Double Gravitation II - Sbírka pírek - část 12

„Richarde?“ zavolám do tmy.
Když otevřu oči, udeří mě do nich ostré světlo, že jsem nucený je zase zavřít. Pomalu se zvedám do sedu. Bolí mě celé tělo a je mi špatně od žaludku. Druhý pokus podívat se na svět je už lepší. Vůbec ten pokoj nepoznávám. Co se sakra stalo, že spím v cizí posteli?
Ostrá bolest, která mi náhle sevře srdce, je nesnesitelná. Položím ruku na hrudník a snažím se ten tlak rozmasírovat. Pozoruji obvázané zápěstí kapesníkem. Můj dech se sám od sebe zrychlil a já mám najednou nedostatek vzduchu.
„Richarde?“ vydechnu přiškrceným hlasem.
Naskakují mi jednotlivé střípky událostí večera. Jak se během jednoho dne, několika hodin, zhroutil celý můj svět. Slezu z postele a rozhlídnu se. Musím jít. Musím mu to všechno vysvětlit. On mi taky musí všechno vysvětlit. Ale on vysvětloval. Jen jsem neposlouchal. Chci ho vidět.
Zapomněl jsem. Není doma ani v práci. Je na tý chatě…s ním. Obchodní partner, idiote. Kolega!
Máš jít k soudu, rozmlátil jsi hospodu. Zaplatil za tebe kauci. Přišel si pro tebe.
Načapal tě s cizím chlapem. Byl jsi nahý a stál ti! Nemáš kam jít. Nikdy ti neuvěří. Sbal si věci a vypadni!

Slyším zvonění. Chytnu do ruky telefon, abych vynadal tomu, kdo mě budí. Nakonec však zmáčknu červené tlačítko.
Zvonění neustává. Podívám se na displej. Nikdo mi nevolá.
Posadím se.
Znovu zvoní. Teprve teď si uvědomím, že je to domovní zvonek.
Vstanu a pomalu se ploužím ke dveřím.
„Pane Kinney, zapomněl jste..." vyhrkne Jimmy bez pozdravu. „Stalo se něco?" zadívá se na mě pozorněji.
Po téhle otázce se ve mně všechno sevře. Vzpomenu si hned, jak dořekne poslední slabiku. Otočím se a jdu zpátky do bytu.
„Nic se nestalo," zabručím spíš jen tak pro sebe. „Jen jsem zaspal, omlouvám se. Převleču se a můžeme jet."
Vejdu do koupelny, abych se narychlo aspoň opláchl. Zastavím se u zrcadla.Pane bože! Oči zarudlé, tmavé kruhy okolo nich, rozcuchaný, bledý. Spal jsem asi jen dvě hodiny.
Dívám se na sebe, rukama drtím okraj umyvadla a mám chuť to zrcadlo rozmlátit.
„Pane Kinney, mám vám uvařit kávu?" ozve se za dveřmi koupelny.
„Ne, hned jsem venku." Rychle se osprchuji, vběhnu do šatny a hodím na sebe čisté věci.
„Můžeme jít."
Jimmy se na mě dívá jak na svatý obrázek. Usmívá se a strašně mě chválí, jak mi to sluší.
Vyjdeme před dům a nastoupíme do auta.

Odkýval jsem všechno. Podepsal jsem každý papír, který mi podstrčili. Vůbec netuším, kolik mě má výbušnost stála. Odcházím od soudu se svěšenou hlavou a před budovou stojím bez pohnutí asi půl hodiny. Nechci jít domů. Protože bez něj je to jen obyčejný byt. Nemám tam nic, co by pro mě bylo důležité, abych si to šel sbalit. Klidně ať všechno vyhází do popelnice.
Nakonec přece jen stojím na chodbě a váhám, jestli mám jít dál. Pamatuji si, jak mě sem poprvé dovedl. Jak jsem dostal rychlo prohlídku bytu směrem k ložnici a vášnivě se spolu milovali. Sevře se mi vše v oblasti břicha. Není tu jediné místo, kde bychom aspoň jeden nezanechali kousek svého DNA v podobě našeho uspokojení. Svalím se i s botami do postele, na Richardovu půlku, abych pobral trochu jeho pachu. Tolik mi chybí.
Co mám sakra udělat, aby mě vzal zpátky?

Cesta na chatu trvá asi hodinu jízdy autem. Jsem pořád rozhozený a Jimmy má povídavou náladu. Neposlouchám, jak do mě pořád něco hustí.
„Mlč už!" vyjedu v jeden moment, když mám pocit, že se do mě jeho hlas zavrtává jako vrtačka do zdi.
„Promiňte," hlesne, ale nakonec ztichne. Zbytek cesty se po mně už jen po očku dívá.
Křečovitě svírám volant a snažím se zahnat ten obrázek z hotelu. Kdybych to neviděl. Kdybych uměl zapomínat.
V jeden moment na poslední chvíli dupnu na brzdu, když přestanu vnímat provoz na silnici a málem v plné rychlosti najedu pod náklaďák. Chybělo opravdu jen pár centimetrů.
„Promiň Jimmy, jseš v pořádku?" rychle vydýchávám ten šok.
„V pořádku," uklidňuje mě Jimmy, ale sám je bledý jak stěna.
Na chatu dojedeme už v pohodě. Jedu opatrněji a snažím se sledovat provoz.
Přeberu klíče od chaty a jdeme si to celé prohlídnout.
„Je tu moc hezky," usměje se Jimmy. „Moc vám děkuji, pane Kinney, určitě se nám tu bude líbit. Už se těším, až sem s vámi pojedu."
Postaví se přede mne.
„Děkuji," chytne mě kolem krku a dá mi polibek na ústa.
„Se mnou?" zeptám se ho, když se vzpamatuji ze šoku, z toho, co právě udělal. Odstrčím ho.
„S vámi? Asi jsem se přeřekl, chtěl jsem říct s mámou," Jimmy se začervená a sklopí zrak.

Pozoruji nehnutě strop a objímám peřinu. Kolik lidí ví o našem vztahu? Kdo všechno má moje číslo mobilu? Kdo by měl zálusk nás od sebe odtrhnout? Jestliže je Jimmy jen nějaký obyčejný kolega, proč se na Richarda neustále lepí a ...
Rozkliknummsku a přeblikávám mezi jednotlivými fotkami. Vypadá jak nějaká vlezdoprdelka. Co na něm Richard vidí? Možná je dobrej v posteli. Nebo dobře kouří. Ale určitě dobře nelíbe. Je to jak polibek tchýni od snachy.
Ušklíbnu se a znovu upřu svůj pohled na strop. Já možná vyvádím úplně zbytečně, ale Richard ... Nemá nic, co by mě ospravedlnilo. Nikdy jsem mu o Philovi neřekl. Protože je moje tajemství. Je to můj kněz, kterému se zpovídám. Nejspíš by ho to mrzelo, že ho nechci zatěžovat svými starostmi.
Co vím o Philovi? Vlastně o něm nevím nic. On o mě? Všechno. Možná je to on, kdo všechno zosnoval. Zjevil se na našem prahu zrovna ve chvíli, kdy se všechno pos.ralo.
Otočím se na bok. Komu teď mám věřit? Na koho se můžu obrátit, aby mi pomohl?

Pořád mi vrtá hlavou, proč mě Jimmy políbil. Jako poděkování to beru až moc. Navíc, slíbil jsem mu tu chatu pro něj a jeho mámu, jako odměnu za všechnu práci, co udělal, když jsem tu nebyl a musel snášet paní Thomsovou.
„Máš přítelkyni?" nadhodím, když už sedíme v autě a jedeme zpátky na firmu.
„Ne," hlesne tiše můj asistent odpověď.
„Vždyť jseš dost hezký, holky se o tebe musí prát," zavrtím nevěřícně hlavou, když slyším odpověď.
Jimmy se začervená. „Mně se žádná nelíbí."
Docvakne mi to.
„Máš rád muže?" zeptám se přímo.
Jen kývne hlavou. Sakra, to proto mě tak bezostyšně políbil. Proč mi to nedošlo dříve. Normální heterák by tohle neudělal.
„A máš teda přítele?" zeptám se znovu.
Zavrtí hlavou. „Před pěti měsíci jsme se rozešli."
„Někoho si určitě najdeš."
Po těch slovech zmlknu. To všechno mi připomnělo to, na co jsem na pár minut nemyslel.
Šlápnu na plyn, aby řvoucí motor přehlušil mé bolestně bijící srdce.

