SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Double gravitation - Společná minulost - část 4

V hlavě mám stále jeho tělo, nahé nebo zahalené - stále něčím úchvatné, magické, přitahující.

Chtěl bych se ho aspoň jednou dotknout, jeho odhalené kůže...kdekoliv...na rameni, na paži, přejet mu ještě jednou v chloupcích na hrudníku a zjistit zda pokračují i níž, na břicho a nechat kolébat svou dlaň na jeho pomalém dýchání, zrychlující se z mé blízkosti.

Sedím a popíjím ranní kávu. Za chvíli pojedu pro Daniela. Jeho přítomnost v mém autě bude...
Raději nemyslet.
Myšlenky na něj začíná přebíjet jiná. Pojedu na ředitelství. Musím se tvářit jako by nic. Už jen chvíli a bude zpátky moje, co mi vzali.

Jsem nervózní a dívám se na hodinky. Moc jsem toho nenaspal. Vlasy mi nejdou učesat a vypadám, jako by mě někdo použil na vytření kožichu. Zjišťuji, že nemám doma žádnou pořádnou košili ani kravatu. Nejhezčí kousek mého šatníku visí ve sprše.

Sedám do auta a jedu pro něj.
Jsem nervózní. Nejen, že uvidím ty zmetky, kteří mě připravili skoro o vše, ale bude tam i on. Moje noční můra.

Vypadá nervózněji ještě víc než já. Cítím v autě napětí. Neusmívá se. Jeho pozdrav byl flusanec na podlahu auta. Mlčím.
Udělal jsem něco špatně?
Stáhne se mi hrdlo. Myslím, že je mi zle a že to nezvládnu. Sednu si na ruku, která se mi viditelně třese. Zklamu ho. Zklamu sebe. Můj největší trapas života. Už si o mě ani neotře botu. Bude mnou tak pohrdat, že mi všechny tresty odpustí, protože mu nebudu stát ani za to, ojet mě zezadu. Dívám se z okna a pozoruji ubíhající krajinu. Chtěl bych otevřít okýnko, vypláznout jazyk a cítit vítr na tváři a nechat si cuchat vlasy. Stát někde na okraji skály, dívat se do dálky, do neurčita, na rozmazaný obzor. A jeho ruce položené na ramenou. Jediná tíha, která by mě mohla svazovat. Jeho ruce, jeho dech, jeho přítomnost. Jenom to, že je tu se mnou. Moje tělo po něm zase touží.

Jeho oblek... Musí se lépe ukázat, potřebuji - ne - chci, aby to místo získal on, kdybych do toho měl co mluvit, už by ho měl.
Zapnu handsfree a volám. Moje sestra má obchod se značkovým zbožím. Otevře jen pro mě i o půlnoci. Domluvím se, že u ní budu do patnácti minut.
Odbočuji z původního směru a mířím k obchodu. Daniel se nechápavě dívá, neví, kam jedeme.

Poposednu a nechápavě sleduji ukazatele, když odbočuje z našeho směru. Nemáme čas někam zajíždět. Sleduje mě ve zpětném zrcátku. Auto zastaví před nějakým značkovým butikem. Nechápu. Nemá snad šéf ponožky? Něco zapomněl? Chápu, já vypadám hrozně. Ale nemám na tak drahý hadry. Co tím sleduje? Ponížit mě, až vytáhnu svou obyčejnou platební kartu, která na mě vyplivne hlášku, že nemám potřebný obnos na účtu?

„Pojďte se mnou," nahnu se k okýnku, když vidím, že stále sedí a nevystupuje.
Laura už na mě čeká a s velkým úsměvem. Obejmeme se a vejdeme dovnitř.
„Zlato, potřebuji obléknout tady Daniela, jdeme na ředitelství, musí dobře vypadat, jde mu o místo,"
posadím se do sofa a dívám se, jak Daniel vyhukaně stojí a rozhlíží se kolem.

Věci pro mě?
„Nejsem si jist, jestli na tohle mám," převracím cedulku s cenou na spodním prádle, které stojí tolik, co košile, kterou mám na sobě.
Podívá se na mě se svraštělým obočím. Ta slečna nebo paní Laura mi donese oblek, který ale šéf hned zamítne rukou, aniž bych si ho vyzkoušel. Druhý nenese ke mně. Zvedne se, projde obchodem a donese mi v náručí několik obleků. Z věšáků sundá sako, hodí ho na zem a podá mi kalhoty. Z druhého stáhne sako, chvíli si ho prohlíží a pak skončí taky na zemi. Projíždí komínek košil a některé přihodí k saku.
„Nestůjte tady, oblečte se!" řekne netrpělivě.
Seberu kalhoty a rozhlédnu se po kabince.
„Není čas, svlíkněte se!" rozkáže mi a sedne si k hromadě vybraných kousků.
Přehodí nohu přes nohu a opře paže o opěradlo sofa.
Shodím ze sebe kalhoty, sako i košili. Dopadnou mu na boty. Jen je jemně skopne stranou. Stojím tam jen v trenýrkách a soukám se do kalhot. Prsty zapínající knoflíky u košile se mi třesou, jeho pohled mě neustále sjíždí nahoru a dolů. Má moji velikost v oku, všechno mi padne, jakoby to někdo ušil právě pro mě.

Jsem nervózní, pořád myslím na to, co mě čeká.
Bude mě to stát hodně sebeovládání.
Jen doufám, že tam nebude on.
Ztrácím trpělivost, mám pocit, že ani Laura se neví rozhodnout, co mu obléct, když ji pošlu pryč už s druhým oblekem, vyskočím na nohy a začínám vybírat sám.
Vypadám snad jako věšák? Zamračím se, když na mě spadnou jeho svršky. Sednu si zpátky a nechám ho, ať si vyzkouší, co jsem mu dal.
Moji nervozitu mírně zklidní pohled na něj.
Obléká se rychle, jako by přede mnou chtěl skrýt i to málo, co odhalí. Sluší mu to.
Nechám mu jeho věci zabalit a řeknu Lauře, aby mu dala i jednu košili a kravatu navíc. Co kdyby, náhodou se něčím zaprasí a pak co...
„Nechte si to na sobě," řeknu Danielovi, když vidím, že si chce nový oblek svléknout.

