Déjà vu a budoucnost v obrazech 1#

Déjà vu, co to vlastně je? Je to možnost, že někdo někde změnil budoucnost, a pak určití jedinci trochu vnímají narušení času? Jaká si snová fáze, kdy jste spali, a zdál se vám podobný sen, na který jste dávno zapomněli? Intuici? Vsugerovaní určitého časového úseku, že se vám to už stalo? Podobná situace, jako někdy ve vaší minulosti? Či dokonce vzpomínka z minulého života? Nebo schopnost mozku v tak malém procentu vidět do budoucna a ani si to neuvědomovat, až při oné události? Kolik je asi takový variant, co by nejlépe déjà vu popsalo. A kolik z nich je opravdu přesné? Tak jako každý má svou vlastní pravdu, tak každý má svou vlastní představu.

Sama nevím, co jsem si o tomto myslela, dokud se mi to víc a víc nedostalo pod kůži. Celý život jsem měla nějaké to déjà vu, ale nebývalo to tak časté. I když nevím, jestli je pojem déjà vu, ten správný. Někdy se mě opravdu držela ta myšlenka, že je to něco, co si člověk nějakým způsobem sám předpověděl, ale není natolik schopný si to usmyslet, a předpovídat, kdy nebo kde a při jakých okolnost.

*****

Zrovna jsem usínala při hodině cizího jazyka, když byl vyvolán spolužák za mnou. Řekl výmluvná slova, že se ztratil v textu, potom spolužačka hýbla do svého pouzdra pro tužku a vyplnila jednu větu ve cvičení. Učitelka něco řekla mému spolužákovi a zaplavilo mě to.
Byla to obyčejná situace, co se normálně stává, třeba byť i jen v jiném pořadí, ale cítila jsem to. Jako by se mě dotkl samotný čas. Jako by mi něco říkal. A pak? Zmizelo to. Ten pocit se rozplynul, jako by se nic nestalo.

Když jsem jela ze školy, usnula jsem v autobusu a měla jsem zvláštní sen. Šla jsem planinou a nic tam nebylo. Vybavují se mi jen bledé barvy v růžových, žlutých, modrých a zelených odstínech. Šla jsem se sklopenou hlavou a dívala se kam, až sahají konce mých mléčně kávových vlasů. Do půl žeber. Byla jsem zamyšlená, když v tom… Nevím, nepamatuji se, ale vím, že se něco událo.

Autobus sebou škubnul a já se probudila, ale měla jsme pocit, jako bych ani nespala. Hned jsme vnímala hudbu ze sluchátek v uších a byla si jistá, že jsem slyšela každé slovo písničky, takže jsem nemohla spát. I když, hudba se slyší i ve stavu spánku, ale já ji vnímala. Zavalil mě další zvláštní pocit. Pocit neklidu.

*****

Asi o týden později jsem se bavila s kamarádkou. I když mi nadšeně vyprávěla svou historku a jejím klukovi, tak jsem se zamyslela v jejích očích a bezmyšlenkovitě jí skočila do řeči:
„A pak uklouzl, jo já vím.“
„Jak? Jak jsi to věděla?“ zeptala se vykuleně.
„Už jsi mi to říkala,“ odpověděla jsem a musela si zívnout, i když bylo odpoledne a já měla v sobě už dva hrnky kafe a nebyla jsme vůbec unavená.
„Ne, neříkala. Stalo se to ráno, a nebyli jsme spolu,“ když dokončila tuto větu, trochu mě zamrazilo. Zase jsme to cítila, dotkl se mě čas?

****

Dobře, dobře. To je normální, že si člověk převrátí myšlenku, že se to už stalo, i když se to nestalo. Ale aby řekl, něco dřív, něž se tak stane? A budu upřímná, já ji fakt moc neposlouchala, takže jsem si to nemohla ani domyslet. Jen jsem se zadívala do jejích zelených očí s hnědými pigmenty a zamyslela se. Skoro jsem se v nich viděla. Moje rovná ofina, zavlněné konce dlouhých vlasů a šedě-modré oči.

