Ďáblovo rámě - 2. kapitola

„Tak. Dneska jdu poprvé do lidského světa. Čím mám začít ? “ Podíval se vedle sebe čekajíc, že uvidí svého přítele. „To mi nedošlo. Já tu jsem vlastně sám a povídám si sám se sebou. To je zábava.“
Pohodil s batůžkem na zádech, aby se mu pohodlněji nesl, a podíval se na obrovskou železnou bránu, která naháněla proslulou husí kůži i jemu. Ne, že by jí měl poprvé, ale tohle bylo úplně něco jiného. Strašně to smrdělo člověkem!
Zacpal si nos a sundal si batůžek ve snaze najít nějakou vatu. Bohužel jeho plán ucpat si nosní dírky vanou neuspěl. Jeho „milovaný“ kamarád mu zabalil všechno co mohl, ale že by ho napadlo vzít vatu, to ne. To tam radši nastrká takový nepotřebný věci jako kartáček na zuby, toaletní papír, nebo dokonce svetr!
Bolestně zaúpěl, když odendal ruku od nosu.Ještě chvíli šátral v batůžku, ale když usoudil, že je to opravdu marné, vytáhl svého milovaného medvídka a už zapnutý batoh hodil zpátky na záda.
„Sui ? Ani ty mi neporadíš? “ Ublíženě se kouknul na méďu, který se ani nenamáhal odpovědět a zůstal dál ledově klidný. „Ty jsi tak chladný. Že se s tebou vůbec bavim!“
Naštvaně se od něj odvrátil. Jeho pohled spočinul na… nástupišti ? Vyjeveně se díval před sebe. Něco takového viděl jen na obrázkách.
Najednou ucítil štípnutí na noze. „Budeš tady stát dlouho? Nejsi jediný, kdo chce nastoupit !“ Otočil se za sebe, ale nikoho neviděl. „Tady dole ty hlupáku!“ Podíval se tedy tím směrem a uviděl zvláštní zelenou chlupatou kouli, která měla dvě oči a ruce. Nohy nemohl nikde najít.Ano. Už viděl mnoho druhů démonků i démonů, ale ještě nikdy něco ( někoho) takového.
„Neciv na mě a nastupuj! Nechci, aby mi to ujelo!“ Yumi se konečně vzpamatoval. „Mohl bych se zeptat, kam to jede?“ Mužík (nebo žena?) se na něj nevěřícně podíval, ale pak mu to došlo. „Aha. Ty jsi tady novej, viď ? Tohle je autobus. Jezdí jím démoni, popřípadě démonci, kteří chtějí do lidského světa.Nejčastěji kvůli úpisům. Ale jsou tu i takový, kteří chtějí zábavu, kterou jim svět démonů nemůže dopřát.“
Chvíli na něj užasle koukal. Pomalu přikývl hlavou na důkaz, že chápe a nastoupil do autobusu. Ta zvláštní kulička šla stále vedle něho. „A mohl bych se zeptat, kde zastavujeme?“ Posadili se do čtyřmístného kupéčka a pán hned začal vysvětlovat : „Jelikož naše spoje moc daleko nedosáhnou, máme jen jedinou zastávku v Tokiu. Je přímo ve středu města, ale dávej si pozor, protože je na silnici. Určitě jste se o ní učili. Je velmi nebezpečná. My démoni sice nemůžeme po srážce s autem umřít, ale někdy to může vyvolat doživotní následky. Ty víš jaké.“
Yumi polkl a jednou rukou zajel pod batoh. Jemně si rukou přejel po zádech a představil si život s doživotním hendikepem. Ztrátou křídel. Buďto Jemným natržením, nebo rovnou ustřižením u démonického lékaře. Znal několik takových případů a také věděl, co se s nimi stalo. Buďto se zavřeli do sebe a už nikdy s nikým nepromluvili, nebo se pokusili zemřít, ikdyž věděli, že to může dopřát jen pán démonů, který je radši nechá trpět, než aby se musel namáhat.
Přitiskl si medvídka více k tělu. Alespoň jedno uměl. Vždy ho dokázal velmi lehce uklidnit.
Zbytek cesty už nikdo z nich nepromluvil. Yumi se „soustředil“ na svůj úkol. Hrál si se Suiho uchem a pobrukoval si neznámou melodii.
Podíval se z okna, ale nic se nezměnilo. Venku bylo stále ticho a tma. Bylo slyšet jen jemné vrčení motoru. Byl to velmi zvláštní autobus. Podle obrázků z učebnice lidský vevnitř vypadal úplně jinak. Ale přece jen. Tenhle je ještě pořád v moci démonů. Třeba proto vevnitř vypadá jako vlak.
Najednou se ozvalo hromové houkání. Pán vedle zbystřil a „mrkl “ na Yumiho. „Tak, mladej. Vystupuje se.“ Černovlásek se postavil a schoval medvídka do batohu. Přece nebude riskovat to, že napuchne lidskou „vůní“ ještě víc, než je teď.
Došel ke dveřím a nevěřícně se díval na šedivou cestu přímo před ním. Vypadalo to, že snad nemá konec. „Podívej se támhle. Až tam bude červená, tak vystupujem.“ řekl mu pro informaci mužíček a ukázal na dlouhou ocelovou tyč, na které byly tři velké tečky, na kterých se měnili barvy. „Tomu se říká semafor. Určuje, kdy mají auta stát, nebo jet.“ Yumi pokýval hlavou. „Takže když je červená, tak stojí? “ Užasle koukal na zelené světýlko. „Ano, ale to netrvá dlouho. Vždy jen pár sekund.“ Najednou se rozsvítilo červené světýlko. „Vidíš tamhlety bílo černé pruhy?“
„Ano, proč?“
„Tak na ně se musíš teď dostat a máš vyhráno. Jinak se můžeš rozloučit s létáním.“
Yumi se zhluboka nadechl a počítal do tří. Ještě se chtěl na něco zeptat, ale mužíček tam už nebyl. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že tam je sám.

„Poslední výzva cestujícím. Opusťte vlak. Odjíždíme za 3...2...1....“

Se zatroubením vlaku Yumi vyskočil a přistál na tvrdé zemi.Rychle vyskočil na nohy a vmísil se do davu lidí. Ne, že by se mu to líbilo. Musel si zacpat nos a i přesto cítil hrozný pach.
Konečně ho dav lidí dotáhl na druhou stranu chodníku. Unaveně se svalil na nejbližší lavičku a s vypětím všech sil usnul.