SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




HL-7.Hladové noci

15+
Kanameho probudil jemný pohyb. Během spánku se přetočil na záda a Zero, podvědomě neochotný se od něj vzdálit, měl hlavu položenou na jeho hrudi. Spal. A levou rukou ho objímal kolem pasu. Kaname se usmál, lehce pohladil stříbřité vlasy, byl nadšený Zerovou přítulností a majetnickým objetím. Ruka kolem pasu, hlava na srdci, jedna noha přehozená přes jeho.
Kaname mrkl k oknu, viditelný kousek oblohy zesvětlal. ‚Bude ráno,‘ pomyslel si. ‚Tak brzy. Taková škoda.‘ Jemně přejel dlaní po Zerových nahých zádech, ozvalo se spokojené zavrnění. Rozehřáté tělo se přitisklo ještě blíž k jeho. Bestie uvnitř Kanameho slastně zavrčela a spokojeně se stulila do klubíčka. Co chtěla, dostala.

‚A už je to tu,‘ povzdechl si mladý upír v duchu, když se asi po hodince stříbrovlásek v jeho náruči začal vrtět. Ale zneklidněl, když uslyšel ostré, zděšené nadechnutí. Pohlédl na svého nočního společníka, nespokojeně zjistil, že roztomilý mladík, v noci tak roztoužený a žhavý, se na něj dívá víc než šokovaně.
„Panebože,“ vydechl Zero a v panice se z Kanameho náruče, k níž se předtím tak vinul, hrabal pryč. Jak se snažil dostat se od tmavovlasého mladíka pryč, sklouzl přes okraj postele, až to zadunělo.
Kanameho napadlo, že si Zero možná nevzpomíná, co se mezi nimi stalo v noci. Chtěl ho uklidnit. Sklonil se z postele, natáhl k němu ruku, všiml si, že to vyplašeného chlapce na zemi zarazilo. Uvědomil si, že v parku to bylo opačně. Zero natáhl ruku k němu, aby mu dal najevo, že ho chce u sebe. ‚Možná si na tohle vzpomíná…‘ řekl si. ‚Určitě si vzpomíná,‘ pochopil, když Zero najednou zrudl až po špičky uší. Položil ruku na hranu postele a opřel si o ni čelo. „Panebože,“ zašeptal znova. Pak se podíval na upíra.
„Jak se to… Jak jsem… Proč se to stalo?“ zeptal se, poměrně klidně, ale v podtónu Kaname cítil hysterii. Pak se nad otázkou zamyslel. Rozuměl totiž, co tím Zero myslí. Ani on nechápal, jak se mohli tak snadno přenést přes dosavadní neshody, rád by zjistil, co jeho přimělo odhodit zábrany a řídit se jenom pocity. Vždy se přece dokonale ovládal a o Zerově zdrženlivosti neměl nejmenší pochyby. Něco je oba muselo ovládnout, když se takhle zapomněli. Ale… jemu to bylo napůl jedno. Dokud byl Zero s ním, nechtěl o ničem přemýšlet.
„Popravdě… nevím,“ připustil. „Já… udělal jsem to, co jsem cítil… A ty jsi cítil totéž, Zero. Oba jsme chtěli, prostě se to stalo.“
„Já tomu nevěřím,“ zasténal Zero. „Copak jsem se zbláznil?“ Zoufale zavrtěl hlavou, pak se rozhlédl.
„Moje oblečení…“ podíval se na Kanameho, „kde…“ Mladý upír jen ukázal na pohovku u okna. Na dvou hromádkách leželo oblečení jich obou.
„Nechoď pryč,“ požádal stříbrovláska, ten na něj ostře pohlédl.
„Musím,“ řekl jen, zatímco se oblékal. „Potřebuju přemýšlet. A ty bys měl taky, pokud jsi včerejší noc neplánoval. Nemohli jsme se zbláznit oba.“ S košilí se Zero neobtěžoval, vzal si jen tričko, přes něj přehodil sako a ponožky strčil do kapes, boty si vzal naboso.
Kaname pozoroval oblékajícího se chlapce. Byl zdrcený. Po včerejší noci, po té nádherné noci… si představoval, že to bude vypadat jinak. Ne, takhle to být nemělo… ‚Takhle to být nemělo!‘ chtělo se mu křiknout na mladého lovce, zastavit ho. Obejmout ho, znova svléknout, položit do postele… líbat a milovat se s ním.
Místo toho sledoval, jak před ním jeho splněný sen utíká. ‚Jak se to mohlo takhle zvrtnout?‘ přemýšlel Kaname. ‚Co se změnilo?‘
„Zero,“ hlesl zoufale, když stříbrovlásek zamířil ke dveřím. „Rozmysli si… nechoď. Udělal jsi to přece dobrovolně, jako já!“
„Právě proto odcházím,“ otočil se k němu mladík. „Musím si to promyslet. Potřebuju pochopit, proč jsem to udělal, proč jsem to…“ zarazil se. Pohlédl na nahého upíra v posteli a zavrtěl hlavou. Pak sáhl po klice.
„Chtěl,“ zachraptěl Kaname. Zero se prudce nadechl, ale neohlédl. Proto Kaname pokračoval: „Tohle jsi nedořekl. To jsi chtěl říct: Proč jsem to chtěl! Chtěl jsi mě, jako já chtěl tebe! Chtěli jsme to! Oba! Proč to řešíš?!“
„Jeden z nás musí,“ zašeptal Zero pro sebe a vyšel z pokoje.