*****

Nechala jsem to plavat, další měsíc se už nic podobného nedělo a tak jsem se mohla soustředit na studium. Učitelé jenom opakují: „Maturita, maturita…“ jde mi už hlava kolem. Dobře nejsem zrovna vzorný student. Skicák, tužky, pastelky, barvy… to je moje budoucnost, aspoň v to věřím.
„Ellen, oběd máš na stole!“ zavolal na mě táta.
„Jo, díky!“ zavolala jsem na něj nazpět a odtrhla se od stojanu s napůl pomalovaným plátnem. Zavřela jsem tubu olejové barvy, shodila zástěru a šla se za ním najíst.
„Tak co, na čem zrovna děláš?“ otázal se, a namáčel si hranolku do tatarky.
„A víš, že nevím. Prostě nějak… ruka mě vede,“ řekla jsem mu a odřezala si kousek smaženého sýru.
„Takové díla bývají většinou největší úspěch. No ne?“
„Možná,“ připustila jsem a nacpala si pusu.
„Babička by na tebe byla pyšná,“ podotkl.
„Jednou možná.“

Ano moje babičky, její ruka byla její život. Její tahy štětcem by nedokázal okopírovat ani samotný anděl. Byli tak lehké, jemné a přesto živé a žhavé. Mamka je právnička, otec je, no federál. A vůbec, vůbec neví, jak nakreslit jablko, tak mě v tom jen podporují. A sami nechápou, kde se to ve mně bere.

„Děkuji za jídlo,“ řekla jsem mu a uklidila po sobě.
„Nemáš za co. No, musím jít do práce, buď hodná,“ usmál se na mě mými oči a poškrabal se v černých krátkých vlasech, s malými známky šedin.
„Vždyť je pozdě a před chvíli ses vrátil a…,“ nedořekla jsem.
„Naléhavý případ,“ přečetla jsem jeho výraz, zase někdo něco provedl.
„Buď opatrný,“ řekla jsem trochu pochmurně a odešla do svého pokoje, za sebou jsem jen slyšela: „To já vždycky.“

No, on to nebyl pokoj, jako pokoj. Bílé zdi měli všude kaňky barvy. Nechtělo se mi malovat, tak jsem po dřevěné podlaze roztáhla igelit a naplnila jsem balonky barvou, které jsem po zdi házela, a nárazy praskly. Naši si mysleli, že jsem se zbláznila, ale pak sami museli uznat, že to nevypadá zle. Černá, šedá, fialová a bledě růžová na oné bíle zdi, vypadali po zaschnutí fakt dobře. Pak už tam byla jen dřevěná postel a velké skříň. To je vše co se nábytku týče, no teda ještě takový menší psací stůl. A to vše bylo jen v malém kotku, tak 4x4 metru. Zbytek, zbytek bylo moje království. Můj ateliér, můj život. Stojan, poličky s nádoby na štětce tužky, v plechových pouzdrech různé pastelky, v dřevěných kufříkách barvy na plátna. Zásoby tub navíc, nádobky s grafitovým práškem různých barev, a na zemi u stojanu poházené zrovna používané akrylové barvy a nějaké ještě na odstavci na stojanu. Jo, tohle vybavení téhle místnosti vůbec nebylo levné a pro mě snad nejcennější, co mám.

„Moc to nepřeháněj, a nakrm Nefrit,“ koukl na mě ještě otec přes škvíru dveří a rozloučil se tak.
„Jo, až se vzbudí a opatruj se,“ řekla jsem mu nazpět, a podívala se do ještě posledního volného roh místnosti. Málem jsem na ni, úplně, zapomněla. Moje Nefrit, štěňátko. Dostala jsem ho teď k osmnáctým narozeninám. Krásná Shiba Inu, ale když spí, je tak hodná, že člověk o ní ani neví.

Pak jsem si nasadila sluchátka a sedla k sedátku před rozdělaný obraz. No a zase bych málem zapomněla. Jedna moje zeď, tak před kterou vždy kreslím, je celá polepená mými skici, nejčastěji černobíle a nejvýraznější jsou kulisy postav.
„Tak jdeme na to,“ řekla jsem si pro sebe a vzala jsem štětec ze sobích štětin.

***

Když mě začala bolet hlava a už jsem nevěděla, co obrazu ještě chybí, šla jsem nakouknout z okna, které mi poskytovala denní světlo přímo na plátno. Venku bylo bílo a sníh si dělal do slova, co chce, teda on ne, to vítr. Asi deset metrů v dáli padal sníh vodorovně, pět metrů v dáli, šikmo vpravo a hned u okna všelijak a místy i vzhůru.

„Jeď opatrně, je tam hotová kalamita,“ poslala jsem SMS obou rodičům.

