Dopis

Vzpomínáš na to, když jsme byli ještě děti? Ty jsi vždycky byl génius a já? Já si vždy přál být jako ty. Všichni tě uznávali, rodiče byli na tebe pyšní a já – já byl jen přítěž.

Všichni mi tě předhazovali, pořád jsem slyšel: Proč nejsi jako tvůj bratr?. Já se snažil být jako ty,ale stejně jsem nebyl pořád dobrý. Vše co jsem udělal bylo špatně, protože ty jsi to vždy zvládl lépe. ale pak? Pak se v tobě něco změnilo a já, i když jsem věděl, že to není dobře, tak jsem byl rád. Otec si mě začal všímat a já byl opravdu šťastný. Pořád jsem trénoval a snažil jsem se, aby otec byl na mě víc a víc hrdý, aby byl hrdý na to, že jsem jeho syn.

Ale časem jsem si uvědomil, že to neměl být otec, od kterého jsem chtěl slyšet, že je na mě hrdý, ale ty. Měl jsi být hrdý na to, že jsem tvůj bratr, i když mladší.

Přál jsem si s tebou trávit více času, ale i když i otec byl na mě pyšný, tak jsem si pořád připadal jak koule na tvé noze. Pořád ses ke mně choval, jako bych ti nestál ani za to, abys byl chvíli se mnou nebo za těch pár slov uznání.

Postupem času jsem si uvědomil, že i když jsi mi to nikdy neřekl, tak jsem věděl ve skrytu duše, že jsi na mě hrdý a že mě máš rád.

I přes to, kolik bolesti a utrpení jsi mi způsobil – bratře – já – já – MÁM TĚ RÁD!!!