Déjà vu a budoucnost v obrazech 4# To, co oni nevidí

Spal neškodně vedle mě, nadzvedla jsem se, sedla si a opřela o křídlo postele. Nakoukla jsem z okna, kde začínalo svítat. Bylo pět ráno, dneska mám školu až na devět. Vyklouzla jsem z postele a šla zatáhnout černé závěsy. Vytáhla jsem z kabelky skicák s tužkou a zase opatrně hupsla do postele vedle něj. Hlavu měl natočenou tváři ke mně a pravou ruku položenou vedle polštáře. Jako miminko. Natočila jsem se k němu a skicák si položila na koleno. Dělala jsem pomalé tahy, protože i ty uměly být dost hlasité na vroubkovaný papír. Vyhýbala jsem se zbytečným čarám a pustila se na kreslení zavřených očí, obočí, náznak nosu, ke kterému se pak vrátím a rty, na těch jsem si dala obzvlášť záležet. Šrafováním jsem vystínovala jeho ouška a nejvýraznější stíny kolem očí, nosu, brady a strany tváře, na které ležel, nakonec jsem se pustila na vlasy. Asi za půl hodiny by se to dalo nazvat hotové.
Položila jsem skicák s tužkou na noční stolek a natáhla se vedle něj. Neodolala jsem a pohladila ho po tváři.
„Už si dokreslila?“ šept unaveně.
„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit,“ řekla jsem mu tiše a odtáhla od něj ruku. Na to jak vypadal unavený, reflex když mi chytil ruku, byl rychlý. Přitáhl si mě k sobě a přímo rty jsme se srazili.

„Vážně si myslíš, že ta SMS včera prošla?“ zeptal se mě, když jsem se od něj po chvíli odtáhla.
„Snad jo. Ale asi to bude divné, nikdy jsem u kamarádky nespala, ale byla to naléhavá situace a potřebovala podporu,“ zamyslela jsem se na SMS, kterou jsem se vymluvila u rodičů. Odpověděl jen otec, a to že se mě ptal, kdy přijdu. Napsala jsem mu, že hned po škole. Pak ještě nějaké to, „buď opatrná,“ toď vše.
„Hm…, nerad bych, abys měla kvůli mně problémy,“ převalil se na záda, ale hlavu nechal otočenou ke mně.
„Kdybych nezůstala, tak bychom si v noci nedali ještě na dvě kola,“ ušklíbla jsem se. Zamilovala jsem si to, ten pocit jak se mě dotýká, to vzrušení a nejzvláštnější na tom bylo, že jsem hned tak nebyla unavená. Jako je pravda, že po tom co jsem se udělala, jsem musela chvíli odpočívat, ale pak se jelo na novo. Mazlení, objímání, hlazení, škrábání a petting nám vždy dodalo další energii na další kolo. A teď fakt upřímně, nic jsem k němu necítila. Líbila se mi jeho společnost a ta záhadnost. Něco, co bych nikdy neudělala, neznám ho, ale už na čtvrtém setkaní u něj spím. Sice to i na prvním, ale… to je jedno.

„Hele kdo se nám to tu probudil,“ řekla jsem sebevědomě. Byla jsem jiný člověk, zdálo se mi to normální, jako bych se už neměla za co stydět. Rukou jsem zajela pod deku a pohladila ho mezi nohy. Zavřel oči a nechal se, jak z něj stahuji tepláky na spaní. Ostatně to bylo jediné, co na sobě měl. Já měla jen jeho bílé tričko a kalhotky. Pousmála jsem se, když jsem přišla na jeho zlozvyk. Vždy když se mu něco strašně moc líbilo, začal se kousat do spodního rtu. Včera a dneska v noci jsem ho párkrát i upozornila, že bych byla nerada, kdyby si ten ret ukousl.
Když se udělal, dvakrát mi to nevonělo, ale ani to nepáchlo. Na druhou stranu, když on mě včera jednou udělal jazykem, taky proto něco musel udělat. Možn bych mu to jednou taky měla oplatit.