Vyvalila jsem se na postel a rána pod mým drobným tělem i tak vzbudila Nefrit. Trochu zakňučela a nadzvedla hlavu. Lehla jsem si na bok a sledovala, co plánuje. Prvně vylezla z pelíšku a šla se napít trochu vody s mlékem a pak se na mě podívala. Zívla si, protáhla se a namířila si to ke mně. Sedla si u postele a jen tak svými temnými očky v zlato-béžové hlavičce na mě zírala. Začala stříhat ušima a pak se otočila a zamířila si to k mé zdobené zdi. Když se postavila na zadní a předními packy se opřela o zeď, vyskočila jsem na nohy, abych jí to rychle zatrhla. Nechtěla jsme, aby mi poničila obrazy. Jeden kus papíru s černými kulisy se odlepil a jakoby ve vánku se snášel na šedohnědou podlahu. Nefrit si sedla a zavrtěla ocasem.

„No dobře, ale nechci tě rozmazlovat, pak budeš neposlušná,“ řekla jsem jí rázným hlasem.

Musím vám říct, že já a moje zvířátka, no žádná sláva. Ne, že bych nebyla milovník to ne. Miluji je, ale umím být velmi rázná a chci, aby věděli, kde je jejich místo.

Zvedla jsem ji a přiložila si ji na hruď. Byla ještě stále taká malá, za to už uměla aspoň dát pac. Zohnula jsem se pro obrázek, co stále ležel na zemi a když jsem ho zvedala, uviděla své staré dílo, tak jsem to zase ucítila. Byl to zase ten jistý pocit, ale vlastně ne, nebyl. Byl opačný. Jako by se to teprve mělo někdy stát, jako bych věděla, že to zase přijde. Na obrázku byla černá kulisa, jak někdo podává ruku klečící postavě vedle něj a ta se dívá na zničené město. Jo, možná se to zdá trochu přehnané, morbidní a temné, ale jednou za čas mě prostě obklopí tato múza. Stejně tak jako teď.

Hlava mě přestala bolet a i s Nefrit jsme se sedly zase před plátno. Na paletu jsem si vytlačila trochu barvy a začal hýbat štětcem, jak zběsnila. Nefrit byla klidná a v mém klíně se zatočila do klubíčka. Ani byste tomu nevěřila, není zrovna moc hravá, takže se mi ani nedivte, že místy zapomenu, že je i v mé blízkosti.

Když jsem se svým dílem, po třech hodinách malování, a opět se spící Nefrit na klíně, byla hotová, cítila jsem se velmi zvláštně. Ano, umělec musí být se svým dílem opravdu spokojený a musí si ho sám schválit. Je jedno, jak moc od koho slyší chválu. To je moje myšlenka.
Jindy jsme k sobě opravdu hodně kritická. Ale toto… To se mi povedlo.

***

Dala jsem jídlo Nefrit, zatáhla závěsy a skryla se tak nočnímu světlu města. Jistě, mezi mými skici se dají nalézt mnoho čmáranic města a obzvlášť z mého okna, a i když už jsem byla natolik zvyklá a unavená, prostě jsem uvítala naprostou tmu. Zakryla jsem se dekou a se zvláštním pocitem samoty, jsem dovolila Nefrit spát se mnou v posteli.

****

Slunce svítilo a chladný vítr od moře si pohrával s mými vlasy. Kolem parku byly hnědé vysušené listy z loňského podzimu, co na jaro dělali neplechu na chodníku. Kráčela jsem si to ze školy se sklopenou hlavou …

****

Odporný zvuk budíku mě probudil. Nefrit stočená u mého bříška tichounce vzdychala a její heboučký kožíšek mě hřál přes sytě modré tričko. Pohladila jsem ji po hlavě a neodolala jsem pokušení ji trochu poškádlit necitlivým hlazení chloupků u jejího ouška. Zastříhala s nimi a otevřela ospalá očka. Místo toho, aby mi ukousla prst, co zkazil její sny psí říše, se zvedla a došla k mojí tváři, kterou začala olizovat. Vroubkový jazýček se dotkl mého líce a to mě zcela donutilo vstát.

„Ale no ták,“ řekla jsem ji a položila na zem.

