Déjà vu a budoucnost v obrazech 2#

Byla jsem pryč dlouho, tak jsem nějakou tu chvilku strávila uklízení loužičky po Nefrit. Vydala jsem se s ní na procházku a psala si omluvenku do školy, že mi bylo dnes nevolno. Na oběd jsem si udělala těstoviny, a když jsem si napíchla na vidličku jednu mašličku, ruka se mi zastavila. Byl to jako sen za bílého dne bez stavu spánku. Hned, co ten přelud zmizel, zapomněla jsem, co to bylo. Každopádně jsem ani nedojedla a běžela ke svému skicáku. Začala jsem zběsile hýbat rukou, která kreslila sama. Neměla jsem před sebou žádný obraz, co bych kreslila, prostě jsem kreslila. Nevnímala jsem ani Nefrit, která na mě koukala, a pak uznala, že její míček bude větší sranda. Když jsem dokreslila, nechápala jsem. Byla to postava, stojící v pootevřených dveřích. Ještě jsem od těch dveří dodělala perspektivu a vznikla mi z toho třída, jakmile jsem to toho naznačila prvky lavic, vyvedlo mě to z rovnováhy. Rychle jsem kus papíru šla schovat do šuplíku nepovedených skic a šla si kreslit jednu z objednávek portrétu.

*****

Poslední hodina nám odpadla, tak mi zbývala už jedna. Učitel měl nějaké zařizování, tak mě a pár jedinců nechal za stojanem kreslit naše práce, s tím že, jak vyučování skončí, všechny už budou hotové na jeho stole. Lavice v přední linii byly prázdné a všichni se nacházeli v zadním prostoru dlouhé, úzké třídy.

Dveře se otevřely a bylo to jako z minulého dne. Jako z toho papíru. Do hlavy mě zas začali kopat voly, a tělo mi ztuhlo. Ucítila jsem ten zvláštní pocit, jako by nic kolem mě neexistovalo. Podívala jsem se na hodiny, kde se ani jedna ručička nehýbala. Stála jsem jen já a čas. Slyšela jsem nějaké hlasy, jak na mě mluví a pak nějaké šepoty. Z toho všeho mě vytáhlo nějaké drknutí do ruky a ručičky na hodinách se zase začaly hýbat. Matthew stál ve dveřích třídy a rozhlížel se. Jakmile se podíval mým směrem, schovala jsem hlavu za plátno. Spolužačky si začali mezi sebou něco šeptat a pořád po něm pokukovali. Dělala jsem, jako by se nic nestalo, ještě toto mi tak chybělo. Co tu vůbec chce?
zase jsem nakoukla, stál přímo za mým stojanem a díval se na mou abstraktní malbu.
„Ahoj,“ pozdravil mě zase ten hluboký hlas, který byl jakoby stvořen na ukolébávání.
„Ahoj,“ řekla jsem mu na zpět a nedokázala vzít dost kuráže na zvednutí hlavy.
„Neschází ti něco?“ otázal se a já se pak podívala na jeho ruku a svůj karamelový svetr.
„Až teď,“ řekla jsem mu a natáhla se pro něj. Pomlouvající spolužačky jsem nevnímala.
„Kdy končíš?“ zeptal se mě.
„Jak víš, kde studuji?“ otázala jsem se a ignorovala jeho otázku.
„Předtím jsi přeci šla ze školy ne? A k tomu v tvých dokladech byl i studijní průkaz,“ odpověděl a předloktím se opřel o můj obraz.
„Hm… jasně,“ řekla jsem a pořád měla nataženou ruku ke svému svetru a přitom se dívala a stále kreslila na plátno.
„Tak kdy končíš?“ znovu se otázal.

„Po této hodině,“ ozvala se jedna z mých spolužaček, byla to ta, co jsem si s ní tehdy povídala, snad jediná normální, ale trochu nymfomanka.
„Díky,“ otočil se k ní a usmál se. Celá se rozechvěla.

„Když tady přidáš trochu rumělkové, dáš tomu větší objem,“ řekl a ukázal na nejvýraznější elipsu v levém dolním rohu.
„A ty si jako co? Picasso?“ otázala jsem se.
„To zrovna ne, ale vyznám se,“ řekl klidným hlasem a vzal mi můj štětec s rukou a jemně mi začal malovat do obrazu. Jak jsem tak na něj hleděla, ty jeho pohyby rukou mi vybavili pohyby babičky.