Vypadám jak manekýn, cítím se v tom ale sakrametnsky dobře. Nikdy jsem na sobě neměl takovou hebkost... jako jeho kravata. Laura nám pomohla s balíčky do auta. Šéf už je dost nervózní. Prožívá tu moji prezentaci nějak intenzivně. Mám chuť ho uklidnit. Třeba mu ho vykouřit, ale očividně nemá o mě zájem. Po celou dobu v autě už mi pak nevěnuje pohled. Vytáhnu si notebook a ještě si to jednou projdu. Teď ho nesmím zklamat. Musím být perfektní. Přejedu si po stehně a pomazlím se s tou jemnou látkou. Moc se mi to líbí. Zase jsem mu něčím zavázán. Proč to pro mě dělá? Co za to bude chtít? Nejspíš to udělal jen proto, aby si mě mohl beztrestně vzít. Zavřu oči, abych rozdýchal jeho přítomnost, která ke mně znovu doléhá, a vracím se k notebooku.

Když mělo přijít na placení, Daniel viditelně znervózněl. Vytáhl jsem svou zlatou kartu a bez řečí ji strčil do ruky Lauře. U auta jsme se ještě objali.
„Nezapomeň přijít v sobotu," připomněla mi. Dal jsem jí pusu a nasedl.
Teď už jedeme a já nejsem schopen se soustředit na řízení. Na poslední chvíli dupnu na brzdu, když auto přede mnou nečekaně zastaví. Danielovi málem sklouzne notebook z klína a rychle se chytí palubovky. Nadává. Hodím po něm zlý pohled.
Ještě ty mě ser, jako bych toho neměl dost, pomyslím si v duchu, zařadím jedničku a rozjíždím se. Už to není daleko, vysoká budova ředitelství už je na dohled.

Sakra, nic jsem neudělal. Proč ten naštvaný pohled. Zastaví před ředitelstvím a nechá si přeparkovat auto. Je tu tolik lidí. Tak velká budova. Šéf mi poručí, ať zůstanu, že půjde zjistit podrobnosti o programu.
„Dane!“ uslyším svoje jméno.
Otočím se po hlase. Jeho vlasy těsně pod ramena, sčesané za ucho, světlé až zlaté jako obilí těsně před posečením. Bodne mě u srdce. Už jsem ho tak dlouho neviděl, dávno jsem na něj zapomněl a teď je tu.
„Vypadáš perfektně,“ přejede mi po klopách saka a odstraní smítko. Chytne mě za ruku, přitiskne na zadek a přitáhne si mě k sobě. „Jsi pořád nádherný. Proč jsem tě nechal?“
Vypadá taky pořád dokonale. Hned se mi vybaví chvíle s ním. Byly tak intenzivní a byli jsme jak králíci. Stáhne mě ke zdi za velkou palmu a hrábne mi do vlasů. Jeho polibek je neočekávaný a rychlý. Zajede mi jazykem až do krku a hladově pátrá po tom mém. Tolik mi to chybí. Přitáhnu si ho k sobě a oplácím mu polibky.
„Je to dávno, pořád umíš skvěle líbat,“ vydechnu.
„Máš někoho?“ zeptá se mě a hladí mě po uchu. „Vypadáš neukojeně. Mohl bych s tím něco udělat. Máš tu prezentaci? Viděl jsem tě na seznamu.“
Kývl jsem a zaklonil hlavu, aby se mi dostal na krk.
„Počkám na tebe a můžu tě udělat na chvilku šťastným,“ zavrní mi do ucha a olízne ho.
„Já jsem tu se šéfem. Myslím, že pojedeme hned domů.“
„Tvůj šéf je támhle ten vysoký chlápek?“ pohodí hlavou do davu.
Vypadá, že mě hledá.
„Máš s ním něco? Díváš se na něj tím svým pohledem...“
„Jakým pohledem?“ podivím se.
„Přesně ten, když jsem tě nechal. Odkopnutý a přitom zamilovaný.“
„To se ti zdá. Je jen můj šéf. Nic mezi námi není,“ odseknu a odstrčím ho od sebe. „Musím už jít.“
„Uvidíme se? Dáš mi svoje číslo? Danieli!“

Ohlédnu se po Danielovi, nemáme moc času, jde na řadu hned jako druhý bod programu. Kde je?
Rozhlížím se.
Mám pocit, že jsem dostal kopanec do břicha. Stojí natlačený na stěnu... s ním... s mojí noční můrou...
KU.VA!
Všimnou si mě. Daniel zbledne a odstrčí ho od sebe. S výrazem zkopaného psa jde ke mně.

Viděl nás. Co vlastně viděl? Nemohl jsem si uvědomit, jak moc vášnivě jsme se líbali.
Cítím Patrikovu chuť peprmintové žvýkačky až na mandlích. Přátelská pusa vypadá asi jinak. Šéf má hodně nepřátelský výraz. Už jsem ho zase zklamal.

„Na to, že máš být za půl hodiny na řadě, se až moc dobře bavíš!" vyjedu na Daniela a úkosem sleduji, jak ON mizí v budově.
Když prochází kolem, zlomyslně se na mě ušklíbne.
Jednou ho asi zabiju.

Patrik se usmívá. Ne, šklebí se. Napřed jsem myslel, že na mě, ale jeho pohled patří šéfovi.
A šéfův pohled jemu. Na chvilku mi přišlo, že se znají. Ne, byl to jen nevraživý pohled šéfa, že jsem se líbal s jiným.
„Jsem připraven, to byla jen povzbuzující pusa," řeknu omluvně. „Od starého známého. Už mezi námi nic není. Nebojte se, nezklamu vás a ten oblek na sobě nebudu mít jen pro srandu. Jestli se budu líbit, bude to vaší zásluhou a máte právo si za to cokoliv říct."

