Déjà vu a budoucnost v obrazech 5# Náladavost

„Ellen! Ellen!“ volal mě hlas. Pomalu jsem otevřela oči a stejně tak pomalu jsem zvedala ruku ke své hlavě. V okamžiku jsem si vybavila nehybné tělo mého otce, prudce se odtáhla od opěradla, kde jsem seděla, spíš ležela, bylo sklopené.
„Tatí!“ vykřikla jsem s bolestí na prsou.
„Ellen, už je to v pořádku, asi se ti jen něco zdálo. Moc si nespala,“ začal mě uklidňovat.
„Kde je táta?“ zeptala jsem se bojácně a rozhlížela se. Auto bylo pořád tam, kde zaparkoval.
„Nikdo tu není, … ani nebyl,“ když dořekl odmlku, zavalil mě špatný pocit. Co když, to byl jen obraz něčeho, jako byl ten obraz s Matthewovým příchodem. Co když to nebyla náhoda. Rychle jsem vytáhla mobil a vytočila tátu.

„Ahoj Ell, co potřebuješ?“ zeptal se mě ten krásný hlas, nikdy jsem si vlastně neuvědomila, jak má táta krásný hlas.
„Já jen…, jsi doma?“ rychle jsem si vymyslela.
„Ne, neříkal jsem ti, že teď s maminkou budeme pryč?“ zeptal se mě.
„Jo, aha,“ špitla jsem smutněji, chtěla jsem ho vidět. Matthew si toho asi taky všiml, obzvlášť když to musel i slyšet, hlasitý reproduktor.
„A jak to proběhlo s kamarádkou, vše se vyjasnilo?“ otázal se mě.
„Jo, jen nějaké problémy s přítelem. To víš, žárlivost, ale nedivím se mu. Zkusila jsem jí šetrně říct, ať se vcítí do jeho situace a jak by se cítila ona,“ vymyslela jsem si jeden starý případ.
„No jo, stará to lest. Hlavně aby teď byla v pohodě, a ty jsi doma?“ změnil téma.
„No, strašně prší, tak se schovávám na zastávce. Za chvíli mi jede autobus,“ zalhala jsem. Můj hlas zněl, jako by to ani lež nebyla, začínám to nenávidět, dříve jsem ani moc nelhala, teda jo. Když jsem se chtěla z něčeho vymluvit a většinou se to týkalo Amy. Ale rodičům, z toho je mi zle. Matthew měl obyčejnou uvolněnou tvář.
„No, hlavně nenachladni,“ upozornil mě. Akorát jsem si uvědomila, že jsem celá mokrá, jak sem se tam válela. Podívala jsem se, i s telefonem u ucha, znovu k okýnku řidiče, na to místo, co jsem nakreslila. Přejel mi mráz po zádech. „Jsi tam?“ z myšlení mě zase dostal tátův hlas.
„Jo promiň. Tati, kde budeš šestnáctého čtvrtý. Za týden?“ zeptala jsem se jako bez smyslu.
„To nevím, ale měl bych být už doma. Pročpak se ptáš?“ otázal se zvědavě.
„Nic, jen tak. Tak se opatruj a pozdravuj mámu, posílám dvě pusy a jednu velkou pro oba,“ řekla jsem hlasem, kterému padl kámen ze srdce. Z toho, že jsem ho slyšela, to že bude ve městě v ten den, na který jsem se ani nevím, proč zeptala, jsem tak dobrý pocit neměla.
„Dobře, tobě taky, měj se,“ řekl a položil mi to.