Čekám na Phila, až vyjde před brány univerzity. Nechal mi číslo a já mu zavolal, že s ním potřebuji mluvit.
„Tak už ses představil řediteli?" zeptám se ho, hned jak ho uvidím.
„Jasně," chytne mě za ruku. „A co ty, jsi v pohodě? Co tvoje zápěstí...musel jsem tě uspat..."
„Chceš nás rozdělit?" vyhrknu.
„Co?" sundává mi kapesník.
„Mě a Richarda?"
„Co?" zvedne hlavu a zamračí se.
„Proč jsi přišel ke mně do bytu?"
„Neměl jsem kam jít...večer...v neznámém městě...."
„Myslíš, že když dostaneš největšího sponzora univerzity do postele, že tím něco získáš?"
„Dane?"
„Vytáhneš ze mě všechny rozumy a pak mě potopíš?"
„Dane?"
„Zrádče!"
Moje pěst mu rozbije ústa a brýle mu odletí někam do trávy. Setře si hřbetem ruky krev, chvíli pátrá na zemi, aby si brýle našel, a nasadí si je zpět na nos.
„Možná bys měl hledat jinde," svraští obočí. „Já bych ti nikdy neublížil."

Jsme zpátky. Na křižovatce se na moment zastavím. Přemýšlím, jestli mám zajet ještě domů. Podívám se na hodinky. Daniel tam teď může být. Odbočím doprava, směrem k firmě. Nemůžu se s ním vidět. Nevím, co bych udělal.
Zastavíme před firmou. Beru do ruky telefon a ťukám zprávu.
„Měl jsi jít dneska k soudu. Doufám, že jsi nezapomněl, zaručil jsem se za tebe. R." odešlu.
Chvíli se ještě dívám na ztmavlý displej.
„Psal jste příteli?" zeptá se Jimmy.
„Nemám přítele. Rozešli jsme se."
Sakra, proč jsem to řekl. Ale už to nejde vzít zpět. Nějakého asistenta nemusí zajímat můj osobní život.
„Proto jste tak smutný, on neví, o co přichází. Jste skvělý člověk," položí ruku na mou.
Odstrčím ho.
„Jdeme nahoru. Je potřeba připravit zasedačku pro meeting. Máš dost práce."

„Promiň," dotknu se jeho napuchlé tváře. „Nevím, co mám dělat. Chci Richarda zpátky."
„A co ten… No, nevím, jak se jmenuje, ten co všechno zjistí?"
Přimhouřím oči a přemýšlím, koho myslí.
„Jako jeff?" zkřivím ústa. „Nemá mě rád...od jisté doby."
„Třeba by ti zjistil, kdo ti posílá ty fotky."
„Nejspíš je to ze simky na jedno použití a nemá to cenu. Nebudu s takovou prkotinou otravovat velkého Jeffa..."
„Tak za ním dolez po kolenou a pros o odpuštění," pokrčí rameny Phil.
„Nemá rád slabochy," skousnu spodní ret.
„Co teda má rád... na tobě?"
Napadá mně spoustu věcí, ale zrovna teď se to nehodí před Philem vytahovat.
„Teď mě nesnáší," shrnu situaci.

Sedím ve svém křesle a zírám z okna ven.
Pořád přemýšlím nad tím, co se vlastně všechno semlelo. Nemůžu to dostat z hlavy. Musím se nějak zaměstnat.
Otočím se zpátky ke stolu a beru do ruky jednotlivé složky stážistů. V každé je jejich fotka, prospěch ve škole, soupis přednášek, které navštěvují a zhodnocení práce.
Postupně si je procházím a prohlížím fotky.
Fotky.
Najednou mi dojde, že Daniel mluvil o nějakých fotkách. Co vlastně říkal? O kom včera mluvil? Sakra, nemůžu si vzpomenout. Byl jsem tak děsně rozčílený, že jsem vnímal tak desetinu z toho, co mi říkal.
Postavím se a začnu přecházet po kanceláři sem a tam.
Do prd**e! Když člověk nejvíc chce, tak si nikdy nemůže vzpomenout!

„Paní Thomsová," snažím se vyloudit do telefonu, co nejpříjemnější hlas. „Vím, že bych se měl napřed zeptat, jak se máte, ale spěchá to, nemám čas. Omlouvám se. Znáte nějakého Jimmyho? Nejspíš by měl být pod Richardem. Já... já ... jsem něco podělal," můj hlas už nezní tak přesvědčivě.
„JimmHendrix je asistent pana Kinneye," odpoví paní Thomsová, aniž by se dál vyptávala. „Chcete na něj vědět něco konkrétního? Jestli je na holky nebo na kluky, například?"¨
„PaníThomsová?" zeptám se udiveně. „Něco tím naznačujete?"
„Měla jsem ho několik týdnů na očích, pane Walkere, zatím co jste byli v Evropě," slyším její vážný hlas. „Ani já nemám fotku pana Kinneye na stole, natož v mobilu. Tolikrát jsem neřekla jméno pana Kinneye za celý svůj pobyt ve firmě, jako pan JimmHendrix za den. Ještě nějaké otázky, pane Walkere?"
„Myslíte, že má o Richarda zájem?" nadhodím se strachem v hlase.
„Myslím, že byste si na něj měl dát pozor, Danieli."

„Pane Kinney, už je všechno nachystané," ozve se ode dveří Jimmy.
Vezmu složky do ruky. „Dobře, půjdeme se připravit, než všichni dorazí,máme ještě tak patnáct minut.“
„Nebuďte smutný, pane Kinney. Můžete se mnou jet na tu chatu, přijdete na jiné myšlenky," chytne mě za ruku Jimmy, když kolem něj procházím. „A s mámou," dodá ještě rychle.
„Je to váš společný víkend. Nebudu vás rušit. Nejspíš pojedu za sestrou, narodil se jim syn. Jako správný strejda bych se s ním měl jít přivítat."
„Gratuluji!" vykřikne nadšeně, jako by to bylo jeho vlastní dítě. „Mám z toho radost!"
Pozvednu údivem obočí.
„Většinou se gratuluje rodičům," krátce se zasměji. „Já jsem jen strejda."
„Sluší vám, když se smějete," uculí se Jimmy a víc mi stiskne ruku. „Opravdu vám úsměv sluší." Nahne se ke mně, jako by mě chtěl políbit.
„Jdeme do zasedačky," přeruším tu divnou situaci, vymaním svou ruku z jeho sevření a ukážu směrem ke dveřím na konci chodby.
Jimmy skloní hlavu. „Nachystal jsem vám i vaše oblíbené latté."
Projde dveřmi. Zakopne o práh a podlomí se mu noha. Na poslední chvíli ho zachytím. Křečovitě se mě drží.
„Děkuji," hlesne celý červený a pak se mě pomalinku pustí. „Zasedačka," dodá a ještě se o mě mírně otře, když se otáčí a bere směr ke druhým dveřím.

Ten oblek jsem na sobě neměl od doby, kdy jsem byl ještě Richardův podřízený. Trochu jsem zhubl, ale ničemu to nevadí. Phil ještě víc přitiskne pana Bookmakera ke zdi a já mu vezmu složky z ruky.
„Moc se omlouvám, ale nutně je potřebuji," říkám na omluvu.
Před dveřmi zasedačky se několikrát nadechnu a upravím si vlasy, aby mi nepadaly do obličeje. Opravdu ho chci moc vidět. Zaťukám a pak rázně vejdu dovnitř.
„Dobré odpoledne," řeknu s úsměvem a zamířím k prvnímu muži, co sedí nejblíž dveřím. „Velice se omlouvám, že jdu pozdě. Jsem Daniel Walker a zastupuji BoiseState university. Pan Bookmaker se bohužel nemohl dostavit. Rád si vyslechnu, doufám že samou chválu, na naše studenty."
Podávám každému ruku a usmívám se.
„Pan Hendrix, pravá ruka pana Kinneye, rád vás poznávám," drtím jeho ruku a pak dodám tišeji s úšklebkem. „Jsem váš velký fanda, mám spoustu vašich fotek."
Přistoupím k Richardovi a pořádně se nadechnu s rukou napřaženou před sebou.
„Daniel Walker, naše univerzita je vám moc vděčna za vaši peněžitou podporu."
Srdce mi tluče jako závodnímu koni a jeho údery mi drtí hlasivky v krku.
„Rád bych vás po meetingu pozval na večeři a projednal s vámi pár věcí, ohledně některých studentů."