Jsem tak vytočený, že jsem si ani neuvědomil, že mu zase tykám. Jeho dlouhý monolog mě vrací zpátky do reality. Zhluboka se nadechnu, abych uklidnil nervy.
„Jdeme, máte všechno?" nečekám na odpověď a jdu dovnitř. Vedu ho do prvního patra.
Ve velké zasedací místnosti je už kompletně celé představenstvo.
Akorát včas.
Právě končí seznámení s celoroční zprávou.
Usadím se a dívám se na něho, jak nervózně čeká, až mu dají slovo.
Jak to myslel, že si za ten oblek můžu říct cokoli?
Rozhlížím se kolem sebe. Většina z nich co tu sedí, mají prsty v tom, co se stalo.
Patrik postává u dveří a usmívá se na Daniela, co spolu mají?

Čekám, až na mě přijde řada. Pípne mi smska. Co to může být tak důležitého? Kouknu na display.
„Odvezu tě. Zůstaň."
Usměju se. Má pořád zájem? Pípne další.
„Na něco se vymluv. Chci tě."
Usmívám se při té představě na mobil, že jsem přeslechl, jak mě už volají.

Proč čumí na ten telefon, sakra, chce si to pos.at hned v začátku?
Usmívá se jako by se právě udělal. Do p.dele, na co myslí? Kdo mu napsal?
Opět zajedu pohledem k Patrikovi. Jeho výmluvné pohledy mluví za vše. Prý přátelská pusa. To mu tak žeru.
Daniel začíná mluvit. Je evidentně nervózní. Ze mě? Občas se na mě podívá a hned zas stočí pohled bokem, když vidí, jak se na něj upřeně dívám.
Musím ven. Nebudu ho ještě víc znervózňovat.

Rád bych mluvil pro všechny, ale nervózní pohled šéfa mě nutí, mluvit na něj. Je to špatně. Nejsem tu pro něj. Zvedá se, odchází. Možná to bude pro mě lepší. Zahlídnu Patrika, jak ho sleduje pohledem a pak se odlepí ode zdi a jde pryč. Můj hlas se začal třást. Kam všichni jdou? Někdo mi položí první otázku. Musím si ji nechat zopakovat. Soustřeď se. Na práci. Nesmíš zklamat. Třeba bude šéf spokojený a nechá mě tu. Projede mnou divný pocit. Proč tu chci zůstat? S ním? S tím co mě nechal, ani nevím proč. Ale jeho praktiky jsou.... práce... prezentace... soustřeď se.

Zajdu si na toaletu. Vyjdu na chodbu. Uslyším své jméno. Zastavím se a otočím.
Patrik se usmívá svým pokřiveným úsměvem. Jde ke mně.
„Co chceš!" vyštěknu na něj.
„Jen se zeptat jak se daří," dál se usmívá.
„Dobře víš jak, a máš na tom zásluhu. Doteď nechápu, proč jsi to udělal."
„To víš, to místo patří mně a byl jsem ochoten toho dosáhnout všemi prostředky," udělá ke mně krok. Cítím to napětí mezi námi dvěma. Dva, kteří se nenáviděli a přitom museli být spolu.
Dva, kteří se přitahovali jako magnety.
A on mě potom obviní ze znásilnění. Určitě to plánoval od začátku.
„Co máš s panem Walkerem?" zeptám se přímo bez okolků.
Než stačí odpovědět, uslyším ze zasedací místnosti menší potlesk. Daniel právě skončil. Otočím hlavu ke dveřím.

Mám v sobě už druhou skleničku bublinek a šéf nikde. Ředitel pobočky mě už má skoro zpracovaného. Jeho nabídka je zajímavá. Znamenalo by to nový kolektiv, nové město. Nevím, jak by se šéf tvářil. Mám u něj ještě nějaké splátky, které musím splatit. Nejspíš někde opřený o kancelářské křeslo. Zachvěl jsem se při té představě, že to bude zase jen "bezkontaktní" sex v šeru a tmě. Měl bych se jít po něm podívat. Nikdy by mě nenapadlo, že o něj budu mít starost. Ředitel mě nechce pustit. Mám v ruce třetí skleničku. Tahá ze mě rozumy. Musím si dávat pozor na jazyk, ať se za týden nedovím o svých nápadech z úst někoho jiného. Přítomnost šéfa by mi bodla.

Daniel prošel, aniž by si mě všiml. Vypadal spokojeně, zamířil do vestibulu. Je tam raut. Doufám, že se zas nezkáruje.
Chci jít za ním, ale volají mě zpátky do zasedačky.
Musím se tvářit, jako super zaměstnanec, i když bych je nejradši všechny roznesl v zubech.
Patrik sedí v čele stolu a má evidentně radost z mé pozice podřízeného.
Pokládá mi zbytečné otázky, jako by mě chtěl přede všema shodit. Nenechám se vyvést z míry.
Po půl hodině můžu odejít. Co nejdříve odsud. Musím najít Daniela. Mířím do vestibulu.
Sedí u stolu a vedle něho velký šéf. Proto nebyl v zasedačce. Sakra, co po něm chce.
I přesto, že bych ho nejradši na místě zabil, usmívám se a jdu k nim.

Kráčí k nám. Tím svým dlouhým krokem. Převyšuje všechny minimálně o hlavu a všichni nenažranci od něj odskakují jak kusy ledu před ledoborcem. Usmívá se. Nevím, jestli je to dobré. Hodím do sebe obsah, připraven vyskočit a vychrlit na něj požadavek, zda bych mohl ještě chvíli zůstat. Mohl bych tvrdit, že semnou ředitel chce něco probrat a že by mě pak odvezl. To by mi mohlo projít, když vidí, že tu s ním sedím. Nasadím úsměv a jsem připraven lhát. Alkohol mi koluje v žilách a dodává mi odvahy. Půjde to, určitě.
„Máte pod sebou zajímavého člověka, Richarde," usměje se na něj ředitel, zvedne se, aby mu stiskl ruku. „Kdybyste ho byl ochoten postrádat, rád bych ho uvítal v naší pobočce."
„Mám silného konkurenta," usměju se. „Ještě jste ho neslyšel mluvit. Určitě vás oslní."
„Jsem na něj zvědavý," řekne ředitel. „Ale musím přiznat, že vy se mi moc zamlouváte, mladý muži. Co říkáte, Richarde, mohl bych vám za něj něco nabídnout?"

