DEMONS AND ANGELS: 7.DÍL

„Co- co-ž-e?“ Zakoktala znovu, myslela si, že je to archanděl Michael, protože jediný z andělů, kdo má ohnivý meč je právě on, ale to s otcem…?
„Zvedni svůj meč.“ Oznámil ji a stále na ni hleděl. Kápi měl stále nasazenou.
„Jak…“ nedořekla.
„Zvedni svůj meč,“ řekl znovu klidným hlasem. Tak udělala.
Přišel k ní blíž a jedním lehkým úderem, který byl v podstatě rychlejší, než mrknutí oka, se dva meče střetly. Vynořilo se obří, jakoby energetická, růžová, oslepující, koule, která se zvětšovala po místnosti, jejíž světlo sláblo. Pírka se rozzářila a Ariel pocítila, silné teplo u srdce. Sevřel se ji žaludek, oči pevně zavřené se slzami na řasách v silném objetí svého otce.

„Odpusť mi mé dítě, nikdy jsme tě nechtěli vystavit takovému nebezpečí. Odpusť, že jsem tu pro tebe nebyl. Byla to dohoda, která byla porušena.“ Omlouval se velmi mladý muž. Na pohled mohl mít nanejvýš třicet let. Vlasy měl platinové blond, jako při tréninku Ariel, až na to že místy byli šedé lesklé vlasy, nepůsobili staře, ba naopak, vypadali úchvatně, jako a zdůrazňovali jeho plné lícní kosti. Vedly až do půl zad v mírných vlnovkách. Oči měl smaragdově zelené s výrazným černým lemováním a malými šedými flíčky, skoro nepostřehnutelnými. Jenže Ariel si ho bedlivě prohlížela. Už na sobě neměl žádný plášť, nýbrž lehký, volný oděv v béžových barvách a červeném opasku. Na nohách měl páskované sandály v písečných odstínech.
„Ale jak je možné, že zrovna ty?“ Úplně se od něj odtrhla a udělala ještě navíc několik kroků zpět. Spojení mečů jí ukázalo hřejivé pocity rodiny, jako by snad cítila i objetí matky.
„Pojď, posaďme se,“ řekl a ukázal rukou na kamennou podlahu. Jakoby se se objevila mlha a rychlosti světla byli na úplně jiném místě.
„Toto místo jsme, si tady v Ráji, vymysleli s tvou matkou. Bylo to místo, které mělo jednoduchý požadavek. Nikdo kromě nás sem myšlenka nemohla zvést. Teda až teď ty, …nedostal by ses sem ani Samotný…“ nedořekl.

Objevili se na bílé lavičce, pod velkou vrbou, jejichž konečky větví se zlehoučka dotýkali hladiny vody plné barevného listí a malých oranžových rybek. Hned u břehu bylo několik labutí, na větvích mohutných stromů si prozpěvovali ptáčci, poskakovaly veverky, či nějaký zajíček pod stromy si zaskákal. Obloha byla jasně modrá s nafoukanými mráčky, které byly lehce narůžovělé. Hned za nimi byl otevřený mramorový oltář, s mísou ohně uprostřed. Po míse a sloupců byly vyryty znaky a hned podél stříšky se táhl plazivý keř růží. Tráva voněla, voda mírně šuměla, vítr jemně vál a k tomu zpěv zvěře uklidňoval duši.
„Ach, já ji tak miloval...“ Zasténal si Michalem pro sebe, když si všiml, že ho Ariel slyšela, dodal. „…- jsi ji tak podobná.“ Díval se na svou dceru pravým otcovským, hrdým pohledem.
„To je zakázána i láska? Já že jenom děti?“ Zeptala se dívka bedlivě sledující svého otce.
„Co myslíš?“ Zeptal se.
„Milovat ji, to že jste se museli schovávat,“ vysvětlila.
„Není, ale vzhledem k tomu, že jsme byli ve vysokém postavení, tak jsme to drželi v tajnosti.“ Jeho oči padli na podlahu a přál si, aby se on a Jofiel setkali poněkud jinak.
„Michaeli?“ Zeptala se váhavě.
„hm?“ Podíval se na ni tak, že se má zeptat.
