Démonické lázně – Pramen 12 – Tunel

Hned jsem běžel do kuchyně. Dokkaebiové byli z mého ocasu unešeni a snažili se ho pořád chytit. Všem jsem se snažil nějak vysvětlit, že kvůli tomu jsem byl včera tak nesvůj. Udivilo je to, ale nijak se k tomu nevyjadřovali. Všichni jsme měli svých starostí víc než dost.
'Doufám, že z tohohle nic velikého nebude. Nechci nikomu přidělávat potíže.'
Tiše jsem myl nádobí.
'Všechno je to stejně jen moje vina. Kvůli mně tu jsou všichni v nebezpečí. Jak se jim můžu postavit? Jak s nimi vlastně můžu bezstarostně mluvit?'
„Chlapče!“
„Hm?“ Otočil jsem se na Doma.
„Ještě chvíli a vyleštíš si všechny šupiny na rukou.“ ukázal do dřezu, který byl prázdný.
„Aha. Díky.“
Utřel jsem se a dal se do utírání.
„Je nějak úplně mimo.“ zašeptal Domo Futachi.
„Máš naprostou pravdu.“ přitakala.
„Nějaký nápad, jak ho rozveselit?“ zeptal se.
Jen si smutně povzdechla a zakroutila hlavou. Otočila se k lince a vzala mrkev na ostrouhání. Zmáčkla ji, byla měkká.
„Co to … ?“
Mrkev ji olízla.
„Uááách!!“ V panice ji odhodila a všechny vlasy se jí naježily v pramenech.
Mrkev poskakovala po kuchyňské lince a smála se.
„Ten smích … “ Otočil jsem se k vyděšené Futachi. Omítka u linky se rozestoupila a vyhopsala z ní Kara.

„Karáá … kará … “
„Od kdy se karakasy umí proměňovat a měnit podle svého prostředí?!“ zavřeštěla Futachi. Vlasy se jí vzteky zkudrnatěly a houpaly se jak pružiny. Kara za mnou skákala a pořád vesele švihala jazykem.
Usmál jsem se a pak se dal do smíchu. Futachi se nemohla zlobit. Kara to udělala, aby mě rozveselila.
„Moc ti děkuji, Karo. Tobě taky, Futachi. Vám všem děkuji.“
„Hej, hej … neříkej to, jako bys měl každou chvíli zmizet.“ řekl Domo.
„Zmizet … ?“
Futachi do domovoie strčila loktem, ale svá slova už zpátky vzít nemohl. Trochu jsem posmutněl.
„Kdybych zmizel … “
„Dál už ani slovo!“ napomenula mě Futachi. „Něco takového se nikdy nestane! To nedopustíme!“
Usmál jsem se a pozoroval, jak si narovnává prameny vlasů.
„Ale kdybych přeci jen zmizel, slibte mi prosím něco.“
Přikývli.
„Neplačte pro mě. Ať se už bude dít cokoliv, neplačte pro mě. Kdybyste plakali, byl bych smutný. Je lepší si pamatovat šťastné chvíle, než ty plné smutku, ano?“
„Slibujeme, ale ty nám musíš slíbit, že jestli odejdeš, že se zase jednoho dne vrátíš.“
„Slibuji.“
Kara se dívala na mě a pak na ně a pak na mě a tak dál. Byla zmatená.
„Pojď, Karo, ukážu ti, jak to v lázních vypadá.“
Radostí skákala výš.

Na chodbě jsem jí popsal vnitřní strukturu hlavního domu. Dům sluhů už znala, a tak jsem jí ukázal skladiště. Nekomata na mě zase prskala, ale Kara ji v tom trumfla. Rychle utíkala někam se osušit. Z pramenů jsem jí nejdřív ukázal krytou část.
Byla to veliká budova vysoká jako stodola a byla plná kádí v malých místnostech oddělených bambusovými stěnami. Ke každé kádi byl přístup ze strany stěn. Celkem jich tu bylo osm.
„Tady se většinou koupají bahenní bůžci, bo***é a strážní duchové. Zbaví se zde nejhoršího bláta a až pak mohou do nekrytých lázní. Samozřejmě se tu dá koupat a relaxovat, tak jako v normálních lázních.“
Deštníkový démon se rozhlížel všude okolo. Pořád vyplazoval jazyk, poskakoval, hihňal se a zkoumal. Zpovzdálí jsem ho sledoval a usmíval se. Ohlédl jsem se na svůj nezvykle klidný ocas, skoro znázorňoval moji skleslou náladu.
'Draci se určitě začnou lorda ptát na nepříjemné otázky. Co můžu udělat?'
Nemohl jsem nejspíš udělat nic. Zbabral jsem, co jsem mohl.
'Všechny jsem zradil … '
Jejich důvěru jsem si vůbec nezasluhoval. Povzdechl jsem si a rychle nasadil úsměv, protože se ke mně Kara otočila a přihopsala.
„Káá~ …“

