HL-2.Nový profesor

‚Nemůžu se zastavit,‘ táhlo Zerovi hlavou, když sledoval Crosse, jak připíná své dceři jemně zdobený náramek. ‚Příště můžu někoho klidně zabít. A to nechci.‘
Proto souhlasil s tímhle podivným rituálem. Teď poslouchal, jak to ředitel vysvětluje Yuuki.
„Tuto magii kdysi používali lovci, aby upíry zkrotili,“ povídal ředitel. „Ten náramek, Yuuki, má protějšek. Tady,“ ukázal na Zerovo čerstvé tetování, ke kterému stříbrovlasý lovec jen neochotně svolil.
Teď levou stranu jeho krku zdobil obrázek rozvité růže mezi čtyřmi dýkami. Symbol, stejný jako pečeť na Yuukiině náramku. Aniž to oba věděli, také rodový znak Kanameho rodiny. Tohle si ředitel prozíravě nechal pro sebe.
‚Dost na tom, až to zjistí,‘ pomyslel si. ‚Teď by mi urazil hlavu.‘
„Když tě Zero zkusí kousnout,“ přitáhl ředitel dívčinu ruku s náramkem k chlapcově krku, „udělej tohle.“
Pečeť na náramku se dotkla tetování, oboje začalo jiskřit a místností se rozlila červená záře. Yuuki přivřela oči. Vzápětí se ozvala tupá rána, jak něco dopadlo na zem.
Když otevřela oči, užasla. Zero ležel na zemi se široce rozevřenýma očima, úplně ztuhlý.
„Zero?“ hlesla.
„Nic mu není,“ uklidňoval ji Cross. „Je jen ochromený. Tvá pečeť ho paralyzuje, když ji použiješ. Dík tomu Kaname – sama dovolil, aby Zero zůstal v Denní třídě.“
„Kaname – senpai…?“ hlesla Yuuki podruhé.
„Co ten… s tím má… společnýho?“ zaprskal Zero chrčivě. Cit se mu do těla vracel jen pomalu.
„Bylo těžké mu vymluvit, aby na tvém přestupu netrval, ale pak přišel sám s tímhle nápadem… Překvapil mě. Promiň mi,“ poklekl ředitel u Zera, „opravdu jsem ti nechtěl něco takového udělat. Přestup by byl mírnější než tohle…“ na chvilku se odmlčel. „Ale myslím, že všichni víme, že bys raději zemřel a tuším, že Kaname to ví taky… jinak by nehledal jiné řešení. Odteď budeš muset vytrvat…“ podal mu krabičku s krevními tabletkami.
„Ale jestli opravdu potřebuješ krev…“ odhalil si ředitel krk a uličnicky dodal : „Můžeš se napít mé…“
To Zera vytočilo natolik, že se vzpamatoval a jednu řediteli vrazil. Za okamžik Cross proletěl kolem Yuuki a zaparkoval o protější zeď.
„Vida, Kiryuu-kun, už se můžeš hýbat,“ poznamenal.
Zero vstal a zamířil ke dveřím.
„Zero,“ chtěla ho Yuuki zastavit, omluvit se za to, že tím musel projít…
„V pořádku,“ prohodil směrem k ní. „Je to v pořádku.“ A odešel.
„Vůbec… není… v pořádku,“ zasípal ředitel ode zdi. „Yuuki, svěřím ho do tvých rukou.
Jinak ten muž…“ ředitel nedomluvil a s bolestným zasyknutím se postavil.
„Jaký muž?“ nebylo jasné Yuuki. Její adoptivní otec jí ale víc neřekl.

Nikdo si nevšiml, že se západem slunce vystoupal po vysokých schodech Akademie vysoký, mohutný muž s kovbojským kloboukem a puškou na zádech.
Široká krempa stínila jeho pronikavé, modré oko, zatímco druhé kryla i s částí tváře maska. Rozhlédl se a zamířil do kanceláře. Náhodný pozorovatel by podle jeho jistého kroku soudil, že zde není náhodným návštěvníkem a zjevně mu není půda školy neznámá.