Hodila jsem na sebe šedé tmavší kalhoty a hnědý kabátek s kožíškem. Dala jsem ji na vodítko, z misky u dveří vzala klíče a zamířila si to k výtahu. Než dojel, vzala jsem si ji na náručí, aby nezlobila na chodbě. Vážně, loužičku by se mi tu uklízet nechtělo.
Když jsem dojela do přízemí a vyšla ven, pozdravila jsem vrátného.

„Dobré ráno. Zase vyvenčit?“
„Jako vždy,“ odpověděla jsem mu.
„Dobré ráno Nefrit,“ obrátil se k ní, ale úplně ho ignorovala a zamířila si to k prvnímu obrubníku, kde se skrčila a vykonala každodenní ranní potřebu. Pak trošku zakňučela a táhla mě dál.

„Zatím nashledanou,“ zavolala jsem ještě ke vrátnému.

Jak mě táhla dál nevnímala jsem ji, byla jsem zamyšlena někde jinde. Co se mi to jenom zdálo? Prohlížela jsem si své ruce a pocítila jsem zase déjà vu. Jo jasně, každý den v tuto hodinu a v tento čas, dělám to samé. Teda jen poslední týden, ale i tak. Bylo to jiné, ty jisté myšlenky a ty jisté pocity s pohledem. Stalo se to, opravdu jsem věděla, že se to stalo. Bylo to tak psychicky silné.

Než jsem se nadála ze svého myšlenkové pochodu, už jsem zase byla před hotelovým domem. Vyjela jsem do posledního patra a otevřela naše granátově červené dveře. Nikdo nebyl doma. Mamka je poslední dobou pořád práci a tak ji skoro nevídám. A taťka to má na zavolání a to je taky skoro pořád.

Moje jediné štěstí bylo, že už nesněžilo a po sněhu nebylo ani památky. Ani jsem si to venku neuvědomila, došlo mi to, až jak jsem se koukla z okna na vycházející slunce. Vzala jsem si ještě nějaké sešity do ruky a zamířila si to na autobus. Nefrit mě zcela ignorovala a věnovala se jen a pouze své snídaní.

„Buď hodná,“ špitla jsem a zavřela za sebou dveře.

*****

O několik dní později se nic zvláštního nedělo. Vše zase bylo nějak normální. Škola normální, s rodiči jsme byli asi po měsíci všichni spolu na večeři v jednom podniku. Nefrit dělala pokroky v povelu „sedni“ a já s mým déjà vu si nelámala už raději hlavu. Všechno bylo naprosto v pořádku dokud…

***

Odcházela jsem ze školy, od východu se vanul větřík a počasí se začínalo oteplovat. Dneska jsem zůstala i po škole abych mohla dodělat maturitní práci a jelikož je škola na odlehlém místě a k autobusu se jde skrz menší parčík, už tam moc lidí nebylo. Slunce akorát zašlo za jeden z domů a já se sluchátky v uších se po dlouhé době zase zamyslela. Jak moc známe, mi to bylo. Sledovala jsem svoje šedé kotníčkové jarní botky s kožíškem v bledě zelených kalhotách, které překrývá, do půl stehen, karamelový svetřík stažený zeleným páskem. Vlasy jsem měla rozpuštěné a zavlněné přes hrudník. A stejné barvy svetru i pletenou čepici. Něco se mi v tu chvíli nezdálo, to jak jsem se zamyslela. Podívala se na konečky vlasů a …

Jakoby na mě někdo v tu chvíli zavolal, škubnutím jsem zvedla hlavu. Poslední co si pamatuji, bylo, jak jsem se padala k zemi.

***

Otevírala jsem pomalu oči, do kterých mi hned udeřil monumentální lustr z křišťálu, který připomínal bublinky pod vodou, jak se vznášejí vzhůru. Chytla jsem se za hlavu, do které snad týden kopalo stádo volů. Když jsem se nakonec pořádně probrala a donutila se sednout si na koženou černou pohovku a rozhlédnout se, kde to vlastně jsem, uchvátilo mě to místo. Všude samá modernizace, skleněné nebo kovové monumenty, sošky, dekorace. Vše laděné v černých, bílých a šedých barvách, až na tmavou, hnědnou podlahu, na které byl pod stolečkem hned u mě chlupatý bílý koberec. Když jsem nakoukla z okna, nemohla jsem tomu uvěřit. Celá zeď byla prosklená a dívala jsem se přímo na dolní noční město. Věděla jsem, kde jsem, kopec boháčů. Snad všechny domy, co tu jsou postaveny, mají hranatý tvar s rovnou střechou. Ale co tu dělám?
Snažila jsem si vzpomenout, co se stalo, ale marně.