Pohladil jsem ji po washi papíru. Tiše zakňučela.
'Teď můžu jen doufat, že se nic špatného nestane.'
Rozhlédl jsem se kolem a něco jsem zahlédl. To něco stálo v rohu místnosti. Přišel jsem k tomu blíž a zjistil jsem, že je to pneumatika z traktoru.
„Jak to tu někdo mohl zapomenout?“ Vzal jsem ji do rukou a táhl ji ven. Nešlo to zrovna rychle, potvora se nechala táhnout. Kara okolo mě poskakovala a vesele švitořila. Snažila se i do pneumatiky strkat a pomáhat mi. Smál jsem se jí, protože jakmile do ní strčila špičkou, odrazila se zpátky. Čertila se, mračila, prskala a švihala jazykem.
Konečně jsem ji dotáhl k černé díře.
'Hmm … jsem si jistý, že jsem z ní slyšel hlas.'
„Karo!“ napomenul jsem ji, když se přiblížila příliš blízko. Cukla sebou a odskákala dál. Vlezl jsem si na všechny čtyři a opatrně se do díry podíval. Měsíční světlo sahalo jen několik centimetrů pod úroveň díry. Ještě víc jsem se přikrčil a zíral do tmy.
'Nezdálo se mi to nakonec? Možná mám něco s hlavou.'
Přemýšlel jsem.
'S Grooslangem si jsem naprosto jistý! Slyšel jsem jeho hlas, ale … '
Vážně mi to nedávalo smysl.
… jídlo …

Cukl jsem sebou a odskočil od díry.
'Slyšel jsem to!'
Kara začala prskat a švihat jazykem. Rozevírala se a zase stahovala. Přikrčila se.
Dech se mi zrychlil a srážel do páry. Podzim už byl velmi blízko a noci se stávaly chladnějšími.
Z díry nejednou vyletělo něco bílého a dlouhého. Trefilo mě to do kotníku.
„Co to je … ?!“ Spadl jsem na zem.
Zatínal jsem drápy do hlíny, ale stahovalo mě to dolů. Kara mi okolo ruky obvázala jazyk a táhla. Nepomáhalo to.
„Karó! Běž za lordem Yongem!“
Víc mě sevřela.
„Běž!“
Pustila mě.
„Kara! Karááá!“ Rychle mířila k lázním.
Zasekl jsem drápy do kamene, ale nepomáhalo to. Levou rukou jsem se chytil pneumatiky ve snaze se líp udržet. Bílé lepivé vlákno se však napínalo a nepovolovalo.
'Sakra!'

Najednou sebou vlákno škublo.
„Uáááh!“ křičel jsem, jak mě to zatáhlo do díry i s pneumatikou. Během vteřiny mě obklopila absolutní tma. Všechny vnitřnosti se mi sevřely. Na noze jsem přestal cítit tah a můj pád se zvolnil. Začínal jsem se vznášet. Nic jsem neviděl, ale pořád jsem měl cit. Posunul jsem pneumatiku pod sebe, aby mě mohla trochu chránit.
Drclo to a zhouplo se to.
'Přistál … jsem?'
Snažil jsem se okolo sebe něco rozeznat. Sáhl jsem rukou za sebe a nahmatal jsem hrubý kámen. Zkusil jsem do něj zatnout drápy a zatáhnout. Kámen držel.
'Výborně, tohle by mohlo vyjít.'
Položil jsem pneumatiku a několikrát to se mnou zase zhouplo.
'Na čem to vlastně stojím?'
Hmatal jsem kolem pneumatiky, dokud jsem to nenašel. Bylo to lepivé a nechtělo mě to pustit.
'Lepivé … bílé … snad to … snad to není pavučina!?!'
Podivné tlumené zachrčení mi odpovědělo.
'A ještě tu je architekt!'

Prudce jsem se rozhlídl a rozhoupal síť.
'M-Musím se uklidnit! Když se budu moc hýbat, tak mě najde.'
Napínal jsem uši do vytahání. Neslyšel jsem jediný zvuk, pokud nepočítám svoje divoce bijící srdce.
'Sakra! Sakra!'
Ve tmě se rozzářilo osm rudých světel a přímo přede mnou.
„Panikařit či nepanikařit, to je to, oč tu šílí.“
Tma okolo nás se na chvíli rozestoupila a já uviděl obrovského černého pavouka. Z kusadel mu odkapával jed.
… mňam …
Zařval jsem a snažil se utéct. Nohou jsem však sklouzl do pavučiny a zapletl jsem se. Pavouk se vrhl dopředu.
„Áááááááh!!“