Yuuki si upravila na paži pásku prefekta a rozhlédla se. Zase Zera nikde neviděla.
‚To už zas utekl?‘ zazoufala si. ‚Jak na něj mám dohlédnout a ochránit ho, když se přede mnou schová? Nebo se bojí, že to použiju? Podle toho, jak se mu ředitel omlouval, to určitě není příjemné, možná i bolestivé… jak bych mu tohle mohla udělat?‘
Znova se rozhlédla. Pootočila zrak k budově za svými zády, za oknem zahlédla postavu v uniformě Noční třídy a ty prameny tmavých vlasů jí prozradily, kdo to je.
‚Kaname – senpai dal svolení,‘ táhl dívce hlavou ředitelův hlas. ‚Proč? Proč chtěl, aby Zero přestoupil do Noční třídy? Ano, je upír a má to těžké, ale proč ho tak trápit, nesnesl by to tam, se svou nenávistí k upírům. Ředitel má pravdu, on by raději zemřel, než souhlasit s tímhle… Proto ho napadl ten rituál? Aby mě ochránil? Abych byla před Zerem v bezpečí?‘
Při téhle neskromné myšlence se Yuuki rozbušilo srdce. Znovu vzhlédla k postavě za oknem, ale už tam nikdo nestál.

„Yori-chan, pospěš si!“ křikla Yuuki za sebe. Už šly pozdě na hodinu. S posledním úderem hodin vběhly do třídy a Yuuki si hlasitě oddechla: „Jsme tu!“
Pak zpozorněla. Ve třídě chyběl učitel a spolužáci zněli jako roj včel.
„Něco se stalo?“ zajímalo Yuuki.
„Cross-san, ty to nevíš? Budeme mít nového učitele,“ otočila se k ní jedna z dívek.
„Co?“ podivila se Yuuki. „V téhle době?“
Dalším otázkám a úvahám odzvonilo, protože dveře se otevřely a vešel profesor. Všichni se rychle posadili na svá místa, učitel se k nim otočil a místností proběhl šum.
Nikomu nemohla ujít maska, zpola kryjící hezkou, energickou tvář.
„Zdá se, že už jste o mě slyšeli,“ pronesl muž. Přešel ke stolu a dodal: „Ode dneška vás budu učit etiku. Jmenuji se Yagari Toga. Těší mě.“
„Celkem hezký, že?“ zamumlala Yori k Yuuki.
Ta tiše přitakala a ohlédla se na Zera. Ztuhla, když spatřila jeho výraz: zmatek, střídající zděšení. Nechápavě pohlédla na profesora, který už zase mluvil.
Na celkem neopatrnou větu: ‚V tuhle chvíli vám odpovím na jakoukoli otázku,‘ se vyrojily (především od děvčat) otázky typu: „Jste volný ?“ a „Máte přítelkyni ?“
„Jiný druh otázek nemáte?“ zeptal se muž před tabulí a Yuuki tím připomněl Zera. Mimoděk se na něj znova ohlédla a spatřila, jak vstal a odchází.
Najednou jedna dívka zvedla ruku a zeptala se: „To, co máte na tváři… to je nějaký nový módní trend ?“
Profesor zvedl pohled nahoru, Yuuki vycítila, že se dívá na Zera. Vyskočila.
„Profesore, jsem prefekt. Přivedu ho zpět.“ Nečekala na odpověď, tak už neviděla, jak se Yagari dotkl zastřené tváře a odpověděl na položenou otázku: „To je cena… za jistý život…“

„Zero! Počkej! No tak, Zero!“ volala za světlovlasým chlapcem Yuuki.
Ignoroval ji a šel ke školní bráně. Vzápětí se zastavil. Byla zavřená a před ní stál ředitel. Chápavě se usmíval.
„Yuuki, vrať se na hodinu,“ nařídil dceři, pak se otočil k mladému lovci. „Ty pojď se mnou, Zero.“ Ani nečekal, až se chlapec pohne, vykročil bez ohlížení napřed. Zero zmateně poslechl, nechal se odvést do ředitelovy kanceláře a usadit do křesla.

