Double gravitation - Neuvážená jednání - část 2

Venku je ještě tma a já myslím na něj. Nemůžu si vybavit, jak vypadá. Znám jen jeho odraz v zrcadle. JEHO ruce na svém břiše a penis v zadku.
Moje myšlenky se točí kolem jedné... chci ho zase cítit. Moje ruka vklouzávající pod peřinu mi to neusnadňuje. Majetnický, dominantní, jeho "drž" mi ještě teď hučí v hlavě.
„Máme novýho šéfa, všichni k němu máme naklusat," chytil mě Mike kolem ramen hned u vchodu. „Kolují o něm zajímavé zvěsti."
Stojíme a čekáme, až přijede výtah. Nechce se mi.
„Nemáš kravatu, Dane! To se moc první den před šéfem nepředvedeš!" řekne Mike a natlačí mě do výtahu.
Doufal jsem, že tu bude viset.
Světlo bliká. Výtah je plný lidí. Je mi špatně.
Bude to dobré, bude tam celé oddělení, nevšimne si mě. Vlezdoprdelka Mike mu určitě nabídne své služby a všechno mu ukáže.

„Ehmm...," odkašlu si, jako by nic z koutku výtahu.
Pár lidí se ke mně otočí. On taky. Mám pocit, že asi omdlí. Nastoupil a nevšiml si mě. Vlastně mě tu ještě nikdo z nich nezná.
„Pardon," omluvím se jako by nic a usměju se na všechny.
Kdyby v ulicích nebyla zácpa, už bych byl dávno v kanclu.
V pětce většina vystoupí.
Jsem mírné nervózní. Přijeli jsme pozdě a nemohl jsem si dát ani svou ranní cigaretu.
Za deset minut budu mít plnou kancelář.
„Dobrý den," pozdravím asistentku. „Uvařte mi prosím kafe. Bez cukru."
Zavřu se v kanceláři. Sednu si za stůl.
Podívám se před sebe, jeho složka leží na hromadě papírů.
Otevřu šuplík a podívám se do něj.
Na jeho dně leží jeho kravata.

Zdálo se mi to, nebo jsem ho zahlédl v davu. Jeho neposedné vlasy rámující vážný obličej, přečnívající všechny?
Jsme u něj v kanceláři.
Necpu se dovnitř, zůstanu schovaný za Mikem, předhodím ho jako návnadu.
Je hezký, září úsměvem a všichni o něm ví, že je gay, určitě ho okouzlí.

Nestihnu si ani dopít kafe. Všichni už jsou tady. Představím se. Daniel se schovává vzadu.
Stručně jim vysvětlím, co od nich očekávám.
„S každým z vás budu mít osobní pohovor."
Někteří vypadají, jako by se o ně pokoušel infarkt.
Jeden takový menší, myslím, že se představil jako Mike a něco, se pořád usmívá a tlačí se dopředu. Nelíbí se mi. Na něj si dám pozor.
Otáčejí se, že půjdou po své práci.
„Daniel Walker?" řeknu nahlas, aby mě v tom šumu nepřeslechl.

Cítím jeho pohled. Mluví na všechny a přesto pouze na mě.
Mike se mu nelíbí, vidím, jak se na něj opovržlivě dívá, rozpouští ho pohledem, aby na mě lépe viděl.
Pamatuje si mě, proč si mě pamatuje!!
Musím rychle zmizet, dá mu zabrat, než mě tady v tom mraveništi najde, nemá tušení, kde pracuji.
Otočím se, když zaslechnu své jméno.
Jeho hlas je zatraceně sexy.
Moje jméno už tak sexy nezní.

„Zavřete dveře," rozkážu tomu skrčkovi, který se zvědavě otočil a zůstal stát, když jsem oslovil Daniela.
Jsme sami.
Usadím se za stolem a stisknu tlačítko na interkomu. „Prosím nerušit. Mám osobní pohovor se zaměstnancem."

Nelíbí se mi, že jsem první. Že jsem tu s ním, a že nás nikdo nemá rušit. Jeho ruka položená na hromadě papírů je podezřelá. Moc dobře tu titulní stránku znám.

„Posaďte se," pokynu rukou.
Vypadá, že by nejraději natáhl ruku přes dveře a vyměnil si místo s tím slizkým prckem.

Sednu si. Sedět je dobré. I když můj zadek tu tvrdost dost těžce snáší. Nemůžu najít vhodnou polohu.
Pozoruje mě, jak sebou vrtím.
Je to špatně. Ani sedět v klidu neumím. Nasadím úsměv: „Pane?"

Je nervózní, nebo to má ze včerejška, že ani v klidu neposedí?
„Víte, proč jste tu jako první?"
Pokusí se o úsměv a zavrtí hlavou.
Líbí se mi, jak je nesvůj.

Chce mě povýšit? Za dobré včerejší služby? Usmívá se, něco na mě kuje.
„Máte moji kravatu?" vyhrknu. „Chcete mě vyhodit?"

„Uklidněte se, ano?"
Proč hned všichni dělají předčasné závěry.

„Napsat mi to do posudku? Jak mám být klidný?"

Stalo se něco, proč byste měl být nervózní?"
„Jediné, co se mi teď nelíbí, je, že nemáte předepsaný dress code."

