Hurikán 11 3/3

Nikdy by si nepředstavil, že půjde na policejní stanici se strachem, s obavou co jej tam může čekat. Jediným plusem na celé téhle akci bylo, že na téhle stanici jej neznali. Nevěděli, že patří k tajným, které většina z těch takzvaných řadových policistů, jak si sám už několikrát ověřil, nenáviděla a dávala jim to dost silně najevo.
On sám právě tyhle řadové policisty obdivoval. Oni jej vlastně přivedli k tomu nápadu stát se detektivem a jednou pracovat na velkých případech, které pomůžou odstranit zlo z lidské společnosti. Nyní už věděl, jak byl naivní, ale stále doufal, že něco jako dobro existuje. Nevěřil v absolutní dobro, což byla jasná hloupost. Nikdy nemohli existovat jen lidé dobří. Jak by pak člověk poznal, co je zlo?!
„Pan Horký?“
„Ne, jsem manžel paní Horké...“
„Ale, jak...“ nenechal ho domluvit.
Protřel si oči a vytáhl svoji občanku, aby se legitimoval. „Nechala si své jméno za svobodna.“
„Ach, chápu.“ odvětil nečekaně obratně a nevyjádřil se k příjmení, které si přečetl. Jak ohleduplné! odfrkl si Jess v duchu. Sám by si nejraději vrátil své poněmčené jméno, ale ctil rodinnou tradici. Doopravdy jméno Roztržitý, bylo dost krkolomné pro každého Němce.
„Mladá paní to nejspíše hodně přehnala, měl byste se o ni řádně starat, aby... Dítě by takhle svoji matku vidět nemělo.“
„Dítě?“ odvětil zmateně a otočil se, aby uviděl Jerryho, který stál za ním a držel v náručí Toma – kocoura kterého dostal od Henryho. „Co tady děláš, špunte?“
„Já ho sem přivedl.“ ozvalo se za ním hlasem, který jej vždy dokázal potěšit, ale teď by ho nejraději skopal do hranaté kuličky, kdyby to bylo možné. „A ne, nezbláznil jsem se!“
„Tati? Tatínku,“ vykřikl a vrhl se nechápavě se tvářícímu otci do náruče. „Hen-ry, říkal, že...“ popotáhl a silněji v náruči stiskl kotě, které na protest mňouklo.
„Polož ho, ano.“
Chlapec přikývl a popotáhl.
„Ty,“ zavrčel a přimhouřenýma očima se podíval na Henryho, „odvedeš Jerryho do auta a odvezeš ho za dědečkem. Potom si to vyřídíme.“ Pak se otočil na syna a políbil jej do vlasů. „Maminka bude v pořádku, já se o to postarám.“ pronesl laskavým a milujícím hlasem, opět jej vroucně objímajíc.

***

„Nepočítal jsem nikdy s tím, že ti něco takového řeknu, ale rozveď se s ní. Jerry si zaslouží lepší matku, než je ona.“
Ano, pořád si myslel... i potom co provedla na tom večírku, že má ještě šanci. Oba dva jí tu šanci dali. Ale po tom, co provedla na svatbě rodinné přítelkyně. Zlomil nad ní hůl i vlastní otec.
„Podvést svého muže a to ještě v době, kdy ve vedlejším pokoji spal její nemocný syn. Jak si může říkat matka. Ne, doopravdy jsem netušil, že je až takhle zkažená. Kde jsem jen udělal chybu!“
„Otče!“ po dlouhé době se naučil mu tak říkat a on po něm teď chce, aby... „Nemyslím si, vím že jste v její výchově neudělal nějakou chybu. Spíš jste ji moc miloval, a stejně tak pořád milujete. Nemohl jste tomu zabránit. Ne, pokud to sama nebude chtít, tak jí z toho všeho nikdo zachránit nedokáže.“

„Pane navrhovateli máte ještě k tomu co říct?“ Podíval se nalevo od sebe na ženu, kterou si před lety vzal a ke které nikdy nic necítil. Dívala se upřeně před sebe, ve tváři nepřítomný výraz. Zhluboka se nadechl, aby se obrátil zpět k soudci a zavrtěl hlavou. „Dobře. A vy paní?“ Žena se ani nepohnula a tak zasáhl její advokát. „Ne, nemáme co říct. Jen... moje mandatka souhlasí s léčbou a podstoupí ji proto, aby mohla mít možnost stýkat se se svojím synem, který málem, zdůrazňuji to slovo, její vinou utrpěl škodu na svém tělesném stavu. Psychický stav, který se tímto určitě narušil je však neodiskutovatelný a neomluvitelný. Děkuji.“ obrátil se na soudce a posadil se zpět na židli.
Jess si protřel oči a otočil se dozadu, aby se setkal s upřeným pohledem svého tchána, který měl v očích slzy. Vedle něj seděla jeho sestra, kterou kolem ramen objímala její přítelkyně z léčebny. Obě se lehce povzbudivě usmívaly a tím mu dodávaly sílu k tomu, aby tohle všechno podstoupil. Nikdy svému synovi nechtěl vzít matku, ale potom co se stalo už nemohl jinak.