„Můžu použít tvou kuchyň,“ otázala jsem se ho, když už oba byly uspokojení.
„ Jo, já si skočím sprchu,“ řekl mi a odhodil hnědou saténovou peřinu, které jediná vyčnívala svou barvou v pokoji. Byl jako obývák, černo-bílo.šedý. Jak vstal, naklonila jsme hlavu na bok a sledovala jeho naprosto klidnou nestydatou nahou chůzi. Nebudete mi to věřit, ale ten zadech. Rychle jsem vyskočila s postele a otevřela jeho skříň. Měl tam plno krásného značkové oblečení. Z jedné strany působilo rokově, rebelsky a z té druhé elegantně, společensky, atraktivně. Nechtěla jsem být v tom propoceném tričku z noci, i když jsem ho převážně neměla na sobě. Natáhla jsem se pro první, co jsem uviděla. Černé, a když jsem ho na sebe hodila, na hrudi byl obrázek nějaké gotické baby, jak má natažené pěsti a na každém prstu vytetované písmeno. Celkem to tvořilo nápis „KISS THIS.“

Odklusala jsem do kuchyně a v ledničce jsem našla nějaké vajíčka a v kredenci toustový chleba. Udělala jsem tousty, našla nějaké rajčata a zelenou papriku. Jako bonus volské oko a zapřemýšlela jsem se, že je tam nějak dlouho. Otočila jsem se a všimla si ho, jak sedí na židličce a pozoruje mě.
„Sedíš tu dlouho,“ lekla jsem se.
„Chvilku,“ usmíval se na mě a pak se zvedl, namířil si to ke mně. Stála jsem u sporáku a odstavila pánvičku na bok, aby se vajíčko nespálilo. Z rázu mě objal ze zadu a přechytil pánvičku. Natáhl se pro talířek s plochou naběračkou. Podebral vajíčko a dal ho na talířek, který položil na pult. Pořád jsem před ním stála. Spojil si ruce na mém bříšku a bradu si položil na mé rameno. Políbil mě na krk.
„Děkuji a to tričko ti sluší. Rebelko,“ dodal, cítila jsem se zvláštně. Já že šlo jen o sex. Otočila jsem se k němu v objetí a rukou nahmatala talířek.
„Jez,“ poručila jsem mu a jeho poznámku ignorovala.

„Nevím, jestli se prvně stavit domů, nebo jet rovnou do školy,“ zdělala jsem mu své myšlenky.
„Však můžeš jet v tom, v čem jsi přišla,“ konstatoval a napil se pomerančového džusu, který měl v ledničce.
„Odvezeš mě?“ zeptala jsem se opatrně.
„Jo, jasně,“ řekl a dal si další sousto.
„Asi ti to tričko nechám, vypadáš v něm fakt… roztomile - baby,“ zasmál se mi.
„Hlavně že ty si na malé holčičky. Jo a asi nemáš žvýkačku, co?“ zeptala jsem se ho, když jsem postrádala kartáček na zuby.
„Jestli chceš, tak v koupelce, pod zrcadlem je náhradní kartáček, vezmi si ho,“ řekl mi a dojedl.
„Dám si rovnou sprchu,“ řekla jsem mu a odešla.

Ještě že u těch tlačítek ve sprše bylo napsáno co, co je. Vlasy jsem si stáhla na temeno hlavy a pustila teda na sebe horkou vodu. Nanesla jsem na sebe trochu sprchového gelu a uvolnila se. Začala se dotýkat celého svého těla a myslela na Matthew. Opravdu se to stalo, vyspala jsem se s ním. Co o něm vím. Boháč, starší, krásný, tajemný, nadaný, nadržený s vykřičníkem, zkušený se dvěma vykřičníky. Zřejmě má rád italskou kuchyni a dobré víno, i když se v tom nevyznám. Dobré srdce, když se stala ta nehoda a zmínil se i o otci, že to on má prsty v té výstavě. Prostě jsem si jen tak přemýšlela.

