal, ale na jeho jméně si dal zvlášť záležet, aby ho vyslovil zřetelně a nahlas.
V ten okamžik jsem se zvedl z podlahy a pohlédl do svých bývalých očí, které měly teď jiného majitele. V ten okamžik spatřil téměř stejného chlapce jako ve svých snech. Byl starší, ale zachoval si pár svých rysů. Jeho fialkové vlasy byli delší, sahaly mu nyní do půli zad, dětské rysy vymizely, a nahradila je oslnivá krása a půvab. Jeho kdysi bělostná kůže měla nyní lehký odstín ametystu a zašpičatělé uši mu neposlušně vyčuhovaly z vlasů. I přes jeho hrozivou auru jsem ho musel obdivovat. Na jazyk se mi drala ta nepatrná slova, která jsem nechtěně a nevědomky zadržoval téměř 5 let. Nechal jsem se naplňovat jeho silou, která ve mně proudila, a kterou jsem si doteď neuvědomoval, a pak má mysl promluvila za mě.
"Miluji tě, Ichi," skoro jsem na něj zakřičel, ucítil jsem kdesi v hlavě tlak a pak jsem omdlel.

Probral jsem se v náručí své lásky a z pocitu radosti a znovu nabytých vzpomínek jsem ho rozpustile líbnul na světle fialkovou tvář. Smutně mě pohladil po pentagramu a políbil mě na víčka.
"Byl jsem bezohledný a pošetilý, když jsem tě k sobě připoutal a označil jsi tě. Dokonce jsem ti ukradl oči," prolomil ticho a nepatrně se zachvěl, ovšem jeho ruka nadále poklidně spočívala na mé hrudi a příjemně mě hřála.
"Klidně bych se ti odevzdal celý. Ovšem valnou většinu už máš ne? Mé srdce, oči, duši, dokonce brzy si vezmeš i mé panictví," odpověděl jsem mu klidně, ale v hloubi duše jsem byl okouzlen jeho krásou.
"Nepokoušej mě," zavrčel temně a já v tom slyšel i trochu zvrácenosti.
"Už nejsem ten Ichi, kterého jsi znal. Teď jsem vládce podsvětí a takovou výzvu bych mohl brát vážně. Nechci si tě vzít násilím," odpověděl mi a odtáhl se.
"Vlastně si tě nechci vzít vůbec, pokud to nebude nezbytně nutné," dodal v duchu
"Odpočívej a pak si o tom promluvíme."
Pokusil jsem se mu vzdorovat, ale jediným máchnutím ruky mě zadržel.
"Spi," poručil mi a já se propadl pod sílou jeho magie do tíživého spánku.

Po probuzení jsem se cítil ještě hůř než naštvaně. Byl jsem nevrlý, že mě Ichi takto odmítnul a donutil mě spát. Nehodlal jsem uposlechnout jeho příkazu a potají jsem se vytratil z pokoje. Chodby jeho sídla se zdály být nekonečné a spletité, takže jsem se se svým nulovým orientačním smyslem okamžitě ztratil. Neodvážil jsem se nakouknout do žádného pokoje, ze strachu, že by tam byl právě Ichi nebo jeho bratr. Ostatní, na které jsem narazil, si mě nevšímali. Narazil jsem i na pár lidí se znaky na spáncích, ale nikdo z nich neměl pentagram. Snažil jsem se na ně mluvit, ale jako bych neexistoval. Nikdo mě zřejmě neviděl a ani neslyšel. Pak jsem udělal něco naprosto hloupého. Chodbou, kterou jsem šel, se rozléhala okouzlující hudba a vábila mě k sobě. Rozběhl jsem se směrem k dvoukřídlím dveřím a vší silou na ně zatlačil.
Octl jsem se ve skleněném sále. Vše, snad krom dveří tu bylo ze skla. A kromě neznámého umělce, který seděl za skleněným pianem a hrál tesknou melodii a tiše si přitom broukal. Pokyvoval pomalu hlavou do rytmu a já v ten okamžik zatoužil vidět jeho tvář. Jeho pohled, kterým dává najevo, jak moc si hudbu vychutnává. Chtěl jsem vidět jeho prsty, kterými rychle pohyboval po klávesách. V myšlence, že mě nevidí, jsem se přesunul ode dveří k pianu. Tak krásnou tvář jsem ještě nikdy neviděl.