Jsem mírně zaskočen. Chce Daniela. V žádném případě. Stále s úsměvem pohlédnu na bosse.
„To záleží na něm. Držet ho násilím nemůžu."
Pohlédnu na Daniela. Vypadá, že je mou odpovědí mírně zaskočen.
„Teď ale odcházíme, ještě máme práci. Jestli dovolíte," podám mu znovu ruku na rozloučenou. Je jak leklá ryba. Vnitřně se otřepu odporem.
„Pane Walkere?" naznačím odchod.

„Chtěl jsem vás požádat, jestli bych tu nemohl chvilku zůstat," vyhrknu. „Mohl bych tu získat nějaké kontakty, i když vaší nabídky si cením nejvíc a jestli vyhraji konkurz, určitě zůstanu s vámi...ale kdyby ne..."
Snažím se neuhnout pohledem a nedat najevo nic, co by mě mohlo prozradit.
Přes jeho rameno vidím Patrika, jak se proplétá davem a letmo pozvedne ruku na pozdrav. Naznačí hlavou, jak se mi daří zpracovat šéfa a pak udělá nechutné gesto, co mě čeká. Polknu při té představě a snažím se neculit jako de.il.

Všimnu si, jak se zadíval přese mne někam dozadu. Ohlédnu se přes rameno. Zase on. Určitě spolu něco mají. Ani bych se nedivil. I když jen dvakrát, přece jen je Patrik jediný, kdo se mi dostal mezi nohy. Je neodbytný, dobře to znám.
S.re mě. Se.ou mě oba. Se.ou mě tu všichni. Musím pryč.
„Jak chcete," otočím se zpět na Daniela.
Pokývnu hlavou na bosse a odcházím. Mám pocit, jako by mi všichni uhýbali. To vypadám tak hrozivě? Je na mě vidět, že jsem nas.aný?
Vycházím z budovy a jdu k autu. Počkám pět minut. Jestli nedojde, odjíždím.

Myslel jsem, že odmítne. Jeho postoj mě zarazil. Proč jsem tak nějak doufal, že mi to zamítne? Patrik se usmívá a vítězně zvedá palec. Dívám se za šéfem, jehož široká ramena rozráží všechny přítomné jako obtížný hmyz. Pak se podívám na Patrika, který mi zlomil srdce. Jednou a to dost tvrdě a já vypadám, jako bych mu hned na místě odpustil. Už je to dávno. Zapomněl jsem na to, jak bolí rozbité srdce. Přesně tak, jak se cítím právě teď. Šéf mi dal jasně najevo, že je na mě naštvaný. Bručoun... Patrikův zářivý úsměv. Zamračený šéf. Milování tváří v tvář, vášnivě celou noc. Tvrdý rychlý sex ohnutý přes zábradlí.
Stále tam stojí, před hlavním vchodem. Ještě si nepřivolal auto. Čeká. Na mě?
„Šéf mě potřebuje ještě ve firmě, nepovolil mi to," zavolám na Patrika a zamávám mu na rozloučenou.
Může mě mít kdykoliv. Stačí zvednout telefon. Stejně nemám náladu na sex. Jsem unavený, a jestli mě šéf hodí domů, šel bych do postele.
Postavím se vedle něj, vedle jeho vznešené postavy a slabě řeknu:
„Pojedu s vámi, šéfe. Budu mít určitě zase někdy příležitost se ukázat. "

Jedeme zpátky. Nemám náladu se o čemkoli bavit. Podle toho vypadá i naše cesta. V hlavě si pořád přemítám, co všechno mi vzali. A hlavně Patrik. Měl na tom největší zásluhu. A pak ho vidím, jak cpe Danielovi jazyk do krku. Podle všeho byli milenci. Nebo jsou?
Naše mlčení a ticho v autě přeruší zvonění Danielova mobilu.

Seděl jsem ještě s šéfem v autě, když mi zazvonil telefon. Je to Patrik. Zvednu to, i když se na mě šéf dívá způsobem, že mě za jízdy vysadí.
„Patriku?"
„Zbaběle jsi utekl.. Mluvil jsem s bossem. Prý tě šéf poslal do háje. Moc ses mu líbil. Nechci se moc vychloubat, ale jsem tu velký zvíře. Stačí lusknout prstem a budeš mi dělat zástupce. Tvůj šéf je hodně nízko ve firemní hiearchii, ani se ho nemusím ptát. Napíšu ti převáděcí papíry a ani to nepůjde přes něj, jestli se ho bojíš. Nikdy nic neznamenal a ani teď je absolutní nula. Neměl bys zahazovat svůj talent. Rozmysli se rychle. Doufám, že řekneš ano."
Zírám před sebe.
„Jak dlouho mám na rozmyšlenou?"
„Podíváme se ještě na toho blbce Nowaka, ať to nevypadá, že to nebyl konkurz. Takže do středy. Ale už teď to beru, že jsi řekl ano."
„Rozmyslím se."
Vypnu mobil a podívám se na šéfa.
„Budete se mnou ještě chtít něco projednat, nebo mě hodíte domů? Mohl bych vás třeba pozvat na skleničku. Ani jste mi neřekl, jestli jste spokojený. Jo, vy jste tam vlastně nebyl. Ale podle ohlasu jsem to zvládl. "
Je pořád naštvaný a mlčí.
„Volal mi Patrik Bradley, chce mě k sobě a je ochoten vás obejít. Chci, abyste to věděl, protože vás nechci podrazit. Byl jste to vy, kdo mě tam dokopal a pořád vám dělám jen samé problémy."

