Delinquent and Princess - Kapitola 2. (Omluva nestačí)

Z pohledu Asuny:
Hodina konečně skončila a tak jsem běžela za Kuchinawem. Byl v jiné části budovy, takže jsem musela jít rychlím krokem, protože se po chodbách neběhá. Nevěděla jsem v jaké je třídě, proto jsem se musela všech poptat. 3.D, 3.D. Dokola jsem si to opakovala abych na to nezapomněla. Došla jsem konečně k jeho třídě. Mám už jenom 5 minut, snad to vystačí na pořádnou omluvu.
"Koukejte. Je roztomilá že? Kde se tu vzala?"
"Nevím přišla sem asi z druhé budovy." Slyšela jsem že si o mně šeptají. Asi neznají předsedkyni školní rady.
"Co potřebuješ holčičko?" Přišel ke mně jeden z těch kluků.
"Mohl by si mi prosím zavolat Kuchinawu Shoa, prosím?" Poprosila jsem ho.
"Kuchinawa Sho? Proč zrovna on?" Vyptával se.
"Něco mu dlužím. Prosím zavoláš ho?"
"Ano ano. Jenom vydržte princezno." A odešel do třídy. Slyšela jsem jenom že na Kuchinawu zavolal a to je vše. Začala jsem být nervózní, protože všichni přišli se podívat co se děje, a proč někdo jako já sem přišel za Kuchinawou Shoem.
"Ach to je otrava. Tak co mi chceš? Nemám zrovna náladu." Byl znuděný. Chápu ho asi proč. Pořádně jsem se uklonila.
"Moc se ti strašně omlouvám. Nemyslela jsem to tak. Nechtěla jsem ti říci že si..." Nedokončila jsem to, věděl o čem mluvím.
"To je už v pohodě slýchávám to často. A navíc od každého!" A křikl na ostatní a vrhl na ně rozzlobený pohled. To raději všichni nechali a běželi zpátky do tříd jakoby nic neviděli.
"Jestli je to vše tak můžeš jít." A byl na odchodu.
"Ach ještě ti chci poděkovat." Zastavila jsem ho.
"Poděkovat?" Nechápal.
"Za ten včerejšek, jak si mě zachránil od těch chlípných chlápků. Myslela jsem že bude se mnou ámen."
"Jo není za co." A odvrátil svůj pohled. Mile jsem se na něj usmála. Kluci, kteří koukali ze třídy byli mým úsměvem omámený a svalili se na zem. Kuchinawa byl taky trochu překvapená, ale bylo mu to jedno. Konec konců je to delikvent. Začalo zvonit. Trochu jsem zpanikařila, protože jsem v jiné budově a nestihnu to na hodinu.
"Tak... se zatím měj." A odešel do třídy. Všichni se ho začali vyptávat na mě, proč jsem za ním přišla. Toho to naštvalo a začal na ně řvát. Bylo to vtipný jak se u toho tváří.
"Asuna-chan, co pak děláš po zvonění tady?"
"Ah pane učiteli moc se omlouvám. Měla jsem něco přinést a nestačila jsem se vrátit zpátky." Vysvětlila jsem mu. Omluvila jsem se a šla jsem zpátky do mé budovy a do třídy.
Na hodinu jsem samozřejmě přišla pozdě. Učitel vyzvídal kde jsem byla. Bylo to poprvé co jsem přišla pozdě na hodinu. I Erika s Rui byli překvapené. Po hodině ke mně přišla Erika i Rui a vyptávaly se kde jsem byla. Řekla jsem jim, že jsem se šla omluvit Kuchinawovi. Byly trochu zaražené, ale ví co je správné. Rui se potom ke mně naklonila a začala mi šeptat do ucha: "Poslední dobou jsem pozorovala kluky ve třídě a jeden na tebe opravdu vážně zírá."
"Na mě zírá každý kluk, ale už jsem si na to zvykla."
"Ne tak jsem to nemyslela. Dívá se na tebe jiným pohledem než ostatní kluci." Stále mi šeptala do ucha.
"Jiným pohledem?"
"Jo. Takovým vážným a trochu i zamilovaným." Šeptala.
"To je blbost."
"Ne není. Podívej se schválně na něj a uvidíš. Je to Komura Kyo."
"Co?" Nemohla jsem jí to uvěřit. Podívala jsem se na něj. Jakmile se jeho oči setkali s mými tak se hned otočil. Jestli opravdu ke mně něco cítí, tak nevím. Já k němu nic necítím. I když je to velmi dobrý student. Ale stále mám navrch. Po chvilce mi začal vibrovat mobil. Podívala jsem se kdo mi píše. To je od Sakury. Co se děje? To ne. Rin opravdu přijede na prázdniny sem do Japonska. Jsem tak šťastná. Dlouho jsem se s ním neviděla.
"Rui mám dobrou zprávu."
"A jaká je?" Vyzvídala.
"Rin o prázdninách přijede. No není to super?"
"Opravdu?" Zajásala Rui. Rui a já jsme společně s Rinem vyrůstali. Ale potom se jeho rodiče stěhovali do Ameriky a musel jet s nimi. Od té doby jezdí k nám jenom na prázdniny. Už se nemohu dočkat. Ještě vydržet tři měsíce a bude tu.

Po škole jsem se rozhodla s holkama jít si někam sednou do kavárny. Ráda chodím do jedné, kde mají výborné dorty. Hovořily jsme o čemkoli. Je to zábava být s nimi. Mnohem větší než být doma. Strávit spolu dny je opravdu něco skvělého.
Když jsem se jen tak koukala ven na kolemjdoucí lidi zahlídla jsem Kuchinawu. Chtěla jsem se ho na něco zeptat.
"Holky nechám tu peníze, už půjdu." A běžela jsem za ním.
"Opravdu? Tak se měj." Zakřičely ještě na mě. Myslím že šel tudy. Ah ztratila jsem se. Kde může být. Jak jsem ho hledala, ztratila jsem se v nějaké temné uličce. Naháněla mi strach. Nikdo tu nebyl a to mě děsilo ještě víc. Snažila jsem se najít cestu ven, ale tím jsem ještě více zabloudila. Nohy se mi začali strachem třást. Ale to co přišlo potom je ještě horší.