Zero za sebou zavřel dveře a opřel se o ně. Zavřel oči a připlácl si dlaně na obličej. ‚Já se musel vážně zbláznit… Co jsem to udělal?… Jak jsem mohl takhle ztratit kontrolu?‘ Tyhle a podobné otázky mu vířily hlavou. Prohrábl si vlasy a rozběhl se pryč. Ještě než zmizel za rohem, otevřely se dveře vedle Kanameho pokoje. Ven vykoukl zelenooký blondýn. Když zahlédl záda prchajícího polooblečeného Zera, podíval se na dveře vedle svých a zatvářil se dost překvapeně.

Kaname zůstal v posteli. Když Zero odešel, chtěl vyběhnout za ním, klidně tak jak je, nahý. Ale pak začal uvažovat o jeho slovech. Oba cítili a chtěli totéž, snad jediné, co Kanameho překvapilo, byl fakt, že se Zero nezlobil, protože ho kousl… Vůbec mu to nevyčetl, jakoby zapomněl…
Ale Kaname to, co se mezi nimi stalo, jednoduše přijal, kdežto Zero o tom přemýšlí. A to Kanameho zlobilo. On o tom nechtěl přemýšlet. Chtěl s ním prostě být. Netušil, proč a co se v něm probudilo, prostě se to stalo… ‚Ale jemu to nestačí,‘ pomyslel si sklesle. ‚Proč to musí rozebírat?‘ Otočil se na břicho, v náruči sevřel polštář. Když do něj zabořil obličej, obklopila ho známá vůně. Zerova. Svěží, trošinku kořeněná, pach krve vyvanul už v noci venku. Do toho se mísila svůdná vůně dvou zpocených těl, vinoucí se k sobě. Po tom, co se mezi nimi stalo, se nějak nenašla chvíle na sprchu, takže povlečení postele nasálo jejich esenci.
Kaname zasténal, když si uvědomil nově probuzenou touhu. Teď si zatraceně přál, aby tu Zero byl. Rozhodl se pro sprchu. Studenou.