„Kde jsi ho nabrala?“ uslyšela jsem, jak se ke mně naklání Amy, to je ta nymfomanka.
„Dlouhý příběh,“ odvětila jsem ji. Fakt jsem se s ní o tom nechtěla bavit hned za jeho zády.

„Ještě nějaké rady?“ otázala jsem se, když se uráčil mi vrátit štětec.
„Ještě bílou na realističtější efekt,“ řekl naprosto vážně.
„Asi neumíš poznat sarkasmus, co?“ otázala jsem se ho a vytlačila si na paletu trochu bílé barvy, měl pravdu.

„Co je tady? Volná zábava?“ nakoukla jsem zpoza plátna na učitele. Pozorně si prohlížel třídu přes jeho černé kulaté brýle. „A vy jste kdo, tady probíhá hodina,“ namířil svůj pohled k Mattew.
„Pořád tak přísný?“ otázal se ho a pak se otočil.
„No ale! Pan Rayel. To je mi návštěva, jak se máte?“ nikdy jsem tento tón učitele neviděla, tak přátelský a vřelý. Ale jak je možné, že se znají.
„Ujde to, vždyť to znáte,“ otočil se ke mně zády a namířil si to k němu.
„A co vás sem vede?“ otázal se ho učitel.
„No, mám na vás prosbičku,“ řekl a dál už mi byl hovor utajen, protože moje uši neslyší tiché rozhovory. Učitel jen něco kýval hlavou a pak si ji podepřel rukou.
„Minutku,“ prohlásil a vyletěl ze třídy. Matthew se mezitím prohrabával mezi výkresy na učitelském stole, ale mě to bylo jedno. Rychle jsem se snažila dodělat svůj obraz.

Když se učitel vrátil, předával mu nějaký svazek papírů.
„Díky moc,“ řekl mu.
„Nemáš zač a studenti!“ zvolal do třídy. „Snažte se, už teď jste pozadu oproti tady Matthew Rayel. Je to absolvent této školy před pěti lety a už ve třetím ročníku se o něj pralo deset firem. Z toho tři světově uznávané společnosti. Jestli slovo genius má nějaké synonymum, tak potom jméno tohoto člověka,“ když učitelův proslov skončil, chtěla jsem se zahrabat kilometry pod hlínu. Co to sakra bylo, to snad přišel do třídy samotný Dalí, van Gogh, da Vinci, Buonarroti, Monet a Picasso dohromady.
„Ale no tak… to by stačilo a k tomu přeháníte,“ bylo zajímavé, že vypadal, jako by mu to opravdu vadilo.
„Ale vždyť víš, jen jsem si dělal srandu,“ řekl učitel a vážně, po čtyřech letech jsem ho viděla se smát.
„Za jak dlouho končíte?“ otázal se Matthew a tím změnil téma. Nevypadala zrovna usmívající. Měl vážnou tvář a chladnější pohled. Byl takový lhostejný, ale zřejmě vděčný za ty papíry od učitele.
„Asi za patnáct minut,“ řekl učitel.
„A myslíte, že bych vám mohl unést jednu studentku,“ řekl klidným hlasem, jako by odpověď byla jasná, ani by se nemusel ptát. A já? Jakmile jsem tu větu uslyšela, přikrčila jsem se k plátnu a modlila se, ať to nejsem já. Amy jsem slíbila, že jí pak vše povím, protože celou dobu do mě pořád něco rýpala.