Srdce mám až někde v krku, když Daniel vejde do zasedačky.
Dívám se na něj se staženým žaludkem a celým mým tělem víří protichůdné pocity. Tak rád ho vidím. Ale zároveň to bolí. Na moment jsem přestal dýchat, když se postaví přede mne. Zhluboka se nadechnu a trochu uklidním splašené srdce. Nemám chuť se ho ani dotknout.
Rozhlédnu se kolem sebe. Všichni sedí a tiše nás pozorují. Nahodím povinný úsměv a napřahuji ruku, abych opětoval pozdrav.
„Pan Kinney má ale bohužel ještě naplánované schůzky," skočí mezi nás Jimmy. „Pane Walkere, posaďte se prosím. To je vaše místo," ukáže na druhou stranu stolu.
Chytne Daniela za ramena a snaží se ho nasměrovat k nejvzdálenější volné židli.

„Je mi jasné, že vy to víte nejlépe," usmívám se a nechám se usadit na židli. „Jste přece jeho sekretářka."
Položím před sebe koženou tašku a vytahuji složky.
„Ale obávám se, že tohle vám nějak uniklo. Pan Kinney naší univerzitě svou účast potvrdil elektronickou poštou na dnešní večer v šest hodin."
Podávám mu papír a doufám, že mi to ten skrček sežere.

„Nejsem si jist," vložím se do toho, „že jsem potvrdil svou účast. Jimmy, doneste mi prosím diář a telefon, zapomněl jsem je v kanceláři. My můžeme zatím začít," otočím se k ostatním.
Nechávám jednotlivé zaměstnance zhodnotit své stážisty a následně jejich svěřenci sdělí sami své poznatky.
Celou dobu se snažím nedívat na Daniela. Je pro mne těžké být s ním v jedné místnosti, když mám před očima pořád ten obrázek. Tlačí mě to na hrudi. Přesto o něj jednou zavadím pohledem. A když se setkám s jeho očima, upřenýma na mě, raději se rychle podívám na hodinky. Co ten Jimmy tam tak dlouho dělá? Vždyť kancelář je jen na druhé straně chodby.
„Omluvte mě. Hned se vrátím. Můžeme si udělat desetiminutovou přestávku. Občerstvení je ve vedlejší místnosti," ukážu na jedny dveře vedoucí do malé zasedačky.
Aniž bych čekal na cokoli dalšího, vyjdu ven. Na chodbě se na moment opřu jednou rukou o stěnu a párkrát se zhluboka nadechnu.

Snažím se dýchat. Nevím, jak se k němu mám dostat blíž. Jak mu mám všechno vysvětlit. Že se mýlí. Že to bylo jen nedorozumění. Přijde mi smska. Phil právě zpacifikoval Jimmyho a už se prý do místnosti se smetáky s panem Bookmakerem nikdo nevleze.
Richard nám dává všem přestávku. Několikrát se nadechnu a vyjdu za ním na chodbu. Stojí tam, ve své velikosti, pohlcuje ten velký prostor chodby a najednou mi připadá, že je tu málo místa.
„Richarde," zašeptám, když k němu zezadu přistoupím. „Nech mě to vysvětlit, prosím. Miluji tě, hrozně mi chybíš. Chci se vrátit."

Narovnám se, když za sebou uslyším Danielův hlas.
„Tady není, co vysvětlovat. Bylo to dost jasné. Nechtěl jsi mě, tak jsi šel za jiným. Možná ti s ním bude lépe," poslední slova jsem ze sebe soukal z posledních sil.
Nemůžu unést ten pocit, že by Daniel měl být s někým jiným.
Ani se k němu neotočím. Přestanu se opírat o zeď a jdu do své kanceláře.
„Jimmy!" zařvu přes celou chodbu. „Kde jseš s tím diářem!"
Je to vůbec poprvé, co se takhle vztekám na své pobočce.
Musím od Daniela dál. Nemůžu být v jeho blízkosti. Nejde to. Udělal bych něco, co by se nedalo omluvit. Vztekle rozrazím dveře k sobě do kanceláře.
„Jimmy!" zařvu znova a rozhlížím se po místnosti.

Skloním hlavu. Jeho slova tak bolí. Nechce mě poslouchat. Je to pro něj uzavřená záležitost.
„Jimmy je v úklidové místnosti," řeknu za jeho zády, když ho hledá. „I s panem Bookmakerem. Já… Neumím bojovat. Celý večer mi chodí fotky, jak se olizuješ s Jimmym. To ty se budeš mít nejspíš líp než já. Protože já nikoho nemám."
Otočím se a rozhrábnu si ulízané vlasy. Nesnáším je takhle. Moje vlasy nesmí mít žádný řád.
„Phile, odcházíme," zamrčím.
Phil se odlepí od stěny. Ujdu pár kroků, když zjistím, že Phil nejde semnou, ale vydal se opačným směrem, přímo k Richardovi.

Zarazím se, když slyším Danielova slova.
„Danieli, vrať se!" křiknu na něho přes chodbu. Zastaví se, ale místo něho jde ke mně ten vlasáč ze včerejška.
„Ty tu ani nechoď,Phile!" otočím se a jdu do kanceláře. „Danieli!"
„Měl byste si ho v klidu vyslechnout," uslyším za sebou.
„V klidu? Tak ty ho ojedeš a mě budeš ku**a říkat něco o klidu?!"
Phil přistane na protější stěně, až mu odletí brejle. „Od tebe, do prd**e, nechci slyšet nic!"
Stojím ve dveřích své kanceláře, zatínám znovu ruce v pěst a soptím. Jsem rudý vzteky a mám chuť tomu ksichtovi rozmlátit držku.

„Nejsem žádnej váš otloukánek,“ řekne s klidem Phil a zvedne si už dnes podruhé ze země své brýle. „Měl jsi, Dane, pravdu.Jsi v háji. Bylo by lepší, kdybych do tebe večer nenacpal tu hrstku tisercinu. Mohl jsi to dokončit a vyhnout se tak přesvědčování tohoto tvrdohlavce.“
Rozejde se směrem ke mně. Mám sevřené ruce v pěst a třese se mi brada.
„Vracím se na univerzitu, nechci hned první den přijít o práci,“ zamračí se na mě. „Nestojí o tvou obhajobu. A ani jeden z vás nechce poslouchat toho druhého.“
Vrhnu pohled na Richarda. Jsem v háji. V prd.eli. Otočím se a následuji Phila. Phil odemyká dveře, z kterých vypadne Jim Hendrix a oprašuje si sako.
„Je tvůj,“ zavrčím na Hendrixe. „Doufám, že ti hned na poprvé natrhne prdel.“
A s těmi slovy s Philem vyjdeme před budovu Kinneyovi firmy.

Stojím ve dveřích kanceláře a dívám se za Danielem, jak odchází. Počítal jsem s tím, že mezi nás skočí.
„Pane Kinney, on mě napadl!“ kňučí Jimmy.
Podívám se na něho.
„Nic se ti nestalo, nech to být.“
Otočím se a jdu do kanceláře. Přecházím sem a tam a hlavou se mi honí všechno, co mi Daniel řekl a co se doposud stalo. Nejsem schopen stát v klidu a rozumně uvažovat, natož ještě v klidu dokončit meeting. Podívám se na hodinky. Pauza skončila.
Vejdu do velké zasedačky. Je tam trochu živěji než zezačátku. Způsobili jsme s Danielem trochu rozruch, takže se to dalo čekat.
„Mám bohužel něco naléhavého na vyřešení, musím odejít, pan Hendrix vám bude plně k dispozici.“
Otočím se ještě k Jimmymu. Vidím, že chce něco namítnout, ale zarazím ho.
„Očekávám od vás podrobný zápis z dnešního meetingu. Zítra ho chci mít na stole.“
Posbírám si věci v kanceláři a jedu rovnou domů. Nejsem schopen teď pracovat. Nejsem ani schopen teď kohokoli vidět. Procházím bytema je mi ze všeho strašně úzko.
Co všechny ty řeči měly znamenat?
Zastavím se v Danielově pracovně. Chvíli jen tak stojím a rozhlížím se kolem. Pak to na mě padne. Zhroutím se na jeho postel a strčím hlavu pod jeho polštář. Tak moc mi chybí.