***

Kara se řítila do hlavní budovy. Otevíráním dveří se neobtěžovala a prorážela je špičkou.
„Karáá!“ Vletěla lordovi do pokoje a byla u něj dřív, než stačily kusy papíru z fusumy spadnout na zem.
„Co se děje … ?!“ Na dokumentu udělal parádní kaňku.
Divoce okolo něj skákala a strkala do něj.
„Ka-ka-kará!! Kasu! Su! Su!“
„Nerozumím ti ani slova!“ prudce se postavil a snažil se vymanit z jejího sevření. Deštník odskočil, zamračil se a začal sekat do podlahy. Když se usadil prach, lord uviděl znaky; ボーイ.
„To je … japonsky kluk.“ Podíval se na Karu.
„Co se mi tím sna …“ Cukl sebou.
„Chlapci se něco stalo?!“
„Ka!“
„Kde je?! Veď mě!“
Přikývla a hopsala ven.
„Bratře, co se děje?“ zavolal Ranghu s Raghem v patách, když lord rozrazil dveře svého pokoje.
„Ten kluk zas v něčem lítá!“ houkl přes rameno. Kara ho vedla ke krytým lázním.
'Snad ne ten tunel?!' Lord přidal do kroku.
Kara se na bezpečnou vzdálenost od tunelu zastavila.
„Co se tu stalo?“

Kara si lehla na zem, vyplázla jazyk, ovinula ho kolem kotníku a začala sebou plácat jako ryba.
„Ka-kasa!“
Vyskočila, obvázala jazyk okolo pomyslného bodu a začala táhnout. Během chvilky se znovu válela na zemi a plácala sebou ještě divočeji. Svým vlastním jazykem popisovala mé zmizení.
Lord ji celou tu dobu zmateně a unaveně pozoroval.
„Kankoku de, kudasai. … V korejštině, prosím.“
„Myslím, že se nám snaží ukázat, co se stalo.“ nadhodil Raghu.
„Ah.“ odvětil lord.
„Ta díra … nevede snad do Yomi-no-Kun?“ zeptalo se první dvojče.
„Podle toho, co víme, tak ano.“ odpověděl Ranghu.
Lord sevřel pěsti.
„Ani na to, brácho, nemysli.“ řekla dvojčata naráz.
„A k čemu tady pak budu.“ zavrčel.
„Můžeš tu na něj počkat.“
„Bráška má pravdu, však on vyleze, nebylo by to poprvé, co nás překvapí.“
Yong jen přikývl a nespouštěl z díry oči. Kara smutně vzdechla.
'Pokud je to vůbec možné.'

***

Mladý kněz klečel ve veliké místnosti. Naproti němu byla vyvýšená část místnosti plně zakrytá slaměnými roletami, které dovolovaly jen částečnou průhlednost. Okolo místnosti stály sloupy a před nimi na bílých polštářích seděli mniši ve světle oranžových rouchách. Seděli tiše a jen sem tam se mihl šepot.
Vepředu po jeho levici seděli čtyři kněží různých fyzických proporcí. Mračili se na něj.
„Doufám, že máš pro svůj náhlý příchod dobré důvody, Samueli!“ řekl ten podsaditý.
„Víc než rok jsi nám nepodal žádné zprávy.“ doplnil ten hubený.
Mladý kněz nesoucí jméno Samuel se ani nepohnul. Čtyři kněží si něco brblali pod vousy. Najednou všichni zpozorněli, protože se za clonou objevila drobná postava neurčitého pohlaví. Sedla si na připravený polštářek uprostřed podlahy. Chvilku bylo ticho a pak promluvila klidným hlasem:
„Vítám tě, Samueli.“
„Vrátil jsem se, mistře Ning Qiang Chu.“
„ … Jak se opovažuje mluvit, jako by podával pravidelná hlášení. … Ten kluk se mi nelíbí. … Nevychovaný spratek. … Vůbec se neumí chovat. … Neprokazuje úctu.“ Shromážděnými mnichy se nesly různé stížnosti.
„To, že jsi přišel, musí znamenat, že jsi dosáhl svého cíle.“
„Ne, své pomsty jsem se nedočkal, avšak ona již není na tomto světě.“ odpověděl klidně.
„ … Konečně mu třeba spadne hřebínek. … Tak to není 'pan dokonalý'? … To mě překvapuje. … “

„Co zabránilo tvé pomstě?“
„Jeho krev … přežila.“
Davem zašumělo zděšení i tlumený křik.
„To není možné, je to už více než sedm tisíc let!“
„Naši předci se snažili jeho krev kompletně vymýtit! Není možné, aby nějaké dítě přežilo!“
„Tato zpráva … “ promluvila postava „… je velmi zneklidňující. Předpokládám, že pro své tvrzení máš nějaký důkaz.“
Samuel se uklonil, sáhl do vnitřní kapsy bílé tuniky a vytáhl bambusový výhonek. Položil ho před sebe na zem.
„ … To je! … Neuvěřitelné! … To nemůže být pravda! … Takže jeho krev přežila? … Jak je to možné? … “
Bambusový výhonek byl zbarvený do rudě červené.
„Ale mistře Ning Qiangu, všechny děti, které v té době mohly nésti jeho krev, byly zabity!“
„Naši předci se snažili jeho krev vymýtit. Je však možné, že se „ON“ uchýlil ke triku, který oklamal jejich oči.“
V hale na chvilku zavládlo ticho.
„Ale vždyť od vítězství nad „ním“ uplynulo již sedm tisíc let. Není možné, aby se linie kteréhokoliv rodu mohla tak dlouho udržet!“ namítal tlustý kněz.
„Je pravda, že je to pro člověka velmi dlouhý čas, avšak nesmíme zapomenout na to, kdo je naším nepřítelem. Pokud je démon pouze zapečetěn a nezabit, hrozba jeho oživení bude přetrvávat století.“

