Do not love ! Díl 2

Už je to dva dny, co jsem skončil na ošetřovně. Po výslechu doma a strávení několika hodin v posteli, stojím před školou, zamaskován čepicí. Moje nohy zdřevěněly, odmítajíc jedinou špetku pohybu. Dnešek skončí špatně. Vím to. Cítím to až do morku kostí. Můj šestý smysl bouchá do obřího gongu. Přesto se zhluboka nadechuji a pomalým krokem vyrážím do útrob dnešních problémů.

Ryuu přejde přes šatnu až ke své skřínce. Po přezutí si neochotně sundá kšiltovku, kterou měl až do teď zaraženou hluboko do obličeje.
Nejradši bych nepozorovaně proklouzl až do třídy s touhle maškarádou na hlavě to ovšem nepůjde. Upoutávám asi stejnou pozornost jako slon v porcelánu. Ok,jde se na to.
Sotva popojde pár kroků, začne se odevšad ozývat řev a kolem chudáka Ryuua se utvoří chumel řvoucích dívek.
„Není ti nic.“
„Hrozně jsem se bála.“
„Nepotřebuješ pomoct?“
Křičí jedna přes druhou.
To nám to teda pěkně začíná.
„Děvčata, klid, byla to jenom rána do hlavy. Na smrt nemocný nejsem.“ Zahlaholí Nagata otráveně.
S rázností se prodere davem. Otráveně si odfrkne a pokračuje v cestě.
Celou školou se zpráva o návratu Ryuua roznese během několika vteřin, spousta dívek, ale kupodivu i chlapců, stojí po stranách chodby. Tiše si při tom něco sdělují. Až doteď moje nálada byla dost nízko, teď se ale usídlila někde na severním pólu. Proč se tak chovají?
Sotva za sebou zavře dveře, už ví odpověď. Ve třídě panuje hrobové ticho.
Přejíždím pohledem spolužáky. Všimnu si ho. Sedí u okna. Kouká na mě vystrašeným pohledem. Je na něm vidět nevyspalost. Jindy upravené vlasy jsou teď rozcuchané. Dochází mi krutá pravda. Proto všichni stáli na chodbě. Nemohli snést trápení tak oblíbeného a jindy usměvavého studenta. Můžu za to já! Ublížit mu je poslední věc, kterou bych udělal. Přesto jsem to právě já, kdo mu ublížil nejvíc.

Ryuu Nagata neví, co má dělat. Bude lepší odejít nebo se račí posadit do lavice? Na takové přemýšlení najednou není čas. Kyoshi přejde přes celou třídu. Pozpátku vyvleče Ryuua až ven na školní zahrady, kde celého vyplašeného spolužáka pustí.
Srdce mi z jeho dotyku bije jako o závod.
„Promiň Nagato za to vyvléknutí z třídy.“
Odvleč mě kamkoliv chceš.
„Mrzí mě to. Hrozně mě to mrzí.“
Neomlouvej se. Miluji tě!
„Kvůli mé nešikovnosti máš rozseklou hlavu. Je mi to opravdu ….líto!“ Zařve Kyoshi rozechvělým hlasem. V tváři připomíná smutné štěně.
Tohle mi nedělej. Nebuď kvůli mně smutný. Chci tě obejmout. Vstřebat všechen tvůj smutek do sebe.
„To nic Toshiro. Za pár dní budu v pořádku. Nezlobím se na tebe.“
„Opravdu? To jsem rád. Nech mě aspoň něco pro tebe udělat.“
Než se Ryuu stihne vzpamatovat z šoku, přichází další.
On mě zve na večeři. Odmítni to. Odmítni to! Rozhodně to nesmíš přijmout!
„Jasně rád přijdu, jen mi musíš říct kde a kdy."
Bezva ani moje hlasivky neumí poslechnout.
Kyoshi dalších pár minut vysvětluje, kde bydlí. Nakonec se rozloučí větou.
„Uvidíme se v osm.“
Kolena vypoví službu. Kácím se k zemi. V paměti si opakuji stále tu samou větu: ,Uvidíme se v osm.‘ Srdce mi za chvíli asi vyskočí z hrudi. Je to vůbec možné? Jdu k němu domů na večeři. Popadající hrůza mi roztřese celé tělo. Musím se vzchopit! Za chvíli začne hodina. Nemám chuť vysvětlovat, co mě zpozdilo.
Pomalu se postavím na rozklepané nohy. Několikrát se zhluboka nadechnu. Donutím mozek spolupracovat. Pokládám jednu nohu před druhou. Nutím se do rychlého tempa, z kterého se nakonec rozběhnu. Vletím do třídy přesně včas. Všichni po mě po očku pokukují. Usmívají se. Mají radost z návratu veselé nálady nejmilejšího studenta na škole.