Zero se neslyšně - a doufal, že i nepozorovaně – vplížil do svého starého pokoje a natáhl se na postel. Teprve svítalo, když utekl z upíří ubytovny, ještě měl pár hodin, než se bude muset přišourat ke společné ‚rodinné‘ snídani.
Byl rád, že nesdílí společnou třídu a kolej s upíry, nevěděl, co má teď dělat. Ale vidět JEHO, dvakrát za večer, když Noční třída vycházela ven a pak se vracela do svých pokojů, to zvládne. Když těch setkání nebude víc…
ON si snad na nic netroufne, přede všemi ostatními… a před Yuuki. Ne?
Při pomyšlení na svou téměř sestru Zerovi zatrnulo. A do srdce se mu zakousla žárlivost. O dívčině náklonnosti pro krásného vedoucího Noční třídy věděl vždycky. A najednou ho napadlo, jak Yuuki vlastně vnímá Kaname sám.
Odjakživa se k ní choval odlišně od ostatních dívek, jak mohl posoudit. Ale zároveň to nevypadalo, že by o ni jevil zájem milostný… Ten projevil o něj, o Zera.
Mladý lovec se sám před sebou zarděl. ‚Rozhodně se to dá říct o dnešní noci,‘ šeptalo mu svědomí. Zpětně se mu promítlo několik chvil, ze kterých se Zero styděl do hloubi duše. Jeho tělem prošlehl záblesk touhy, když si připomněl chuť Kanameho úst, pocit váhy druhého těla na tom jeho, slastné pocity z doteků horkých dlaní, ze smyslných polibků, které sváděly a připravovaly o rozum…
Zero vzdychl. Pak zatnul ruce v pěst, když si uvědomil, jaký dopad na jeho tělo mají takové vzpomínky. Byl vzrušený a to pořádně.
‚Krucinál!‘ zaklel. ‚Copak budu v tomhle stavu pokaždý, když si na to vzpomenu? A co když ho potkám? To nebudu moct vylézt z pokoje!‘
Zero by zuřil dál, ale neustávající vzrušení mu moc prostoru k myšlenkám nedalo. Vstal a odploužil se do sprchy.
Původně uvažoval o studené, ale došel k názoru, že už mu to nepomůže. Stoupl si pod vodu, mysl se opět nějak zatoulala k zážitkům minulé noci. To mu rozhodně nepomáhalo, znovu si nešťastně povzdechl a sklouzl dlaní po svém břiše níž.
Nemohl si pomoci, jeho tělo zaplavila vášeň, když před sebou viděl Kanameho tvář se žhnoucíma očima, nahé tělo, jak jej spatřil před necelou hodinou, slyšel jeho sténání. Vzpomínal na nádherné mazlení, zatímco hladil své vlastní tělo a rytmickými pohyby dlaně se přiváděl k extázi, kterou v duchu prožíval s NÍM.
Sotva se vzpamatoval z oparu slasti, zjistil, že ho rozkoš srazila na kolena, klečel na mokrých dlaždicích a opíral se o kachlíčkovanou stěnu. ‚Nenávidím se…‘ zakňučel v duchu. „Nenávidím tě, Kaname…“ hlesl nahlas.
Cítil, jak se mu v koutcích očí sbírá vlhkost, ale odmítl ji pustit ven. Nebude kvůli tomu upírovi brečet, nebude. Zamrkal a vstal. S dalším povzdechem sáhl po osušce.

Ředitel Cross už čtvrt hodiny sledoval tvář svého stříbrovlasého svěřence a nevěděl, co si myslet. Nebylo obvyklé, že Zero působil zasněně a chvílemi se v myšlenkách (bůhví, na co myslel) červenal a lehce usmíval.
Když Yuuki odešla od stolu, aby se přichystala na vyučování, Zero se ani nepohnul. To ředitele přesvědčilo, že se něco děje.
Chlapec se vždy hnal od stolu jako první, neholdoval rodinným chvilkám. Cross ho chápal, i když by dal přednost skutečným rodinným okamžikům. Ještě že Yuuki v něm otce viděla opravdu. Zero, přestože si na svou pravou rodinu nepamatoval, ředitele vnímal jako opatrovníka a učitele. Což Crosse docela mrzelo.
Teď měl ale možnost zahrát si na otce. Odkašlal si, to Zera vyrušilo ze zamyšlení. S výrazem právě narozené myši se rozhlédl, zjistil, že sedí u stolu sám, jen se svým druhým otcem, který se na něj podezřele usmíval.
„Máš kašel?“ vypadlo ze zmateného chlapce. Muž se rozesmál. Pak potřásl hlavou.
„Ne, Zero. Chci se tě na něco zeptat. Jsi v pořádku?“
„Jo… Proč?“
„Zdáš se mi… trochu… mimo sebe. Kde jsi vlastně byl v noci? Tady jsi nespal.“ A užasl, protože Zero zrudl.
„No, já… Večer jsem byl v parku… A když jsem se vrátil, bylo dost pozdě. Šel jsem do svýho starýho pokoje.“
„Aha… A špatně jsi spal?“
Při zmínce o spánku Zero zčervenal znova. „Ne, popravdě… moc jsem toho nenaspal…“ Odpovídal, jakoby ho vyslýchali a oči držel vytrvale sklopené.
‚Ahá!‘ pochopil náhle ředitel. ‚Že by Zero… byl zamilovaný?‘ Rozhodl se to vyzvídání nepřehánět. Místo toho chlapce požádal: „Chtěl bych tě poprosit o laskavost, Zero. Tuším, že Yuuki bys tam nechtěl nechat jít, kdybych řekl jí… Tak to říkám rovnou tobě.“
„O co jde?“ zeptal se Zero, už s normální barvou. Jakmile zmizela hrozba odhalení důvodu jeho ponocování, líp se soustředil.
„Udělej to až navečer, teď bude ještě spát,“ radil mu ředitel, to Zera zarazilo. „Cože?“ zpozorněl. Zdálo se mu to podezřelé.
„Chci tě poprosit, abys odnesl do ubytovny Noční třídy důležitý dopis. Pro Kuran Kanameho.“
Zero vyprskl čaj. „Kuran?“ zasyčel. ‚Mám se tam vrátit?‘ Cross mu beze slova podal ubrousek.
„Je to důležité, Zero,“ napomenul ho. „Prosím, nežádám přece po tobě, abys na něj byl kdovíjak milý. Jen mu odnes dopis, nic víc.“
„No,“ zaváhal Zero zamračeně, „tak… asi dobře. Odnesu to.“
„Děkuji, synku,“ usmál se na něj muž.