Vylezla jsem ze sprchy a omotala kolem sebe ručník. Ofina mě šimrala u obočí, tak jsem jí cestou z koupelky odfoukávala. Matthew se vypařil. Neviděla jsem ho v pokoji, kuchyni ani obýváku. Měla jsem to štěstí, že včera jak jsem se převlíkala, dala jsem si vše čisté i spodní prádlo, tak to snad dneska přežiju. A i tak jsem chtěla raději prve do školy, protože je šance, že bych doma potkala tátu, a to se mi zrovna nechtělo. K tomu by byl překvapený, že proč jsem si věci nevzala ke kamarádce.

Oblečená, hotová jsem se o tři čtvrtě na devět, vyšla hledat Matthewa. Byly jsme v horním patře, kam vedli schody hnedka od hlavních prosklených dveří. Tady na patře byl ještě jeden pokoj, nakoukla jsem tam a byla to obrovská herna. Kulečník, šipky, bar, velké reproduktory s basy, trochu do retro stylu. Zajímavá místnosti. Vrátila jsem se zpět a namířila po schodech dolu.
„Matthew!“ zavolala jsem.
„Tu!“ jsem Baby Crayon ozvalo se ještě víc zdola. Našla jsem dveře a šla po mírně zatočených schodech s černým zdobeným kovovým zábradlím. Všude tlumené bílé světla a zdi byli obložené smetanovými kameny. Hned po mé pravici byl velký oblouk ve zdi, v bocích s ostrými kolmými hrany. Na černých stojanech byli položené různé tvary dekoračních prvku. Na stěnách vyselo několik uměleckých kousků, převážně abstraktní malby. Na jedné části zdi visely barevné židličky podivuhodného složený, co se tvarů týče. Byla snad barevně v místnosti nejvýraznější.
„Tak jsi to našla,“ promluvil na mě odzadu. Otočila jsem se a sledovala, jak vyrovnává obraz s krajinou. „V tamté části je moderní umění, tady je trochu té obyčejnosti, realističnosti, jednoduchosti, prostě spíš takový impresionismus“ vysvětlil mi. Nikdy jsem nic pozoruhodnějšího neviděla. Měl to promyšlené a krásné. Vynikaly jeho díla. Měl tam i stoly podél zdi, na kterém byli malé doplňky i ze skla. Jestli tohle všechno dělal on, tak ej to opravdu genius.
„Z jakých materiálu děláš?“ otázala jsem se.
„Kromě drahých kovů a dřeva jsem dělala asi se vším,“ odpověděl a zkontroloval si odstupem od obrazu, jestli je rovně.
„Trochu napravo,“ řekla jsem mu z větší dálky.
„Máš pravdu,“ přiznal mi.
„Takže tady to budeš mít?“ zeptala jsem se ho.
„Přesně tak, ale je tu plno volného místa, tamta teď je úplně holá a je tu velké prostranství. Nechal bych tu třeba jen jednu židli a kolem rozmístil fotografie, aby to přehnaně nebralo všechnu pozornost. Nahoře, jestli sis všimla, mám dílnu, nechal jsem ji na denním světle. Mám tam nějaké rozdělané práce, které bych chtěl uvést, jen musím dodělat formy a udělat odlitky,“ oznámil.
„Dobře chápu, a vůbec. Co je tvoje hlavní priorita, sochařství, obrazy, z mého hlediska jsi hodně velký guláš,“ zeptala jsem se ho přímo.
„Ani ne. Spíš se zajímám o to moderní umění, a tady toto je spíš jen ukázka, že kdyby někdo měl spíš zájem o toto, že není problém to vytvořit,“ říkal a ukazoval zrovna na jeden obraz květinové zahrady s jezírkem.
„Impresionismus,“ vynutila jsem ze sebe. Přikývl. „Je to zvláštní, že když si porovnám tento obraz s tam tím, který se ztrácí někde v nekonečnu, a musíš přemýšlet nad tím, kam tím míříš a podobně, že je to o té samé osoby,“ podotkla jsem.
„Jo to jsem já. Nepřijedeš pozdě?“ z ničeho nic se zeptal
„A sakra,“ trošku jsem zanadávala. Rychle jsme vyběhli schody, on si šel ještě pro klíče od auta a já pro kabelku. Ještě že dnes mám celý den jen modelování a dějiny architektury, kde nepotřebuji žádné učebnice.