Vyprovodím Phila mlčky k univerzitě. Nemluvíme, neradí mi, ani mě nelituje. Prostě je ticho.
Rozhodnu se, že v bytě nenechám nic, co by mě mělo Richardovi připomínat. Aby mi někdy nevyčetl, že po mě musel uklízet a vyhazovat moje věci. Naházím to hned do kontejneru a poberu jen to nejdůležitější, co mám v pracovním stole. Kravatu, například.
Ruce s kartou se mi třesou, když s ní přejíždím přes chipovou základnu u dveří. Znovu si nesundávám boty, vrazím do pracovny, přímo ke stolu a otevřu šuplík. Nutně potřebuji něco, co je jeho. Motám si jeho kravatu kolem pořezaného zápěstí a tisknu si ji na obličej.
Vyděsí mě tiché vydechnutí. Vyskočím na nohy a rozhlídnu se po pokoji.

Ležím pod jeho polštářem a snažím se zapamatovat jeho vůni.
Budu zase sám. Sám bez Daniela.
Nebudu už brečet. Zamáčknu slzy, které se mi tlačí do očí.
Nebudu se vztekat. Vztek jsem si vylil už na Philovi.
Nebudu smutný. Tak tohle asi nepůjde.
Skoro jsem usnul pod Danielovým polštářem, když mě probere zarachocení dveří.
Sakra! Zapomněl jsem, že si přijde pro věci.
Srdce mi tluče až v krku, když ho slyším přicházet do pokoje. Jen malinko nadzvednu polštář a pozoruji Daniela, jak si sedá ke stolu a váže si mou kravatu kolem zápěstí.
Nemůžu se na něho dívat. Tak moc je to pro mne těžké. Zhluboka vydechnu a schovám hlavu zpět pod polštář. Jen jednu ruku mírně natáhnu ke kraji postele, jako bych se ho chtěl aspoň naposledy dotknout.

„Šéfe!" vyhrknu, když poznám jeho zadek, rozvalující se v mé posteli. „Jen si sbalím věci..."
Několikrát za sebou rychle polknu. Nemůžu tu jen tak stát. Pořád ho miluji. Chci ho zpátky.
„Mám tvoji kravatu...od té doby, co jsi ji po mě vztekle mrštil," zašeptám, když k němu přistoupím blíž a natáhnu ruku tak, aby se ten kus látky dotkl jeho prstů. „Považuji ji za součást tebe, doprovází mě všude tam, kam ty semnou nemůžeš. Nikdy mě neopustila. Možná bych ti ji teď měl vrátit. Protože bez toho zbytku, co k ní patří, bez tebe, už je to jen bezcenný kus hadru."
Odvážím se dotknout se ho lehce prsty na zápěstí.
„Než odejdu, chci, abys věděl, že jsem tě nepodvedl. Phil je jen přítel. Včera večer jsem ho viděl poprvé, jen jsem si s ním chatoval, když jsi byl dlouho v práci. Víš, že potřebuji mluvit. Víš, že potřebuji sex, že jsem schopen si ho kdekoliv vyhonit. Ale nikdy bych to po někom nechtěl. V tom hotelu..." zmlknu. „Vždyť mě přece znáš!" zvyšuji nechtěně hlas. „Hrozně jsem tě chtěl a musel jsem si to v tý blbý sprše udělat! Mně nevadí, že chodíš s Hendrixem, hlavně mě nevyhazuj, prosím!"

Tiše poslouchám, co mi Daniel říká. Když mluví o Philovi, ruku, kterou mám schovanou pod polštářem, zatnu v pěst. Když ucítím dotek na svém zápěstí, neubráním se a chytnu ho za ruku. Už to prostě nedávám. Můj stesk po Danielovi dosáhl svých hranic. Nemůžu bez něj být. Zřejmě bylo rozhodnuto už tenkrát ve výtahu. Kolikrát jsem si myslel, že o něj přijdu, ale bylo to jiné. Bál jsem se, že se mu může něco stát. Tentokrát, i když jsem ho sám poslal pryč, se bojím, že opravdu odejde.
Když slyším jeho poslední slova, odsunu polštář a zadívám se mu do očí.
Mlčky se na sebe pár vteřin díváme. Srdce už nemám v krku, už mi buší v celém těle.
Nemůžu ho nechat odejít. Prostě nemůžu.
Stáhnu ho rychle za ruku k sobě na postel a obejmu ho, aby mi neutekl.
Přitisknu se mu na záda.
„Nikdy bych tě nepodvedl,“ zašeptám a zabořím hlavu do jeho vlasů.
Je mi už jedno, co bylo nebo nebylo v hotelu. Prostě nemůžu bez něj existovat.

Nemůžu se nabažit jeho pohledu, který trvá jen okamžik. Vidím skrz ty tmavé tůňky až do středu jeho srdce, které bije tak hlasitě, že ho slyším a to moje mu ve stejném splašeném tanci odpovídá. Slyším ho vyprávět ten dlouhý příběh o moudrém králi a jeho podkoním. Tenkrát jsem se té pohádce smál. Teď se už nesměji. Tolik ho miluji, tak moc mám sevřené hrdlo, tak moc ho chci.
Stáhne mě do své náruče a předá mi tolik svého hřejivého tepla, že mám nutkání si ze sebe strhat všechno oblečení, které mě dusí, škrtí a spaluje mi kůži. Místo toho rychle dýchám, jako bych chtěl sfouknout a uhasit ten žár, co mě celého pohltil. Jeho dech v mých vlasech mi způsobuje zástavu srdce, dělá se mi špatně od žaludku a mám strach, že se tak chce semnou jen rozloučit, než mi pomůže s kufry před dveře našeho bytu.

Jen ležím, tisknu ho k sobě a mám strach se jen pohnout, něco říct nebo dýchat, abych ho od sebe neodehnal.
Ublížil jsem mu. Byl jsem k němu surový, zlý, nevěřil jsem mu. Bolí mě má vlastní neschopnost a nedůvěra.
Vím, jaký je. Už jednou jsem přemýšlel, proč ho miluji takového, jaký je. Protože je to on. Je to kus mého života a já bez něj nemůžu být.
Povolím své objetí jen na moment, abych odhrnul vlasy z jeho krku, a znovu ho pevně chytnu. Možná mi uteče. Možná mi řekne stejně jako včera ty slova, které nechci slyšet. Ale chci to. Chci ho aspoň naposled políbit na všechna ta místa, než mě odstrčí a odejde navždy.
Mírně se nahnu a pak bez jediného slova se jemně dotknu rty na místě, kde vidím tu pulsující tepnu, kde vidím všechny ještě nezhojené značky našeho milování.
Políbím ho. Tak moc ho chci zpátky.

Snažím se zadržet dech, nehýbat se, aby si nevšiml, že má někoho ve svém objetí. Při lehounkém mapování mého krku se zachvěji. Všechny části mého těla volají po jeho dotycích. Závidí kůži na krku a stoupají si do pozoru, aby je nikdo nepřehlédl. Topím se v záplavě touhy a vzrušení, až je to bolestivé.
„Miluji tě," šeptám. „Promiň, že jsem o tobě pochyboval."

Natočím ho k sobě. Tolik bych mu toho chtěl říct. Místo toho má ústa začnou sama pokrývat jeho obličej polibky. Nezůstalo jediné místo, na kterém bych tímto způsobem nenechal omluvu.
Nakonec se zastavím u jeho rtů. Na vteřinu zaváhám. Podívám se mu do očí. Ten pohled mluví za vše. Dalších pochyb není třeba.
Nejdříve jemně, pak ale se vzrůstající intenzitou si beru vše, co mi jeho ústa mohou nabídnout.
Už ho dávno netisknu k sobě. Moje ruce se rozběhnou po jeho těle. Nedočkavě mu vyhrnuji košili, až povážlivě zapraskají knoflíky, abych se mohl dotknout jeho kůže. Té jemné a přitom rozpálené kůže.
Nemůžu se ho přestat dotýkat. Nejde to. Celého mě ovládla touha po Danielovi.