Znáte to, jak se čas vleče, když se na něco těšíte? Nebo naopak, něčeho se bojíte, rádi byste to vůbec nedělali a čas letí jak splašený?
Večer, na který se mladý lovec vůbec netěšil, nastal příliš brzy. Začalo se smrákat, Zero převzal od ředitele Crosse dopis a s neochotným bručením zamířil k upíří koleji, z níž ráno utíkal.
‚Netušil jsem, že se sem budu tak brzo vracet,‘ přemýšlel. ‚Nejradši bych to otočil a zmizel, ale ředitel by to poznal a pokud je ten dopis vážně důležitej…‘ „Achjo,“ povzdechl si nahlas. Vstoupil do budovy, pomalu se ploužil po chodbách k jednomu jistému pokoji… Trochu ho zneklidňovalo, že nepotkal živou duši.
‚To ještě všichni spí, či co?‘ napadlo ho. ‚Normálně touhle dobou odcházejí na vyučování. No, bude víkend, mají volno. Asi vyspávají. Kdoví, co dělali, když jsem já spal…‘ Zrůžověl a přidal do kroku.
Po pár krocích si ale uvědomil, kam se to žene a zpomalil. Chtěl to předávání už mít za sebou, ale zároveň se tam vůbec netěšil. Nechtěl Kanameho vůbec vidět. Tedy, jedna jeho část a nebyl si jistý, která, nechtěla nic jiného než zalézt s hnědovlasým upírem do postele a zůstat tam… Ale on se musí ovládat, nesmí přece připustit, aby se minulá noc opakovala, přesvědčoval se. Mimoděk ho napadlo, kdy se odsud dostane tentokrát. Ne, nehodlal tu strávit celou noc!

Po chvíli, kterou prodlužoval jak mohl, se došoural ke známým dveřím. Zvedl ruku, aby zaklepal, zase ji spustil. Pak se na sebe rozzlobil. ‚Zbabělče, takhle tu vážně budeš celou noc! Zaklepej!‘ okřikl se. Nadechl se, zhluboka, a zaklepal krátce, ale rázně na Kanameho dveře.
Otevřely se téměř vzápětí. Zero zaskočeně polkl, nečekal, že uvidí někoho jiného než mladého Kurana. Ve dveřích stál zelenooký zlatovlásek. ‚Ichijo,‘ vzpomněl si Zero na jméno. Než stačil něco říct, promluvil mladý upír sám: „Přeješ si něco, Kiryuu-kun?“ Jeho hlas zněl klidně, mile a přátelsky. Zera to zmátlo.
Nadechl se, pak nejistě vykoktal: „Já… něco jsem… totiž… ředitel něco posílá Kuran-senpai a…“
„Pojď dál,“ ustoupil Takuma stranou a vpustil Zera do pokoje. „Kaname je v koupelně,“ vysvětlil, když se stříbrovlásek rozhlédl a na jeho tváři se objevilo zmatení. „Hned přijde. Zatím ti budu dělat společnost. Nechceš se posadit?“
To Zero odmítl, byl příliš neklidný. Začal přecházet po koberci před Kuranovým pracovním stolem. Ani si nevšímal pohledu zlatovlasého upíra, který ho zkoumavě pozoroval.