„Včera...místo práce...aha..." sklopím hlavu. „Napravím to, můžu už jít, pane?"

Postavím se a dívám se na něj z vrchu.
„Řekl jsem, že jsme skončili?"

Omezil mi můj prostor.
I přesto, že nemám kravatu, dusím se jeho přítomností.
Jeho blízkost mě přímo vtlačuje do židle.

Posadím se na stůl, vedle něho. Krčí se, jako by čekal ránu.
„Děláte práci za nemocného kolegu, je to tak?"

„Huh," vysoukám ze sebe. „Musím tu být kvůli němu přesčas, abych ji dokončil."

Buď potřebuji cigáro, nebo jeho zadek. Hlavně po poslední odpovědi. Bývá tu často přes čas, jako včera?
„Pokud se osvědčíte, zřejmě zaujmete místo svého nemocného kolegy."

Nadzvednu obočí. Jeho pozici?
Ale to je... přímo spadat pod něj... má pohyblivou pracovní dobu, vždy po ruce...

„Máte s tím problém?" zeptám se, když vidím jeho výraz.
Ještě chvilku a budu muset zamknout kancelář. Sakra, proč je barák plný lidí.

„Tohle asi není práce pro mě… flexibilita... oddanost práci... Nejsem si jist, jestli bych to zvládl. Je to moc... odpovědné."

Zvednu se a obejdu stůl.
Musím od něj dál, jinak se neudržím.
Položím ruku na jeho složku.
„Vím, že to zvládnete, dobře jsem si vás prostudoval. Jste na to nejlepší kandidát."

Vzdálil se. Cítím, jak mi je dole těsno.
I když vzbuzuje respekt, tam dole se mi všechno bouří a chce jeho ruce.
Chci jít pryč, nebo jsem schopen, se mu tady jako d***a složit na moje složky.
Zkřížím nevědomky nohy.

„Můžete jít,"
Do pr.ele, potřebuji pauzu.
„A sežeňte si kravatu"
To bude dlouhý den.

Propustil mě! Potřebuji se někde zklidnit.
„Ano pane, dnes nevím, jestli mi to vyjde. Obchody budou asi už zavřené. Mohl bych jít dnes dřív?"

Myslím, že i on má problém se postavit.
„Můžete jít, až doděláte tohle," podám mu složku.
Vevnitř je uložená jeho kravata a rozpis práce na celý den.

Má zamračený výraz.
„Děkuji, pane."
Z kanclu přímo vystřelím.

Postaví se a složku tiskne na rozkrok. Věděl jsem, že se mu bude hodit. Vyletí z kanceláře dřív, než stihnu cokoli dodat.

Můj dotek na jeho prstech mě ještě víc dostal. Jsem mu vděčný za krytí.

Asistentka nahlédne do kanceláře, „Pane, mám zavolat Mike Nowaka?"
„Ne," odseknu nervózně a lovím v kapse cigarety. „Za chvíli. Udělám si pauzu. Proč se tu nesmí kouřit?"
Daniel je nekuřák. Aspoň že ho tam nepotkám.

Musím na vzduch. Mají dole vynikající kávu v automatu.
Nenápadně nakouknu ven před budovu. Jen se nasosám a hned zase půjdu.
Zabere mi to dvě minuty. Na to, že tu budu do noci, mi nemůže nikdo nic vytknout.
Musím potom jít za Jackem. Za tím vydřiduchem Jackem, který za prachy propůjčuje svou kancelář. Bez oken, dostatečně zvukotěsnou. Secrety room, doupě hříchu, kde si ho můžete vyhonit, zařádit s kolegyní či jen zakouřit nebo natáhnout nohy. By l jsem na tom blbě a den byl sakramentsky dlouhý. Ale je diskrétní a je na něj spoleh. I na jeho kancl... se sprchou...

Když vidím Daniela popíjet dole kafe, raději se mu vyhnu. Mám hodně práce a jen chvilku na svou první cigaretu. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych se k němu přiblížil. Ten jeho zadek… hmmmm…
Rychle dokouřím a raději se vracím zpět nahoru.

Skoro poledne a nemám čas na nic. Představa brzkého odchodu domů mi nasadí vrtulku do zadku a jedu jak motorová myš. Ještě najít někoho, kdo to odevzdá, ať nemusím do toho prostoru, kde je mi tak těsno. Šéfův kancl.
Nakonec se musím překonat a jít mu to zanést sám.
Už od prvního pohledu, když zvedne zrak od papírů položených na stole, vypadal zklamaně, že jsem to stihl tak brzy, nebo prostě jen nemá svou denní dávku nikotinu či kofeinu. Ty kluzké listy papírů se mi rozjedou v ruce a rozletí se jak vyplašené hejno bílých holubic po celém kanclu. Snažím se je lovit ve vzduchu a mácháním rukama si vytáhnu košili z kalhot. Musím vypadat jak blázen.
„Promiňte, pane, uklidím to!" vyhrknu a zvedám papír po papíru ze země. Takový trapas. Příště si na to vezmi složky, debile... s takovou to místo nikdy nedostaneš!
Aspoň že mám kravatu. Teoreticky nemám důvod se zdejchnout dřív, ale nechci tu být ani o minutu déle.