Oplácím mu polibky, ale ničeho jiného nejsem schopen. Nemůžu zvednout ruce, abych se ho dotýkal. Rozpadám se na malé částečky pod jeho doteky. Až když mi začne dlaněmi přejíždět po kůži na břiše, zatouží i moje ruce zmapovat jeho pokožku. Automaticky hledají jizvu na boku, prsty kopírují vystouplé čáry a pak zajedu na jizvu na břiše, o které moc dobře vím, kam vede a kterou tak rád přejíždím jazykem až na její konec. Možnost se ho po tolika dnech opět dotýkat mě nabíjí ohromnou energií a chtíčem, vrhám se mu hned na pásek u kalhot a rozechvělými prsty se jej snažím rozepnout.

Mírně se nadzvednu a nechávám Daniela rozepnout mi kalhoty. Je nedočkavý stejně jako já. Odstrčím ho a sám si rychle rozepnu a stáhnu kalhoty, aby se mě jeho ruce mohly dotýkat bez omezení.
Jen co propustím na svobodu mou erekci, vrhnu se na jeho prádlo. Jednou rukou mu rozepínám opasek a poklopec a druhou se už nedočkavě dobývám dovnitř.
Znovu se k němu skloním a vyžádám si hluboký polibek.
Moje srdce bije silně a dýchám rychle, protože umírám touhou po něm. Po spojení s Danielem. Jen s ním tohle chci dělat. Protože jen jeho miluji.

Sleduji ho dychtivým pohledem, jak si sundává kalhoty a vychutnávám si pohled na jeho propuštěného vězně. Ujímám se ho hned rukama, aby neztratil svou tvrdost, než mi rozepne pásek. Když na mě nalehne a jeho jazyk se dostane hluboko do mých úst, až mě zbaví veškerého vzduchu, neubráním se tichým stenům a zaklesnu se jednou nohou na jeho hýždích, abych si ho na sebe co nejvíc přitiskl. Chci, aby si mě co nejrychleji vzal, i když toužím po jeho projevech lásky skrytých v dotecích a polibcích, protože si nejsem sám sebou jist, zda bych tu citovou zátěž, která se na mě valí ze všech stran, vydržel.

Otírám se svým vzrušením o Danielovu ruku a čím dál víc toužím se do něj vnořit.
Chytnu cípy jeho košile a táhnu je od sebe. Knoflíky, které se nestihnou vyvléct z dírek s rupnutím odlétnou někam do pokoje. Přisaji se na jeho kůži a zanechávám zarudlé otisky svých zubů až dolů ke kalhotám.
Na chvíli se vysmeknu z Danielova sevření, což jen doprovodím hlasitým povzdechem, když jeho prsty přejedou přes jemnou kůži odhaleného žaludu.
Zbavím se překážky v podobě prádla rychlým táhnutím dolů. Sundám mu boty, které brání úplné Danielově nahotě, a mrsknu s nimi postupně někam za sebe.
„Myslím, že jsem ti rozbil notebook," hlesnu, když slyším ránu.
To byly moje poslední slova, než jsem se hladově vrhl na jeho vzrušení.

Jeho surové drancování mého oblečení mi navodí stav bezmocnosti a podřazenosti. Jen odevzdaně sleduji odlétávající knoflíky a ničení mé poslední ucházející košile. Zvedám pánev vstříc jeho vášnivým polibkům na svém břiše a oplácím mu jeho brutalitu zatnutím nehtů do ramene.
Právě mi rozmlátil notebook, jedinou věc, kterou jsem si chtěl odsud odnést. Mám tendenci schovat rukama svou nahotu, ukrýt své vzrušení v podobě nepřehlédnutelné erekce, ale Richard je mnohem rychlejší. Opět mě překvapí svou technikou, při které mi nezbývá nic jiného, než sevřít okraje postele, drtit je v hrsti, v duchu ho proklínat a předvádět bílému stropu všechny grimasy nekontrolovatelného vzrušení, křivící mi obličej, podkreslující jej hlasitými vzdechy.

Čím víc Daniela dráždím, tím hlasitější jsou jeho vzdechy. Dostávám se zpět do svého starého já. To - které si ho chce vzít rychle, dát mu najevo, že patří jen mě a nikomu jinému. Jako malý protest proti všemu, co se událo, ho několikrát jemně stisknu zuby.
Hrábnu pod polštář a vytáhnu gel. Vím, že tam je. Měl jsem vedle něj hodinu položenou hlavu.
Jednou rukou otevřu uzávěr a vymáčknu trochu gelu ven. Je mi jedno, že jsem právě zapatlal postel. Rozetřu ho v ruce a bez problému najdu místo, kde dva prsty lehce vklouznou, protože tuhle cestu už znají zpaměti.
Moje vzrušení jde do velkých obrátek. Otírám se penisem o Danielovy nohy a všechno v mém těle tančí zběsilý kankán, pod narůstající touhou.

Všechno je tak intenzivní, tak omamující, jako by to bylo poprvé. Moje tělo se na každý Richardův dotek soustředí, obrací ho a rozebírá, vysílá do mozku své nadšené výkřiky, whau, to bylo úžasné, chci to znovu. Když do mě zajede prsty, prohne se jim slastně vstříc, bombarduje mě otázkami, zda těch prstů bude víc či něco jiného, že je to moc příjemné. Po přejetí přes moje roztoužené místo se odmlčí, zatím co ústa nezůstávají tichá, a všechno to opojení prozradí nezadržitelnými výkřiky do ticha. Těkám očima po Richardově obličeji, jako bych z něj chtěl vyčíst, co bude dál, protože si najednou nemůžu vzpomenout, jak moc mě to vzrušení dokáže ovládnout, jestli se při tom umím ovládat, anebo tomu plně podléhám. Tlukot srdce mi zaplňuje mozek, nedovolí mi myslet a tak to nechávám čistě na Richardovi, který mě nejspíš právě teď připraví o panictví.

Nestačí mi jen pouhé otírání se o Danielovu kůži, i když je to velice příjemné. Chci ho. Chci ho cítit celého.
Mám pocit, že ty necelé dva dny byly jako roky, co jsem ho neviděl a nemohl mít.
Moje touha narůstá každou vteřinou. Ještě jednou ho políbím a dlaní jemně přejedu po jeho hrudi. Když vykřikne a opakovaně se prohne v zádech, je to pro mne poslední hřebík do rakve.
Vytáhnu z něj prsty a narovnám se do kleku. Promnu v ruce jeho chloubu. Ještě na vteřinu si prohlédnu celé jeho nádherné tělo.
Nečekaně ho chytnu a otočím ho na břicho, aby nestihl protestovat. Chytnu ho za boky, nadzvednu ho a přitáhnu si ho k sobě víc do klína. Můj penis si sám hledá cestu. Nedočkavě se tlačí mezi jeho hýždě a já jen zatínám zuby, při tom pouhém otření o Danielovo roztoužené místo.
Pomůžu tomu malému nedočkavci najít správný úhel a zatlačím, až do něj na jeden pokus celý pronikne.
Povolím sevřenou čelist a prudce vydechnu. Křečovitě zatínám prsty jedné ruky do jeho boku, zatím co druhá hledá oporu na matraci postele, abych to drsné spojení ustál na kolenou a neklesl na Danielova záda.

Už nevím, co bych rozdrtil pod návalem přicházející rozkoše mezi svými prsty. Uvědomuji si, že ve svých záchvatech zanechávám na Richardově kůži krvavé škrábance, ale nechci mu ubližovat. Poslepu nahmatávám cokoliv, co by ustálo moje sevření. Okraj matrace, prostěradlo.
Přivírám oči, když věnuje několik vteřin pozornosti mému parťákovi a hned nato vydechnu na protest, když ze mě vytáhne prsty. Když se octnu na kolenou, moje nervozita z neznáma ještě víc vzroste. Ruce se mi klepou vzrušením a rychle dýchám, jako by se mi někdo chystal každým okamžikem sebrat vzduch. Už jen jeho ruce na mých bocích, vlhké doteky jeho penisu mezi mými stehny, mi způsobuje mírný kolaps, moje tělo sebou několikrát křečovitě škubne, jak je netrpělivé.
Krátkými steny doprovázím jeho vniknutí do mého nitra, vycházím mu vstříc, abych cítil ten opojný hrubý tlak, který je zezačátku nepříjemný, ale je to pro mě ten správný impuls, abych se uvolnil, donutil povolit všechny svaly a další tah už si jen vychutnal s lehkým mravenčením, napadající všechna místa na pokožce.