Otevřela se brána a připoutala jsem se. Celkem rychle vyjel, že se i mé zady propadli trochu do opěradla.
„Nemusíš nás zabít,“ poznamenala jsem, když se jeho ručička na tachometru prudce zvedla.
„Přijde kvůli mně pozdě,“ řekl. Konečně se počasí umoudřilo a slunce svítilo svými hřejivými paprsky. Matthew si nasadil brýle, pilotky, a udělal na mě ještě větší dojem. Ušel chlapec, ušel.
„Jenom zpomal, a co předehra,“ zalaškovala jsem.
„Ok, ok,“ určitě převrátil oči sloup, i když jsem to neviděla, přes ty černé sklíčka na jeho očích. Moje myšlenka s těmi ďolíčky v jeho nose a brýlemi byla správná.
„V kolik končíš?“ zeptal se mě před školou.

„Tři deset. Proč?“ zeptala jsem se. Ještě jsem měla pět minut k dobru, naštěstí nebylo ráno a tak skoro nikdo v tuto hodinu do školy nešel. Zahlédla jsem tedy spolužačku a spolužáka, podívala si na toto auto, ale mě v něm neviděli. Černá skla.
„Můžu tě hodit domů? Přeci jen to nemáš nejblíže,“ navrhl mi.
„Nevím, máš hodně práce, sám si to říkal a k tomu bylo by to divné, už takto jsem s tebou hodně výstřední.“
„A to ti to vadí?“ sundal si brýle a nechal si je v ruce, kterou si opřel o volant.
„Nevadí, spíš mě jen nebaví otravné dotazy spolužaček, jako třeba. Co to máš za kluka? Ty s ním chodíš? Odkud se znáte? To je ten genius?… a podobně, přesně to už vidím, a nemám to zapotřebí. Dřív si ze mě dělali srandu, co se kluků týče, vědí, že jsem nikoho neměla a teď by mě měli vídat s tebou… prostě je mi to divné,“ vysvětlila jsem.
„Jak myslíš. Tři deset budu za tím rohem, jak je ten obchůdek, buď tam,“ skoro mi až rozkázal, jako by můj proslov ignoroval. A jako by pár spolužáku tamtou cestou nešli.
„Fajn,“ nechtělo se mi to už řešit a tak jsem prostě vystoupila a šla do školy. Ještě jsem se podívala na černé čelní sklo a věděla, že tam za ním je a že mě pozoruje, ačkoliv jsem neměla šanci ho vidět.