„Tak co? Už jsi vzhůru?“ otázal se mě někdo stojící za mnou.
„Co?“ škubla jsem sebou a otočila se.
„Zřejmě jo,“ řekl… Anděl?
„Promiň, lekla jsem se,“ řekla jsem mu zmateně.
„Jak ti je?“ otázal se mě.
„Bolí mě hlava. Co se stalo?“ zeptala jsem se ho a nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Ty krásné zelené oči, co mě pozorovali, jako to nejpodivuhodnější stvoření na světě. Jako bych nemohla utéct. Krátké vlasy toho nejtmavšího úhlu nagelované do zadu, v uchu černé plné kolečko a na sobě šedý svetr s nabíraným rolákem a tmavě modré rifle. Opravdu, byl to playboy, rebel a s tak mužnou postavou. Jenže než spustil odpověď, na mou otázku zase se to stalo. Jako by mi jedním silným úderem zatlouklo srdce, svět se mi zatřásl, čas se mě dotkl a já cítila, jak se vyvracím. Ještě jsem ucítila teplé ruce, jak mě chytli kolem pasu, a napůl jsem přestala vnímat. O pár sekund jsem se probrala v jeho náruči a někam mě nesl.

„Pusť,“ špitla jsem.
Necítila jsem ruce ani nohy, jako bych je ani neměla, byla jsem tak unavené a pořád se mi něco vracelo. Byl to obraz, co jsem kreslila. Byli to jarní barvy, a hlavní priorita byl mohutný strom, který se obaloval do jarní zeleně, za ním se dali vidět několik panelových domů a v pravém dolním rohu byly obrysy dvou postav, jak ta větší zvedá tu menší klečící na zemi. Asi vím, co se stalo…

„A zase se mi tu složíš?“ otázal se hluboký něžný hlas.
„Kam mě neseš?“ začala jsem si víc uvědomovat situace. V cizím domě, s cizím klukem, naprosto mimo a on mě někam nese. Nevím, kde jsem, a jak se dostat pryč.
„Pusť,“vzala jsem poslední síly a začala jsem sebou škubat. Postupně jsem nabírala vědomí, avšak mé tělo se zase hned unavilo. Čas si vzal svou daň…
„Ráno tě odvezu domů,“ řekl mi a pokládal mě to měkké a hřejivé postele.

„Ráno?!“ zopakovala jsem zděšeně. Zkusila jsem ho odstrčit rukama, ale byl silnější. Přitlačil mě k posteli a pevně uchopil mou ruku.
„Odpočiň si,“ řekl mi a jeho oči mě zvláštně uklidnili. Mé tělo se přestalo hýbat. Cítila jsem jeho dech na své tváři, byl tak blízko. „Je po půl noci, hned ráno tě odvezu,“ ještě mi řekl, než ke mně přitiskl své rty.
Smějte se mi, jak chcete, ale já si i v mých osmnácti představovala první polibek od kluka jinak. Vždy jsem byla zavřena jen ve svém pokoji a kreslení, malování byl můj život. Kluci mě nikdy nezajímali, tak proč je to teď jiné. Ve škole jsem dříve byla středem posměšků a místy na mě hleděli, jak z jiné planety, když jsem odmítla několik krásných kousků ze školy. Chvíli si mysleli, že jsem i na holky.

Ucítila jsem jak se jeho koleno propadlo do madrace mezi moje kolena a oběma ruky se nade mnou vzpíral. Ucítila jsem, jak mi rukou přejel po tváři, a na zádech jsem ucítila šílený mráz. Popadl mě strach. Sama v cizím domě s cizím klukem, zase jsme na to myslela a pořád jsem si to opakovala, dokud jsem nepocítila jeho jazyk v mých ústech. Omotával se kolem toho mého a myšlenky se mi hned srovnali, když jsem ucítila chladnou ruku na svém bříšku, škubla jsem sebou a on přestal.

