TAK A TADY JE POKRÁČKO

2.díl Ztráta paměti

[=15]„Do**dele, do**dele, do**dele!“ Křičel neodbytný a hlasitý hlas v mojí hlavě. Dívala jsem se totiž na svůj těhotenský test v mých rukou, jehož výsledek mi doslova vyrážel dech
„Je to pozitivní! Chápeš? Pozitivní“'Ozval se znovu ; hlas, jenž mi dělal skutečnost ještě více krutou a realističtější. „
Vždy´t to byla jen jedna přenádherná noc, noc v blažené nevědomosti, noc kde se nedbalo na její následky a já jsem díky ní těhotná.“ Po tváři mi steče neodbytná slza, kterou hned rychlým pohybem ruky setřu a zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila
''Tak jo, jen se uklidni ... ale.“ Povzdech „ale myslím, že už to více nejde'' šeptajíc si pro sebe tichá slova zatím co strojím u umyvadla a hledím do zrcadla na obličej bez výrazu. Z úst mi výjde další povzdech a já si opřu čelo o chladné sklo.

[=15]Nedokázala ho milovat, ale nedokázala ho ani nenávidět. Ten pohled v jeho očích. Bylo to zvláštní, nechtěla v něm vidět přítele, ale věděla že není dobré si ho příliš znepřátelit.

Posadil se k Sakuře na postel. Chtěl ji pohladit, ale ucukla mu. Nevěděl proč to udělala, v jejím obličeji už nebyla ta nenávist ani strach, tak proč?Teď tam seděla celkem klidně, dívala se na něj spíš zoufale a nechápavě než vyděšeně a nenávistně.
Sakura přemýšlela. Co myslel tím malým bratrem? Proč ho nemůže vidět vedle ní? Žárlí?