Když se ho později cestou na nákupy Yuuki ptala, co mu ředitel chtěl, neodpovídal. Hovor, vážnější než jiné, si chtěl nechat pro sebe. Ředitel Cross to sice nežádal, ale Zerova povaha byla tak jako tak nesdílná… A sám si to potřeboval promyslet.

Zero vyrazil z kavárny, vytočený, jak už dlouho ne.
‚Jak mohla?‘ zuřil nad omylem ubohé servírky. ‚Mě si splést s Noční třídou!‘
Nadechl se.
‚Mám stejný pach jako oni,‘ napadlo ho. ‚Možná proto jí připadám stejný. Pach dělá hodně. I obyčejný člověk na něj reaguje.‘
Vzápětí ztuhnul. Ucítil upíra. Upustil všechno, co držel a rozběhl se tím směrem, odkud ten pach šel. Na Yuuki úplně zapomněl.

„Zero, promiň, že jsi musel ček…“ vyšla Yuuki ven z kavárny a málem zakopla o nákup, který Zero musel odhodit.
‚Kam ses poděl, Zero? Kde jsi?‘
„Zero?“ zkusila to nahlas. ‚Tohle nesnáším…‘
Nakoukla do blízkých uliček, ale nedívala se nahoru. Hrozbu, která se na ni řítila, odrazila jen chabě, narychlo vytaženou Artemis. Upír úrovně E na ni cenil tesáky a žhnoucí oči byly odporně rudé.
Ohnala se tyčí, upír uskočil. Zasmál se.
„Tvoje krev… Voní skvěle! Nech mě ji všechnu vypít!“
Vrhl se k ní. Na poslední chvíli kdosi vytrhl Yuuki Artemis a přetáhl s ní krvelačného po hlavě. Ten bolestně zavřeštěl, ale zjevně se nechtěl vzdát večeře.
„Nepřibližuj se!“ křikl ten kdosi a Yuuki se ulevilo.
‚Zero!‘
Podívala se na Zera, stříbřitá tyč v jeho dlani lehce jiskřila.
„Artemis se nelíbí, že ji používám,“ řekl. Yuuki v jeho slovech vycítila smutek.
Útočník už se trochu vzpamatoval, rozběhl se k nim znova. Zero se postavil před Yuuki a připravil se… Vtom se ozvalo kovové zazvonění a tichý svist a upír úrovně E se rozpadl na prach.
„Ichijo-senpai! Shiki-senpai!“ Yuuki zněla překvapeně, když spatřila Kanameho blízké přátele, žáky Noční třídy.
Zelenooký blonďák vrátil meč zpět do pochvy a prohodil: „Tak a je to hotové.“
„Nebyl jsem vůbec potřeba,“ poznamenal modrooký upír za ním.
„Proč jste to udělali?“ vydechla Yuuki.
„Kaname–sama nás to poslal vyřídit,“ vysvětlil Ichijo. Chtěl se otočit, když jeho pozornost něco upoutalo. Přivřel oči, pak je zase rozevřel a naplno pohlédl Zerovi do očí. Tázavě, zkoumavě. Jakoby něco hledal, nějaké vysvětlení. Pak se najednou odvrátil a s pozdravem oba odkráčeli.