Dívám se na Daniela, jak se snaží zničit svoji postel pod svýma rukama a mám v ten moment chuť mu ty ruky uvěznit. Pouštím jeho boky a chytnu ho za obě zápěstí. Zkroutím je za záda a silně stisknu v jedné ruce. Přitlačím na ně, až se pod tím tlakem prohne a tím pohybem se bezděčně na mne nasune až na doraz.
Z prvního nájezdu se pak vzpamatuji velice rychle. Jen pár tahů je pomalých a opatrných.
Systematicky zrychluji tempo. Svíráním jeho rukou a tvrdostí mých přírazů propouštím zbytek svého vzteku na povrch a dávám tím Danielovi najevo, že patří jen mě a nikomu jinému.
Jednou rukou tisknu jeho zápěstí, druhou se opírám o postel, skláním hlavu pod těmi všemi vzruchy, až se moje vlasy dotýkají jeho zad.
Všechen třas se soustředí uvnitř těla, snažím se dýchat rychle, abych pobral co nejvíce vzduchu, a občas mi mezi rty projde hlasité zasténání.
Celého mě to pohltí a já zcela ztrácím soudnost a zábrany.

Dopadnu tvrdě na tvář, když mi sebere ruce. Nebere vůbec ohledy na to, že mám na zápěstí ještě nezahojené řezné rány a jeho pevný stisk mi rozežene do těla ostrou bolest. Bere si mě nenasytně a tvrdě, každý příraz až na doraz mě nutí těžce vydechnout. Dává mi jasně najevo, že má vztek, že jsem ho zklamal a že udělat takovou chybu je do příště nepřípustné. Přijímám ten trest, svírá se mi žaludek a pnutí v mém penisu je nesnesitelné, nemožnost se ho dotknout a několika tahy ho uspokojit, je zničující. Přes všechny ty pocity bezmocnosti jsem neuvěřitelně vzrušený, chvění prostupuje celým mým tělem, každý silnější impuls mě nutí si to místo připomenout záškubem. Vycházím mu vstříc a mám co dělat, abych stačil jeho tempu. Začínám panikařit, když mě náhle opustí to lehké mravenčení na různých místech a zhmotní se v podbřišku, všechno se ve mně sevře a moje synchronizace s Richardem je najednou v háji.

Danielovy nekontrolovatelné pohyby mě na moment rozhodí. Ze sevření mu pouštím jednu ruku a s druhou zamířím pod jeho břicho. Společně chytneme jeho chloubu a nutím ho svým pevným stiskem provádět tvrdší tahy po celé jeho délce.
Z mého soustředění při zpracovávání jeho penisu mě vyruší spalující vlna, která najednou a bez varování mnou proběhne a zpětným nárazem se rozlije do celého těla, kde se roztříští na malé kousky. Pomalu se ty střípky začínají sbíhat zpět v jeden celek a stahují se do středu břicha, odkud si hledají cestu níž, kde by mohly opustit mé tělo.
Na všechny ty impulsy odpovídám již hlasitým vzdycháním a mé nájezdy se výrazně zkrátí.
Bezděčně pod tím náporem velice tvrdě stisknu jeho ruku na penisu.

Někdy je Richard děsivý. Mám pocit, že umí číst myšlenky. Nebo o mně ví úplně všechno. Aspoň, co se týká mých sexuálních potřeb. Dobrovolně se vzdává drcení mých zápěstních kůstek a nutí mě na mém miláčkovi dělat takové šílenosti, že sotva stačím s dechem. Nemůžu si vybrat, kterému vzrušujícímu pocitu mám vyjít dřív. Moje tělo se sevře, snažím se ustát všechen ten tlak, co mě drtí, nejsem schopen se už pohybovat natož si vybrat, čemu dát přednost. Cítím jen krátké záškuby, kterými se snažím ventilovat probíhající orgasmus a zatnu hýžďové svaly, jako bych si chtěl uchovat právě tento pohyb, tuto polohu pro osvobozující okamžik.

Absolutně nevím, co dělám. Svírání konečníku v intervalech, které doprovází Danielův orgasmus, znásobuje tření, které je už k nevydržení. Už to nedávám. Pouštím jeho málem rozdrcený penis, chytnu ho oběma rukama za boky a trhnutím jeho těla k sobě se na něj natisknu vší silou. Mám problém to ustát na kolenou. Dvakrát si ho ještě narazím proti sobě a pak už jen s rychlým oddechováním vstřebávám veškeré pocity, které mi právě nabízí probíhající vyvrcholení. Vše, co můžu, předávám Danielovi, aby věděl, že jsem to já, kdo smí vyplnit jeho nitro důkazem tohoto spojení.
Dopadnu na Danielova záda. Neunese mou váhu a oba dva tvrdě dolehneme na postel. Ležím na něm, těžce oddychuji a bezděčně, s pocitem doznívající rozkoše udělám pár pohybů pánví, abych uklidnil svou cukající chloubu a donutil ji vydat vše do poslední kapky.

Doléhám pod jeho tíhou na postel, drtím si ruku pod sebou a vstřebávám vlhko na břiše z mého uvolnění. Cítím mokro všude. Mám oslintanou peřinu pod svým obličejem a teď mě studí na kůži. Oddychuji tiše, pohlcuje mě úzkost, že to bylo možná to poslední, co mi byl Richard ochoten na rozloučenou dát. Ta pochybnost tam stále je. Pořád mám jeho fotky v mobilu. I když jsem tvrdil, že mi to nevadí, všechno nasvědčuje tomu, že má Jim Hendrix o Richarda velký zájem. Vůbec bych se nedivil, kdyby už mě Richard nechtěl. Moje nálady nejsem kolikrát ani já schopen ustát. A jeho asistent je mu na blízku neustále... Od rána do večera. A Richard...si může dovolit vzít kohokoliv, kdekoliv...

Když se můj dech o něco zklidní, nechám vyklouznout penis z toho příjemného tepla a svezu se z Daniela na postel. Natočím se k němu. Položím ruku na jeho záda a jemně hladím jeho rozpálenou kůži. Nevím, jestli ho můžu políbit. Nevím, jestli se teď nezvedne a neřekne mi sbohem.
Bolí mě pocit, že by opravdu odešel.
Nedívá se na mě. Schovává svůj obličej v polštáři a já nevím, co dál.
Stáhnu z něj ruku dolů a nechávám ji volně položenou mezi našimi těly.
Zavřu oči a snažím se klidně oddychovat, aby nebylo vidět, jak je mi z toho úzko.
Tak moc bych chtěl, aby zůstal, ale já ho vyhodil. Má právo se na mě zlobit. Má právo odejít.

V hlavě mám zmatek. Doufal jsem, že byl tento sex takovým naším usmířením, odpuštěním. Jeho odtaživost mi způsobuje paniku a pátrám v paměti, co jsem udělal špatně. Otočím k němu hlavu a pozoruji jeho tvář, oči schované pod víčky, abych z nich nedokázal nic vyčíst. Ruka netečně položená vedle jeho stehna. Lehce se dotknu jeho prstů. Ta blízkost je tak tíživá.
Moje nezodpovědné já, řešící vše útěkem, mě nutí zvednout se na posteli a říct: Odcházím. Ale srdce ho svými silnými pažemi drží u zdi a pěstí mu buší do obličeje, v pravidelných intervalech, každým úderem říkajíc: Miluji tě.
Posadím se na postel, jen na vteřinu zaváhám, opřu se dlaní vedle jeho hlavy a nechám dopadnout své vlasy na jeho obličej. Kdyby byla jeho tvář ze skla, měl by ho už celý zamlžený, jak překotně dýchám otevřenou pusou. Druhou rukou ho chytnu a položím si jeho teplou dlaň doprostřed hrudníku.
„Slyšíš ho?“ zašeptám. „Je hrozně hlučné. Už mě z něj bolí hlava. Pořád dokola opakuje stejná slova.“
Nakloním se ještě níž, svoje orousané břicho i penis si utírám o jeho stehno a rty lehce otřu o ty jeho.
„Miluji tě, Richarde. Prosím, věř mi.“

Cítím pod svou dlaní bít jeho srdce. Tluče stejně silně a splašeně jako to moje.
Stáhnu ho zpět k sobě na postel. V jednu chvíli mě ovládá vztek. Chci Daniela zamknout, přivázat si ho k sobě, dát mu třeba i čip, abych ho měl pořád pod dohledem, nedovolit mu odejít. Ale hned na to mě ovládne strach a já nejsem schopen mu ani říct všechno, co k němu cítím.
Neumím říct nahlas, jak moc mě to všechno mrzí, jak moc se bojím toho, že by odešel. Jak bezmezně ho miluji. Jak moc mě bolela celá ta nejistota a pochyby, když jsem ho viděl v tom hotelu.
Neumím tyhle věci říkat nahlas. Ale nechci zůstat bez něj. Jen stěží dokážu ze sebe vysoukat pár slov.
„Nechci, abys odešel," zašeptám.