Takuma uvažoval.
Nechápal, co Kanameho k tomuto věčně nepřátelsky naladěnému poloupírovi tak přitahuje, ale bylo mu jasné, že jeho urozený představený ho má plnou hlavu. Tak, jak nikdy dřív nikoho neměl a to se znají už dlouho…
‚No, svým způsobem je hezký,‘ připustil, když si chlapce prohlížel. ‚Dokonce bych řekl, že je… roztomilý. Když je nervózní, působí sladce…‘ pousmál se. ‚Napůl Kanameho vlastně chápu. Ale není to rozumné,‘ zvážněl. Zamyslel se nad tím, co by pro upíra Kanameho postavení znamenalo, kdyby se zapletl s proměněným, který je jen kousek od úrovně E.
‚Společenská sebevražda,‘ stačil si pomyslet, vzápětí vešel hnědovlasý upír do místnosti.
Nezapnutá košile odhalovala hladkou, zrůžovělou kůži, při pohledu na Kanameho se v Zerovi doslova vzbouřila krev. Ovládl se jen stěží.

„Zero-kun,“ přivítal ho Kaname překvapeně, „co tě přivádí?“
Jeho tón byl dost neosobní a Zero logicky předpokládal, že to je pouze navenek, kvůli přítomnému Ichijovi… Ale znejistilo ho to, v žaludku mu zahlodaly pochyby…
Zero nenáviděl nejistotu. A ještě víc pocit, že se ho Kanameho chlad dotýká.
„Jen… ředitel… požádal mě, abych přinesl tohle,“ hlesl a podal upírovi obálku. Ten ji rychle převzal, Zerovi neušlo, jak se snažil vyhnout fyzickému kontaktu. Nechápal proč, ale dotklo se ho to. A pocit ublíženosti ho rozzlobil.
„To je od tebe milé, Zero-kun,“ pronesl Kaname. „Děkuji, tobě i řediteli.“
„Není zač,“ procedil Zero skrze sevřené zuby. Snažil se nedat najevo, jak se cítí, ale Kaname to na něm poznal, to mu bylo jasné. Že je mizerný herec, o sobě Zero věděl. Neptal se, proč je k němu mladý upíří princ tak odtažitý.
Odmítl ho přece.
Jen před pár hodinami dal najevo, že ho představa toho, co s ním dělal, k smrti vyděsila. Zerovi bylo jasné, že to Kaname nechce znova pokoušet. Proč by riskoval druhé odmítnutí? A stříbrovlasý lovec se kupodivu sám cítil odmítnutě. I když nechápal proč, neměl by přece tohle dělat, natož chtít!
Přesto najednou cítil nepříjemný pocit – lítost. Rozhodl se odejít.
„Tak já… už půjdu,“ řekl tiše, poraženě. Sklopil oči, ne hlavu, hodlal odejít s hlavou vztyčenou.
„Není třeba, Kiryuu-kun, pokud odcházíš kvůli mně,“ pohnul se Ichijo ke dveřím. „Pokud už nic nepotřebuješ, Kaname…“ pohlédl na bruneta v rozepnuté košili.
„Děkuji, Takumo,“ pokývl Kaname a opřel se o svůj psací stůl. Obálku odložil, se založenýma rukama pozoroval přivřenýma očima očividně nejistého stříbrovláska se zraněným pohledem.
„Nečekal jsem, že tě tu ještě uvidím,“ poznamenal po chvilce mlčení. Zero vzhlédl, překvapený. „Taky jsem nečekal, že se tu octnu tak brzo,“ připustil. Vzdychl. Pak se pevně zahleděl na Kanameho, i když se mu klepal žaludek. „Nelíbí se mi to,“ oznámil mu.
Tmavovlasý upír přivřel oči do škvírek. „Co se ti nelíbí… Zero-kun?“ zavrněl nebezpečně, zatímco se narovnal a pomalu přešel k nervóznímu chlapci.
Ten jen polkl. Už to tu bylo zase.
To krásné mrazení v Kanameho blízkosti, podivně znepokojivý pocit přitažlivosti, které není schopen odolat… Dokázal jen hledět do rubínově hnědých očí. ‚Jako víno s čokoládou,‘ myslel si zasněně. ‚Neptal se na něco?‘
„Co…“ hlesl, ale zbytek věty ‚…ses ptal?‘ už nedořekl, umlčely ho horké rty. Polibek skončil stejně rychle jako začal, Zerovi unikl lítostivý sten.