„Když jsem vyrůstala u pěstounů, kteří mi byli jako opravdoví rodiče. Vždy jsem si i tak přála potkat a zjisti, proč mě rodiče dali pryč. To celkem už chápu. Ale také jsem se chtěla zeptat, jak se mí rodiče potkali. No… to je taky, asi jasné. Tak tedy… hmm… jak jste se do sebe zamilovali?“ Zeptala se a v duchu velmi natěšená, že se jí splnil jeden ze snů o rodiči, a doufala, že jí vše vylíčí.
„Kde začít. Můžu do toho zahrnout celou pravdu, o všem, kterou znají jenom tři mysli?“ Nabídl, chtěl ji toho tolik říct, musel ji na vše připravit, na opravdový začátek.
„Jo!“ Řekla celá nadšená.
„Pravda zůstala, jen ve třech myslí. Já, Bůh a Lucifer. Některé povídačky, nejsou jen smýšlené báchorky. Lucifer byl můj bratr. Byl ze všech nejkrásnější, nejsilnější. Měl vědomosti o všem, co náš Stvořitel vykonal. My ostatní andělé jsme pomáhali zdokonalovat a chránit svět. Každý si myslel, že Lucifer ví vše co Bůh, ale bylo to jenom zdání. Byl naším světlem, ale nakonec se něco pokazilo. Jedna z andělů měla mít dítě. Nikdo pořádně nevěděl, co se děje a co to má znamenat, natož kdo je otec. Doteď jsem nezjistil, jestli to byl nějaký záměr či co, nebo jenom nějaká zkouška. V té době se ještě nevědělo, že děti andělů budou tak mocné, a mohou nás i ohrozit. Bůh to bral jako krásu, dar. Jenže Lucifer byl v ohrožení, strachoval se a hněval, že Bůh dopustil, aby existovalo něco dokonalejšího, než on. To on byl světlo, on nás vedl k lepším chvílím a cítil se ohrožený. Nejenže zabil dítě, zabil ho v lůně i s matkou. Byl svržen a stal se padlým andělem. Jeho krása se prohloubila do hříšné, křídla zčernala a meč se stal samotným peklem. Ta žena byla moje sestra. Všichni jsme byli sourozenci. Hněval jsem se na něj, neuposlechl jsem a letěl za ním. Požadoval vysvětlení. – Vysmál se mi.“ Zesmutněl, a dalo se vidět, že rána stará mnoho, mnoho let, je jako včerejší. Byli si nesmírně blízcí. „Nazval mě ubohým, a že tento svět je ztracený, je nudný. Kde je světlo, je i stín. Tasil jsem proti němu tenký slabí meč, jen pro ochranu života. On ještě předtím proti mně tasil svůj. Oheň z něj mě pálil v očích, ani jsem neviděl. Nevšiml jsem si, kdy stál u mne, a naše meče byly v kříži. Jeho zkaženost se přenesla na můj meč. Stihl jsem se odtrhnout. Můj meč také zčernal a zapálil se stejným ohněm, jako měl on. Bojovali jsme dlouho velmi dlouhou dobu. Nakonec nás zasypala jeskyně. – Dostal jsem se skrz kameny, ale on navždy zmizel. Pořádně netuším, co dělal, ale našel duše, které zkazil a stvořil si vlastní peklo. Po čase zkaženosti, ho to omrzelo na tolik, že se přestal bavit. Své zkušenosti a sílu předával do jiných těl. Jednou však udělal chybu. Chtěl se pobavit a svou mysl, chtěl vložit do ženy. Jenže ta byla těhotná a láska, kterou měla ve svém srdci, ji ochránila. Milovala své nenarozené dítě. Jenže plod v jejím lůnu, nemělo pocity, bylo neutrální. Nebylo dobré či zlé. Část Luciferovi moci, uvízla v nenarozeném dítěti, část se odrazila a vyletěla někam do neznáma. A další se vrátila zpět do něj. Dvě třetiny jeho síly ho opustila. Byl v oslabení natolik, že jeho stoupenci, démoni, by ho mohli svrhnout. Po tolika letech, se znovu