Nikomu tady se nepodobal, a přesto dokázal svou krásou předčít i Ichiho. Vypadal natolik lidsky, že mi na chvilku vyrazilo dech. V tváři měl soustředění, oči zavřené, tím jak si vychutnával hudbu. Havraní vlasy mu rámovali obličej a z nich vyčuhovaly dva malinkaté černé růžky.
Otevřel oči a má úvaha nad jeho lidskostí byla okamžitě rozbořena, jako domeček z karet. Rudé oči se svislými zornicemi z jeho lidské tváře udělaly tvář překrásně hrůzného ďábla, který se na mě oslnivě usmál. Pak vstal od piana, nebezpečně blízko se ke mně přiblížil, a když jsem nedával pozor, políbil mě. Hladově drancoval má ústa a kradl mi první polibek, který jsem si schovával pro Ichiho. Jeho nenechavé ruce hladily mé rozechvělé tělo a občas sklouzly i níž. Pomalu, ale jistě mi kradl moji nevinnost, kterou jsem tak dlouho opatroval a střežil pro Ichiho. V tento okamžik jsem nebyl schopný ho zastavit, nebo jen dát najevo že, se mi jeho dotyky protiví. Snad proto, že jsem byl na Ichiho naštvaný, jsem si užíval dotyky onoho cizince, a když mi mezi rty proklouzl první roztoužený sten, sundal mi tričko. Kochal se mým dosud "nepoužitým" tělem a zvráceně se olízl. Položil mě na chladivou podlahu, sundal mi zbytek oblečení a zabořil mi hlavu mezi nohy. Jazykem mě něžně dráždil po celé délce mého penisu, a já ani necítil, jak ponořil jeden prst dovnitř mého pozadí. Hlasitě jsem zasténal, když začal můj úd pomalu vsunovat do úst a zpět. Odtáhl a já jsem, ani necítil, když přidal druhý prst a pak je zaměnil za svůj penis, ale zavzlykal jsem bolestí, jakmile začal přirážet. Slíbal veškeré mé slzy a zrychloval tempo. Zvedl mě a donutil si na něj sednout. Na jeho tváři bylo vidět, jak moc si vychutnává, každý můj roztoužený výkřik a slast, kterou mi poskytoval volnou rukou. Už jsem to déle nevydržel a v záchvěvu agónie, jsem se udělal ve stejnou chvíli jako on. Unaveně jsem z něj slezl a položil se vedle něj na chladivou zem.

Vydýchával jsem poslední zbytky vzrušení, když do místnosti vtrhl Ichi.
"Všude jsem tě hledal! Uvědomuješ si vůbec, jakému nebezpečí se vystavuješ?" naštvaně křičel, ale v jeho hlase nebyla ani trocha znepokojení a strachu z mé ztráty. Najednou ztichl, když si všiml, v čím objetí ležím, jeho fialková tvář dostala barvu popela. Rychlým tempem se přemístil ke mně, vytáhl mě za ruku do vzduchu a chystal se mi dát facku. Zavřel jsem oči a očekával bolest na tváři, ale nic se nestalo. Místo toho jsem pocítil, jak mi celým tělem projela obrovská síla, a když jsem oči zase otevřel, Ichi se zvedal ze země asi deset metrů ode mě. Naštvaně se narovnal a už nebyl krásný a oslnivý. Byl hrůzostrašný a příšerně naštvaný.
"Jak ses opovážil vkládat do něj svou sílu ďáble!" zakřičel na muže za mnou a ten se na rozdíl ode mě posměšně usmál. Vstal a jen tak se všech stínů v místnosti vykouzlil oblečení a oblékl se. Pak si stoupl, přede mně, položil mi ruce na spánky, a šeptal jakási slova v jazyce, kterému jsem nerozuměl.
Větší bolest jsem doposud necítil. Prostupovala celým mým tělem a bodala mě jako miliony jehel. Místa, kam položil ruce, mě pálila a mě nezbývalo nic jiného než ho ochromeně nechat. S jistotou jsem, ale věděl, že mi něco bere. Něco, co drásalo mou duši na kusy a nutilo mě křičet bolestí.

Když skončil, nechal mě zesláblého padnout na zem, přikryl mě svým pláštěm. Nevnímal jsem okolí, jen jsem ležel na skleněné zemi a nechával se jí chladit. Pak má víčka ztěžkla a já se propadl do temnoty.

Tentokrát jsem se neprobral vedle Ichiho. Ležel jsem pořád ve skleněném sále, přikrytým pláštěm z temnoty. Ale něco se přece jen změnilo. Dveře byli zavřené a ten, jehož Ichi nazval ďáblem, tu nebyl. Vlastně jsem tu byl sám. Jen já a skleněné piano.