Probudil se horečkou ze které i blouznil. Tak moc rád by byl na té svatbě, ale to by nesměl onemocnět. Táta byl v práci ve které řešil důležitou misi a matka společně s celou rodinou slavila svatbu v domě. Odskočila si jen na pár minut, jak mu sama řekla. Letmým pohledem na budík stojící na nočním stolku se ujistil, že je jedna hodina, nejspíše ráno, když venku byla tma. Olízl si oschlé rty a polkl. Šlo to horko těžko přes vyschlá ústa, ale zdařilo se. Nejistě se postavil na roztřesené nohy a vyšel z pokoje. Přidržoval se stěny a pomalu se ploužil na záchod, když chtěl vejít dovnitř zaslechl výkřik. Sice byl tlumený, ale i přes zmatené smysly poznal že je to hlas jeho matky. „Mami?“ zašeptal. Ano, byl vyděšený.
Nerozumněl ničemu z toho co se kolem něj dělo. Sice byl na svůj věk psychicky vyspělí, ale stále byl jen dítě. Opět matčin výkřik po kterém následoval další, který nebyl schopen nikam zařadit.
Intuitivně vyrazil do ložnice rodičů ze které ty výkřiky vycházely. Přede dveřmi strnul, když opět zaslechl matčin výkřik, tentokrát jasný výkřik mužského jména.
Roztřesenýma rukama se dotkl kliky.
To co uviděl... nikdy na to nezapomene. Zvládl jen zašeptat: „Mami?“ nevěřícně a pak se vysílením zhroutil k zemi. Nezaslechl tak její vyděšený výkřik jeho jména, který následoval pár vteřin poté co upadl do hlubokého spánku, který si vyžádalo jeho tělo zmožené nejenom teplotou, ale i tím psychickým tlakem na jeho dětskou psychiku. Vidět blažený výraz ve tváři matky, která si užívá sex s úplně cizím mužem v manželské posteli.