cítil v ohrožení. Vzal si do své moci první démonku, na kterou narazil a udělal jí dítě. Pokračoval v tom a každé z těch malých stvoření snědl, a tak pozřel jejich sílu. I tak nikdy to nemohlo vrátit celou jeho moc. V tu chvíli ho napadlo, jak by mohl být mocný, kdyby se převtělil do těla démonského dítěte. - Učinil tak, jenže bylo to pravidlo, kdo nikdo nenapsal a nikdo neznal. Zatratil se v mocném tělíčku. Mezitím usedl na trůn jiný démon, který se hrdě nazval Satanem. Čas plynul zcela jinak než na Zemi. Lucifer zmizel. - Když se narodilo, dítě lidské ženy, do které se chtěl vtělit. Probudila se, ale poněkud jinak. Roztrhla tělíčko démonka, to tělíčko, které pozřelo Luciferovu poslední sílu, a udělala z něj dva. Nazývají se Souta a Kyle. V těle slabšího démona Kyla, zůstala třetí třetina moci Lucifera. A v těle Souty zůstala jeho zlost a hněv. Souta převzal jeho krásu Kyle jeho prohnilost. Když dítě ženy na Zemi vyspělo a dovršilo svých šestnácti let, moc se probudila, úplně a začala hledat zbylou. Luciferova moc z ní se v myšlenkách spojila s Kylovou, a promlouvala k dívce, naváděla ji ke špatnostem, ale stále byla na půl lidská bytost. Nakonec se setkali a spojili. Jenže jim chybí ještě ta jedna třetina… Nemůžeme ho porazit, dokud nebude Lucifer znovu vcelku. A válku začíná tvořit mocné dítě. Souta. –„
„Jak všechno víš?!“ Hleděla na něj Ariel.
„Jsem s ním propojený. Tedy aspoň můj meč. Dokud bude hořet můj meč Spravedlnosti, tak Lucifer žije, a až bude zničen, zhasne.“ Vysvětlil
„Souta, on zabil mou matku!“ Vyštěkla hned po jeho slovech.
„Každou sekundou mě ničil každý nový skutek, co udělal. Byl to trest, že jsem letěl za ním a chtěl se pomstít. Jofiel si všimla mé bolesti, jak se trápím. Utišovala mě. Zamiloval jsem se do ní a ona do mne. Po čase jsem jí vše řekl. Utěšovala mě, po té době jsem břímě neunesl. Otěhotněla, nikdo z nás to nechtěl. Nejsem si jist, možná to byla ¨jeho¨ vůle. Schovali jsme tě na Zemi. Ten samí den, co jsme tak učinili, Souta zjistil, že to ví Jofiel. Proto se jí zbavil. Byla to moje chyba, jenom má chyba. Ten Souta co ji zabil, nebyl jen tak někdo. Byl to nahněvaný Lucifer, a byl mocnější, než kdokoliv kdy může být. Nevím jak je to možné…“ Velmi ze smutně, trochu od Areil otočil, aby setřel vyrašené slzy, po stesku.
„Co když bych už teď zabila tu dívku, nebo toho Kyla?“ Zeptala se Ariel a ruka se jí klepala od zlosti. Michal položil svou velkou, nežnou dlaň, aby ji zklidnil.
„Ariel… Ještě něco ti musím říct.“ Řekl velmi sklesle.
„Ano?“
„Když zabiješ, jen jednu část Lucifera, tak můj meč pohasne a je prohráno. A ta druhá, že ta dívka, která je v tom nevině, musí zemřít. A, a je to tvá kamarádka Anda.“ Jeho slova ji zasáhla. Proč? Proč? Opakovala si.
Vybavila si svůj meč, jak ji jednou bude muset zabít, jak ji kdokoliv bude jednou muset zabít, aby se nastolil pořádek. Jenže když si vybavila svůj obrovský meč, vybavila si ještě někoho.
„Jak je Fénixovi, proto jsi taky přišel ne?“ Vyhrkla na něj.
„Ariel… Dítě…no… nějakou dobu… ho neuvidíš,“ šeptl. Ariel se vytvořily obrovské perle na řasách a tvář sklopila do dlaní. Nekonečný pláč, byl jako nekonečný vodopád.