„A jakou prosím tě?“ otázal se překvapeně učitel. Už to byl zase on, starý, nepříjemný dědek, který všechno zná a ví.
„Ellen!?“ otázal se k němu, zavolal na mě. Já jen nakoukla z boku plátna, silně přivřela víčka a prsty si přejala po spánku. Nic jsem raději neříkala.
„Chlapče, ty si umíš vybrat… Nejlepší studentku ze třídy, to my nedělej,“ uslyšela jsem zklamaného učitele. A ano, měla jsem ráda chválu a kdo ne. Kdo nerad slyší, že vaše úsilí někdo ocení? Ale opravdu, opravdu jsem nenáviděla, když mě někdo chválí a srovnává s někým jiným. Nějaké nadřazovaní a shazovaní pracích ostatních, opravdu, to se mi moc nelíbí. Pak ještě ty nepřátelské pohledy spolužáku. Měla jsem sto chutí hlavou to plátno prorazit a rovnou skočit z okna.
„Ellen! Už jsi hotová s prací?!“ zavolal na mě učitel.
„Ne!“ zavolala jsme na zpět svoji lži. Potom, co mi tam Matthew udělal několik tahů a řekl poslední ztráty, jsem měla takměř hned hotovo.
„Ukaž prosím tě, ty dokážeš i kolečko dělat hodinu,“ mrmlal si to nosem cestou ke mně.
„To mu se říká být detailistou,“ podotkla jsem. A ne, není to pravda, někdy si vezmu na kolečko kružítko, zase přehání.
„To mu se říká zbytečná práce,“ řekl a po úsměvu, co předtím házel na svého milovaného studentíka, nezbyla ani památka.
„Raději zbytečná práce, než odbytá,“ nakoukla jsem za pana učitele a klidným hlasem se mě Matthew zastal. Byl opřený o učitelský stůl, nohu přes nohu a zahleděný do knížky dějin umění 19. století.
„No, dobře. Hlavně, aby tady slečna všechno stihla odevzdat včas, že ano?“ podíval se na mě přes horní škvíru brýlí. Jak strašně jsem toto neměla ráda. Působilo to, jako by byl on víc než my. Možná má titul a kde si co si, ale pořád je to jen člověk a pěkně otravný. „Ale, ale… neříkala jste, že to není hotovo,“ dodal.
„Ještě nejsem,“ znovu jsem zalhala. Proč chce, abych šla s ním?
„A co budete ještě prosím vás dělat. Znovu tu samou vrstvu?“ otázal se nepříjemně. „Pan Rayel se po vás shání. Nevím, odkud se znáte, ale asi ne ještě natolik, abyste věděla, jak jeho čas je velmi drahý,“ začal mě kárat.
„Jo jasně, už jdu,“ řekla jsem a vyskočila jsem ze židličky umýt štětce. Umyvadlo bylo kousek od učitelského stolu, ale Matthew mi nevěnoval jediný pohled. Pak jsem si napakovala věci do okrové kabelky a šla za ním ke stolu. Opět šepoty spolužáků, hlavně spolužaček jsem totálně ignorovala.
„Na,“ řekl mi a podal mi můj svetr, co mi ještě nevrátil. Při tom všem si pořád četl v té knížce.
„Dík,“ řekla jsem mu a nakrčila tvář, pak se k němu otočila zády a zamířila jsem si to ze třídy ven.
„To se ani nerozloučíš?“ uslyšela jsem tichý hlas za sebou.
„Nashledanou,“ řekla jsem, jakmile dořekl. „Co jsem? Nějaké dítě?“ otázala jsem se ho na chodbě, jakmile zavřel za sebou dveře.
„Oproti mně, ano,“ přikývl a klidnou chůzí si to kráčel po školní chodbě.
„Pak ty si pedofil,“ řekla jsem a hrdě zvedla hlavu a našpulila rty na levou stranu.
„Děláš, jako by se ti to nelíbilo,“ trochu jsem zrudla a chytla se pravou rukou jedno líce.
„Takže přiznáváš, že jsi ne malé holčičky,“ začala jsem se hihňat, abych nemyslela na jeho rty.
„Jenom tobě podobné,“ přiznal se, on se přiznal. Ha!
„Úchyle,“ špitla jsem si pod nosem s trochu nabroušeným pohledem. I když dělal jakoby nic, myslím, že mě slyšel.

Dál se dal slyšet jenom klepot jeho šedých Think! Guru ladicích k šedým kalhotám, bílému upnutému svetříku na knoflíky, jehož vnitřní olemování, jak jsou dírky, bylo lemováno červeným výrazným kárem se zelenou a tenkými bílými nitky. Jelikož měl velký výstřih do véčka, měl pod ním ještě šedé tričko. A celou dobu ze sebe nesundal delší černý kabát se širokým límcem, co na první pohled mohl působit, jako kapuce. Po stranách měl obrovské lesklé černé knoflíky a rukávy měl trochu povytažené, že se mu pod širokými rameny dělali řasy.