„Nikdy jsem neměl v úmyslu odejít,“ přejedu mu prsty po tváři. „Nejspíš bych v naší koupelně dokončil to, co jsem začal v hotelu a ještě naposledy ti to pořádně zavařil.“
Bojím se ho políbit, vidím, jak stále váhá, jak v něm stále hryžou pochybnosti, tak jako ve mně. Že i když jsme spolu, oba se nejspíš milujeme, tak se oba bojíme pravdy a nemámě odvahu se zeptat. Hladím jeho kůži a snažím se zapamatovat každou jeho část.
„Opravdu tě miluji, co mám udělat, abys mi věřil?“ políbím ho neznatelně na rameno, kde má vytlačené moje nehty. „Chci patřit jenom tobě. Moje city k tobě se nezměnily. Miluji tě tak moc, že každá minuta bez tebe hrozně bolí. Prosím, prosím, řekni, že mi věříš. Prosím.“

Chci mu věřit, ale potřebuji rozumné vysvětlení pro to všechno, co se stalo.
„Proč?" otevřu konečně oči a dívám se na něj. „Proč jsi rozmlátil tu hospodu? Proč ses k němu tak tiskl? Proč jsi mě od sebe odehnal a řekl všechny ty věci? Proč jsi šel za ním? Nic jsem neudělal, neublížil jsem ti," po těch posledních slovech se na moment zarazím. „Promiň, že jsem k tobě byl surový. Nechtěl jsem," zhluboka se nadechnu. „Já jen nechápu, proč se tohle všechno stalo. Proč ses takhle choval. Prostě to nevím!" vykřiknu poslední větu, protože jsem opravdu v koncích. Jen očima zabloudím k rozbitému notebooku, když si vzpomenu na tu fotku, co jsem viděl. Zprudka se posadím, pokrčím nohy a opřu si hlavu o kolena.
Celé dva dny pátrám v paměti, co jsem udělal, že měl Daniel důvod se takhle zachovat. Do teď jsem na nic nepřišel. Potřebuji vysvětlení.

Při každé otázce se ve mně všechno sevře, až mě dýchání bolí. Slezu z postele a přistoupím ke stolu, kde mám odhozené kalhoty a nasoukám se do nich. Takže za všechno můžu já. Moje vina.
„Nesl jsem ti grog do práce. Viděl jsem tě, jak se muchluješ u svého auta s ním, s tou svou sekretářkou. A pak s ním jedeš na chatu. Vrkáš do telefonu, jak si to spolu užijete a bylo ti jedno, že to uslyším. Byl jsi u něj doma, polibky rozdáváš na veřejnosti, jak nějaké letáky. Chodí mi ty fotky celý dva dny. Jo, pokaždé jsem dostal vztek, že je v tvém životě někdo jiný,“ snažím se zapnout si košili, když zjistím, že nemá ani jeden knoflík. „Jo, Phil. Přijel právě včas. Protože bez něj by ta hospoda nejspíš lehla popelem. Kdyby do mě nenarval ty sedativa, nemusel bych ti už nic vysvětlovat. Za to všechno dostal ode mě přes držku, protože jsem si myslel, že nás chce rozdělit. Ale očividně ho k tomu ani nepotřebujeme.“
Vytáhnu telefon z kapsy a hodím ho na postel.
„Můžeš si to vaše milostné album nechat na památku.“

Chytnu do ruky telefon a otevřu galerii fotek. Jedna za druhou ukazuje, jak je na mně Jimmy přilepený. Dívám se na to a jen vzteky zatnu ruce v pěst.
„S nikým jsem se nemuchloval. Jen jsem mu podával věci, protože toho měl moc. Domů jsem ho odvedl, protože byl opilý, že ani chodit pořádně nemohl.Do telefonu jsem jen řekl, ať se pořádně vyspí, protože jedeme hned ráno na chatu, kterou jsem mu zajistil pro něj a jeho mámu, za jeho práci."
Vstanu z postele a s telefonem mrsknu o zeď. Podívám se na Daniela se vztekem v očích.
„Nevím, proč bych se měl obhajovat. Nikdy bych tě nepodvedl, protože tě miluji."
Otočím se a jdu z pokoje ven.
„Nikdy by mě to ani v životě nenapadlo!" křiknu ještě směrem do pokoje a vztekle zabouchnu za sebou dveře.
Vletím do kuchyně a popadnu svůj telefon.
„Jeffe, potřebuji zjistit pár věcí, zavolám ti za chvíli a řeknu ti podrobnosti!" nadechnu se a vyslechnu si pár jeho nadávek.
„Jo! Jsem vzteklý! Tak mě ku**a ne.ser ještě ty!" vypnu telefon a hodím ho na stůl.
Ještě nikdy jsem na Jeffa takhle neřval.
Do haj.zlu!

Stojím uprostřed pokoje, nechávám si do obličeje vmést všechna ta slova, která tak bodají. Jeho pohled plný výčitek, že jsem vůbec pochyboval, že jsem si dovolil ho z něčeho obvinit. Jsem tak žárlivý, že slyším to, co slyšet chci a vidím, co vidět nechci. Když za sebou práskne dveřmi, jen sebou cuknu. Nechává mně v troskách mého notebooku i telefonu, bez možnosti se právě teď někomu vybrečet slovy nebo písmeny. Ta slova, která mi řekl se vzteklým hlasem, bych tak rád chtěl slyšet v úplně jiné situaci a jiným tónem. Už nevím, jak bych náš rozbíjející se vztah slepil. Totálně jsem to zvoral. Cokoliv řeknu, je špatně. Možná by stačilo otevřít ty rány a stačil bych vykrvácet, než si mě Richard všimne. Odvážu si kravatu a pohlédnu na zápěstí. Takové škrábance, jak od kočky. Nic to není. Jsem zbabělec i na to, vzít si život. Otevřu okno a pustím do pokoje studený vzduch.
Nechci utíkat. Chci Richarda zpátky. Ale už jsem vyčerpal všechny způsoby návratu, které mě napadly.

Přecházím po kuchyni sem a tam. V hlavě mi toho tolik víří a nejsem schopen to uklidnit, abych mohl postupně přebrat jednu myšlenku pěkně po druhé.
Na moment se zastavím u baru. Držím v ruce flašku, dívám se na ni, ale pak ji s povzdechem postavím zpátky.
Uvědomím si, že chodím po bytě jen v košili. Vracím se do pokoje pro své věci.
Otevřu dveře a vidím stát Daniela u okna. Sehnu se pro své věci, když si všimnu jeho ruky, na které měl kravatu.
Narovnám se a dojdu k němu. Chytnu ho za zápěstí a natočím směrem nahoru.
„Co to má být?!“ podívám se mu upřeně do očí. „Už nikdy nechci nic takového vidět, nebo tě já osobně zabiju a věř mi, že to bude rychlejší!“
Nečekám na odpověď a táhnu ho za sebou do šatny, kde máme lékárničku.
„Sedni si!“ ukážu mu na taburet. Otevřu lékárničku a začnu vytahovat desinfekci a obvaz.

Každý jeho pohled, který mi za ty dva dny věnoval, je plný zloby a vzteku. Neustále mi z jeho přítomnosti buší divoce srdce a je mi špatně. Jsem totálně ve sra.čkách a nevím, co mám dělat. Bojím se už cokoliv říct, protože vše se obrátí proti mně. Každé slovo, co vypustím z úst je blábol a ubližuje mu. Neřeknu nic na obhajobu svého zápěstí. Nevymýšlím žádné lži, jak se mi to stalo. Nedávám mu popud k tomu, aby mě jedním stiskem zabil. Neprotestuji a ani neceknu, když mi očišťuje rány. Jen se snažím přimět plíce, aby pracovaly, tak jak mají, protože zapomínám dýchat a když se nadechnu, mám tak sevřený hrudník, že každý nádech bolí.