Yagari Toga vešel do třídy. Nepřekvapilo ho, že uvnitř je stejná tma, jako venku za oknem. Noční třída přece světlo nepotřebuje.
„Jmenuji se Yagari Toga a budu vás učit etiku,“ řekl na úvod. Pak se pousmál a dodal: „Těší mě, upíři.“
„Yagari?“ ozvala se dlouhovlasá Soen Ruka od okna. „Ten, o kterém se říká, že je nejlepší mezi lovci upírů?“
Ichijo se otočil na svého vedoucího, chtěl vědět jeho názor na aktivního lovce ve škole, ale… Když spatřil jeho tvář, zarazil se.
Na ten zlomek vteřiny, kdy se neovládl, měl Kaname ve tváři zděšení a bolest. Vzápětí ten výraz zmizel, Kuran se opět honosil svou věčnou klidnou maskou… Přesto teď jeho přítel věděl, co je pod povrchem. Pečlivě skrývaná bolest a strach… Ale z čeho přesně? Proč Kanameho nový profesor tak vyděsil? Protože je Lovec? I pro ty tady platí pravidla, Kiryuu-kun je toho důkazem…
„Můžete být v klidu,“ odpověděl na upírčinu neklidnou poznámku Yagari. „Nyní jsem jen vynikající učitel s diplomem.“
„A teď nás špehujete?“ promluvil Kaname. Po hluboce skrývaných pocitech nebylo v jeho hlase ani památky, dokonale se ovládal.
‚Mistr sebekontroly,‘ pomyslel si Takuma závistivě. Taky by to chtěl umět.
„Nebo je mezi námi upír, kterého chcete zabít, Yagari-sensei?“
„Rád tě poznávám, Kuran Kaname-kun,“ opáčil lovec. „Bohužel je má černá listina právě teď úplně prázdná. Jestli tak moc chceš, můžeš se do ní dostat… Ale tvůj čas nepřišel, Kuran kaname. Ještě ne.“
Poznámka, jaká se dá od lovce upírů čekat, přesto měla na Kanameho stejný vliv, jako Yagariho samotný příchod, jeho nitrem otřásl závan paniky. Na okamžik před sebou viděl scénu svého snu.
Před zbraň, mířící na Kanameho srdce, se staví stříbrovlasý chlapec…
‚Ne,ne!‘ odháněl tu vizi Kaname. ‚Nestane se to, nesmí se to stát, nedám jim důvod…‘
„Jak se opovažujete tak mluvit s Kaname-sama?“ rozčílila se Ruka.
„Ruko, uklidni se,“ chlácholil ji Akatsuki.
„Buďte opatrný, sensei,“ pronesl Kaname. Pod klidným výrazem i tónem se skrývalo varování, každý, kdo by tomu věnoval pozornost, by to vycítil.
Kaname si uvědomil, jak v něm sílí odhodlání zabránit naplnění své noční můry. Což znamenalo především nedat lovcům důvod, aby šli po něm… Nedat důvod tomuto lovci. Nechtěl, aby se pro něj Zero obětoval. Nechce strávit zbytek své upíří věčnosti bez něj. I kdyby to znamenalo být jím do konce svých dní nenáviděn.
„Máte nějaké otázky?“ zeptal se Yagari, zdánlivě ignorující Kanameho poslední slova. „V tom případě… pro dnešek skončíme.“
Sáhl pro knihu na katedře, vzápětí ji měl před obličejem. V její kožené vazbě vězela ostrá dýka.
„Uvítání, he?“ pousmál se. „Přijímám ho… Na památku od svých upířích studentů.“ Vzal knihu a opustil třídu.
Kaname zavřel oči. Pocit, že se blíží něco, co nemůže zastavit, ho zaplavil znova, s mnohem větší intenzitou. A dojem, že příchod nelítostného lovce upírů je jen začátek, mu náladu nezlepšoval.
‚Nebylo by nakonec přece jen lepší, kdyby Kiryuu-kun přešel do Noční třídy? Mimo ni není v bezpečí, před ostatními lovci, nebo sám před sebou,‘ pomyslel si Kaname a znovu otevřel knihu. Ani teď nevnímal zkoumavý pohled, kterým ho Ichijou Takuma skrze přivřené oči pozoroval.