Den se zdá nekonečný.
Postupně si promluvím se všemi vedoucími různých oddělení.
I přes to vytížení mi občas v hlavě vyvstane obraz toho, jak se Daniel schovává v garáži za rohem, s kelímkem kávy v ruce a evidentně čeká, až dokouřím.
Dělal jsem, že ho nevidím. Kouřil jsem pomalu a schválně to protahoval a v duchu jsem si přestavoval, jak ho ohnu přes auto...
Rychle znovu zaženu tuhle vzpomínku a ponořím se do práce.
Ozve se zaklepání a Daniel vstoupí dovnitř.
V ruce nese papíry.
Je nervózní a všechno se mu rozletí po kanceláři.
Košile se mu vysmekne z kalhot a já zahlédnu kousek jeho odhalené kůže.
Zatnu zuby.
„Mám tu ještě něco, co se musí nutně dodělat," řeknu a pobaveně po očku sleduji, jak běhá po kanceláři a sbírá papíry.

Moje nadšení opadne.
"Něco dalšího?"
Viděl jsem se už doma s miláčkem v ruce.

„Ano, chtěl jsem vám to dát už dřív, ale když jsem procházel vaším patrem, nikde jsem vás neviděl."

Dnes jsem zrovna měl tolik zašíváren, kruci. A on mě hledal.
„To není možný, byl jsem pořád u sebe."

Vytáhnu složku zpod hromady papírů a podávám mu ji.
„Tohle se musí zítra poslat, je potřeba aby to bylo ještě dnes hotové a je to práce kolegy, kterého zastupujete."
To jistě, prý u sebe. Dobře jsem ho viděl, jak vykukuje z toalety a čekal, až odejdu.

Vidím na něm, jak se baví. Určitě mě viděl. Tohle je trest.

„Váš kolega se ze zdravotních důvodů zřejmě už do práce nevrátí, mám dva kandidáty na jeho místo. Jeden z nich jste vy. Tak se snažte."
Zasunu se víc pod stůl, aby neviděl, že mé napětí je docela viditelné.
„Položte mi to sem," ukážu na kraj stolu. „A tohle si vemte. Do sedmi byste to měl zvládnout."

Do sedmi tu určitě tvrdnout nechci. Shrábnu papíry a nevraživě se na něj podívám. Vyhrožovat mi druhým kandidátem...
„Budete to mít do sedmi na stole, pane."

„Ukažte, že jste lepší než Mike Nowak," řeknu a už jen koukám, jak rychle za sebou zavírá dveře.
Odsunu se od stolu. Opřu se rukama o okraj a zhluboka dýchám. Celý den jsem ho neviděl a stačí pár vteřin....

Dop.dele. Mike je druhý kandidát? Ten hajzlík je schopen mu vlízt do kalhot.
A jestli má rád šéf muže.
Jsem v p****i.
Nemám šanci.
Ku.va práce.

Rozdýchám své vzrušení.
„Lehni!" poručím svému malému příteli.
Malému? Většina z těch, co s ním měli tu čest, s ním měli problémy, tak proč ne Daniel?
Je zvyklý? Dělá to často?

Snažil jsem se soustředit na práci. Bylo mi horko, sako jsem si přehodil přes opěradlo židle a sundal i kravatu. Rozepnul jsem si dva knoflíky u košile, aby se mi lépe dýchalo.
Je tady. Možná sám se mnou v ztichlé budově...
Zachvěl jsem se při pomyšlení, co jsem měl v sobě. Musel být velký, ještě teď tam musím mít tunel jak pro metro.
Ale já už to dlouho nedělal, tolik jsem to potřeboval, že jsem překousl veškerý ten tlak.
Musím na vzduch.
Sjel jsem dolů pro kafe. Možná bych mu mohl taky jedno vzít. Dobrovolně mu vlízt do kanclu? Nikdy…
Zaťukal jsem a vešel s kelímkem dovnitř.
„Nedáte si kafe? Je jen z automatu."
Jeho pohled. Projel jsem si po odhalené kůži pod límečkem, abych setřel kapky potu.

„Vy už máte práci hotovou?" zeptám se a mírně se zamračím.
Ještě nemám dokončenou zprávu a už je zase v mé kanceláři. Takhle to nedodělám.

„Jen kafe...hned zase jdu."

„Kafe si dám, děkuji," dodám ještě, když vidím jeho zkroušený pohled.
„Až to budete mít hotovo, můžete jít domů. Donesete mi to zítra."

Nehodlám jít blíž. Jen natáhnu ruku a položím kelímek na kraj stolu.
„Ano pane."
Je nevrlý. Věděl jsem, že mu tam nemám lízt. Asi jsem to právě podělal.

Dívám se na hodiny, je čtvrt na sedm. Podle mě mu bude trvat ještě minimálně půl hodiny, než to bude mít hotovo.