Zavážu mu ruku a ještě na moment ji držím. Promnu jeho prsty a pak je schovám do své dlaně.
„Už to nikdy nedělej,“ řeknu už o dost tišeji. Bolelo by mě, kdyby se mu něco stalo.
Narovnám se do kleku, krátce se mu zadívám do očí a pak si ho přitáhnu do objetí.
„Chyběl jsi mi,“ zašeptám.

Tolik ho potřebuji slyšet.
Tak hrozně potřebuji jeho doteky.
Tak moc se potřebuji já dotýkat jeho.
Vydechnu tak nahlas a tak dlouze, padá ze mě to napětí a ovládne mě velká úleva, když mě obejme. Naznačím svými ústy polibek, že moc toužím ho políbit, jestli vůbec smím. Mám strach, že mi stále neodpustil a že nemám právo si dovolit to intimno, vyznání toho, jak ho moc miluji.

Dívám se mu do očí. Jak jsem mohl pochybovat, když vidím tu čistotu a upřímnost v jeho pohledu. Ruku ze zad posunu nahoru, zajedu přes zátylek do jeho vlasů. Ještě na moment zaváhám, ale pak si ho přitáhnu pro polibek. Jemný, něžný, kdy můj jazyk hladí ten jeho a v každém dotyku a otření vysílá stejná slova pořád dokola: „Promiň. Miluji tě.“

Oplácím mu jeho mazlivé polibky, proplétám se s jeho jazykem opatrně, jak mě stále ovládá strach, že něco pokazím. Dotknu se jeho ruky, kterou má v mých vlasech. Víc se neodvážím bez dovolení mapovat. Chci mu toho tolik říct, ale cítím, jak se mi chvěje brada a nejspíš bych ze sebe nevydal ani jedno slovo.

Nemůžu se nabažit polibku. Je to jako bychom se líbali poprvé. Opatrně a jemně.
I když mi pomalu dochází dech, nejsem schopen přestat a tisknu Daniela k sobě, aby mi nikam neutekl.
Z tohoto omluvného polibku nás však vyruší zvonění telefonu.
„Promiň, musím to vzít,“ omluvím se mu a jen nerad ho pouštím. Zvednu se, po cestě ještě popadnu tepláky. Držím telefonu ucha, poskakuji na jedné noze, abych se oblékl, a poslouchám Jeffa, jak mi nadává, že nebude čekat další rok na to, až mu zavolám.
„Potřebuji zjistit všechno, co můžeš o mém asistentovi. Úplně všechno. Hlavně chci vědět, s kým se teď nejvíc stýká. Potřeboval bych to co nejdříve. Zajistíš to?“
„Co se děje? Máš nějaké pochybnosti?“
„Někdo se nás snaží s Danielem rozdělit,“ povzdechnu si, když vzápětí slyším jeho komentáře. „Vím, že máš Daniela rád, tak se nerozčiluj. Určitě jsi nechtěl tenkrát přijet do nemocnice jen proto, aby ses podíval, jak umře.“
Trefil jsem hřebík na hlavičku a musím se usmát, když slyším, jak se to Jeff snaží okecat.
„Dobře, hned jak budu vědět, ozvu se ti.“
Položím telefon a upravím si tepláky.
Všechno to šílené napětí pomalu ustupuje a začíná se hlásit můj hladový žaludek. Uvědomím si, že jsem vlastně od včerejška nic nejedl.
„Budeš večeřet? Udělám tousty,“ zavolám na Daniela.

Sleduji Richarda, jak odchází. Je opět ve svém živlu, v pozici velkého bosse, který všechno napraví a vyžehlí. Stáhnu si oba díly košile k sobě, abych se zahřál. Pořád mám sevřený žaludek. Když si uvědomím, že jsem ho mohl ztratit, kvůli nedorozumění, kvůli pochybnostem, nedůvěře, udělá se mi ještě víc zle.
Na Richardovo zavolání, jestli mám hlad, jen zavrtím hlavou. Stále nejsem schopen mluvit. Neuvědomuji si, že mě nevidí.

Udělám pár toustů a Daniela nakonec přinutím sníst aspoň jeden. Celou dobu ho sleduji. Je z toho všeho unavený a zničený. Jsem rád, že snědl aspoň něco, nerad bych ho znovu sbíral ze země.
Ani se nejdeme osprchovat. Lehneme si do postele, i přesto že nejsem unavený. Ležíme, objímám ho, protože musím cítit jeho tělo, abych měl jistotu, že to zlé je pryč, a že mi už nikam neodejde. Ležím a objímám ho do té doby, než uslyším, že pravidelně oddychuje.
Telefon, který jsem si položil na noční stolek, začne vibrovat. Natáhnu se pro něj a potichu, abych nevzbudil Daniela, poslouchám, co mi Jeff zjistil.
Při těch všech informacích jen skřípu zuby, a ani si neuvědomím, že v tom tichu i to je slyšet.
„Je to jisté?“ zeptám se asi po páté.
„Do pr***e, kolikrát ti to ještě mám zopakovat?“ začne se Jeff vztekat. „Tohle tě bude hodně stát, mám pocit, že pracuji výhradně pro tebe!“ začne se nakonec smát. „Slyšel jsem o Lauře, přijedeš se podívat na malého?“
„Určitě, jen si to vyřídím tady, tak potom s námi zajdeš na panáka.“ Rozloučím se s ním a odložím telefon.
Tak tohle budeme muset vyřešit. V hlavě už mi běží spousta variant, jak to udělat. Musím ale nejdřív mít důkaz. Jeffovy informace v tomhle případě bohužel nestačí.
A budu to muset říct Danielovi a domluvit se s ním jak to uděláme.
Dívám se do stropu a ani jsem si neuvědomil, že neslyším jeho pravidelné oddechování.

Myslím, že jsem to na chvíli zalomil. Richardovo objetí bylo tak příjemné a tak uvolňující, že jsem usnul. Probudí mě náhlý pohyb a jeho hlas. Slyším z jeho tónu, že je rozčilený. Opět se ve mě všechno sevře, protože za to beztak zase můžu já. Už se mě nedotýká, leží nehnutě vedle mě a já si připadám zase tak sám.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit," omluvím se Danielovi, když si všimnu, že se na mě dívá. Otočím se k němu čelem a shrnu mu vlasy z čela.
Chvilku přemýšlím, jestli mu to říct nebo ne, nakonec se však rozhodnu pro variantu - ANO.
„Mluvil jsem s Jeffem, nechal jsem ho zjistit pár věcí a zřejmě jsme přišli na to, kdo nás chtěl rozdělit. Bohužel to je můj asistent a ten druhý je od tebe z univerzity. Tvůj kolega, který tě zastupoval, když jsme byli v Evropě." Přiblížím se víc k Danielovi. „Musíme zjistit ještě pár věcí a pak se toho obtížného hmyzu zbavíme."
Položím ruku na jeho břicho a přilehnu si k němu. Jednu ruku podsunu pod něj a trochu si ho k sobě přitáhnu.
Začínám být už také unavený a dvě hodiny spánku a všechny ty nervy za poslední dva dny si právě vybírají svou daň. Chytnu deku a oba nás přikryji. Pak položím zpět ruku na Danielovo břicho. Políbím ho.
Ještě mu chci říct pár věcí, ale únavou se mi už motá jazyk.
„Lauře se narodil syn. Pojedeme se za ním spolu podívat. Půjdeme s Jeffem na panáka. Má tě rád, i když to nedává najevo. Musíme se dostat k tvému kolegovi do počítače a potvrdit si, že to on udělal ty fotky a posílal ti je. Byl tenkrát naštvaný a já ho ještě setřel... za to... co ti řekl... Jimmy.. nevím co tím sleduje... ale přijdu na to... zbavíme se jich .... obou... něco... vymyslíme... řeknu..."
Promlky mezi jednotlivými slovy jsou čím dál delší a můj hlas se ztišuje, až zmlknu úplně. Usínám s Danielem v náruči s myšlenkou, jak moc ho miluji.