Ani mě nepřekvapuje, co právě slyším. Patrik je hajzl největšího kalibru.
„Rozmyslete se sám. V ničem Vám nebudu bránit."
Pořád ho vidím, jak se na sebe tiskli. Víc jsem toho neřeknu. Zamířím rovnou k němu domů.

Zastaví mi před bytem. Otevře kufr, abych si mohl pobrat všechny ty věci.
„Děkuji za všechno," řeknu a zamířím ke vchodu.
Stojím před bytem a hledám klíče. Do prčic, nechal jsem je i s notebookem u šéfa v autě.

Otočím se k autu a chci nastoupit. Na sedadle spolujezdce leží notebook a jeho příruční taška. Jednou někde nechá hlavu. Natáhnu se pro věci, zamknu auto a jdu za ním.
Dívám se, jak se otáčí. Už si to uvědomil.
„Pomůžu vám s tím nahoru."

Zase ukazuji svou neschopnost. Ani se nedostanu domů. Vypadá unaveně. Odemkne mi byt a otevře dveře.

Vyjdeme do patra k jeho dveřím. Odemknu mu dveře. Z mé poslední návštěvy už vím, který je to klíč. Pustím ho před sebe. Otočí se, aby mi poděkoval a vzal si zbytek svých věcí. Chytnu ho za klopy saka a natlačím dovnitř na protější stěnu. Nohou za sebou zabouchnu dveře.
Zaparkuje mezi kabáty a sesune se do sedu na botník.
Notebook položím opatrně vedle skříňky a klíče od auta nechám spadnout vedle něho. Volnou rukou ho chytím pod krk.
„Říkal jsi, že nejsi d.vka, co to teda mělo být?"

Chytne mě za klopy a vpadneme spolu do chodby. Napasuje mě mezi kabáty a přitiskne mě na botník. Jeho koleno mi zatlačilo do rozkroku, jak si mi klekl mezi nohy. Sebral mi můj prostor a mě se nedostává vzduchu. Mám trochu vypito, jsem nadopovaný euforií z dobrého dne. Nechci si nechat ujít šanci, teoreticky mám práci, můžu si to dovolit. Chytnu ho oběma rukama za tvář a přitáhnu si ho k sobě. Překvapím ho svým útokem na ústa.
Odtrhl se ode mě a nazval mě děvkou.

Neodpověděl. Chytne mě za hlavu a políbí.
Ještě víc přitlačím na jeho krk.
„Tak co!" křiknu mu do tváře

„Byl to dávný přítel. Nečekal jsem ho tam. Bere si všechno bez upozornění." Dochází mi z jeho sevření vzduch. „Už mezi námi nic není. Odmítl jsem ho. Jinak bych nejel s vámi."

„Dneska to tak nevypadalo. Zapomněl snad u tebe něco v puse a chtěl to vrátit?"

Zatraceně. Byl to fakt hluboký polibek.
"Je v líbání dobrej," vyhrknu.


Po jeho posledních slovech zaskřípu zuby.

„Vždycky mě na to dostane. Jsem slaboch"

Jako bych nevěděl v čem je Patrik dobrej.
„A taky se tak chováš. Pořád musíš sám sebe tak shazovat?" povolím stisk na jeho krku.

Konečně povoluje stisk.
„Snažím se, ale vždycky to nějak podělám."

Sundám nohu z botníku, kde mu tlačím na jeho koule. Třese se. Bojí se? Proč má tak málo sebevědomí?

Dívá se na mě s opovržením. Nevím, co mám udělat. Víc už to podělat nemůžu. Jeho blízkost mě opět vzrušuje. Shodím ze sebe sako a přetáhnu si košili přes hlavu. Jsem dě.ka. Chytnu mu ty jeho tlapy za zápěstí a položím si je na břicho. Dívám se mu do očí a čekám každou chvíli ránu mezi oči. Zasloužím si ji
„Lhal jsem. Jsem dě.ka. Vyberte si pravou botu."

Překvapí mě, jak rychle se dokáže svléct. Když cítím jeho rychle bušící srdce, mám chuť ho na místě ojet. Ještě na moment si užívám ten dotek. Pak mu vytrhnu ruce ze sevření a narovnám se v celé své výšce. Dívám se na něj z vrchu. Překvapil mě tím, co řekl.
„Moc levně se nabízíš."
Sehnu se pro klíče od auta. Chci odejít. Chytne mě za ruku a zkusí zastavit.

„Nechci, aby to byl trest. Ty věci chci zaplatit. Tohle je čistě osobní. Jestli mě aspoň trochu chcete, vemte si mě. Potřebuji to. Potřebuji vás. "
Obejmu ho zezadu kolem pasu.

„Mně?" nevěřím tomu, co slyším. Jeho ruce mě tisknou, nedovolí mi udělat ani jediný krok ke dveřím.
Už tak se ovládám dost těžko.

„Zůstaňte tu. Třeba jen proto, že jsem vás tou prezentací nezklamal. Byla by drzost žádat vaše tělo jako odměnu pro mě za dobře odvedenou práci?"

„Netahej do sexu práci," zamračím se. Odtrhnu jeho ruce a otočím se k němu. „Když chci něčí tělo, tak ne proto, že dobře maká."

Jsem zmatený. Cítím z něj tu touhu, jako tenkrát ve výtahu. Čistá. Živočišná. Drtí mě pod svou velikostí. Nebojím se ho.

Dívám se na něj z vrchu a mám pocit, jako by se zmenšil. Nevím... myslím, že mé sebeovládání bere za své.

Přejedu mu dlaní ostře po rozkroku. Nechci nic nechat náhodě.
Ruka najde přes hebkou látku jeho vymakané prsní svalstvo.

Zahodím klíče a svleču sako. Položím ho úhledně vedle bot, zatím co mí přejíždí rukou v rozkroku.
Musí cítit, že mé napětí se soustřeďuje do jednoho místa.

Rozepnu jen zip a vjedu mu dovnitř dlaní. Je tam zatraceně těsno. Najdu přes košili jeho bradavku a otřu se o ni bradou.