***

Malovala jsem opět, co mě napadlo. Byla to volnější hodina, aspoň pro mě, jelikož jsme s voji práci měla už hotovou. Byla to temná ulička, uzavřena ostnatým plotem. Uprostřed byl rozplývající se stín osvětlený nějakým světlem. Mělo to hororový námět, ale něco se mi na tom nezdálo a vůbec se mi to nelíbilo. Zavalil mě špatný pocit. Ruka se mi zvedla a na bok jedné zdi jsem udělala reklamní plakát. Nepřemýšlela jsem, co dělám, prostě jsem dělala. Bolela mě hlava, ale nevnímala jsem to. Z kapsy vytáhla mobil a napsala otci SMS, jestli bude doma. Odepsal, že jede na konferenci ohledně jednoho případu a vrátí se zítra, že ho to mrzí. Prý se tam má sejít i s mamkou. Byla jsem za ně ráda, skoro vůbec spolu nebývají a vím, že se hodně milují, ale jejich práce jim to moc neusnadňuje. No, ale zpět k tomu obrazu. Na ten plakát jsem hrubě něco napsala, na první pohled se to nedalo rozpoznat, ale když jsem to čím dál víc luštila, vyšlo mi datum. Příští týden. Vytáhla jsem si mobil a výkres musela nechat učiteli, jako práce v hodině. Měl k tomu nějaké připomínky, ale už si nějak zvykl na mě a můj černý úhel. Odevzdala jsem mu výkres a čekala, než zazvoní. Prohlížela jsem si ještě stále ten výtvor na mobilu, ucítila jsem strach. Teď bych si přála Matthewo objetí. Ještě dějiny a konec.
V hodině mi přišla SMS od mamky, jak se mám, co dělám, co škola a jako každý jiný den. Odepsala jsem ji, ale stále myslela na ten obraz. Dokonce jsem nemyslela ani na dnešní noc, to co se stalo, jako by nic nebylo, nebo na opak. Jako by to bylo normální, když jsem tak nad tím uvažovala, přišlo mi, jako bych sex provozovala každý den. Jen pokaždé to bylo bez jakýchkoliv citů, nic víc než sex. Ne milovaní, jen sex. Kdybych se viděla teď před měsícem, kdy jsem dostala Nefrit a teď v současnosti, asi bych se i lekla.

„Nechceš po škole někam zajít?“ šťouchla do mě Amy.
„Promiň, něco mám,“ řekla jsme ji upřímně a přestala tak složitě uvažovat.
„Dneska si nějaká divá,“ řekla trošku uraženě. „Beztak budeš zase jen malovat,“ jo znala mě celkem dobře, protože na mě nebylo nic, co by se muselo nijak luštit. Vše jsem měla napsané v mém výrazu, až na to, že teď se pletla.
„A co Matthew?“ otázala se mě.
„Co by,“ jak ho tak zmínila, sama od sebe jsem zrudla.
„Stalo se něco? Kdy jste spolu byli naposledy, povídej…,“ domáhala se.
„Nevím, potkala jsem ho venku po pár dnech, co byl ve škole,“ no, svým způsobem jsem řekla pravdu. Až na to že to bylo včera, a to nebylo naposledy.
„A?“ vykulila na mě oči.
„Nic, jen kafe a řekl, že chce s něčím pomoct,“ odpověděla jsem ji. No a pak vyzvídala dál, jako to s čím. Tak jsem jí to řekla, stejně by se to dozvěděla. Pak ještě vzdychala, že mám štěstí, že budu v domě, kde bydlí, i když jsem tam už byla, což jsem jí neřekla. Ještě dodala několik poznámek k jeho postavě a vzhledu a pak už zase vyučování…

***

Kolem jedné hodiny jsem se naštvaně podívala z okna, stejně tak jako spousta další. Začalo pršet. Hned sem si vybavila Matthewa a jeho sluneční brýle, které mu budou asi dneska už na nic. Moje nálada vůbec nebyla dobrá, potřebovala jsem ji vylepšit a vyvolání k tabuli mi moc nepomohlo. Za F, neučila jsem se a k tomu mě bolela hlava. Ať už to skončí.

***

Stála jsem před automatickými dveřmi a čekala na odpověď na mobilu. Venku zběsile pršelo a mně se opravdu na ten déšť nechtělo. Psala jsem Matthewovi o mé situaci, a jestli teda pro mě jel. Bylo to ještě v hodině. Napsal, že je na cestě. Ještě, že jsem měla tu jeho vizitku s číslem u sebe. Když zahřmělo, napsala jsem mu před chvíli, jestli by nezastavil teda před školou. Já vím, nechtěla jsem, aby nás někdo viděl, ale já opravu nemám ráda déšť a hlavně kvůli slabé imunitě. Vždy jsem hned nastydlá. Asi to u mě vzniklo proto, že jak jsem pořád zavřená v pokoji a málo chodím ven, tak nemám takovou obranu a mé tělo na to není zvyklé. Kde je to ranní slunce?
„Nejdeš domů?“ lekla jsem se jemného hlasu Amy.