Natáhnu si nohy a promnu si oči. Mám toho dost. Světlo tak bodá do očí.... chrrrrr

Vezmu do ruky papíry, co mi Daniel předtím donesl.
„Do pr.ele, je to přeházené. Kdo se v tom bordelu má vyznat?" vztekle vstanu.
Nebudu se tím prohrabovat další hodinu. Vezmu papíry a vyrazím do pátého patra.
Všude je ticho, jen pootevřenými dveřmi jedné kanceláře prosvítá světlo.
Tam je. Zaklepu a vejdu dovnitř.
Sedí opřený, hlavu zvrácenou, nohy natažené před sebou. Zavřené oči, jako by spal, ale přitom se usmívá.
Přistoupím blíž a zahlédnu jeho ruku položenou v jeho rozkroku.
"Ehmm," důležitě a dostatečně nahlas si odkašlu.

Byl jsem skoro hotovej. Jeho teplé ruce mi přejížděly po zádech a jemně škrábaly.
Někdo zakašlal.
Myslím, že jsem usnul.
Polknu nashromážděné sliny v krku.
Bolí mě za krkem.
Cítím cigaretový kouř?

Odložím papíry a postavím se mezi něho a stůl.
„Už máte hotovo?" zeptám se a výmluvně se podívám mezi jeho nohy, kde má stále položenou ruku.
Mlčí, jen zírá, jako by nevěděl kde je.

Co ksakru dělá v mým kanclu?
„Co mám hotovo?"
Mám okno.

Zvednu nohu a přišlápnu mu jeho ruku na rozkrok.
„Vaši práci, pane Walkere," řeknu přísně.

Všimnu si, jak mi zírá do rozkroku.
„Auu....usnul jsem....omlouvám se..."

Mám rád tyhle dvojsmysly. Občas tím dostanu druhé do úzkých, když neví jak to myslím.
V duchu se usměju.

Snažím se sundat jeho botu, ale nepovoluje ve stisku.

S jeho polohou si o to říkal. Chce mě odstrčit, ale nedovolím to.

„Hned budu hotov!"
Jeho výraz říká vše, že mě určitě dodělá.
Jeho tlak totiž zesílil.

„Potřebujete s tím pomoct?" pozvednu obočí a přitlačím nohu ještě víc.

„Pane...?"
Dělá si srandu?

"Zvládnete to sám a rychle?"

„Nejsem si jist...." zasténám. „Myslím rychle..."

„Rychle co?"
Je v úzkých. Jeho pusa se párkrát otevře, jako by chtěl něco říct a zase zavře.

„Pane, máte botu v mým rozkroku...ku..vsky to bolí. S tímhle nemůžu pracovat."

„Promiňte, nevšiml jsem si," ušklíbnu se a pomalinku sjíždím nohou dolů.

Už to dlouho nevydržím.
Zvrátím hlavu dozadu a vydám ze sebe nářek raněného zvířete.

„Víte že je slušnost vstát, když do kanceláře vstoupí váš nadřízený?"
Nehledím na to, co právě prožívá.

Zvednu se ze židle. Chtěl bych se opřít o stůl a rozdýchat to, ale stojí mezi mnou a stolem. Snažím se narovnat si rozdrcené koule. Je mi trapné sahat si do rozkroku, ale děsně to bolí.

Dívám se na to napětí mezi jeho nohama. Poodstoupím bokem. Pocit že je v bezpečí, je mylný. Rukou se tiskne a snaží se to ustát.
Chytnu ho a v mžiku leží na stole na zádech. Papíry, které nestihl zalehnout, se rozletí po místnosti.

„Dejte mi pár minut, dodělám to," prosím.
Jeho prsty na mém krku.
Nemůžu popadnout dech.
Tlačí na mě stehnem.

Nakloním se nad ním a držím ho pod krkem, aby neměl možnost utéct.

„Dokončím to..." chroptím.

Na svém stehně cítím, že pokud mu nerozepnu kalhoty, tak se mu zip rozjede sám pod tím náporem.
„Rád vám s tím pomůžu."¨

Můj tlak v rozkroku sílí.
Snažím se mu zabránit rukou, aby se těch míst dotýkal.

Volnou rukou, rychle naučeným pohybem rozepnu jeho poklopec a potáhnu kalhoty níž, abych propustil ven, to, co je tam tak těsně uvězněno.
„Ruku pryč!" zavrčím, když mě chce odstrčit.

Ta svoboda je tak omamná, jeho ruka tak rychlá a tak teplá.
Už jen to, že je na volno a celý odhalený mě silně vzrušuje.

Párkrát přejedu celou jeho délku. Podívám se na něj. Má zavřené oči a evidentně si to užívá.

Tohle přesně potřebuji, čekal jsem na to celý den.

Skloním hlavu a má ústa vystřídají ruku.

Pootevřu oči, abych viděl, jak mě neustále pozoruje.
Když si všimne, že se na něj dívám, zesílí tlak.
Zahryznu se do hřbetu ruky.
Je v tom zatraceně dobrý.

Zakousl se mi do ruky. Ku.va to bolí.
Mám chuť mu ho za to ukousnout.

Zkřivil tvář bolestí. Nehodlám se svého tlumiče vzdát.

Jemně mu po penisu přejedu zuby.

Ku.va, tohle jsem nečekal.
Vykřičím to do ticha.

Povolí stisk, když zuby přitisknu víc na jeho odhalený žalud.
Pustí mou ruku a vykřikne.