Znovu dosedá na botník. Jeho ruka v mém prádle... Do p.dele. Zakleju a opřu se rukama o hranu nábytku. Využije toho, že jsem se snížil a otře se o mě bradou.

Rozepnu mu dva knoflíky, abych se mohl prohrábnout jeho chloupky, a uvolním pásek u kalhot i knoflík.

Vytáhnu mu ruku zpod mé košile a přitisknu ji na zeď mezi kabáty.

Jdu na něj moc pomalu. Vyhrábnu mu jeho poklad ze spodního prádla a tvrdě ho promasíruji
musím být rychlejší. Nasliním si dlaň a znovu mu přejedu přes penis. Drží mi ruku na zdi, chtěl bych dolů, ale nedovolí mi to.

Můj miláček je propuštěn na svobodu z těsného objetí prádla. Než stihnu cokoli namítnout projíždí mi ho po celé délce. Chvíli ho nechám, je to příjemné.
Přestanu se opírat a volnou rukou mu začnu rozepínat kalhoty.

Snažím se ho zatlačit dál do bytu, pryč od nepohodlného botníku. Ví, o co se snažím, a nechce spolupracovat. Stažené kalhoty mi brání v pohybu.

Když se zvedne, využiju toho, abych stáhl jeho kalhoty dolů. Chce jít do ložnice? Zatlačím ho zpátky na botník.
Chytnu i druhou ruku a obě přitlačím na kabáty nad hlavou

Jeho stisk je silný, přišel jsem o ruce a kontakt s ním.

Chytím jeho obě zápěstí jednou rukou. Ještě že je má tak štíhlé. Volnou rukou si stáhnu kalhoty a skopnu je bokem.
Kleknu si před něj.

Třesu se z jeho blízkosti a z toho, jaksi přede mne klekl. I přestože klečí u mých nohou, jeho mohutnost je nepřehlédnutelná.

Můj dech se zvýrazní. Srdce si dělá, co chce, myslím, že zrovna rapuje. Nakloním se k němu a utlumím své vzdychání hlubokým polibkem.

Chci se vyprostit z jeho sevření, když se mě ústy dotkne. Vím moc dobře, co jeho ústa dokážou.

Jeho hebký jazyk se ovíjí kolem mého.
Volnou rukou mu zajedu za záda a po páteři sjedu nehty níž, až k jeho napnutým hýždím.

Jeho jazyk se mazlí s tím mým a já jen stěží tlumím své vzdychání. Jeho ruce tak blízko místa, které je tak netrpělivé, až si ho vezme.

Nasměruji jeho dlaně ke kabátům. „Chytni se!"

Poslechnu ho na slovo a omotám zápěstí do jednoho z kabátů. Dívám se na něj odevzdaně.

Skloním hlavu a jazykem přejedu po pulsující krční tepně.

Chvěji se pod tím dotykem jeho jazyka.

Udělám vlhkou konturu po obvodu jeho ucha a současně ho oběma chytnu za zadek. Podsunu si ho směrem k sobě.

Pevně se chytnu kabátů.

Promnu si dvakrát svou erekci a nastavím se proti němu.

Zrychleně dýchám a očekávám jeho vpád. Otočím hlavu, abych ukořistil kousek kabátu, a zakousnu se do něj.

Natlačím se do něj jen malinko. Jeho poloha mi vyhovuje. Je v mé výšce. Znovu zatlačím. Jde to ztuha. Tak moc ho chci, že jsem zapomněl na přípravu.

„Chci vás, pane." Vidím na něm, že váhá. „Jsem připraven."

Zakloní hlavu a zakousne se do kabátu. Chce mě. Řekl mi to. Odhalí tím svůj krk. Tak štíhlý. Využiju toho a zakousnu se do něj a na moment odvrátím jeho pozornost od tlaku dole. Když vykřikne, prudce zatlačím.
Snaží se popadnout dech, stejně jako já.

Připomněl mi, jak moc je velký a jak dokáže být prudký. Nechci, aby přestal, vyjdu mu pánví vstříc, ať pokračuje.

Pustím ze zubů jeho krk. Nehýbu se. Musím vstřebat ten první pocit.

Hrozně mě jeho způsob vzrušuje, i přes bolest, kterou mi ze začátku způsobuje. V tom strnulém okamžiku cítím, jak ve mně pulsuje.

Ruky mu zasunu víc pod zadek a pevně ho obejmu. Nadzvednu ho mírně z hrany botníku. Nechci mu způsobit frakturu páteře, až budu...
Kabáty, kterých se drží, se povážlivě napnou. Ještě chvíli vyčkávám. Pohne se proti mně, nasune se ještě víc. Jsem v něm až na doraz.

Držím se pevně kabátů a přitisknu k němu, co nejvíc boky, abych ho cítil co nejhlouběji v sobě.
Visím na něj pohledem. Kapka potu mi dopadla na hrudník. Sám má co dělat, rozdýchat ten tlak
zatnu svěrače, abych ho trochu přidusil.

Pane bože! Z mé nečinnosti mě vytrhne jeho sevření.

Pokusím se prohnout v pánvi a mírně se zhoupnu.

Nebude mě omezovat. Přitisknu lokty silně na jeho pánev a zastavím jeho pohyby.

Jeho tlak na páteř mě donutí pustit jeho penis a dát mu prostor.

Jeden pomalý pohyb. Jsem skoro celý venku, pak znovu prudce najedu dovnitř.

Trápí mě pomalými výjezdy a hned nato vyráží dech drsným vniknutím.

Pomalu začínám zvyšovat tempo. Všechen ten pocit z právě prožívaného aktu se soustřeďuje doprostřed břicha. Zapírá se nohama o podlahu.

Konečně nasadil svoje drtivé tempo, kterým mě dokáže dostat do extáze. Otírá se přesně o to místo, které potřebuji k tomu, aby se mé tělo rozpadlo na kousíčky. Bože, mám ho všude.

Skloním hlavu, opřu se čelem o jeho hruď a jazykem přejedu po růžovém hrbolku. Sálá z něj teplo. Třese se.

Mám co dělat, abych se udržel kabátů.