Naštěstí si nevšiml, jak moc ho pozoruji.
„A proč, že já to s tebou jdu. Fakt dík, že jsi mě vytáhl z hodiny, ale už si půjdu po svých,“ řekla jsem rázně a prolomila chvilkové ticho. Ani jsem se nepoznávala. Byla jsem stále mimo z toho, že tu je a ještě to, jak se ke mně chová. Tak to ne.
„Něco ti chci ukázat,“ řekla a zavřel složku, do které nakoukl.
„Hele, jsem ti fakt vděčná, že si se o mě postaral, dal mi svou postel a odvezl mě domů. Že ses mě zastal před učitelem, nebo aspoň mi tvoje slova celkem pomohli, ale já tě vlastně ani neznám. Krom toho, co nám řekl učitel. Jasně, možná jsem šílená a dokážu se zavřít na šestnáct hodin do pokoje a v kuse malovat, a někdy i víc, ale nejsem na tolik šílená, abych s cizím dva a třicetiletým klukem šla ven. To promiň, ale fakt ne. A obzvlášť, když mi otec pořád omyjí, jak je venku vše špatné,“ jakmile jsem dořekla, svižnou chůzí jsem ho předběhla a vydala se vlastní cestou. Zase jsem začala přemýšlet o té včerejší skice, o postavě ve dveřích, a jak jsem ještě dodělala obrysy lavic. A jak Matthew dneska vstoupil do třídy. Co to mělo znamenat?
Poslední dobou má ruka až příliš často cítí nějaké sevření. Uchopil mě za ruku za předloktí a já se vrhla přímo do jeho náručí, jak si mě zběsile přitáhl. Druhou ruku chytil za zápěstí někde na úrovní jeho hlavy. Byl o hlavu vyšší, než já. Naše poloha vypadala, jako bychom se pokoušeli o nějaký tanec, ale já si připadala jako, bych letěla. Stiskl mě tak pevně. Jednu ruku uvolnil a chytil mě kolem celého pasu, silně mě k sobě tiskl a já uslyšela tlukot jeho srdce a hlavně toho svého. Co to jsou za pocity? Mírně mi zaklonil hlavu a nahnul se nade mne.
„S kolika kluky ses líbala,“ špitl mi k uchu.
„S pár,“ vykoktala jsem celá rudá.
„Lžeš, jako když jsi říkala, že jsi hotová s tím obrazem,“ špitl do druhého ucha.
„Nelžu,“ zaprotestovala jsem.
„Jestli mi neřekneš pravdu, tak tě políbím,“ řekl a ucítila jsem jeho horký dech, jak se mi pomalu sune od lalůčku po lícní kosti k bradě.
„Nelžu,“ lhala jsem. Natočila jsem hlavu na bok, aby mě nemohl políbit. A upřímně, ne že by se mi to nelíbilo, jen to bylo strašně nepřirozené. Co to má být? Nějaký film?
Nepřestával, už jsem cítila jeho rty na mé bradě, i když se ji ani nedotkl.
„Ani jedním,“ připustila jsem. Pak mě normálně postavil na nohy a pustil mě.
„No vidíš to, dalo se to poznat. Fakt to neumíš,“ řekl a ušklíbl se na mě.
„Hm,… tak dík, ale nějak mě to nežere,“ snažila jsem zakryt rudou tvář, tak jsem si rozpustila vlasy z vysokého culíku a celé jsem je protřepala ruky. „Proč jsi to vlastně udělal, tehdy, když jsi mě viděl poprvé a proč teď po druhé?“ otázala jsem se. Nenechám sebou zametat, možná ještě před pár lety, bych si nechala leda cos líbit, ale teď ne.
„A víš, že fakt nevím. Bylo to zvláštní, vzít si něco, co nebylo moje. Udělat něco, co bych neměl, a sama jsi řekla. Pedofil,“ když vypustil ta slova, zalekla jsem se a zacouvala ke zdi. Došel ke mně a loktem se o ni opřel. Skoro se naše nosy dotýkaly. Zpanikařila jsem, přidřepla si a proklouzla pod jeho rukou. Skoro jsem se rozběhla ke schodům. Když v tom…

***

Běžela jsem ze schodů a sama na sebe volala:
„Stůj!“
„Co!“ sama sebe jsem se lekla. Lekla se ta osoba, co běžela ze schodů, ale sama sebe jsme se lekla, jak jsem na sebe volala. Jako by se mě ta slova hned dotkla.
„Podlaha, kluzká,“ řekla jsem a udělala krok na schod a držela se při tom zábradlí. Nevím, který exot tu co vylil, ale i tak mi tam ta noha podklouzla. Pak se druhé já, které jsme původně varovala, na mě dívalo. Najednou jsem se dívala na sebe, jak ležím na schodech.