Chci mu hrábnout do vlasů, ale uvědomím si, že to nemá rád.
Nemám do čeho zadrápnout nehty, chytnu ho aspoň za rukáv saka a zmuchlám ho do hrsti.

Všimnu si, jak jeho ruka míří k mé hlavě a nakonec mi mačká sako.
Do pr.ele! Budu jako by mě krá.a vyplivla.
Sjíždím ho jazykem a nasávám. Ještě chvíli a bude.

„Pane---já...." prosím.

Přiložím ruku na jeho pusu. Nebude mi do toho mluvit. Ať si prosí v duchu. Řekl si o to, tím jak tady ležel na židli, tak to má mít.
Nohy se mu začnou nekontrolovatelně třást.

Nesnesitelný. Nemám vzduch. Jeho ruce na mých ústech.
Kousnu ho, když mě zaplaví vlna orgasmu.

Potřebuje se pod náporem agonie o něco zapřít. Nemá možnost. Znovu se mi zahryzne do ruky. Nepustím ho, dokud se neuklidní.
Chutná dobře.

Myslím, že jsem právě zmačkal kus své práce.
Vychutnává si mě ještě po tom, co jsem se vystříkal. Jeho ústa se mě snaží uklidnit, ale tohle na mě uklidňujícím dojmem nepůsobí.
Pořád se třesu a překotně dýchám. Bylo to moc...moc... Chci jeho ústa.

Narovnám se a opatrně vytáhnu svou ruku z jeho zubů.

Olíznu si své suché rty a několikrát hlasitě polknu.

Podívám se na něj, jak na prázdno polyká. Je celý červený. Některé papíry jsou zmačkané. Může být rád, že je nepostříkal.
„Máte půl hodiny na to, abyste dodělal svou práci."

Postavím se na nohy a roztřeseně si natahuji kalhoty.
„Ano pane."
Půl hodiny. Co se stane, když to nestihnu?
„Chcete to donést k sobě hned, nebo až ráno?" zeptám se udýchaně.

„Jen mimochodem," otočím, se než vyjdu z kanceláře. „Mike Nowak měl práci hotovou včas. Je velice snaživý."
„Stačí ráno," odpovím ještě a zavřu za sebou dveře.

Posadím se do křesla. Mike je snaživý. Měl to včas. Usnul jsem a nechal se od šéfa vykouřit. Moc dobře jsem teda nezačal.
Narovnávám zmačkané papíry.
Půl hodiny.
Ráno.

Za dveřmi se na chvilku zastavím a zhluboka se nadechnu. Pořád v ústech cítím jeho chuť. Budu si muset zajít na skleničku.
Musím se nějak zklidnit.

Když sjíždím dolů, je všude ticho.
Půjdu domů pěšky.
Zastavím se v baru.

Zajdu do baru. Tam se odreaguji. Když vycházím z budovy, podívám se nahoru.
V jeho kanceláři už je tma.

Mám žízeň. Dám si třeba jen vodu s limetkou. A něco k tomu. Cítím na sobě jeho vůni cigaretového kouře. Potřebuji to přebít jinými pachy.
Je mi jedno jaký bar. Třeba zrovna tenhle. Vypadá decentně.

Nechám se odvézt k baru. „Přijeďte pro mne ráno v sedm," řeknu řidiči a rozloučím se.
Vejdu dovnitř.

Myslím, že už mám třetí skleničku nějaké jejich míchané speciality. Leze děsně do hlav.

Rozhlédnu se po lidech. Můj pohled se zastaví u baru.

Dobře se to pije. Ruka mě neposlouchá, asi mi zrezivěla. Jen něco zahuhlám.

Vidím ho, jak sedí, objednává si pití a kolem ramen má ruku nějakého kluka, co sedí hned vedle něho.

Jazyk mi taky zrezivěl. Ještěže tu mám nějakýho kluka, který se ke mě tulí, a objednává za mě. Ani nevím, kdy se přidal.

Sedím si na konci barového pultu. Objednám si skleničku whisky. Podívám se na něj a zamračím se. Ten kluk je až moc přítulný.

Podívám se dolů pod barový pult, co mi leží na stehně.
„Ta ruka je mi nepříjemná," vysoukám ze sebe.
Zvednu se a zavrávorám. Myslím, že jsem celý zrezivěl.
„Potřebuji na záchod," zablekotám a chytnu se nabízené ruky toho kluka, co mi právě sahal na stehno.

Zatím si mě nevšiml. Proč by taky měl. Nejen, že je namol, ale má i evidentně zájem o něco jiného než sledovat okolí.

Doprovodí mě... hodnej chlapec.
Nejsem si jist, jestli jsem panáčka na dveřích neviděl jiným směrem.

Odchází a nechá se podpírat tím hejskem. Zuřím. Hodím na bar bankovku a zvedám se.

Ta ulička vedoucí někam dozadu, do hlubin baru, kde blikotá jen žárovka u stropu, se mi nelíbí.

Ten ha.zlík ho táhne někam dozadu. Jdu opatrně za nimi.

„Kam mě vedeš? Chci se jen vyčůrat," zaprotestuji, protože cítím, jak mi drtí ruku.