„No…,“ zakoktala jsem se.
„CO?“ nechápavě na mě zírala.
„Mám odvoz,“ řekla jsem ji upřímně, ale zdráhavě.
„Táta?“ zeptala se. Zřejmě se jí taky do toho deště nechtělo.
„Ne,“ odpověděla jsem ji krátce a bylo mi jasné, kam tím směřuje. Chtěla vědět, kdo.
„Proč tam musí tak pršet?“ tázala se sebe i mě a mě bylo zase jasné, kam míří.

„Jsem tu,“ přečetla jsem si SMS pípajícího mobilu. Nechala jsem Amy stát za mnou a šla nakouknout z dveří, které se rozevřely. Bíle maserati, černá skla a chromovaná kapota. Kolik je takových? Jo a nejlepší na tom byla, že končila celá škola a hodně lidí čekalo u školy, pokuřovali a čekali, než trochu déšť přestane. Proč jsem nemohla nakreslit déšť, vzala bych si deštník. Ale to ne, hlavně že jsem nakreslila, jak Matthew přišel do třídy. Všichni se ohlédli na krásné auto a já k němu vyběhla, takže oči se převrátily ke mně. No, díky tomu jak jsem mnoho kluků úplně ignorovala a někteří si myslely, že jsem lesba, či nějaký podivín, tak mě hodně lidí zná. A znají mě i proto že třetí rok za sebou jsem vyhrála první místa ve školní soutěži o návrhy výrobků.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho přes otevřené dveře.
„Rychle nasedni, ať nezmokneš,“ řekl mi zděšeně.
„Můžeš vzít i kamarádku prosím?“ nejsem svině, musela jsem se zeptat.
„Klidně, ale utíkej, nemůžu tu stát,“ řekl mi a já zavřela dveře a rychle vběhla zpátky do školy.

„Amy, pojď!“ zavolala jsem na ni a ona se za mnou nechápavě rozběhla. Když uviděla to auto, trochu jí spadla čelist. Krom toho, že je strašně na kluky, ty dobře udělané, na tvrdší hudbu a má potetovanou jednu paži, tak je strašně ujetá na auta, ale až to normální není.
„Sedej,“ pobídla jsem ji a já si hnedka, jak jsme doběhla k autu, sedla a místo spolujezdce. Amy byla taky známa na škole, měla tu hodně známých díky akcím, na které chodí a pak mi těžce popisuje, jak její přítel žárlí a na něco se jí vyptává. Trochu ho znám, je to strašně hodný kluk, ale stejně starý jako ona a to není nic pro ni, ale sama si na to přijde. Někdy je mi ho trochu líto.
„Páni. Fakt děkuji za odvoz,“ řekla a usadila se do kožené sedačky, ještě se ani nepodívala na řidiče, pak ji čelist spadla o něco víc.
„Vy jste…,“ zakoktala.
„Ahoj, kam to bude?“ zeptal se mile.
„Ke staré kovárně, jak je ta zastávka,“ vysoukala ze sebe a já se cítila fakt trapně, asi se zítra hodím marod.

„V pohodě, a nechceš vzít ještě někoho. Vypadá to, že tvoji kamarádi by se taky rádi svezli,“ pobavil se nad tunou teenagerů, jak si nás pozorují, ačkoliv na nás nevidí.
„Prosím tě, jeď už raději,“ řekla jsem mu a trochu se stáhla do křesla. Amy byla celou cestu ticho, až mě to překvapilo.
„Jak si přeješ, baby,“ baby šeptl, naštvaně jsem se na něj podívala a oddychla si, že se Amy zabývala raději krásným interiérem, než tím sexy mužským. Což bylo vážně divné.

„Tak zítra a moc vám děkuji,“ řekla mu zdvořile.
„Matthew. A nemáš zač,“ řekl jí s úsměvem přes mírně stažené okýnko.