„Ale … “
„Je to „jeho“ krev.“
Po těch slovech nastalo v místnosti další ticho.
„Je pravda, že rudý bambus je jeho znamení, není to však plně směrodatné. V minulosti nastaly případy, kdy se démoni za „něj“ pokoušeli vydávat.“ Nadhodil středně stavěný kněz mezi tím tlustým a hubeným.
„Souhlasím, proto je nutné shromáždit více informací.“ Postava hlavou pokynula Samuelovi.
„Když se jeho krev probudila, cítil jsem energii, která se podobala té démonické, ale zároveň jí nebyla.“ řekl Samuel.
„Kde jsi ji ucítil?“
„Když jsem navštívil horu Zelený obr v jižní Korei.“
„ … jižní Korea? … Nemožné! … O takovém místě jsem nikdy neslyšel. … Je to pravda?“
„Podle krátké doby trvání výbuchu a nepříliš vysoké hladiny energie se jeho krev ještě plně neprobudila. Je možné, že znovu usnula. Probuzení mohlo vzniknout na základě podnětu od instinktu přežít.“ řekl Samuel.
„K tomu místu však bude jistě přilákáno mnoho démonů.“
„To si nemyslím. Dědic se nachomýtl k mému boji s hydrou a byl též napaden. Jeho energie tedy byla uvězněná pod mojí bariérou. Po boji jsem však byl příliš unaven a ztratil se mi z očí. Věřil jsem, že je moudřejší tuto událost nahlásit, než se pouštět do nejistého boje.“
„Udělal jsi dobře, Samueli.“
Chvilku bylo ticho.
„Vzkažte členům řádu Chúndu, ať se připraví na možný střet. Zatím budeme danou oblast pozorovat. Pokud se prokáže, že se skutečně jedná o jeho dědice, musí vrchní kněží poslat zprávu o dané situaci. Na základě zpráv pak připravíme konečnou podobu útoku. Každá skupina bude cestovat po pěti lidech.“
Postava kývla hlavou a tím všechny propustila.
„Samueli, ty tu ještě zůstaň.“
Mladík se znovu posadil. Čtyři kněží si zase něco mumlali.

Místnost se brzo vyklidila.
„Vyrostl jsi, Samueli.“ Postava pozorovala jeho nehybnou tvář. „Připadá mi to, jako by to bylo včera, co tě sem k nám tvůj starý mistr přivedl.“
„Velmi dobře si ten den pamatuji. Tehdy mi bylo deset let a u mistra jsem byl zhruba dva roky. Přivedl mě sem, abych rozvíjel své duševní nadání. On sám mě již ničemu naučit nemohl.“
„Byl to veliký muž a jeho ztráta ranila celý náš řád. Jistě je na tebe velmi pyšný. Jsi jeho synem.“
„Nemám právo na to být jeho synem. V boji s hydrou jsem si vedl velmi špatně, nebýt jeho … “ odmlčel se.
„Pokračuj. Mně to říct můžeš.“
„Nebýt dědice jeho krve, zemřel bych.“
„Dědic jeho krve ti pomohl? Prosím, pokračuj.“
„Když jsem byl na pokraji smrti, jeho krev se probudila. Pořád tomu nemohu věřit. Všechno to bylo jako bláznivý sen.“ Ruce se mu třásly. „Opíral jsem se o strom a hydra se bavila mým mučením. Najednou jsem uslyšel chlapcův hlas, křičel 'Ne!'.
Do okolí se náhle uvolnila obrovská energie. Napnul jsem všechny své síly, abych udržel bariéru. Kdyby povolila, nedokázal bych démonům z hory uniknout. V té době tam byli přítomni ještě dva draci a byla to i instinktivní reakce.
… … Jeho tělo … rudě zářilo. Energie okolo něj proudila jako vítr. Nedokázal jsem se pohnout. Jen jsem se mohl dívat. Byl jsem vyděšený a přitom jsem tu sílu obdivoval. Bylo to tak krásné, fascinující, nikdy jsem nic takového neviděl.“ Znovu se roztřásl.
„Jeho tvář se změnila, byla to tvář jeho krve.“ Svinul se do klubíčka.
„Prosím, pokračuj.“