Nahlédnu do chodbičky, kde zmizeli.

Hledá klíče od nějakých dveří, u kterých jsme se zastavili.

Proč za ním vlastně jdu? Je to jeho život.

„Chci jít domů."
„Potřebuješ se vyspat!" odpoví mi.

Do čeho se ten blbec namočil.

Dveře se otevřou. Je tu hroznej zápach, nadzvedne se mi žaludek.

Ten kluk táhne Daniela dovnitř i přes jeho odpor.

Chytne mě surově za ruce a sváže mi je drátem za záda, který visel hned za dveřmi.
Dopadnu tvrdě na zem.

Zastavím se u těch dveří a přiložím na ně ucho.

Nestačím protestovat, něco nechutnýho mi nacpal do pusy.

Slyším tlumené skuhrání.
Vypadá to, jako by spolu zápasili.

Je tu tma, jen slabé světlo prosvítá z ulice.
Jsou možná dva. Cítím jejich dech na tváři. Roztáhne mi nohy…

Zvuk těla, dopadnuvšího na zem se nedá s ničím splést. Pak je ticho.
Ještě chvilku váhám. Přestává se mi to líbit.

Snažím se kopat, ale moje tělo je jakoby paralyzováno.

Rozhodnu se.

Jen překotně dýchám nosem, který mě pálí.

Nevím, co mě čeká, ale už neváhám. Rozkopnu dveře a vpadnu dovnitř.

Ostří nože mi projede látkou mezi nohama.
Otočím hlavu po zvuku, který naruší moje sténání.
Tyčí se nad námi jak bůh pomsty.
Černý mohutný obrys ve tmě.

V tom mihotavém světle vidím postavu klečící nad Danielem. Čepel nože v jeho rozkroku se zablýskne.
Nečekám. Dva rychle kroky a nohu vykopnu proti útočníkovi.
Zasáhnu ho pod bradu. Odletí dozadu a nůž spadne vedle Daniela.
Slyším za sebou šramot. Je tu ještě někdo.

Chci ho varovat, že jsou tu dva, ale jen ze sebe vydám tlumený výkřik.

V hlavě si přehrávám vše, co jsem se naučil v minulosti.

S námahou si kleknu a snažím se povolit svázané ruce, drát se mi zařezává do kůže a cítím pramínky, stékající mi do dlaně.
Nechci tu nečině ležet...ten bastard.. .

Vypadá to, jako by se Daniel chtěl zvednout. Dostane se do kleku. Dívá se někam za mě.
„Vím, že tam je," naznačím pohledem.

Něco mi dal do pití, motá se mi hlava, ale šéfa jsem v té tmě poznal.

Zvuk za mnou... Někdo ke mně běží. Přikrčím se. Cítím ho za sebou.
Naučeným pohybem hrábnu přes rameno.
Natočím se bokem a toho druhého zmetka přehodím přes sebe někam do prostoru.
Slyším jeho heknutí, jak dopadne a sesune se k zemi.

Zvednu se na nohy a chci mu pomoct....nečekal jsem jeho reakci a něčí letící tělo mě sejme zpět k zemi.

Daniel tlumeně vykřikl. Ten grázl ho vzal s sebou, jak kolem něj letěl.
Rychle se sehnu, pomůžu mu vstát a vytáhnu mu tu hnusnou hadru z pusy.

Nemůžu se pohnout. Je těžkej. Myslím, že jsem při pádu něco trefil hlavou. Snažím se ramenem setřít mokro z tváře. Mám volná ústa a můžu se nadechnout. Neudržím se na nohách. Jsou moc… Neposlouchají mě.

Uslyším šramot, jak se jeden z těch dvou probírá.

Oba se otočíme po zvuku.

Podíváme se tím směrem. Sehnu se a rychle pro jistotu odhodím nůž někam na chodbu.

Ztrácím jeho oporu a znovu dopadám na kolena.

Daniel se opět kácí k zemi. Do pr.ele, musíme odsud. Zvednu ho a táhnu ven na chodbičku.

Chci domů. Táhne mě pryč. Bolí to a chce se mi děsně spát.

Opřu ho na chvilku o stěnu.

Opře mě o stěnu. Usměju se na něj a zavřu oči. Tahle pozice mi úplně stačí, dík.

„Stůj!" poručím mu. Rychle posunu ke dveřím skříňku, která stojí hned vedle, aby se ti dva nedostali za námi.

Ani mě nenapadne někam chodit.

Otočím se zpátky. Proč se ten blbec usmívá?

Mračí se. Můj úsměv se mu nelíbí.

Přistoupím k němu a otočím ho čelem ke zdi.

Až tak blbě se netvářím, aby se nemohl dívat na můj obličej.

Rozvazuji mu ruce. Blbej kabel.

Lepí se na mě svým tělem. Jeho nadávky jsou k mým uším jak vyznání lásky.

Zřejmě mu nasypali něco do pití. Cítím, jak se po stěně veze dolů. Zapřu ho svým tělem.
I přes mé klení, se pořád usmívá.
Fakt je jetej.

Jeho "Drž!" mi rozpumpuje srdce.

Konečně ten kabel rozuzluji. Oni snad chodili do skautu, nebo co, že to tak pevně drželo.