„Co je to za datum?“ zeptal se zvědavě Matthew.
„Nevím,“ přiznala jsem a dívala se na mobil.
„Matthew? Věříš v nějakou silnější, vyšší, nebo jak to nazvat, moc?“ podívala jsem se na něj z ničeho nic, že by se mě normální člověk i lekl, s těmi mokrými vlasy a rozmazanými oči.
„Podle toho v co přesně,“ zamyslel se a odpověděl. Znovu jsem se podívala na tu uličku, co z mého pohledu byla hned vedle jeho hlavy a došlo mi to. Rychle jsem otevřela složku v mobilu s obrázky. Už vím to datum. Přiblížila jsem si tu poslední úpravu, co jsem tam nakreslila a bylo tam to datum. Jak mi to mohlo vypadnout? Natáhla jsem mobil i s tím obrázkem před sebe a porovnávala to s tou temnou uličkou. Úplně stejné, včetně toho kontejneru a té poštovní schránce před ní. Jediné co tam nebylo, ten stín, světlo a ten plakát.

„Co to máš? A proč ses ptala?“ zeptal se mě. „A už se cítíš líp, co se stalo a co jsi viděla,“ začal se vyptávat.
„Něco jsem viděla, něco co bych vidět neměla. A děkuji za optání, je mi lépe,“ řekla jsem mu a usmála se na něj, pak se zase dívala na ten ofocený obrázek.
„Na co tak pořád koukáš?“ zeptal se mě, už ho to asi nebavilo.
„Na toto,“ řekla jsem a podala mu mobil. „Porovnej to,“ možná to znělo trochu rozkazovačně.

Vzal si můj mobil a stejně jako já předtím, si začal porovnávat dvě uličky, z mobilu a z venku.
„Ty jsi tu už byla?“ zeptal se mě.
„Ne, a ten stín a světlo si odmysli,“ řekla jsem mu.
„Jo jsou totožné,“ potvrdil mi a mě přejel znovu mráz po zádech. „Proč jsi z toho tak mimo, a co jsi tam viděla. A zase jsi odpadla, začínáš mě děsit,“ fakt vypadal vyděšeně.
„To já sebe taky,“ připustila jsem. „Tuto uličku jsem nakreslila dneska ve škole a toto jsem teď viděla s tebou,“ přiznala jsem mu to. Sama nevím proč.
„To se může stát,“ řekl a nebral mě moc vážně.
„Kolikrát se ti to stalo?“ zeptala jsem se ho trochu nepříjemně, vrátila se mi bolest hlavy, ale ne tak silná.
„Nevím, možná jednou, někdy dávno,“ připustil.
„Mě třikrát, ve dvou týdnech,“ řekla jsem a pak si uvědomila tu situaci, děsí mě to.
„Jak…co?“ nechápal.
„K hotelu prosím, u mě ti to vysvětlím,“ řekla jsem a hlasitě si povzdychla.
„Jak chceš, ale ne že to ututláš, začíná mě to zajímat,“ řekl mi, našpulil koutek, zvrásnil čelo a přimhouřil oči, pak nastartoval neochotně auto. Nic jsem už nechtěla říkat, jen jsem na to pořád myslela. Pořád jsme si říkala, jestli jsem tátovi volala a co jsem to vlastně viděla. Děsil mě ten obraz, ta možnost, že možná, možná… ne to je absurdní. Jak bych mohla předpovídat budoucnost a v okamžiku, kdy se to stane je to pro mě déjà vu o takové intenzitě, že mě rozbolí hlava a já odpadnu. Stejně tak když to vidím, narušení času… No prostě, to je ABSURDNÍ! Jak mě to mohlo napadnout.

Matthew se mě na nic neptal, viděl, že jsem zamyšlená. Než jsme dojeli, ještě jsem si utřela oči a trochu se upravila, aby se mě Elihaj neleknul hned u vchodu. I když…
„Zaparkuj v podzemním parkovišti, …támhle je vjezd,“ řekla jsem mu.
„Dobře.“
„Dobrý den, nevadí, když tu chvíli zaparkuje?“ zeptala jsem se pana Markose, který dělá správu vjezdu.
„Ale určitě slečno Ellen. Pro vás vše. Váš táta mi hodně pomohl,“ řekl mi starší muž. Jo, znám snad celý personál.
„Děkuji mockrát a pozdravujte malou,“ řekla jsem mu a vzpomněla si, jak jsem před pěti lety hlídávala jeho malou dcerku.
„No, už tak malá není, ale budu,“ usmál se na mě a pak se trochu nepříjemně podíval na Matthew, který byl uprostřed našeho rozhovoru.
„Tak děkuji a opatrujte se,“ ještě jsem mu řekla mile.
„Vy také,“ a zamával rukou.