Přikývl a pokusil se zvednout, ale nemohl se toho třesu zbavit.
„Jeho vlasy se mu naježily do dlouhých pramenů. Vzpomínám si, že mi tím připomněl dikobraza.“ Uchechtl se. „Je hloupé na něco takového myslet, ale prostě mě to napadlo. Nejděsivější na něm byla jeho tvář. Nikdy jsem neviděl tak kruté oči.“
Několikrát se nadechl a vydechl.
„Náhlý vzrůst energie opadl a on tam stál. Měl bílou tvář a po jejích stranách tygří pruhy. Začátek vlasů měl bílý a pak se vlasy měnily na červené a černé pruhy. Avšak to, že je dědicem jeho krve, jsem nepoznal podle toho.“
„Bambusový výhonek.“
„Ano, v jeho rukou se změnil na zbraň podobné Guan Dao. Hlavní čepel vypadala jako měsíční srp. Menší čepel byla umístěna u kořene hlavní čepele, byla zahnutá a v protisměru vůči hlavní čepeli. Těsně pod čepelí byl uvázán dlouhý hedvábný šál karmínově červené barvy.“
„Krvavý půlměsíc Chi no Gensetsu.“ řekla vyrovnaně postava.
„Ano, není o tom pochyb.“
„Avšak … musí zde být důvod, proč toto říkáš jen mně.“
„Když dědic zabil hydru … myslel jsem si, že je po mně. Nedokázal jsem se postavit ani pohnout. Pomalu ke mně přišel a těžce oddechoval. Nejspíš to byla jeho první proměna. Těsně přede mnou se se zastavil a řekl, 'Je … je mi to líto … vzal jsem ti tvoji pomstu.' Na tváři měl milý úsměv. On … On byl rád, že žiji. Nedokázal jsem to pochopit. Chtěl jsem něco říct, ale mé tělo selhalo a já upadl do bezvědomí.
Když jsem se probral, ležel jsem v posteli a on mi dával jídlo. Ošetřil mé rány a pak si se mnou začal povídat.

Ten člověk, který zdědil jeho krev, je pod kouzlem vládce hory. Z nějakého důvodu mu ten démon změnil tělo na tělo démona a přiměl ho pro něj pracovat v lázních, které se na hoře nacházejí.“
„Lázně?“
„Ano, jsou to horké prameny, kam chodí démoni z celého světa. Hora je obklopena bariérou pěti základů světa. Démonická energie je tedy na jejím území potlačována, to však neplatí pro duševní energii lidí. Vzhledem k tomu, že jejich energie je potlačována a zákonu, který zakazuje zabít člověka, pokud se na území hory dostane, je chrání před průzkumem kněží.“
„Souhlasím, pokud kněží necítí z daného místa démonickou energii, nemají důvod ho zkoumat.“
„Udělal jsi dobré rozhodnutí. Kdyby ses s ním ve svém stavu rozhodl bojovat, mohl jsi jeho krev znovu probudit a napáchat tím více škody.“
„Cestou sem jsem přemýšlel, jaké kroky bychom měli podniknout. Nejlepší mi přišlo chlapce pozorovat, najít vhodný okamžik a co nejopatrněji ho zabít, aniž by se jeho krev probudila.“
„Zdá se, že třebaže se „jeho“ krev probudila, nezakalila chlapci dobré srdce.“
„Ano, i mě to napadlo a přineslo na mysl mnoho pochybností. Avšak je jen otázkou času, kdy se to stane. Nemůžeme se slitovat nad jedním životem, když jich je v sázce tolik.“
„Ano, to ano.“

***

Seok Jin Kwan sledoval šum kasína pod sebou. Po té zvláštní nehodě neběželo jen dva dny a stalo se přesně to, co lord Yong řekl, nedošlo k žádným ztrátám.
'Jak to udělal?' ptal se sám sebe.
'Své zvědy mám v širokém okolí Jižní Koreje. Neangažuje se v politice, umění ani showbyznysu. Hmm? Ten chlapík je jedna veliká záhada. Docela rád bych s ním navázal … přátelské kontakty.'
Přešel ke stolu a stiskl tlačítko ukryté pod deskou. Během chvilky přišel muž v černém obleku.
„Zvonil jste, pane?“
„Ano, chci, aby bylo město dvacet čtyři hodin monitorováno a chci soupis míst, kam chodí Hwan Young Han. Jeho fotku rozdej všem mužům. Jakmile chlapce spatří, chci aby ho sem přivedli. Ať nepoužívají násilí, ale slov.“
Muž se uklonil a odešel vykonat příkazy.
Šéf si zapálil cigaretu a vyfoukl dým.
„Lord … drak … “

