Ďáblovo rámě - 3. kapitola

Po čtyřech dnech strávených v lidském světě si Yumi zvykl na příšerný pach. Bohužel z medvídkova pohledu nic nepoznal. Jeho tvář zůstala klidná v každé situaci.
Yumi se každičkou chvíli pokoušel nalákat lidi na úpis. Jeho první pokus započal hned druhý den. Plán spočíval v tom, že si sedl na lavičku, před sebe postavil velkou ceduli s nápisem „Přání za duši.“ a na ni položil svého medvídka jako okrasu. Roztomilosti není nikdy dost.
Lidé kolem něj procházeli. Někteří si na něj ukazovali a říkali něco ve stylu: „To je blázen.“ nebo „Ať si jde s těma blafama někam. “ Yumi vůbec nechápal, proč jsou takový. V démonickém světě by po takovéto nabídce skočil každý druhý. Dokonce ani jeho lákadlo v podobě roztomilého medvídka nezabralo.
Znaveně se svalil na zem do odlehlé uličky a zadíval se na nehybnou oblohu. Smutně se pousmál, když si vzpomněl ta tu doma. Krvavě zbarvená s růžovými volánky. Takové tu asi nikdy nebudou.
Posadil se na zemi do tureckého sedu a zadíval se na okolo procházející lidi. Všímala si ho jen špetka z nich. Většina si o něm stejně myslela své. Yumi dál upíral svůj pohled do davu, když v tom zahlédl něco nečekaného.
Jeden muž v černém kvádru se mu podíval přímo do očí. Úplně vyčníval na rozdíl od ostatních lidí. Jeho oči byly temně černé, ale kdyby se do nich člověk zadíval více, mohl by spatřit rudé zbarvení. Jeho havraní vlasy celkově dodávaly dojmu velice prospěšného muže a to nejen u dam.
Yumi rychle vystřelil na nohy. Tuhle šanci si nesmím nechat ujít. Rychle se rozeběhl za mužem a šel jen pár kroků za ním. Nějak ho netrápilo, kam jde. Stejně se v Tokiu nevyznal a tak tomu bude, ať už půjde za někým nebo sám. Muž si jeho přítomnosti nejspíše všiml, ale vůbec to nedával najevo. Dále si šel svou cestou.
Asi po deseti minutách došli před obrovskou prosklenou budovu. Vypadala skoro jako mrakodrap.
Yumi k němu opatrně přistoupil a odkašlal si. Muž do něj zabodl ledový pohled a promluvil. „Přejete si něco?“
„Noo… vlastně ano. Mohly bychom to probrat v soukromí?“
„Ale samozřejmě. Já jsem Ranmaru Marou. Vlastním firmu Ikoda Partner.“ Podal mu ruku a čekal na odezvu. „Yumi.“ Podal mu ruku a silně s ní zatřásl nahoru a dolu. Vzal si batůžek a vyndal z něj méďu. „A tohle je Sui.“ Nastavil medvídkovu tlapku a počkal, než si s ní Marou, nepatrně vyvedený z míry, potřese.
Yumi si vzal plyšáčka do náruče a následoval vlastníka firmy do jeho kanceláře, která sídlila až v nejvyšším patře. Černovlásek ani méďa se výšek nebáli. Často spolu létali nad červím jezerem, které bylo nedaleko od hradu. Tedy když ještě byli v démonickém světě.
Yumi pozorně sledoval muže, jak si sedá za stůl a vytahuje z šuplíku balíček cigaret. Bez zeptání se posadil na velké křeslo naproti němu a medvídka položil na druhé vedle sebe.
„Tak, pane Yumi. Co ode mě vlastně potřebujete?“ Povytáhl obočí a upíral naň svůj přísný pohled.
„Dobře. Řekneme si to upřímně. Potřebuji vaši duši.“
Marou se na něj chvíli nevěřícně koukal, ale pak nasadil opět svou ledově klidnou tvář a poklepal rukou o desku stolu.
„A co za ni můžeš nabídnout ?“
Yumi se chvíli zamyslel. Ani nevěděl, kdy přešel na tikání a začal ze sebe sypat mnoho nápadů. „noo … můžeš si přát třeba peníze, chytrou manželku, zvětšení firmy, nový hřeben, padesáti centimetrového medvídka, nebo dokonce i skleněného ! “ Na chvíli se zasekl a uvědomil si, že začal vyjmenovávat to, co chce on. „Promiň. V tomhle jsem amatér. Teprve se učím.“ Omluvně se podrbal za uchem a s nadějí v očích se na něj zadíval.
„hmmm … takže za to, že ti dám duši si můžu něco přát ? Cokoli?“
„Vlastně ano. Když to bude v mé moci, tak žádný problém.“ Yumi si vzal ze židle svého medvídka a pevně ho stiskl v náruči.
„No. Tak proč ne. Chci sex.“ Yumi na něj vykulil oči, ale nic nenamítal.
„A koho by jsi chtěl? Nějakou top modelku? Nebo zpěvačku?“ Vytáhl z batohu dlouhý kus pergamentu a začal na něj něco čmárat.
„Tebe.“ Zazněl nekompromisní hlas.
Yumi se na něj nevěřícně podíval. „Ale, ale... já ještě nikdy něco takového nedělal.. a jsem kluk!“
Marou se na něj zahleděl. „Takže, ty jsi panic? Ale prosimtě. To, že jsi kluk neni výmluva.“
Yumi polkl „Jo. A doufal jsem, že to tak ještě alespoň sto tři let zůstane. Fakt ne?“
„No. Je to jen na tobě. Buď ber, nebo hledej někoho jiného.“
Yumi se zvedl ze židle a i se svým medvídkem se přikrčil do rohu. Začal si tam povídat sám se sebou, tedy vlastně s medvídkem a rozebíral své pro a proti. Po dlouhé hádce s „Méďou“ se konečně rozhodl a pln sebejistoty se otočil čelem k němu.
Pevně stiskl méďovu tlapku a zpříma se Marouvi zadíval do očí. Nehodlal couvnout. Tohle je jeho možná poslední šance na získání duše. Podle toho, když viděl ty lidi venku, nic lepšího čekat ani nemůže.
Ještě se párkrát zhluboka nadechl, než z úst vypustil tu zničující větu.

„Beru to. Splnění dohody uskutečníme už dnes večer. Nebudeme plýtvat časem.“
Usedl ke stolu a ponořil se do dlouhého sepisování úpisu.