Kaname si uvědomoval, jak ho zahlcuje stejné omámení jako včera večer a Zero je pod jeho vlivem taky. Netušil, kde se to v něm bere, ale bylo mu jasné, že pokud Zera teď přiměje, aby mu byl po vůli jako včera, dopadne to jako ráno, bude mu sledovat záda. Tak se vrátil ke své otázce, ta Zera dostatečně probere. Přinutí ho, aby se vědomě rozhodl, jestli zůstane, ne aby to udělal v tom divném oparu, který za ně rozhodoval včera.
„Ptal jsem se, co se ti nelíbí, Zero,“ připomněl mu a odtáhl se.
Díval se na Zera, zamrkal, jakoby se právě probudil. Když zaznamenal Kanameho pohled, začervenal se. Kousl se do rtu, to rozpálilo krev zase Kanamemu.
„Nelíbí se mi…“ začal, „jak se s tebou cítím.“
Kaname tázavě zvedl obočí. „Zvláštní, já měl dojem, že se ti to líbilo,“ zašeptal a propaloval ho hladovým pohledem. Okouzlilo ho, když mladík zase zrudl.
„Já…“ zamumlal se sklopenýma očima, „nechápu sám sebe. Když si uvědomím, co se stalo v noci a já to jen tak klidně dovolil… Copak bych se předtím nechal kousnout?!“ vybuchl. „Proč jsem se přestal ovládat?!“
„Zero,“ vzdychl Kaname, „já vážně nevím, co se stalo. Ale takhle se cítíme oba. Já se vždy dokonale ovládal, všechno promýšlel a najednou to nejde. Včera v noci ani jeden z nás neuvažoval chladně. Ale teď musíme.“
„Ráno jsi nechtěl přemýšlet,“ zašeptal Zero. „Co se stalo?“
Kaname zdvihl prsty k jeho zrůžovělé tváři, chtěl se ho dotknout, ta světlá horká kůže vábila… Rychle se vzpamatoval a ruku stáhl. „Takuma tě ráno viděl odcházet,“ odpověděl. „Na nic se neptal, jen to poznamenal… Dělá si o mě větší starosti, než já sám.“ Kaname se pousmál, pak dodal: „Za jiných okolností bych mnohem déle přemýšlel, jestli to, po čem toužím, je vůbec možné. Uvažoval bych, kvůli svému postavení.“
V soukromí své mysli dodal: ‚Riskuji, Zero. Riskuji vše, co mám a co znamená jméno mé rodiny, kvůli tobě. Protože s tím, co cítím, nedokážu a ani nechci bojovat. Protože chci tebe.‘
„Ale?“ Zero tu otázku spíš vydechl než zašeptal.
„Nechci se tě vzdát,“ řekl Kaname prostě. „Nemůžu. Jediné, co mě přinutí tě nechat jít, jsi ty sám, Zero. Nechám tě na pokoji... když mě odmítneš. Jestli potřebuješ víc času, abys to promyslel, máš ho. Jen své rozhodnutí neodkládej… a ne proto, abys mě potrestal za včerejšek.“
„Já tě nechci trestat,“ vyklouzlo Zerovi, než se stačil zarazit. „Pořád nevím, co to je, proč se cítím, jak se cítím, ale nechci ti ubližovat. A nechci… odejít.“
„Zero,“ zamumlal Kaname a znovu k chlapci přistoupil. Tentokrát ho pohladil po tváři a on přivřel oči potěšením. „Zero, vzpamatuj se,“ oslovil ho. Mladík otevřel oči, zamrkal.
„Když teď zůstaneš, nenechám tě odejít už nikdy,“ objasnil mu následky jeho ukvapené volby. Zero potřásl hlavou.
„Ty jsi ten, kdo má co ztratit,“ namítl. „Já mám omezený čas, než ze mě bude nemyslící bestie. Ty bys měl přemýšlet, ty riskuješ. Jsi si jistý, že se chceš zaplést zrovna se mnou?“
Kaname zvážněl. Díval se do lesknoucích se šeříkových očí a věděl, že Zero má pravdu. Ale i on řekl pravdu, nehodlá se ho vzdát. Je jím skoro posedlý a s tou posedlostí nedokáže žít bez něj.
Pevně rozhodnutý se naklonil k Zerovi a políbil ho.