***

„To stačí, jdu dolů!“ rozkřičel se lord Yong a dvojčata měla co dělat, aby ho udržela.
„Neblázni, nikdy se nevrátíš!“
„Jaký smysl tu tedy má čekat?!“ Lord cítil nekontrolovatelný vztek a hořkost.
'Proč jsem sakra tak naštvaný? Co to se mnou v poslední době je?!'
Zatnul pěsti tak silně, až si nehty propíchl kůži a začal krvácet.
„Ach … konečně.“ zafuněl jsem, když jsem se objevil na okraji tunelu. Párkrát jsem se nadechl a vydechl a podíval se nad sebe. Lord i dvojčata se na mě dívali s naprosto nechápavými výrazy.
„Já vím, zase jsem to zvoral.“ Kompletně jsem vylezl.
„Jak … “ Začal lord, ale na víc se nezmohl, protože ho Kara předběhla a začala mě zuřivě olizovat.
„No tak, Karo, přestaň!“ Smál jsem se a sotva se dokázal bránit jejímu mrštnému jazyku.
„Jak ses tam dostal? Moc dobře víš, jak je to nebezpečné!“ řekl lord třesoucím hlasem.
Vycítil jsem několik rozporuplných emocí – vztek i úleva.
„V krytých lázní jsem našel pneumatiku od traktoru, tak jsem ji sem šel vyhodit tak jako vždycky. Když jsem sem minule odvážel odpad, tak jsem měl pocit, že tu slyším hlas. Tak jsem se nad díru nahnul, ale jen trochu. Ležel jsem prakticky na zemi.
Najednou jsem ten hlas uslyšel. Vyděšeně jsem vyskočil na nohy a pak mě něco lepkavého chytilo kolem kotníku. Jednou rukou jsem se chytil za pneumatiku, ale stejně mě to stáhlo. Dole jsem přistál na něco měkkého a houpavého. Snažil jsme se nepanikařit a zhodnotit svoje možnosti. Brzo mi však došlo, že je to obrovská pavučina i s domácím.“
„Cože?!“ Všichni se na mě zadívali.

„Jsi si tím jistý?“ zeptal se mě Ranghu.
„Co je na tom tak divného, mistře Ranghu?“
„Je to malý vchod do Yomi-no-Kun, neboli světa Yomi. Je to místo, kde končí mrtví démoni. Jakmile tam jednou skončíš, nikdy se do světa živých nevrátíš. Není možné, aby v tunelu cokoliv žilo!“ vysvětlil mi lord Yong.
„Výjimka potvrzuje pravidlo.“ Zvedly se mi vlasy a z nich vykoukla malá černá hlavička s dvěma velikýma červenýma očima.
„Ňňrn … ňin … “
„Co … to je?!“ zeptal se lord a začala mu modrat tvář.
„To je Geomi, pojmenoval jsem ji tak.“
Hlava se víc zvedla a nakonec vykouklo i osm nohou a veliký chlupatý zadek. Byl to černý pavouk o velikosti novorozeného dítěte. Možná o trošku větší. Teď už couvala i dvojčata. Kara se mračila, přikrčila se a švihla jí ocasem do zadečku.
„Suu … suuuuu … !“
Geomi spadla na záda a začala brečet.
„Karo!“ okřikl jsem ji a ta se hned zmenšila a nasadila smutné očičko.
„Co to má znamenat?! Tohle nesmíš dělat!“
„Kara! Ra ka raka kakasu!“
„Stáhla mě omylem, chtěla pneumatiku.“ Vzal jsem si ji na klín a hladil po hlavičce. Pomalu otevírala a zavírala kusadla. Začala slintat a něco mi skáplo na nohu.
„Uaargh!“

Vzal jsem ji do rukou, držel ji dál od těla a snažil jsem se ránu na koleni foukat. Kouřilo se mi z něj a látka kalhot byla v poloměru pěti centimetrů úplně sežrána. Šupiny ztratily jen trochu barvu a pálily.
„Fůů fůůů!“ Ránu jsem si foukal.
„Ta mrňavá … !“ Lord napřáhl ruku, jako by ji chtěl rozseknout v půli. Sekl, rychle jsem uhnul.
„Lorde!“
„Nehýbej se!“
„Tohle nemůžete!“
„A proč bych jako neměl?“
Lord sekal a já okolo něj tančil.
„Geomi vůbec nic neprovedla, už jsem říkal, že mě chytila omylem!“
„A co tedy chtěla!“ Lord se zastavil a oddechoval.
Rychle jsem Geomi položil na zem, protože se jí udělalo špatně a pozvracela se. Pro její zvratky nebylo třeba dělat díru, sama si ji vyleptala.
„Odporný!“
„Má trochu agresivnější žaludeční šťávy, to je toho!“ řekl jsem naštvaně. „Chtěla pneumatiku, ne mě!“
„A proč ji chtěla?“ Raghu se rychle zeptal, než se mohl lord začít víc rozčilovat.
„K jídlu.“ řekl jsem, jako by to bylo přirozené.
„K jídlu?! … Káara!?“ zeptali se všichni, jako by to pozbývalo smysl.
„Geomi má ráda žvýkavé, že jo?“ Usmál jsem se a pohladil ji po tělíčku.
„Ňňnn … “
Vzal jsem ji do náručí. Složila nožičky a nechala se hladit. Přivřela oči a usnula.
„Není roztomilá?“
Nikdo se k odpovědi neměl.