„Vyspi se, dobrou noc,“ řekl u dveří, hned jak ze mě slezl a přikryl mě peřinou. Nevěděla jsem, co dělat. Venku byla vážně tma a dal se slyšet silný vítr, co naráží do větví stromů. Nevěděla jsem, jestli se mám nějak vykrást ven, jestli jsem tu v bezpečí a kdo to vůbec je. A to jeho chování. Takový zápal ve mně probudil. Dá se tomu těžko věřit, ale tak strašně bych si přála, aby pokračoval, abych ho ještě mohla cítit. Taková divná touha. Myslela jsem na něj a zabořila hlavu do polštáře toho krásného cizince. Peřinu si přitáhla až ke krku a pod peřinou ještě sundala nepohodlná svetr, kalhoty? Tak ty si rozhodně nesundám…

*****

„Dobré ráno,“ řekla jsem mu, když zatahoval rolety, asi mě chce nechat ještě vyspat.
„I tobě,“ řekl mi nazpět.
„Myslíš, že bys mě teda mohl odvést?“ zeptala jsem se, sedla si na postel a přitáhla pod bradu kolena. Hned jsem si vzpomněla na Nefrit, že nedostala večeři a rodiče, kteří musí být strachy bez sebe. Hned jsem vystartovala z postele, aniž by ještě odpověděl.
„Vždyť jsem ti to včera říkal, ne snad?“ otázal se a šel pomalu ke mně.
„Tak můžeme jet, moji rodiče budou vylekaní a taťka už určitě povolal všechny kolegy…,“ říkala jsem si spíše pro sebe.
„Co dělá tvůj taťka?“ otázal se, když už stál u mě.
„Federální vyšetřovatel,“ řekl jsem zalknutá, když se jeho ruce dotkli mých ramen.
„Takže dceruška federála, hm…,“ řekl si nejspíš pro sebe.
„Pustil bys mě?“ otázala jsem se opatrně a při couvání od něj, jsem narazila koleny do postele, na kterou se zpětně vyvrátila. „Jak se vůbec jmenuješ?“ otázala jsem se.
„Matthew,“ odpověděl a otočil se ke mně zády a odcházel z místnosti.

„Matthew,“ zopakovala jsem si pro sebe a rychle se vydala za ním. Vzal si svazek klíčů a vyšel ven z domu. Následovala jsem ho i s věcmi, co jsem nechala u pohovky. Rychle jsem si zkontrolovala mobil, ale žádné zameškané hovory či SMS jsem neměla. Asi naši opět nebyli doma.

„Kam to bude?“ zeptal se mě, když jsem si nasedla do jeho Maserati granturismo.
„Hotel Sevenhold,“ odpověděla jsem mu a připoutala se.

Než jsme dojeli, řekla jsem mu, ať zastaví o blok dál.
„Jak chceš Ellen,“ řekl a zajel k okraji.
„Já se ti nepředstavila,“ podotkla jsem.
„Nakoukl jsem do tvých dokladů, myslel jsem, že se hned probudíš, po tom co jsme se srazili na tom chodníku. Tak jsem tě vzal k sobě a byl jsem zvědavý,“ vysvětlil. „Rád jsem tě poznal,“ dodal.
„A to děláš normálně. Že si cizí holku, která je poněkud mimo dáš do postele a na dobrou noc se po ní...,“ zadrhla jsem se, zrudla a zastavila své myšlenky.
„Sám nevím,“ řekl a zvedli se mu koutky až se mu vytvořili krásné dolíčky.
„Tak to dík Matthew. A dík za péči,“ ani nevím, proč jsem to řekla. Chytla jsem páčku a otevřela si dveře. Jeho ruka mě chmatla za tu mou a stáhl zpět do auta. Vše bylo tak rychlé, že jsem si ani neuvědomila, že se zase líbáme.
„Kdybychom se už nepotkali, nechci si myslet, že to byl jen sen,“ řekl a nastartoval auto. Aniž bych něco řekla, rychle jsem vysedla a vydala se ulicí zpět domů. Ani jsem se za tím autem neotočila, jen jsem si držela přitisknuté prsty na rtech a váhala, jestli toto opravdu, není jen nějaký sen.

Ostatně doma, jsem si jedno uvědomila. Nefrit jedla svou snídaní a kromě ní tam nikdo nebyl a tak jsem v tichu mohla sledovat obraz. Ty dvě postavy, značili mě a Matthew.
To, že jsem se líbala s cizím klukem, strávila u něj noc, mě děsilo mnohem míň, než to, že jsem naše setkání předpověděla na kus plátna a že až potom, co znám jeho jméno, jsem našla ve větvích stromů velké tiskací M.