V následujících dnech jsem se dozvěděl, že ten, jehož jméno jsem ani neznal a přitom ho nechal, aby si mě vzal, utekl a pátralo po něm deset nejlepších bojovníků. Ichi mi do tváře chladně sdělil, že mě chtěl nechat zemřít, protože mě už dlouho nemiluje. Ale největší šok přišel v podobě sdělení, že nyní jsem jeho následovník a milenec. Nikdo mi díky magii, kterou do mě vložil, nemohl ublížit. Dokonce zrušil mé spojení s Ichim. A tak jsem se stal vězněm a ďáblem, bez vlastní viny.

Věznily mě, stejně jako jeho, v sále ze skla. Jediný kus nábytku a můj jediný společník se stalo skleněné piano a nekonečná samota. Naučil jsem se hrát dokonale na piano a celé dny hrál teskné melodie. Uzavřel jsem se do sebe a na nikoho nemyslel. Ani jsem nechtěl na nikoho myslet. Mé lidství odvál vítr, jak uschlý list. Jen jediný obraz se mi vpálil do mysli a sžíral mě. Byla to jeho tvář. Z dnů se staly týdny, z těch měsíce, z měsíců roky, z roků desetiletí a z těch století. Vše už ztratilo smysl. Vše kromě mě a skleněného sálu stárlo a umíralo. Všichni, které jsem znal, byli mrtví. Všichni až na něj. Pořád a vytrvale jsem na něj čekal a doufal snad, že se pro mě vrátí. Nemyslitelně si mě k sobě připoutal a utvořil se mnou pouto silnější než smrt. Pořád jsem viděl pohled jeho rudých očí. Ani jsem neznal jeho jméno, a přesto jsem na něj pořád myslel.

Přesně sto padesát let po Ichiho smrti přišel převrat. Dřevěné dveře ze sálu se rozpadly a zbylo po nich jen ztrouchnivělé dřevo na podlaze. Vězení, do kterého mě uvrhla má někdejší láska, mi samo dalo svobodu. Po tři sta sedmdesáti letech jsem konečně mohl opustit své skleněné království, které jsem si postupem času zamiloval. Naposledy jsem hrál pomalou tesknou melodii, kterou mě kdysi naučila moje máma. Při vzpomínce na ní, se mi do očí nahrnuly slzy. Každý člověk, kterého jsem znal, je už dávno po smrti. Nezbylo mi nic. Nic, krom vzpomínky na něj. Ruka mi sama sklouzla z kláves a já se otočil k východu. Za tu dobu co mě věznili, jsem se plně naučil ovládat své schopnosti. Naposledy jsem pohlédl do skleněného sálu. Pak jsem mávl rukou a celý sál zahalila temnota. Hrad už dávno nebyl tím honosným sídlem, kterým byl dříve. Z jeho tehdejší slávy nic nezbylo. Jen polorozpadlé ruiny a holé zdi, které místy ještě stále držely při sobě. Na mě každý zapomněl. I on. Nikdy se mě nepokusil zachránit, nikdy mi nepomohl.

Po tolika letech jsem poprvé vyšel na slunce. Z dříve temné země se stal ráj, který ovšem nikdo neznal. Všechny jeho obyvatele vyhubila válka a chudoba. V celém obrovském království jsem zbyl jen já a můj skleněný sál.

A pak jsem zahlédl postavu na obzoru. Tiše si to mířila ke mně, kápi staženou hluboko do obličeje. Stoupla si do mé těsné blízkosti a já jí stáhl kapuci.

Byl pořád stejně krásný. Stejně jako já nezestárl ani o den. Jen vlasy měl delší. Ale jeho oči byli pořád stejně ďábelské. Políbil mě. Podruhé v životě jsem směl líbat jeho rty.
"Už mi povíš, jak se jmenuješ?" zašeptal jsem mezi polibky.
" Yuu," uniklo mu v mezi přestávce, když se nadechoval. Naposled mě políbil, než se odtrhl. Pozoroval mě svýma karmínovýma očima a já si v tento okamžik uvědomil, jako moc ho miluji.
"Miluji tě," sdělil jsem mu a on se pouze usmál svým provokativním úsměvem.
"Jsem jen pouhý ďábel. Nesmrtelný a navždy mladý. Jsi si jistý, že se mnou chceš navždy zůstat?" zeptal se mě s úsměvem.
"Taky jsem se stal ďáblem," připomněl, jsem mu, ale neodpověděl.
Mou odpovědí mu byl můj polibek. Teď už nás nic dělit nebude. Nic, snad krom temnoty a noci.

Noc obestřená temnotou bude navždy naše.