„Takže … tenhle démon žil v tunelu?“ zeptal se Ranghu nejistě.
„Hm, má tam velikou pavučinu, kam si chytá jídlo.“
Lord se ohlédl na dvojčata.
„No … průchod je to dost malý … tah tedy nemusí být tak veliký … teoreticky vzato by šlo se z něj dostat … “ řekl Rahgu a Ranghu ho doplňoval. Ani oni neměli jistotu, ale něco na tom vysvětlení bylo a já i Geomi jsme byli důkazem.
Lord si povzdechl.
„Tak co s tím chceš dělat?“ zeptal se lord Yong.
„Není to to, ale ona. Je holka.“ řekl jsem pohoršeně.
Drak zaskřípal zuby.
„Co s ní chceš dělat?“
„Chci se o ni starat. Tak jako se chci starat o Karu. Jsem si jistý, že i Geomi bude dobrým pomocníkem. Prosím, dejte jí šanci.“
Lord se netvářil zrovna nadšeně. Cítil jsem, že je mu Geomi odporná.
„Dobře, zkusit to můžeme.“
Tiše jsem se uklonil.

***

Jediný problém byl s Futachi. Ta pavouky nenáviděla z celé své démonické podstaty.
„Futachi.“ zkusil jsem opatrně, když něco hledala ve spíži.
„O co jde? Nemám zrovna moc času, ti draci jsou strašní nenažranci.“
V kuchyni pomáhal s vařením teď každý dokkaebi, dokonce i domovoi.
„Co bys řekla na to, kdybys mohla mít malou pomocnici?“
Celá rozzářená se na mě obrátila.
„To by bylo fantastické!“
Okolo mě prošel hnědý démonek a nesl plné vědro vody. Jiný přinesl prázdné a postavil ho pod Drákulu Pátého, který loupal cibuli.
'Zase s Futachi laškoval.'
„No, ale je tu malý problém. Možná i velký.“ Nevěděl jsem, jak jí to říct.
„Nechoď kolem horké kaše a mluv už!“ napomenula mě na oko.
„No, ona je to Joroogomo.“
„Aha, takže ona je pavou … “ její úsměv velmi rychle zbledl a teplota v kuchyni klesla hluboko pod bod absolutní nuly.
„Je to ještě dítě a je moc roztomilá. Určitě bude šikovná.“
Futachi se na mě s vrzáním a trhavým pohybem otočila. V očích jí plál oheň a vlasy se vlnily jako hadi.

„Jaký démon?!“ zeptala se mě hlasem, při kterém tuhla krev v žilách.
„Ža-ža-ža-ža … “ koktal jsem.
Pomalu se ke mně blížila a zastavila se tři kroky daleko. Naše oči zaznamenaly lehký pohyb. Otočili jsme se za ním a já tušil to nejhorší. Geomi se probudila a už lozila všude kolem. Zavoněla jí čerstvě uvařená rýže a už se jí ládovala. Všimla si nás. Přivřela radostí oči, zahýbala kusadly a udělala své „Ňň“. Pohledem jsem sklouzl k Futachi, její pohled se nezměnil, ale z úst jí začala téct pěna.
Nahnula se dozadu a spadla. Tělo sebou škubalo.
„Futachi!“ zařval jsem na celou horu a už ji rychle táhl do domu sluhů.
Role kuchařky jsem se ujal já a Sunbae ji ošetřoval. Sice jsem občas v kuchyni pomáhal, ale až teď jsem pochopil, kolik práce má na starosti.
Po hodině se Futachi probudila.
„Ach, co to dělám?“ zvedla se. Sunbae zrovna odešel vyměnit vodu na namáčení obkladů.
„Už vím, muselo se mi zdát, že vidím velikého odporného pavouka. Jsem to ale popleta.“ Rozesmála se. Podívala se na klín, protože na něm cítila váhu.
„Žádný veliký, černý, chlupatý pavouk … není … “ Znovu sebou švihla.
„Ň?“ Joroogomi naklonila hlavu a mrkla. Slezla jí z nohou a přešla k hlavě. Strkala do ní, ale Futachi se neprobudila.
„Ňňň … “ Měla slzy na krajíčku a smutně odešla. Když se v chodbě objevil Sunbae, rychle se tiskl ke stěně, když okolo něj procházela.