Chci z něj víc.

Jeho jazyk na bradavkách mi bere dech. Nestíhám dýchat, natož křičet. Nevím, který vzrušivý pocit mám dřív zpracovat.

Na moment se zastavím, vytáhnu ruce zpod jeho zadku a zasunu mu je pod kolena.

Myslím, že ho prosím očima, aby přestal. Změna polohy mě donutí se opět zakousnout do kabátů a pevně se chytit.

Zvednu mu nohy a zasunu pod koleny ruky zpět pod záda.
Přitisknu mu je tím k tělu a mírně nadzvednu celé jeho tělo.

Jeho tlak i hloubka je intenzivnější.

Mám víc místa. Půlky se mu roztáhnou a já mám pěkný výhled. Přestanu se dívat dolů a znovu se vrátím k jeho bradavkám. Mám chuť ho celého sníst.

Jazyk na bradavkách.
Plnost uvnitř mě.
Skřípnutý pinďour mezi našimi těly.

Víc se na něj přitisknu, rukama ho víc přitlačím k sobě. Jeho penis se otírá o mé břicho.
Skousnu bradavku, abych nedal najevo své hlasité vzdychání. Nosem sotva stíhám natáhnout dost vzduchu.

Víc už nevydržím, nevaruji ho ani hlasitými vzdechy, ten nával přijde nečekaně i pro mě a já ho jen se zadrženým dechem propouštím ven. Cítím, jak mu mokvá jeho černá košile.

Botník bubnuje do stěny, kopíruje rychlost mých přírazů

Nevydržím se držet. Jeho tempo je brutální.

Udělal se dřív než já. Jeden kabát nevydrží jeho nápor a urve se v poutku. Jeho ruka i s tím kusem oblečení spadne na má záda.

Nemůžu se uklidnit. Můj penis je pořád rozrušený pod těmi nápory. Zatnu mu nehty do zad.

Přestávám vnímat cokoli, kromě té šílenosti, která přichází ve vlnách a stupňuje se.
Ještě chvilku, už se nesnažím zadržet své hlasité vzdechy.

Zavěsím mu ruku kolem krku a snažím se mu zakousnout do krku.

Cítím na sobě jeho zuby. Už zas! Vytáhnu jednu ruku zpod jeho zadku, chytnu ho pod krkem a přirazím ke zdi.

Za svou snahu si ho přivlastnit jsem byl potrestán.

Všechno, co bylo tak rozkouskované a přicházelo postupně, se slije v jedno a mně se zatmí před očima.

Ruka na mém krku mě vzrušuje. Cítím, že jeho tlak zesílil, jak procházel vlnou orgasmu.

Držím ho u stěny, myslím, že ho slyším chroptět. Rukou, kterou ho držím pod zadkem, si ho naposled přirazím k sobě a nalehnu na něj. Všechno se ve mně bouří, penis svými cukavými pohyby vydává vše, co mohl.

Je to moc silné a snažím se křičet, ale je zrovna mimo a v agonii do mě několikrát narazil. Pustil jsem kabáty. Vyplňuje mě hřejivým semenem.

Tentokrát jsem to já, komu po stehnech teče moje sperma. Nestačil vše udržet v sobě. Jsem k němu přitisknutý a cítím to vlhko.

Volně svěsím ruce za hlavu, abych jim ulevil. Neodvážím se ho dotknout. Knoflíčky od košile mě tlačí do hrudníku.

Zpocené čelo mám opřené o jeho rameno a snažím se to všechno vydýchat.

Navzájem se pozorujeme a oba rychle dýcháme.
"Zašpinil jsem vám košili, pane."

Pomalu z něj vysunu můj ochabující penis.

Chtěl bych ho mít ještě chvíli v sobě. Nejspíš mi teď vše naúčtuje a odejde. Neškemrám.

Rozhlédnu se kolem sebe. Natáhnu ruku do leva a zvednu jeho odhozenou košili. Otřu se do ní a pak mu ji podám.
„Jsme si kvit."

Tak tuhle košili už asi nevrátím
„Nic za ni nebudete chtít? Jsme si kvit?" ubezpečuji se.

„Špatně jsi mě pochopil, tys zašpinil mě, já na oplátku tebe. Ten oblek ti možná jednou naúčtuji."
Postavím se a začnu se oblékat.
Celou dobu pozoruji nahého Daniela. Jediný kus oblečení co má na sobě jsou ponožky

Slezu z botníku a pozoruji jeho tělo. Chci si z něj zapamatovat co nejvíc.

„Vypadáš sexy," usměju se nad ním.

"Chtěl bych být váš milenec," vyhrknu.

Pan bože, co ho to zas napadlo? Nikdy mě nepřestane překvapovat, a to se známe teprve třetí den.
Prohrábnu si vlasy.

Zatraceně, to jsem přehnal.

Tohle jsem opravdu nečekal.

Sklopím hlavu: „Omlouvám se. Nenapadlo mě nic, co by mě očistilo od slova d.vka. Zapomeňte na to."

Zvednu sako a obleču se. Klíče od auta mi Daniel zvedl ze země, aby mi je podal. Vystavil tak proti mě své pozadí, na kterém ještě zůstala trocha mého já.
Stále mlčím. Nechávám ho mluvit.

„Zítra v sedm, já vím," zamířím ke dveřím, abych mu otevřel.

Odvrátím od něj pohled a převezmu si klíče z jeho ruky. Jemně ho nehty škrábnu do dlaně.
Chytne za kliku a pootevře dveře. Odstrčím ho a dveře přibouchnu.
„Takhle se chceš ukázat na chodbě?"

„Vezmu tu práci u Bradleyho. Už se na mě nikdy nemusíte podívat."

„Kdy už přestaneš dělat předčasné závěry? Docela dost mě s tím se.eš."

„Právě proto se mě zbavíte. Nestojím za nic ani jako dě.ka ani jako milenec. Ani o jedno nestojíte."