„Už to budou čtyři roky, co?“ poznamenal Yagari k řediteli. Prohlížel si jednu z jeho mnoha fotek.
„Byl schopen přežít a znovu se se mnou setkat…“
„Možná si tě nepamatuje, jako to ostatní,“ nadhodil Cross.
„Podle toho výrazu, co měl, si mě pamatuje až moc dobře,“ opáčil Yagari. Položil fotku zpět a sáhl po vedlejší. Na té byla opět dívka a chlapec, ale ona se usmívala, zatímco kluk měl před sebe napřaženou vidličku s knedlíkem. Jeho tvář za ním nebyla ani vidět.
„Ta dívka na fotce je moje Yuuki!“ pronesl Cross vesele. „Tak úžasná dívka.
Společně s Kiryuu–kun hlídají žáky z Noční třídy.“
„Dnes odpoledne se jeden úrovně E potuloval po městě,“ změnil Yagari téma.
„Ale ty ses s ním vypořádal, že?“ nedal se ředitel vyvést z míry.
„Ne, někdo mě předběhl,“ připustil muž, trochu rozzlobeně.
„Zajímalo by mě, kdo to byl.“ Ředitel zněl nezúčastněně.
„Přestaň dělat blbého!“ okřikl jej Yagari. „Dobře víš, že to byli ti z Noční třídy. Jen se baví lovem, znám jejich myšlení. Je to povinnost lovců, lovit upíry.“
„Proto je zabíjení bez důvodu zakázané,“ podotkl ředitel. Pozoroval svého starého přítele, jak míří k věšáku a bere si klobouk.
„Mimochodem, proč jsi přišel? Nejsi typ člověka, co by bezmyšlenkovitě poslouchal rozkazy Asociace.“
„Kvůli přísaze,“ odvětil Yagari stručně.

V soukromí své ložnice seděl Kaname u stolu a díval se na šachovnici, s několika figurkami. Jednooký lovec se v jeho plánech nenacházel a tušil, že jeho příchod nijak nesouvisí s Noční třídou. ‚Je tu kvůli Zerovi?‘ pomyslel si. ‚Na to mě chtěl upozornit ten sen? Že přijde, že jde PO NĚM?‘
Znovu vstal a otevřel okno, doufal, že čerstvý noční vzduch upokojí jeho neklid. Ale uklidnil se teprve, když mezi stromy v zahradě spatřil postavu ve tmavé uniformě a se stříbrnými vlasy.

‚Další noc, další hlídka,‘ vzdychla si Yuuki. ‚A Zero zase nikde. Sakra.‘ Zamířila k bazénu, měla dojem, že se tam něco pohnulo. Najednou se zarazila. Na cestě leželo černé sako s páskou prefekta na rukávu. Sebrala ho a rozběhla se dál.
Na kraji bazénu seděl zhroucený Zero, opíral se o nízkou balustrádu. Poklekla u něj, všimla si krabičky s tabletkami.
„Běž pryč, Yuuki,“ zavrčel s posledních sil. Ještě si sám sebe uvědomoval, ale žízeň mu moc rychle kalila rozum.
„Proč si je nevezmeš?“ zeptala se zděšeně Yuuki. Tušila, k čemu se Zero blíží a děsila se toho. Bála se dne, kdy se stane tím, co dnes Ichijo Takuma svým mečem zničil.
„Nemá to smysl… bez ohledu na to, kolikrát si je dám…“ Náhle jeho oči zčervenaly.
„Takže ty…“ zarazila se, Zero ji najednou objal. „Zero, to bolí!“ vyjekla. Vzápětí ucítila jazyk, vlhce putující po její krku. Horký dech…
‚Musím ho zastavit,‘ rozhodla se. Objala ho kolem pasu a nadzvedla se. Ve vteřině se nad nimi zavřela hladina, jak je oba najednou strhla do bazénu. Pod hladinou otevřela oči a pohlédla mu do tváře. Červenou barvu očí za chvilku nahradila obvyklá lila šeříková. Zero byl zase sám sebou. Na chvíli. Usmála se na něj.
Rychle se vynořili, Zero se od Yuuki odtáhl.
„Zero,“ zavolala na něj, když jí u hlavy něco cvaklo. Pootočila hlavu, zahlédla hlaveň pušky a ztuhla. Vzápětí se zablesklo, zbraň vystřelila. Koutkem oka Yuuki zahlédla, jak se Zero hroutí… Vzduch i voda v bazénu byly najednou plné krve.
„Nemyslel jsem si, že bych s tou zbraní… měl zabít jednoho ze svých šikovných studentů,“ poznamenal Yagari chladně.
Yuuki se ohlédla. Zděšeně zírala na nového profesora. ‚Lovce upírů,‘ došlo jí.
„Žiješ proti mně, neměj mi to za zlé… upíre!“ dokončil muž svou řeč a namířil na Zerova záda pušku.
„Mistře…“ hlesl Zero a pootočil se k němu. Levou dlaň si tiskl na zraněné rameno.