„To se takto kamarádíš s každým?“ otázal se mě trochu nepříjemně. „Pak že já jsem pedofil,“ zamumlal si.
„Pak že já jsem dítě a co jako? Žárlíš?“ trošku jsem se na něj naštvala.
„Ne, nic jsem neřekl,“ dělal jako by nic, zase lhostejný.
„Fajn. A byl to známy, kromě Amy se ze školy nebavím snad s nikým jiným a jelikož tady bydlíme deset let, tak jsem se tu s lidmi hodně seznámil a ano, všichni jsou pedofilové,“ řekla jsem mu ostře, ale nijak to nevnímal a ani neodpověděl.
Zamkl auto, a jak jsem vstala, trochu se mi zase udělala mdlo. Chytil mě kolem pasu ani se neptal, škubla jsem sebou a odtrhla se od něj, ale on rychleji si mě přitáhl za bok k tomu svému.
„Nechci, aby si mysleli, že se mnou něco máš,“ zaprotestovala jsem.
„Ale já mám…, třeba to v noci,“ řekl opět a opět a ještě jednou opět, tím jeho zcela klidným hlasem bez jakéhokoliv výrazu.
„No jasně,“ řekla jsem, jako bych zapomněla a ve výtahu se od něj odtrhla na opačnou stranu.

Nefrit ke mně doběhla na uvítanou a pěkně si sedla a zavrtila ocasem. Chtěla jsem ji pohladit, ale když viděla Matthewa, tak se k němu rozběhla a skočila na něj. Její přední packy si opřela o jeho stehna.
„Čau prcku,“ pozdravil ji a podrbal za uchem. „Aspoň ty máš vkus,“ řekl k ní poznámku, ačkoliv jsem přesně nevěděla na co, tak jsem instinktivně řekla: „Prosím?“
„Co bys chtěla?“ otázal se fakt blbě.
„Raději nic,“ řekla jsem mu a vyvalila se na postel. Hlava.

„Co ty obrazy,“ zeptal se mě a díval se na prázdný stojan.
„Jo…,“ vyskočila jsem z postele a ze šuplíku vytáhla skicu s ním ve dveřích a lavicemi, a pak ze skříně plných obrazů, to setkaní dvou černých kulis, jak jedna pomáhá té druhé.
„Naše setkání a srážka. To jak si vešel do třídy a to z mobilu. Kreslila jsem to, než se to stalo. A ta třída je nejvěrohodnější, a ten poslední… tam mi něco chybí. To nebylo jenom vidět tu uličku, tam se teprve něco stane…,“ zase jsem se zamyslela a vysvětlila mu to trochu. Nevím, asi si bude myslet, že jsem blázen, ale co už. No a jak jsem dořekla „ten poslední,“ tak jsem si vybavila zase tělo…
„Co je. Proč brečíš?“ zeptal se mě opatrně a utřel slzu, o které jsem ani nevěděla.
„Viděla jsem tam svého tátu a kaluži krve,“ špitla jsem tiše a sedla si na zem. „Co když vím, co se stane?“ zvedla jsem k němu hlavu a smutně koukala. Takové zvláštní pochody myšlenek a pochody emocí. Byla jsem tak strašně moc vděčná za jeho přítomnost, cítila jsem se mnohem klidnější.
„Ale se svým tátou si mluvila. Víš, že je v pořádku a můžeš ho varovat,“ zkusil to na mě s něžností.
„Jo, ale co když se to stane,“ připomenula jsem mu a sledovala, jak jeho tělo klesá, když si ke mně dřepnul.
„Tak ho můžeš varovat,“ špitl.
„To mi neuvěří,“ zaprotestovala jsem.
„Jsi jeho dcera,“ argumentoval.
„Jsem blázen,“ řekla jsem spíš sobě a zřejmě na to vše našla racionální vysvětlení.
„Nejsi blázen a ty to víš. A co to datum?“
„Když jsem ten obraz dokreslila, měla jsem potřebu něco udělat na tu zeď a jen samo od sebe, aniž bych přemýšlela, jsem kreslila a vznikli mi čísla, až potom jsem si uvědomila, že je to datum. Nevím, co to znamená, ale jestli je to, to co si myslím, tak to ani vědět nechci,“ řekla jsem sklesle.
„Tak buď s tátou,“ řekl mi jednoduše. Pravdu zřejmě měl.
„Asi ano,“ řekla jsem už trochu klidněji. „Matthew?“ řekla jsem opatrně jeho jméno.
„Co pak?“
„Můžu tě obejmout?“ zvedli se mi koutky a mu taky. Chtěla jsem nebýt sama. Cítit jeho teplo a uklidnit se.
„To se ví ty Little Crayon,“ a spíš on objal mě.