Kaname nespal dlouho, když ho probudil vzrušující sen. Vzdychl a nechal ty krásné pocity sebou proznít. Po chvíli si uvědomil, že ho něco svírá. Otevřel oči a zatajil dech. Na hrudi mu příjemnou vahou spočívala hlava se stříbrnými vlasy. Nahou kůži mu ovíval teplý dech.
‚Nebyl to sen!‘ chtělo se mu zajásat, ale ani nepípl, natož aby se hnul. Zato postřehl, že jistá část jeho těla, coby odpověď na onen sen, viditelně nadzvedává přikrývku. A hřející tělo po jeho boku mu citelně připomínalo nahotu jich obou.
‚Tohle je tak… vzrušující!‘ Kaname se velmi pomalu a velmi opatrně otočil na bok, zarazil se, když ucítil na břiše dotek pevného, vzrušeného mužství toho druhého.
„Zero,“ zašeptal, aniž mě v úmyslu svého společníka budit. Mladík se zavrtěl, sotva se jejich vzrušené délky jen lehce dotkly, ze rtů obou unikl vzdech. Víčka stříbrovláska odhalily zářivé šeříkové zorničky. Zřejmě nespal tak tvrdě a nová touha jim dodala zvláštní zasněný výraz. Svěží růžová ústa se zachvěla, ale Kaname jim nedal možnost promluvit. Okamžitě se jich zmocnil, znovu je hladově hltal a radostně zaznamenal, že se jeho počínání mladému lovci líbí. Tiskl se k němu a polibek stejně zaníceně opětoval.
Kaname si ho přivinul těsně k sobě a převalil se na záda, Zerovo tělo na svém.
Při tom manévrování se jejich těla o sebe třela, oběma jim unikaly steny, které tišili v polibcích, jejichž divokost pomalu přešla v něhu, dravé, vášnivé kousance nahradilo hlazení jazyky.
Dva páry dlaní klouzaly po dvou nahých tělech, tisknoucí se jedno na druhé, pomalu se pohupující.
Zero, podle dřívějšího Kanameho příkladu, se od rtů postupně prolíbal na hruď, ke ztvrdlým rudým terčům, aby je líbal, olizoval a jemně sál. Kanameho to ale víc nabuzovalo. Přitáhl k sobě Zerovu hlavu a začal ho znova líbat. Rukama sklouzl po štíhlých bocích, sevřel v dlaních pevný zadek a jemně naváděl Zerovy podvědomé pohyby k rychlejšímu tempu. Překvapené zasténání pohltil v polibku.
Předtím úmyslně uvelebil Zerovo tělo mezi svá stehna, aby mezi nimi bylo co nejméně volného prostoru. Tušil, že tato malá vypočítavost Zerovi nedošla, ale přesto jí dokonale využíval. Líbal Kanameho, kam dosáhl, prsty vpletené v kaštanových vlasech, zatímco jeho tělo na tom Kanameho téměř tančilo.
Otírali se o sebe vzrušenými klíny, Zero si v omámení uvědomoval, jak pevné dlaně svírají jeho půlky a přirážejí klínem kupředu, aby jim přinesl kýžené potěšení.
Ale jak cítil už skoro bolestné pnutí ve svých slabinách, tušil, že Kaname to musí cítit podobně, už to trvalo příliš dlouho. Oba potřebovali úlevu a on toužil vidět krásného upíra v okamžiku jeho extáze.
Přerušil polibek, opřel se o loket a nadzvedl se. Pravou rukou vklouzl mezi jejich zpocená těla, aby uchopil horké, vášní pulsující vzrušení, které se mu tlačilo na břicho. Z tmavovláskových rtů uniklo překvapené zajíknutí, hladově je políbil. Zatímco prodléval na těch sladkých ústech, něžně prstem přejel přes špičku Kanameho vzrušení a obkroužil ji.
Upírův výkřik zdusil svými rty, nepřestávaje pohybovat dlaní. Díval se na tvář s jemně opálenou pletí, rubínově hnědé oči se slastně přivíraly, chvilkami jimi probleskla zářivě červená… Zero cítil, jak se upír v Kanameho nitru dere na povrch a jak mu Kaname brání. Tentokrát nechtěl být kousnutý, chtěl se dívat a vidět. Chtěl cestu na vrchol prožít s ním, ne upadnout do bezvědomí. A zároveň chápal, že Kaname mu nechce ublížit a proto se své bestii nepoddává.
Z červených rtů se ozývalo nadšené vzdychání jeho jména, těšilo ho to. Díval se na milovanou tvář, jeho ruka se nepřestávala pohybovat. Když Kaname přidušeně zasténal: „Prosím… rychleji…“, poslechl, nadšený, jak se tělo pod ním svíjí rozkoší. Najednou se Kaname otřásl, Zero pohltil výkřik svého jména v polibku, zatímco Kanameho bílá vášeň tryskala mezi jejich břicha.