***

Lord zrovna také neprožíval šťastné chvilky. Hnědý drak, který pocházel z Anglie, se domáhal vysvětlení.
„Co má ta bariéra v lese znamenat?! To je vám fuk, co se vašim hostům děje?!“ Opíral se rukama o stůl a nakláněl se dopředu.
Lord se vše snažil tiše snášet a nedat na sobě nic znát.
„Chápu vaše rozčílení a samozřejmě vám poskytnu vysvětlení.“
„Vrr … to doufejte!“ Sedl si.
„Hydra byla zabita neznámým knězem.“
„Cože?! To má být vtip?!“
„Obávám se, že ne. Její mrtvola byla nalezena právě v místě bariéry. Z bezpečnostních důvodů jsme ji vytvořili. Pach krve a pozůstatky energie by mohly přilákat divoké démony. Jistě víte, že divocí démoni nemají příliš inteligence ani osobnosti. Pokud by se zde objevil větší houf, mohlo by dojít k přilákání dalších mnichů, kněží i exorcistů.“
„A víte, kdo to byl?“
„Proto jsem řekl, že to byl neznámý kněz. Její ostatky jsme našli teprve včera. Domníváme se, že k její smrti došlo ještě den předem. Na místě jsme zajistili stopy drápů. Některé patří hydře a další očividně silnému Shikigamimu. Navíc byly nalezeny i zbytky ofud, které posloužily k vytvoření bariéry, která prostor od okolí oddělila.“
„Chcete říct, že si nikdo ničeho nevšiml?“ vztekal se hnědý drak.
„Obávám se, že ne. Bariéra vytvořila uzavřený svět, který nic do okolí nepropouští.“
„Toho výboje energie jste si nevšiml?“

„Ano, všiml, ale nepřikládal jsem mu žádnou důležitost.“
„Říkal jste, že kněz použil shikigami, proč ta energie měla démonický charakter? Pokud vím, Hydra neuměla démonickou energii používat.“ Přivřel oči, jak lorda z něčeho podezíral.
„Souhlasím, i mě to zarazilo. Vzhledem ke krátkosti impulzu, jsem si však myslel, že se mi to jen zdálo. Pokud však tato energie byla skutečná, musela patřit démonovi.“
„Takže?“ Byl velmi podezíravý.
„Slyšel jsem, že démoni mohou být kněžími svázáni a přinuceni poslouchat jejich rozkazy. Je velmi pravděpodobné, že se o takového kněze jedná, když dokáže vytvořit tak silnou bariéru.“
„Když je tak silný, proč skrz bariéru unikla ta energie?“ Založil si ruce.
„Únava, zranění, démonova vzpurnost, důvodů je několik.“
„Chci to místo vidět! To snad není proti zákonům této hory.“
Lord přikývl.
„Sunbae!“ Dveře se za chvilku otevřely a objevila se v nich kappa.
„Volal jste, můj lorde?“
„Zavolej mého bratra Ragha, ať doprovodí vévodu Richarda Sedmnáctého na místo vraždy a ať se mu pokusí ve všem vyhovět.“
Kappa se uklonila. Richard se bez jakéhokoliv rozloučení zvedl a odešel. Když se dveře zavřely, lord si úlevně vydechl.
'Za tohle mi, chlapče, zaplatíš!' Natáhl se na zem. 'No, ale šlo to líp, než jsem čekal. Snad to tam dvojčata dobře vyčistila.'

Démoni:
Joroogomo (Japonsko)

Použité pojmy
Shikigami – Je typ ducha, který se podobá západnímu familiarovi. Tito duchové můžou mít různou podobu a lze je vyvolat pomocí papírové figurky (nejčastěji v podobě panáčka) s vepsaným jménem shikigamiho nebo kouzelných slov. Dokážou pro onmyojiho vykonávat různé příkazy. Nejslavnějším onmyojinem je Abe no Seimej, který dokázal ovládat Dvanáct nebeských generálů.
Onmyoji – Kněží praktikující Onmyodo, mix přírodních věd a okultismu. Je založeno na čínské filozofii Wu Xing a jinu a jangu, která se do Japonska dostala začátkem šestého století a pak se stalo součástí věštění. Tyto praktiky byly později ovlivněny taoismem, budhismem a šintoismem. K ukončení současné podoby tohoto věštění došlo v pozdí části sedmého století. Původně byl dohled prováděn císařskou vládou a později tato povinnost přešla na rod Tsuchimikado, a to až do poloviny devatenáctého století. V této době bylo také umění zakázáno pro svoji pověrčivost.
Yomi-no-Kun - „Země Yomi“. Je druh podsvětí, kde východ hlídají strašní tvorové. V šintoismu je to místo, kam odcházejí mrtví a bez ohledu na spáchané hříchy hnijí. Pokud se někdo nají v srdci země Yomi, nebude se pak už moc navrátit do světa živých. Podobá se peklu nebo řeckému podsvětí. V jedné šintoistické legendě se do světa Yomi odebrala Izanami po své smrti. Izanagi ji následoval a když se vrátil na zem, umyl se a dal zrodu Amaterase, Susanooovi a Tsukuyomi. Podle tradic se vstup do světa Yomi nachází provincii Izumo a byl zablokován velikým kamanem (Chibiki-no-Iwa 千引の岩), který tam položil Izanagi. Tomuto světu vládne Izanami no Mikoto (Yomotsu-Ōkami 黄泉大神).