Ryuu stojí před Kyoshiho domem. Přemýšlí, jestli má stisknout zvonek nebo se na poslední chvíli zdekovat. Nakonec váhavým stiskem zazvoní.
Doufám, že vypadám k světu. Černé džíny, tenisky stejné bary. Bílé tričko spolu s hnědou kostkovanou košilí, nagelované vlasy.
Při přemýšlení si nevšimne otevíraní dveří. Proto sebou značně škubne.
„Ahoj Nagato.“
„Jé ehm a.a..hoj.“ Vykoktá Ryuu sotva slyšitelně.
„Pojď dál.“
Byt je velmi pěkně zařízený. Bílou chodbu zdobí tmavá parketová podlaha. Dřevo je velice tmavé. Asi v půlce chodby stojí botník, rovněž dost tmavý. Naproti visí veliký zajímavý obraz.
Jak zvláštní umělecké dílo. Probouzí ve mně harmonii a ….
Au, co to do mě narazilo? S údivem shlédnu dolů. Je to drobounká, tak pětiletá, dívenka. Má hnědé dlouhé vlasy a šedé oči. To musí být …
„Ehm Nagato, tohle je moje mladší sestřička Suki-chan.“
Nevěděl jsem, že máš sestřičku.
„Tys přišel, Nagato-kun.“ Usměje se holčička.
Je ti hrozně podobná. Stejně tak vznešená a krásná jako ty.
„ No tak Suki-chan, nezlob našeho hosta.“
Suki natáhne ručičky ke stropu. Zřejmě chce pochovat.
V pár vteřinách se rozhodnu.
Jak bych mohl tak roztomilého tvorečka nechat čekat.
„Rád tě poznávám.“ Chytne Ryuu droboučkou ručičku.
Suki se pousměje. Položí druhou ruku chlapci na tvář.
„Mám tě ráda, Nagato-kun.“ Zašveholí.
Rozhostí se mrtvolné ticho. Oba dva nevěřícně koukají na to malé stvoření s velkou dávkou údivu.
Kéž by mi to řekl tvůj bráška, maličká.

Celá rodina kromě pana Toshira sedí v prostorné jídelně u stolu plného dobrot.
„Co dělá tvůj otec, Nagata-san?“ Promluví Kyoshiho máma.
Je to postarší velice milá dáma. Její děti určitě zdědily svojí krásu po ní.
„Svého otce znám jenom z fotografií. Opustil mojí matku těsně před mým narozením. Pár let potom mě vzala z Tokia sem do Ósaky.“
„Skutečně?“ Podiví se Kyoshi.
Ne, takhle na mě nemluv nebo se neudržím!
„Ano, nechtěl bych bydlet v Tokiu.“ Vysouká černovlasý hoch trochu přiškrceně.
Kvůli tobě dokončím si větu v hlavě.
„ Ani se ti nedivím, Nagata-san.“ Zašveholí paní Nagatová .
Vstane s mísou omáčky. Popojde pár kroků. Najednou ale zaškobrtne, padá.
Mísa vyletí do vzduchu a přistane mi na hlavě. Obvaz, tričko i košile se zbarví dočervena.
Moje další myšlenka přiletí bleskovou rychlostí.
No do *****e. Tahle rodina má štěstí na nehody.
„Ježíš co to zase dělám.“ Zalituje paní Nagatová.
Dřív než stihnu něco opáčit, dovleče mě do koupelny. Práskne dveřmi.
„Donesu ti něco od Kyoshiho na převlečení. Svoje špinavé věci dej za dveře.
No bezva.
Ryuu se svleče z promočených věcí. Při sundávání obvazu si strhne strup. Spustí se potůček krve. S povzdechem zaleze do sprchového koutu.

Teplá voda, která se zbarvuje do světlé růžové, mě uvolňuje. Pořádně si umyju vlasy nejspíše Toshirovo šampónem. Moc hezky voní stejně jako Toshiro.
Stojím v jeho sprše. Myji se tím, čím on. Aspoň za to děkuji nešikovnosti jeho rodiny.
Po sprše si obleču svoje věci, co přežily omáčkový útok. Přejdu k věcem od Toshira. Bílé tričko, nejspíše na spaní. Neodolám, zabořím obličej do oblečení. Hluboce se nadechnu.
Voníš nádherně.
„Nagato, můžu vstoupit?“
Ryuu si rychle přetáhne tričko přes hlavu.
„Můžeš.“
Otevřou se dveře.
„Máma ti posílá čistý obvaz.“
„Jo, děkuju.“
Toshiro ale obvaz dál odmítá vydat.
Co to sakra dě…
„Já to udělám, samotnému ti to moc nepůjde."
[i]Srdce mi vypoví dva údery. Přikývnu, trochu se sehnu, aby měl zavazování lehčí. Skoro bezbolestně mám tu maškarádu zase na hlavě.

Ryuu se chce zase narovnat.

To co se najednou semele, mě vykolejí na další týden. Později si také uvědomím, že tímto večerem všechno začalo.