Do not love! Díl 3

Ryuu leží ve svém bíle natřeném pokoji, do kterého pronikají první paprsky slunce. Místnost je středně velká. Vedle stolu, na kterém se hromadí neidentifikovatelná hromada věcí, stojí postel s šedým povlečením. Blízko ní jsou dveře vedoucí na chodbu. Ryuu civí do stropu. Pod očima se mu rýsují tmavé kruhy z nedostatku spánku.

Zatraceně, po včerejším večeru asi neusnu. Taky nebyl nejlepší nápad utéct jim z domu. Budu to muset Kyoshimu vysvětlit. Sakra, proč všechno vždycky po***u! No tak se mi díval do očí. Co na tom je. Nic! Ale néééé, já tupec odtamtud zdrhnu. Zasloužil bych ránu do hlavy. Nejlíp něčím těžkým s životem neslučitelným.

[i]Zabloudím očima po pokoji. Asi nemá cenu ležet v posteli, stejnak neusnu. Rači si zahraju na mojí černou krásku. Tím samozřejmě myslím elektrickou kytaru. Máma je už v práci. Nikomu nebude vadit trocha hudby.

Vstanu z postele, popojdu pár kroků a hmátnu po krku kytary. Zapojím kabel do zesilovače. Pořádně zvýším hlasitost. Ať si klidně sousedi přijdou stěžovat.

Začnu přejíždět prsty po hmatníku. Druhou rukou vybrnkávám vcelku jednoduchou, rockovou melodii. Nedokážu si odpustit různé ozdůbky. Teď jsme jenom já a hudba. Nic víc. Hraju jednu skladbu za dru…. ucítím něčí ruku na ramení. S leknutím sebou trhnu. Ohlédnu se, jak jinak. Je to Sayuri. Ani se nedivím. Má přece klíče od bytu.
„ Rád tě vidím, Sayuri.“Řeknu s jistou dávkou sarkasmu v hlase. „Nemohla si mě na sebe upozornit? Můžu být rád, že jsem leknutím nevypadl z okna.“
„Já za to nemůžu, snažím se navázat kontakt už dobrých deset minut.“
Usměje se tím „já jsem přece hodná holka“ úsměvem.
„ Tak povídej, cos včera zase vyvedl za blbost, že ničíš ušní bubínky pulce baráku.“

Sayuri si sedne na mojí postel. Rukou poklepe vedle sebe. S povzdechem se svalím vedle ní. Rukou si prohrábnu vlasy a pohlédnu z okna. Vypadá, že bude pršet.
„Zase jsem to zkazil.“
Pohledem mě pobídne, ať pokračuji.
„Opět jsem utekl, pfff co utekl, rovnou zdrhl. Za můj výkon by se nestyděl ani profesionální sportovec.“ Rozpačitě si promnu ruce. „ Jeho máma na mě vyklopila omáčku. Skončil jsem v koupelně s jeho věcmi. Přinesl mi obvaz. No a…. m-my se nějak zasekli.“
„ Jak zasekli?“ Sayuri do mě jemně bouchne. „Opovaž se teď přestat, chci vědět, co se stalo.“
„No zavazoval mi ten obvaz kolem hlavy a on tak nějak, t-teda já, nebo my.“
Bezva, nakonec se naučím i koktat.
„Prostě jsme na sebe zírali….na mě toho bylo moc.“

Jenom co na to myslím mi srdce bije, jako splašené.
Moje hnědovlasá kamarádka doslova zírá. Zdá se mi to, nebo nemrká? Tohle přestává být zdravé. Dělej, řekni něco. Jemně jí cukne koutek a pak se rozřehtá naplno. Trvá ještě dost dlouho, než se uklidní.
„Teda ona na tebe fakt vychrstla omáčku? Hahaha…..ufff promiň. Ryuu tobě se stávaj takový absurdní věci.“ Utře si slzu z koutku oka. Párkrát se zhluboka nadechne.
„Absurdní věci? Já bych to nazval spíš nehoráznou smůlou.“
Kysele se ušklíbnu. Znovu se podívám z okna. Začalo pršet. Celkem to rozvíjí mojí náladu. Jako naschvál.
„Ale, neber to tak pesimisticky. Byl si u nich doma, koupal ses v jeho sprše, dokonce se váš vztah posunul o kousek dál. Teď zním krapet jako stalkerka!“ Uchechtne se.
„Sice sto krapet zvoral. Nevadí, něco vymyslíme.“

Co já bych bez ní dělal….