***

Co to sakra bylo.

Zamotala se mi hlava, ještě že mě držel kolem pasu. Začala jsem se kolem sebe dívat.
„S kolika kluky ses líbala?“ otázal se.
„S pár,“ odpověděla jsem, aniž bych si to uvědomovala. Hlava mě bolela a začala jsem šíleně mrkat.
„Lžeš,“ řekl a lstivě se usmál.
„Kluzká…“ zadrmolila jsem se, „kluzká – podlaha,“ dořekla jsem a dále… už jenom tma.

***

Bylo mi tak teplo. Ležela jsem v teplé zahřáté posteli a cítila jsem opět teplo Nefrit kožíšku na svém bříšku. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem ji. Asi se jí zrovna něco zdálo, protože sebou začala šíleně škubat. Když jsem si začala uvědomovat situaci, kde jsem a kde jsem byla, vyskočila jsem s postele. Nefrit začala šíleně kňučet, asi jsem jí něco přiskřípla. Vzala jsem si ji do náručí a začala jsem se jí omlouvat. Prošla jsem doma všechny místnosti, ale nikdo tam nebyl. Když jsem se vrátila do pokoje a pustila na zem už uklidněnou Nefrit, všimla jsem si vzkazu na plátně.

„Máš nějaké zdravotní problémy? Neměla bys jít k lékaři? Každopádně jsme tě s panem Elijah přinesli do vašeho bytu. Volal i tvému otci, brzo by měl zřejmě přijet. Každopádně se opatruj. A máš pěkného čoklíčka, hned si oblíbila mojí botu. Uzdrav se ty malá crayonko.“ Je to krásný vzkaz, musela jsem se pousmát nad tou krásnou přezdívkou a pochválit Nefrit, za šikovně vykonanou práci. Prstem jsem přejela po té krásné kaligrafii. „Vždyť to musel psát tak hodinu,“ pomyslela jsem si pro sebe.

„Ellen!“ vtrhla se do bytu mamka i taťka zároveň. Rychle jsem schovala vzkaz za zády a stála jsem uprostřed pokoje, jako na stěně visící svatý obrázek.

„Co, co se stalo?“ rychle se ke mně máti přiřítila a začala mě celou ohmatávat, jestli mi něco není. Přehnula jsem kus papíru v půl a zastrčila ho do zadní kapsy kalhot.

„Elijah nám psal, že tě přivezl nějaká mladík a byla jsi dočista mimo,“ byla vyplašená, v očích měla i známky po slzách. Elijah, ten jeden vrátník, beztak přeháněl. Ale je pravda, nikdy jsem takto mamku rozrušenou neviděla. Taťka na mě jen hleděl a oddychoval si. Je mu podobné, že mezitím co mamka čekala na výtah, on vyletěl schody, jako stíhačka, ale v patře byly oba stejně.
„Ne jsem v pořádku, jen se mi udělalo mdlo,“ vysvětlila jsem. A co to vůbec bylo, bylo to tak zvláštní, nikdy předtím jsem nic takového necítila. Najednou jsem zase měla potřebu vzít do ruky papír s tužkou.
„Wyatte vezmeme ji k doktorovi,“ rozkázala mamka a ta, jak se rozhodne, nikdo její rozhodnutí jen tak nezmění.
„Už jsem v pořádku,“ prohlásila jsem.
„To mi řekni až za půl roku, kdy se už ani jednou nevyvrátíš,“ podívala se na mě přísně.
„Vždy to bylo jednou, to se stává,“ zaprotestovala jsem.
„Já slyšela něco jiného,“ podívala se na mě a nadzvedla obočí.
„Matthew,“ zaskřípala jsem mezi zuby, ale nevěděla jsem, co vše Elijahovi řekl a jak si to on přebral, tak jsem raději mlčela. „A Nefrit?“ otázala jsem se.
„Když jsi ve škole, taky je sama,“ řekla a už se jelo.