Matthew si pak prohledli všechny obrázky, skici a pomalované plátna, které tvořili jedny z mých nejlepších exemplářů a mně se to líbilo. Hlavně jeho poklony. Sice se mu třeba i líbili některé, se kterými jsem zrovna moc spokojená nebyla, ale nevypadalo to, že by se nutil do přetvářky a vůbec, že by se přetvařoval.

„Takže tví rodiče se dneska nevrátí?“ zeptal se asi po hodině, co už u mě byl.
„Ne,“ připustila jsem. Jo, teď mi ta samota opravdu začíná vadit.
„A nechceš zůstat u mě? Zase?“ jeho návrh mi proběhl hlavou. Nevím proč, ale chtěla jsem říct ano.
„Nevím, nejsem si jistá,“ řekla jsem do země, nemohla jsem se na něj podívat. Nešlo to.
„Jak chceš, kdyby něco. Víš, kde bydlím. No, měl bych teda už jít,“ podotkl a mě to zamrzelo. Chtěla jsem zakřičet, že ANO, chci, ale nešlo to. Bylo mi to divné a nesprávné.
„Matthew,“ špitla jsem a zvedla hlavu. Probodl mě očima, ty krásně oči, co se poslední dobou dívali jen na mě. A jen decentně zvednuté koutky úst. Roztřepené vlasy sčesány dozadu. Chtěla jsem odejít s ním.
„Ano?“
„Děkuji ti,“ nadechla jsem z plných plic a řekla, co jsem měla na srdci. Připadalo mi to, jako kdybych se s ním loučila a už nikdy neměla vidět.
„Nemáš zač, Little Crayo. Uvidíme se zítra,“ řekla a odešel. Ty slova mě hned unavily a chtělo se mi jít spát, aby už byl další den, i když bylo po čtvrté odpoledne. Tak jsem se natáhla pro plátno a začala kreslit Matthewovo spící tělo s tváří dle paměti, ale ani jedna z podobizen nebyla tak krásná a dokonalá, jako on. Ne, pořád k němu nic necítím. Odhodila jsem nepovedené papíry, včetně jednoho plátna s ním a pustila jsem se do toho, co mi aspoň trochu vydělá.

***

Počasí zase stálo za zlámanou grešli a já cítila, že po včerejšku na mě něco leze. Teklo mi z nosu a zúžil se mi krk. Ve škole jsem si koupila čaj a po škole zašla do lékárny. Nemůžu si dovolit onemocnět. Ráno jsem se naštěstí pořádně oblékla, včetně smetanové čepice s bambulkou z kožíšku. Matthew se mi neozval a já mu taky ne. Odjela jsem domů, najedla se a dělala svou práci. Stejně tak to bylo i další den i den po té. A z rázu byl zase víkend.