„Měj se a nezapomeň se naučit na test z dějin,“ hukla jsem na ni před Matthewa.
„Jo a ještě jednou díky,“ řekla a začala se culit. Přesněji řečeno, pak se celou cestu culila.

„Takže tebe domů?“ zeptal se mě, když vyjel.
„Když budeš tak hodný,“ řekla jsem mu tichým zamlklým hlasem.
„A nechceš se ke mně zase stavit. Hm…,“ cukl mu koutek.
„Popřemýšlím o tom,“ zalaškovala jsem.
„A odměna za odvoz by nebyla?“ zeptal se provokativně.
„Od dítěte?“ otázala jsem se.
„Sama říkáš, že jsem pedofil.“
„Nejsi, je to jen obrana proti tvým poznámkám. A je to sedm let. – Teda aspoň doufám, že nejsi,“ zamumlala jsem si poslední větu.
„Nejspíš nejsem,“ řekl velmi divně.
„No potěš,“ stáhla jsem rty a napnula obočí. Pak zastavil u jednoho chodníku v jedné prázdnější ulici za městem. Amy bydlela celkem daleko.

„Proč zastavuješ?“ zeptala jsem se ho vykuleně.
„Chci si vzít, co je moje,“ řekl a vypnul motor, zatáhl ručku.
„A co je tvoje?“ zeptala jsem se ho nechápavě, fakt jsem to hned nepochopila. Odepnul pás a mě začalo trochu svítat. Jednu ruku mi položil na stehno a druhou chytil za bradu. Ta scénka se mi líbila. Vybavila se mi včerejší noc a ty jeho rty, které byly po celém mém těle. Chtěla jsem je zase cítit. Přitáhl si mě a i se naklonil. Nechala jsem se, proč bych se také bránila. Nic v tom není. Zase ty plné, sladké rty, akorát dneska je měl trošku vysušené. Chuderky, asi se v noci moc utahali.

Začal mě líbat a já mu položila ruky na pas. Zatoužila jsem zase cítit to teplo jeho tělo, bylo to tak magické. Jo, ale nic netrvá věčně. Proč teď? Něco mě koplo do hlavy, trvalo to tak setinu vteřiny a mě to donutilo otevřít oči, kterým jsem pak nemohla uvěřit. Matthew mě líbal, jo tak tomu jsem věřila, ale ne tomu, co bylo za ním, za sklem auta, za cestou, u níž jsme parkovali. Byla to ona, ta ulice, co jsem kreslila. Odtrhla jsem Matthewa a nechápavě se na mě podíval.

„Stalo se něco?“ zeptal se mě, ale jako bych ho neslyšela. Vylezla jsem bezmyšlenkovitě na déšť a pomalým zděšenými kroky šla k té uličce. Jako by mě volala, abych tam šla. Nebyl tam stín, nebylo tam to světlo, ale bylo tam něco jiného. Leželo tam tělo, bylo rozmazané a trochu se sekalo. Vypadalo to jako nějaká grafická chyba v počítači. Vlasy už jsem měla promočené, ale já to nevnímala. Slzy mi tekly proudem a nevnímala jsem ani to bouchnutí od dveří řidiče. Jediné, čemu jsem věnovala pozornost, bylo tělo mého otce a kaluži krvi. Spadla jsem na kolena a nevydala ani hlásku.
„Stalo se něco?“ znovu se zeptal Matthew starostlivě a v klidu.
„Můj otec,“ zakoktala jsem.
„Kde?“ zeptal se a rozhlížel se.
„Ty ho nevidíš?“ zeptala jsem se. On se na mě podíval jak na blázna a pomalu zavrtěl hlavu, v gestu ne. V tu samou chvíli, jsem zakřičela nekonečnou bolestí v hlavě a ruky se za ní chytla. Matthew mě rychle objal a zděšeně se mě něco ptal, ale já nic nerozuměla. Neslyšela jsem, co říká. Ta bolest byla natolik otupující, že jsem prostě ztratila vědomí.