***

„Já ti říkala, že mi nic není,“ řekla jsem nabručeně při cestě zpět.
„Aspoň jsi dostala vitamíny,“ řekla mamka s velkou úlevou.
„No jasně,“ převrátila jsem oči v sloup, ale za jedno jsem byla ráda. Zase po dlouhé době je rodina spolu. „Nezajdeme si na…“ nedořekla jsem, protože mě přerušil otcův pager.
„Promiň,“ omluvil se mi sklesle.
„To je v pohodě,“ řekla jsem mu. „A my dvě,“ obrátila jsem se skoro zoufale k mamce.
„Asi jo, když už jsem tu, tak tu přes noc zůstanu, ale zítra ráno už musím být zase v hlavním městě,“ vysvětlila.
„Dobře…“

*****

Další dny jsem byla poněkud zase víc zklidněná. Spolužačky, které se na mě hned další den nalepily, jsem úplně odbyla, včetně Amy, které jsem řekla, že jsme spolu stejně nikde nebyly, protože se mi udělalo mdlo a odvezl mě domů. Popravdě, když jsem byla v nemocnici, přiznala jsem se, že poslední dobou mývám strašné bolesti hlavy, a jako bych prožívala nějaké déjà vu. Ale on mi jen řekl, že to bude nějaká migréna. No jasně “migréna“ ach ta dnešní medicína. No a o těch malbách jsem pomlčela, i dvě náhody za sebou můžou být jen náhody, nic to neznamenalo, aspoň se o to snažím samu sebe přesvědčit.

***

O Matthewovi jsem pár dní neslyšela. Popravdě jsem chvilkami i přemýšlela, co mi to vlastně tehdy chtěl ukázat, ale pak jsem to vypustila z hlavy. Jako každý jiný den v mém každodenně opakujícím se dni, jsem si sedla za plátno a pokračovala na fotorealistické zakázce na zhruba formátu A1. Odpoledne jsem šla s Nefrit na procházku.

Tentokrát jsem se rozhodla jít s ní dál. Nebyla zvyklá na dlouhé procházky, ale musí se začít učit. Místy jsem ji i nesla, ale nakonec jsme došli do jednoho nedalekého parku. Pobíhalo tam pár psů, ale já ji raději nechala na vodítku, přeci jenom není na sto procent vycvičená. Trávník byl narezlé barvy a mě zaujalo několik méně oblečených běžců. Otřásla jsem se zimou a objala si svetr, co si chvíli pobyl u Matthew. Ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, musela jsem na něj myslet. Nakonec jsem se zaměřila na vzdálené panelové domy za parkem a litovala, že nemám svůj skicák. Nebudu se tajit, nevím proč, ale prostě ráda kreslím obyčejné, kvádrové, panelové domy. Seděla jsem na lavičce a myslela na to, jak hýbu rukou a kreslím obraz přede mnou.

„Chtělo by to tužku a papír,“ řekl mi známý hlas. Podívala jsem se na svou ruku, jak si prsty přejíždím po kalhotách a dělám obrysy budov. Poté jsem zvedla hlavu a podívala se na něj. „Piješ kafe?“ dodal.
„Co ty tu?“ otázala jsem ho.
„Trošku jsem tě sledoval,“ řekl mi Matthew a trochu jsem se zarazila, když jsem se přistihla, jak ho zase pozoruji, a že jsem ještě před chvíli na něj myslela. A popravdě, chtěla jsem se s ním opět shledat. Měl na sobě proužkovaný svetr v karmínové a myslivecké zelené barvy. Na něm měl černou vestu s tlustým šedým zipsem a to i na kapsách. Velkou kapuci a ta měla dokonce i kožíšek. Modré rifle s velkými skvrny přes stehna a pod koleny, jako by od nějakého rozpouštědla. A u pasu mu vyčnívala krásna, přímo famózní přezka tvaru lebky, jak mezi zuby svírá růži.

„Jak dlouho si mě budeš prohlížet?“ otázal se a já zatřepala hlavou do stran a zrudla.
„Kdo tě pozoruje?“ otázala jsem se a snažila zabednit tu trapnou situaci.
„Ale, jedno takové dítě s plyšákem,“ odpověděl, jako by to pravda. Opravdu, odpověděl tak, že ze mě udělal to největší dítě pod sluncem.
„Je to Nefrit, ne plyšák,“řekla jsem mu nabroušeně. Vypadla mi slova, že nejsem dítě, protože to jsem si pořád opakovala v duchu a na ven jsem vypustila jen zmínku o Nefrit.
„Jo jasně, promiň. - Nefrit, Baby, jdeme,“ rozkázal a chytil mě za ruku a už táhl do… pryč.