Vrátím se k botníku, sundám jeden kabát a přehodím ho přes něj. Otevřu dveře a ještě se na moment otočím.
„Někdy bys měl držet pusu a poslouchat, co druzí říkají."

Dívám se na něj, jak stojí ve dveřích a vstřebávám jeho slova.

„Sledovat náznaky, cokoli, jen chvilku přemýšlet, než něco řekneš nebo uděláš.“

Mluvím, nepřemýšlím... vím, že je to moje slabost.

„Zítra máte volno," nasadil sem zpět vykání. „Budu na ředitelství s Nowakem. Budete mít dost času popřemýšlet, co vlastně chcete."

„Pane?"
„S Mikem?"
„Co chci?"

„Znáte snad jiného Nowaka?"

„Ne. Chcete to mít ráno na stole?"

Vytřeštím na něj oči.“Co chci mít na stole?"

„Moje rozhodnutí? Co chci."

„Nechám to na vás."
Natáhnu k němu ruku a poupravím mu kabát. Moc odhaluje.
„Měl byste se jít osprchovat a zalézt do postele. Nachladíte se."

Povalil bych ho na ten jeho blbej stůl a řekl bych mu to. Je tak blízko. Nechci jít do sprchy.

„Zítra tam nebudu a vy budete doma. Nebo jste neslyšel, co jsem říkal?"

„Ano pane. Budu doma a přemýšlet o tom, proč jsem takovej chudák."

Je vážně takový kr.tén? Asi mu brzy jednu trefím do zubů, jestli ještě jednou uslyším něco takového.
„Ve středu mi ráno přijdete říct, jak jste se rozhodl." Udělám krok k němu a znovu mu přitisknu ruku k hrudi.

Jeho ruka na mé kůži. Zítra ho neuvidím. Asi se zblázním. Už teď na něj znovu myslím.
Neodvážím se ho dotknout a přinutit tu ruku, aby zůstala déle. Jenom kývnu hlavou.

Zatlačím ho zpět do předsíně. Usměju se na něj. Pak rychle chytnu dveře a zabouchnu. Nevím, jak se tvářil, když jsem zmizel za dveřmi a nechal ho tam stát.

Zachumlal jsem se do kabátu a sedl si na botník. Šlápl jsem do něčeho mokrého.

Musím ven na vzduch.

Doprčic, nabídl jsem se mu jako milenec. Taková blbost. Bylo jasné, že mě odmítne. Ještě větší blbost, že bych odešel z firmy. Nevydržel bych bez něj ani minutu.

Zastavím se u auta. Opřu se o něj a vylovím z kapsy cigaretu. Labužnicky natáhnu kouř a zvednu hlavu. Dívám se do jeho oken.

Vytáhnu nohy nahoru na skříňku a schovám se mezi kabáty. Je tu všude jeho vůně. Dnes zůstanu tady. Zapomněl jsem mu dát tu flašku. Kruci!

Podívám se na hodinky. Ještě musím na firmu. Chytnu se za košili a snažím se nehty seškrábat to, co mi tam Daniel zanechal.
Nejde to dolů. Sakra. A zrovna na černé košili. To si myslí, že jich mám nekonečno? Za chvíli mi dojdou. Příště si radši vezmu bílou.
Ještě že mám v kanceláři náhradní věci.
Než nastoupím do auta, ještě jednou se podívám k jeho oknům.
Co čekám? Že tam bude stát a mávat mi?

Zhasnu v chodbě a zavřu oči. Snažím se vybavit něco, co mi řekl a já neposlouchal.

Zítra má volno. Zaslouží si ho, dneska na velitelství odvedl dobrou práci.

Ani nevím, jestli se mu prezentace líbila.

Jen doufám, že bude doma a nenapadne ho nějaká blbost. Jsem zvědav, co mi ve středu řekne.

Mikovi bude určitě naslouchat.

Nasednu do auta, odjíždím. Zítra s Nowakem. Už teď mám osypky.

Mike je dobrej. Neudělá chybu. Nebude plácat nesmysly. Potřeboval bych facku, aby mi někdo připomněl, že jsem natvrdlej.

Je jak tornádo. Je ho všude plno. Proto na něj pořád myslím. Mám ho rád.
Mám ho rád?
Co?
Znám ho tři dny i s cestou ve výtahu.
Musel jsem se zbláznit.

Nemůžu tu šéfa nechat napospas Mikovi. Doma zůstat nemůžu. Nic nevymyslím. Musím pracovat. Doma bych myslel jen na něj. Anebo se podívám na tu flašku, co jsem nedal šéfovi. To je docela dobrý nápad. Líbí se mi.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

Pozor, pozor!!! máme tu další pokračování...Smile

Pozor spoiler: V tomhle příběhu jsem opět nestačila kulit oči. Připravila jsem si takový hezký podraz v podobě milence a Topinka bum, prásk, přímo mě mezi oči mi to vrátila jak bumerang. Tak já na ni zase útok: Zůstanu s milencem. A ona bum: tak si zůstaň. Kruci, že nebude dnes žádný sex, mě donutilo hodit všechny podrazy za hlavu a přiklusat škemrat. Děsivé přesvědčovací metody. Háži návnadu s udicí, jestli ji nalákám do bytu do postýlky...jo chytne se, ale sakra, zůstane jen za dveřmi! Její otázky byly přímo na tělo a já fakt nevěděla, jak reagovat. Páni, nabídla jsem se jako milenec. Uff, nechce mě ani jako milence, ani jako dě.ku. Jsem prostě úplně k ničemu.

Tak jsem si myslela, že nechám dodatek dnes jen na Dandy, ale nejde to...
ani netušíte, co pro mě znamenají její hlášky, dívám se na monitor, co to na mě zase vybalila a když se trochu vzpamatuji, začnu mlátit hlavou o stůl...co si to na mě zas vymyslela? Jak do prčic mám na tohle reagovat? Někdy to musím hodně vydýchávat, abych vůbec mohla něco napsat a některé mé odpovědi, jsou přesně podle toho, co mě v první moment napadlo...
Laughing out loud

5
Průměr: 5 (30 hlasů)