Přestávám ho slyšet a můj obličej kopíruje stěnu.

Přehodím si jeho ruku přes rameno a táhnu ho chodbou ven z baru.

Ruce mám volné, ale jsou mi k hovnu, jsou totiž taky úplně zrezivělé.

Je bledý. Vypadá, že je mu špatně, budu s ním muset rychle ven.
Pozdě! Pozvracel mi nové boty!!!

Táhne mě pryč. Je mi špatně, jak mi tlačí na žaludek. Jeho bota, která mi terorizovala rozkrok.... blééé... To máš za to.
Výmluvně se na něj usměju.

„Ku.va!" zařvu na něj „Co děláš, nemůžeš to hodit vedle?!"

To určitě! A pozvracím mu i druhou.

„Se na tebe příště vy.eru!"
Párkrát zadupu, abych shodil z bot zbytky jeho oběda.

Chytnu se ho kolem krku a hodím ještě přitažlivější úsměv, než předtím se zbytky v koutku úst: „Ale i tak tě mám rád!"

Bože co jsem si to pověsil na krk, zaskučím v duchu. Odstrčím jeho hlavu, která je tak blízko. Ještě si stihne otřít pusu o mé sako, které mi předtím zmačkal v kanceláři.

Položím mu hlavu na hrudník. Jeho rozrušený tlukot srdce působí jako vypínač. Pustím své sevření a omdlím.

Znovu se sune k zemi. Sako mám špinavé od jeho zvratků a krve z rozedřených rukou.
Zachytím ho a zvednu. Není moc těžký. Měl bych to zvládnout. Vezmu ho do náruče a sunu se ven z baru.
Naštěstí je tam přistavený taxík.
Hodím ho na zadní sedadlo a řeknu, kam nás mají odvézt. Ještě že znám jeho adresu z osobní složky.

Otevřu oči, rychle míhající světla za oknem mi nedělají dobře.

Daniel se na moment probere ještě v taxíku. Vypadá, jako by se chtěl pozvracet, ale vzápětí je zas mimo sebe. Řidič dostane pořádné dýško, když mi ho pomůže vytáhnout k němu do bytu. Myslím, že si vydělal víc, jak za týden ježdění po nocích. Klaněl se ještě i za zavřenými dveřmi.

Myslím, že se něco stalo. Že jsem něco pokazil. Že jsem se pěkně opil a dostal se do průs**u. A můj šéf, který mi ho před několika hodinami vykouřil, mě zachránil. Tak blbej sen se může zdát jen mě.
Otevřu oči a nemůžu si vzpomenout, jak jsem se dostal do bytu.

Sedím v křesle vedle jeho postele a dívám se, jak se probírá.
Evidentně neví, která bije. Zírá nepřítomně do stropu.

Ležím nahý ve své posteli, a snažím se posadit.
Jsem doma, strop poznávám.

Když se posadí, vezme zpátečku do postele.
Je pořád slabý.

Pozoruji svoje obvázané zápěstí.

„Je ti líp?“ zeptám se.

Do p.dele! Krve by se ve mně nedořezal, jak jsem se lekl.
„Co tu děláte? Neodevzdal jsem práci? Zítra ji máte na stole."

„Chtěl jsi říct - dneska, ne?"

„Dneska? Mám okno, pracoval jsem tak dlouho?"
Sedí v křesle a lampička osvětluje jemně jeho tvář. Má na ni čmouhy a na límečku černé košile je vidět krev. Něco světlého se mu táhne přes hrudník. Něco se mi slabě vybavuje. Natáhnu si deku pod bradu. Co jsem v noci vyváděl? Proč je v mém bytě? Tohle Mike určitě neposral.
Mám žízeň a potřebuji na záchod. Nechci se před ním promenádovat nahý. Proč jsem nahý? [/i]

Nejradši bych mu jednu natáhl.
Za poblité boty.
Za zničené kvádro a oblíbenou košili.
Za škrábance na hrudi, které mi udělal ve výtahu.
Za pokousanou ruku.
Nejvíc mě ale s**e, že je tak blbej a nechá se takhle osahávat kde kým.
Ještě že jsem neodešel, jak jsem původně chtěl, teď by ležel, kdo ví kde, a kdo ví v jakém stavu.
Sedím dál a mračím se na něj.

Mračí se.
Poblil jsem mu boty. Vzpomínám si.
Nechal jsem se oblbnout nějakým holobrádkem.
Teď si o mě myslí, že jsem nějaká d***a, která dá kdekomu. Ve výtahu, v baru.
Víc už jsem klesnout nemohl.
„Děkuji... Za to v baru."
„Omlouvám se za boty."

Doufám, že ho to dostatečně ponaučí. Poděkoval mi. Aha, vzpomněl si... i na boty.

„Strhnete mi to z platu?Nevím, co všechno jsem vám zničil, zaplatím to."

„Oblek nespraví ani čistírna," zamračím se ještě víc.

„Zklamal jsem vás."

„S.ru na tvoje peníze. Tohle si nech na památku. Teď už se mi k ničemu nehodí," stáhnu z krku kravatu a hodím mu ji do klína.