Matthew se mi stále neozval a moje rýma neustupovala do toho ještě kašel a blížící se datum, co jsem namalovala na obraz s uličkou. Nemohla jsem na to přestat myslet. A popravdě, od té doby, jsem nic nekreslila z vlastní hlavy, i když jsem pár nápadů měla. Nemohla jsem a tak jsme se plně zaměřila na to, za co mi zaplatí, i když jen minimum po známostech.

Pootevřela jsem dveře, které byli pojištěné delším řetízkem. Rodiče klíče mají a za mnou jen tak někdo nechodí, a i kdyby klíče zapomněli, mají se vrátit až v pondělí. Udělali si soukromí víkend volna.
„Ano?“ nakoukla jsem.
„Ahoj, pustíš mě dál?“ Matthew?
„Co tu chceš?“ řekla jsem celkem nepříjemně, nevím proč.
„Promiň, že jsem se ti neozval. Ještě ten večer, jak jsem musel naléhavě odjet a zapomněl jsem si mobil, takže jsem pak ještě řešil nějaké záležitosti, které mi díky tomu unikly,“ začal se omlouvat nějakou lží, nebo aspoň to nebylo moc věrohodné.
„Nic mi nedlužíš, proč mi to říkáš?“ zeptala jsem se a opřela se o zeď, avšak dveře jsem stále neuvolnila.
„Že tak nevypadáš,“ nadzvedl obočí, avšak vše co říkal, po tom co jsem se zamyslela, vypadalo, že mi to říkal úplně nenuceně. Zřejmě mu bylo jedno, jak budu reagovat, jen byl zdvořilý.
„To ty chceš pomoct, ne já. Když o to nestojíš, já se nebudu doprošovat,“ řekla jsem mu stejně klidně, a nemám snad pravdu?
„Já vím, proto se ti i omlouvám. Tak když mě nechceš pustit, můžu tě pozvat aspoň na večeři?“
„Pojď dál,“ řekla jsem mu a zavřela dveře, abych mohla sundat bezpečností řetěz.

„Tak, co pro mě teda máš nachystané?“ otázala jsem se ho.
„Právě že… když jsem tady nebyl, ztratil jsem celkem dost času, myslíš, že bys teď o víkendu mohla na tom semnou začít dělat a bude to makačka a honička,“ řekl mi a stál pořád u dveří.
„Dobře nemám problém, takže zítra?“
„Dneska,“ oznámil.
„Víš kolik je?“ zeptala jsem se ho s nadzvednutým obočím.
„Můžeš si rovnou sbalit pár věcí sebou, nechám ti pokoj pro hosty,“ znovu oznámil. Jeho mimické svaly nic neprozrazovali, kamenná tvář, která hýbala rty.
„To si děláš srandu?“ tak to mě fakt dostal, já už sama nevěřila, čeho je tento člověk schopný.
„Vypadám na to?“ zeptal se a pořád, žádná změna.
„A rodiče?“ já.
„A sou tu?“ on.
„Ne,“ já.
„Tak vidíš,“ a jakoby už bylo rozhodnuto. Najednou u mě převládl divný pocit, na minutku jsem si představila, že bych s ním fakt odešla. Tělo mi trochu ztuhlo a vybavila jsem si tu noc s ním, touha po jeho dotycích nabírala na intenzitě… rychle jsem do stran zatřepala hlavou, že to nemůžu.
„To nejde,“ řekla jsem rozhodnutá.
„Proč ne? Jestli ti jde o to, tak se tě ani nedotknu,“ trošku zvedl koutky úst, které vzápětí zase uvolnil. Jenže já bych asi chtěla pravý opak. Co se povahy a osobnosti týče, tak je mi skoro ukradený, ale to, co se stalo té noci… Tak na to jsem párkrát před spaním, abych pravdu napsala, myslela.
„Já…,“ zakoktala jsem se. Už jsem nebyla tak rázná a ostrá, jako před chvíli. Něco se ve mně hnulo. Škublo mi v hlavě a zase ten pocit. Po celém těle jsem cítila jeho dotyky včetně jeho rtů, před očima mi blikla postel a hned na to mi začala škubat pravá ruka, jako by se jí chtělo kreslit.
„Co?“ zeptal se. Nepoznal to.
„Dej mi minutku,“ řekla jsem, nechala ho na chodbě a rychle vběhla do pokoje pro největší kabelku, do které bych se úspěšně mohla na víkend nabalit. Nefrit s jídlem sebou se očividně velmi na výlet těšila. Matthew ji nehodlal tady nechávat.