Když se Kaname vzpamatoval, zjistil, že leží schoulený v Zerově náruči. Něžná dlaň ho hladí po vlasech, na čele cítil doteky horkých rtů. Vzhlédl a neubránil se úsměvu. Zerova něha ho překvapila… a zahřála. Pak si uvědomil, že Zero ještě nedošel uvolnění. Natáhl se pro polibek, přitom překulil Zera na záda, nepřestávajíc ho líbat.
Štíhlé, žhnoucí tělo se mu prohýbalo pod dlaněmi, Kaname měl pocit, že se ho nikdy nenabaží… Bylo to nádherné. Doposud se nemilovali, ale jejich mazlení až do konce bylo nepředstavitelné, rozkoš, jakou si poskytovali, spalovala. Kaname nespěchal, přestože toho sladkého stříbrovláska chtěl. Toužil si ho přisvojit a označkovat všemi způsoby.

Zero byl naprosto vláčný, roztoužený. Tento tvrdohlavý, prudký a nenaložený mladý muž se za jiných okolností všemu vzpíral, ale sotva se ho Kaname dotkl, nechal ho se sebou dělat cokoli chtěl. Ani ho nenapadlo vzdorovat, poddával se každému polibku a doteku.
Teď si i přes opar vášně uvědomoval sílu svého vzrušení, Kaname ho přiváděl každým dotekem k šílenství, už nemohl zvládnout víc.
„Kaname,“ zasténal, „já to… nevydržím…“
‚Ani já, můj Zero,‘ pomyslel si upír. ‚Dnes ne, ale příště budeš můj…‘ Ještě jednou políbil červené rty, opět drásané Zerovými zuby, jak se snažil ztišit, a sklouzl níž. Prolíbal se od rtů přes krk a hruď, aby svému milenci konečně dopřál uvolnění.
Pevně sevřel v dlani nateklé vzrušení, přejel od kořene po vrchol, zvlhlý prvními kapkami rozkoše. Zerovi uniklo zaskučení, prohnul se v zádech.
„Ššš,“ tišil ho Kaname a olízl špičku.
„Ahh! Kan-Kaname!“ vykřikl Zero a zatnul mu prsty do ramen. Nevydržel, aby nesténal a nesvíjel se, když se ocitl v horkých, talentovaných ústech svého milence. Nedokázal vůbec myslet, jen vzdychal a rozrýval Kanameho záda svými nehty, když ho žhavá ústa škádlila po celé délce a vzápětí hladově sála.
Blížil se. Jeho tělo se zmítalo na posteli, ale mysl se topila v oceánu vášně, aby zakrátko přepadla přes okraj do burácejícího orkánu rozkoše.
Zero chtěl rozkoší křičet, ale nešlo to. Jeho slast byla tak silná, že mu nezbýval ani dech, hlas na tu chvíli oněměl. Prudce se prohnul, rukama se pevně držel, nevěděl čeho, jen se potřeboval držet, aby se zbavil pocitu, že padá do nicoty. Rozkoš v bolestných vlnách proudila celým tělem a připravovala ho o rozum.

Kaname dychtivě sál Zerovu sladkou vášeň, v dlaních pevně svíral jeho boky, dokud Zerovo vyvrcholení neopadlo a jeho tělo nekleslo zpět na pelest.
Nejdřív se trochu bál, že Zerův křik v extázi bude příliš slyšet, ale když na to došlo, zjistil Kaname, že Zerova rozkoš je příliš velká na to, aby ji zvládl. Ohromeně sledoval, jak mladý lovec otvírá ústa v okamžiku svého vrcholu, ale bezhlasný výkřik byl pro něj stejný důkaz potěšení, jako by byl řev otřásající stěnami.
Nepouštěje Zera z náruče, přesunul se vedle něj na bok a jako to dělal předtím on jemu, něžně ho uklidňoval. Překvapeně zaznamenal malé krůpěje na růžových tvářích, opatrně je slíbal. Když Zero otevřel oči, usmál se.
„Kaname…“ zašeptal skoro neslyšně.
„Je ti dobře?“ musel se Kaname zeptat. Mladík vyčerpaně přikývl. Polobezvládně zdvihl ruku a pohladil tmavovlasého upíra po tváři, palcem přejel po rtech. „Polib mě,“ požádal tiše. Kaname mu s potěšením vyhověl. Láskyplně políbil svého usínajícího milence, který se mu stulil do náruče.
Jen letmo si Kaname pomyslel, jak asi bude vypadat příští ráno. Byl si jist, že tentokrát už Zera nenechá jen tak utéct, i kdyby si to snad rozmyslel… Už ví, co na něj platí. A při pomyšlení na noci, které je čekají, se mu usínalo sladce.

3.666665
Průměr: 3.7 (3 hlasy)