„Nejsem dě.ka, " řeknu pevně. „V tom baru jsem byl namol, nedávám každýmu, ani vám ne."

Nereaguji na jeho omluvu a vysvětlování. Vstanu z křesla.

Je naštvaný. Stáhnu k sobě jeho pohozenou kravatu. Možná si ji mám hodit?

„Musím se jít vyspat."
Vytáhnu telefon a volám si taxi. Snažím se nemyslet na to úžasné tělo, schované pod dekou.

Pozoruji jeho mohutnou postavu z postele.
Moje tělo je v ubohém stavu, ale myslím na to, co má v kalhotách.

Ještě si na moment přikleknu na jeho postel. Opřu ruce vedle jeho hlavy.
Jeho zorničky jsou rozšířené a zrychleně dýchá. Asi mu ještě není moc dobře.
„Říkáš, že nedáš každému?"

Zase mi sebral můj prostor. Všechno se ve mě bouří.
Nemůžu si pomoct a moje srdce nasadí tep maratonce na 39 km.

Dobře vidím jeho nervozitu, znásobí se, když mu rukou vjedu do vlasů.
„Neodpověděl jsi."

Jeho teplá ruka v mých vlasech... Nevědomky se otřu o jeho dlaň.
„Čeká na vás taxík," vyhrknu.

"Na to jsem se neptal."

„Nejsem d.vka. V tom výtahu...nevím,.... působíte na mě...běžte už," nevydržím ten tlak jeho blízkosti.
Drtí mi kosti v těle, hrudník se nemůže dostatečně roztáhnout. Ať už jde.

Vypadá, jako by mě chtěl políbit. Deka se v jeho rozkroku mírně nadzvedla.

Stisknu zuby. Nechávám na sobě moc znát, jak je pro mě jeho blízkost vzrušivá.

Prohlédnu si ho od hlavy až k patě.

Přitáhnu si deku pod bradu.
„Odejděte prosím."

Sice jsem ho okoupal a ošetřil, ale zuby jsem mu nemyl. Určitě ho teď nechci líbat.
„Dobře. Jak chceš. Pusu na dobrou noc ode mne nečekej."
Zvednu se z postele. Ve dveřích se ještě otočím.
„Ráno do devíti chci mít vaši práci na stole."

Povolil jsem napětí. Odchází. Nechal mě být. I když se mě ani jednou nedotkl, bylo to, jakoby mě celého osahal a nechal mě těsně před orgasmem.
„V devět hodin, rozumím, pane."
Vysoukal jsem se z postele a zamířil do sprchy. Cigaretový kouř ve vlasech, na kůži, jeho pohled, sjíždějící mě jako rentgen skrz deku.
Jak můžu za pět hodin přijít do práce, jakoby se nic nestalo?
Držel jsem jeho kravatu a mazlil se s ní spolu s kapkami vody, stékající mi po kůži.

Stojím venku před jeho domem. Kouknu na taxikáře a poprosím, ať ještě chvilku počká, jen si vykouřím cigaretu.
„Těžká noc?" zeptá se s úsměvem.
„Hodně těžká," odpovím a zvednu hlavu k jeho oknům.
Pořád myslím na to tělo, které jsem omýval. Na tu jemnou kůži, která snad ani není chlapská.
Jak může být nějaký chlap tak krásný?
Ku.va práce. To je snad proti přírodě.

Myslím na to, jak se mě dotýkal, když jsem byl mimo. Chtěl bych ten okamžik vrátit a vnímat jeho dotyky.
Kde všude si dovolil mě dotknout?

Nervózně zašlápnu nedopalek a nastoupím do taxíku. Nechám se odvést domů.
Co asi teď dělá?

Zavřel jsem oči a snažil se představit si jeho velké ruce. Jeho tělo, které schovává pod černou košilí. Jaké má bradavky? Jak velké dvorce? Reagují na polibky? Nebo se staví hned při pomyšlení, že by se jich někdo dotýkal? Tak jako právě mě?
Má o mě ještě zájem, nebo ho ztratil v okamžiku, kdy jsem se ukázal zrovna jako d***a?
To, že jsem byl mimo mě neomlouvá.
Ku.va.
Můj zadek.
Můj penis.
Chci ho!
Do p.dele!

Měl jsem chuť si ho vzít, už když jsem ho ukládal do postele.

Uvázal jsem si jeho kravatu na krk a utáhl. Možná by to bylo takhle jednodušší.

Nejsem svině, abych si ho takhle přivlastnil.
Musím ho slyšet, musím cítit jeho vzrušení, musím si ho ulovit.

Musím se vyspat. Jestli chci to místo, nesmím už udělat žádnou chybu, protože on nemá rád nuly.

Vylezu ze sprchy. Nacpu zničené věci do pytle a hodím za dveře.
Jdu si lehnout, dneska už toho moc nenaspím.
V sedm pro mě přijede auto.

Čtyři hodiny spánku, vydatná snídaně, kafe do auta a před sedmou to musí mít na stole. Doufám, že ho nepotkám.
Jak mu mám poděkovat? Nejspíš mi zachránil život. Mám to vůbec ještě vytahovat?
Usnul jsem. Nevymyslel jsem vůbec nic.