***

Nevím proč, ale když jsme projeli bránou k jeho domu a zastavili v garáži, kde se už automaticky začali zavírat vrata a on chytil za kliku, tak já chytla jeho ruku. Podíval se na mě a mé tělo reagovalo samo. Měla jsem už rozepnutý pás, a tak jsem se mohla k němu naklonit a začít ho líbat. V tu chvíli jsem opravdu nemyslela. Celou cestu jsem si promítala, to co jsem pocítila na chodbě. Byl to pocit, jako bychom už vedle sebe leželi a objímali se. Zavalil mě prostě silný, houževnatý a nevyhnutelný chtíč. Popravdě při cestě auta, jsem se několikrát kousla do spodního rtu, přesně jako on, když jsem si s ním trochu hrála.

Musím přiznat, že to auto bylo dost pohodlné a hlavně prostorné. Nic nenamítal a začal mi polibky vracet, jen jsem ještě pocítila ten jeho půvabný úšklebek a ruce kolem mého pasu. Přetočil si mě, nadzvedl a vytáhl na sebe, že jsem mu seděla na klíně. Trochu jsem sice narazila do ruční brzy, ale on si mě nadzvedl víc. Díky bohu za svou váhu. Ruku jsem mu omotala za krkem a hlavu měla u jeho pevného ramene. Za zády jsem měla dveře řidiče a nohy na sedačce spolujezdce, mírně pokrčené. Rukou mi bez jakékoliv známky zaváhaní přejel po noze od lýtka, před koleno, stehno a to i k vnitřní straně, kde mě pak zpět ke kolenu hladil. Začala jsem rychleji dýchat a přisahám, že se mu to líbilo stejně tak mě. Přesně to celou dobu zamýšlel, ale bylo mi to jedno. Prostě ho tak trochu zneužiju. Když po mě přejel vnitřní stranou ukazováčku od palce, hlasitěji jsem se nadechla. Ruka mu směřovala výš a zamířila pod volnější tričko. Jo trošku jsem cítila ten divný pocit, co když, kdybych, možná… jako že bych se mu nemusela líbit a maličko jsem se styděla, ale na druhou stranu. Je to otázka, jak se to vezme. Jo chci se mu líbit, a chci pro něj být něčím speciálním, ale na druhou stranu, když nebudu, tak je mi to i celkem jedno, já mám svůj život a hned po tom, co mu pomůžu, už ho nebudu potřebovat.
Hladil mě po bříšku a místy přejel po mojí podprsence. Druhou rukou mě držel kolem zad, po kterých mě i hladil. Bříško nechal na pokoji a svoje sedadlo posunul víc dozadu a sklopil ho. Díky gravitaci jsem se na něj víc mohla tisknout a začala jsem mu líbat krk a naznačila jsem i zuby. Ruku jsem mu zabořila do vlasů a trochu jsem pocítila křeče ve svých zádech, jak jsem k němu byla otočená, to trošku anulovalo vzrušení. Opatrně jsem s něho slezla a sledovala jeho zmučenou tvář, obzvlášť když jsem mu podobně jako on mě, přejala po stehně a to i po jeho větším vyboulením na černých kalhotách.

„Tu to nebude tak moc pohodlné,“ řekla jsem mu a svázala si vlasy do culíku, jako by se nic nestalo.
„Chceš jít na zadní sedadlo?“ jeho oči žhnuly a jeho hlas taky, chtěl mě.
„Nefrit?“ řekla jsem jméno spící fenečky na zadním sedadle, na kterou jsme oba na chvíli zapomněli.