****

Benedikt tohle prostě nechápal. Není přeci možné, aby si Henry ničeho nevšiml. Stačilo, aby Davida chvíli pozoroval a už věděl o co mu v první řadě jde. Toužil po tom, aby Poláka úplně zničil. Budoval si svoji vlastní autoritu tím, že se pokoušel se všemi spřátelit a protože byl od přírody společenský, milý a komunikativní, neměl žádné potíže s tím, aby se stal oblíbeným.
I když nechápal jak to dokáže, i jeho jako kdyby k tomu klukovi něco táhlo.
Blížil se konec dalšího večera, když se Sebastián rozhodl, že musí a vlastně i chce zakročit. David jako vždy počítal tržbu a byl do toho úplně ponořený, že by ho nevyrušilo ani to, kdyby venku padaly bomby.
Cílevědomý.
Ano, to bylo to, co jej zcela vystihovalo.
Pokud si něco předsevzal tak to musel mít i kdyby měl jít přes mrtvoly. A k tomu mu stačil ten jeho nevinný úsměv a krásná tvářička, která skrývala geniální mozek.
Tak jiný než Jess, ale přesto... přitahoval ho stejně jako on. Byl to ten samý pocit, který měl s ním. Bylo to děsivé a i tak se tomu nebránil, nechtěl.
Odkašlal si, ale ani to druhého od počítání nevyrušilo. Chytil jej za ruku, kterou se opíral o stůl a otočil si jej čelem k sobě. Druhý muž k němu zvedl pohled a zamrkal neuvěřitelně dlouhýma řasama až byl Sebastián nucen polknout slinu, která mu málem stekla z koutku úst. Olízl se a přirazil mladšího ke zdi. Ten jen vydechl a stále mu upřeně zíral do očí. „Pane?“ zmateně. V první chvíli jako kdyby mu všechny myšlenky někdo vymazal. Ten pohled z očí do očí. Že by se pletl? Zavrtěl hlavou a kolenem se mu vměstnal mezi nohy, tlačíc mu na klín.
Opět jen to jeho: „Pane?“ a znovu zamrkání řasama jako porcelánová panenka.
Rukou, kterou nedržel jeho levé zápěstí se vydal na téměř dívčí tvář a pohladil jej hřbetem ruky. Poté přejel klouby po rudých plných rtech, sjel na krk a zastavil se na límečku košile. Dívali se vzájemně do očí a ani jeden nemínil ustoupit. David si olízl rty špičkou jazýčku a Sebastianovi zatrnulo v slabinách. Takhle šukézní stvoření neviděl už hodně dlouho. Buď si to druhý neuvědomoval anebo to zdárně využíval proti svým nic netušícím obětem, ale v téhle chvíli to bylo staršímu jedno.
„Chybí ti to?“
„Pane?“
„Jak si se cítil, když HO zavřeli?“
„Roberta?“ Jen tiché přikývnutí a zesílení tlaku stehnem o jeho klín. Mladší sebou jen nepatrně trhl a kousl se do rtu než promluvil. Hluboký nádech a pokračoval. „Já věděl, že to jednou přijde a pak.... A proč vás to vlastně zajímá, pane?“
„Citil jsi k němu někdy nenávist?“
Nepatrný úsměv. „Možná vám to přijde zvrácené, ale jediné co jsem nenáviděl byli ti chlapci. To oni mi ho brali, oni mohli za to že nikdy...“
„Miloval jsi ho?“
„Ano! Miluju!“
„A proč jsi tady?“
„Proč?“ opět ten úsměv a pohled do očí. „Pane, vy se ptáte proč i když to moc dobře víte.“ Tady se odmlčel a volnou rukou se dotkl hrudi staršího z nich míříc mu dlaní na srdce. „Cítíte tu bolest, která vás pomalu stravuje, stejně jako já!“
„Jak?“ zmatený pohled, který mu sjel na rty, které druhý opět zvlhčil svým jazykem. Všechny myšlenky se mu rozutíkaly a zbyla jen jedna jediná. Vy...at z té malé děvky duši. Prsty zahákl do košile a trhl, knoflíčky se rozletěly na všechny strany. „Máš rád, když to bolí?“
Polknutí a povyskočení ohryzku na Davidově krku mu snad jako odpověď stačilo. Otočil si jej zády k sobě a položil na barový pult. Neobtěžoval se tím, že by si jej nějak připravil. Jen mu stáhnul kalhoty stejně jako sobě a pravou rukou mu téměř surově stisknul mezi prsty bradavku, mladší jen tiše sykl ale držel. Levou rukou zmáčkl Davidovi kříž, aby si jej lépe vystavil.
A pak se přeci jen natáhl pro láhev alkoholu, který otevřel a notnou dávku vylil na mladíkova záda. Většina stekla po bocích a jen několik kapek sjelo do úžlabiny, která ho tak moc lákala. Rovnou dvěma prsty se vydal do jeho pulzujícího otvoru. To je tak vzrušený jen z toho, že s ním jednám jako s děvkou? Několikrát dovnitř přirazil než nalezl co hledal, druhý mu vyšel vstříc když se prsty dotklyté uzlinky v jeho těle a sevřel v sobě jeho prsty.
Vytáhl je z něj a neunikl mu zklamaný povzdech, který unikl z jeho rtů, aby poté následoval blažený výkřik když prsty nahradilo něco o poznání většího. „Jseš snad masochista?“ zašeptal a kousl jej do krku. Divoce do něj přirážel vášnivě jej líbajíc po zádech a krku. David natočil hlavu na stranu nabízejíc mu své lákavé rty, kterým prostě nešlo odolat. Tak vášnivý polibek. Opět mu zatrnulo v slabinách a pak to sevření, které jej donutilo, aby se udělal. Neunikl mu Davidův vítězný úšklebek.
Sebastián se usmál a chytil mladšího za ruku, aby si jej otočil čelem k sobě. Podebral jeho nohy v kolenou a posadil Davida na stůl. „Ještě jsme neskončili!“
„A kdo řekl že ano?“

Když se pár hodin poté oblékal neušel mu jeho jemný úsměv na rtech. „Pane, mohl bych se na něco zeptat?“
„Jistě!“
„Co je na něm tak zvláštního?“
„Na...něm? Koho myslíš?“
Úšklebek, který staršího trochu vyděsil. „Ten Robertův přítel.“
„Ach. Máš na mysli Jesse?“
„Ano, toho!“ Mohl se mýlit, ale ten nenávistný podtón mu nemohl uniknout. „Ano, co je na tom Jessovi zlváštního, že ho tak moc chtěl!“
„Jak bych to mohl...“
Smích který z něj probublával. Ano, nechtěl by ho mít za svého nepřítele. „Nedělej ze mě idiota!“ vykřikl, ale pak se omluvně usmál. „Pane, omlouvám se, nechal jsem se unést.“ tentokrát byl jeho pohled úplně jiný, plný lítosti.
Zajímavá osobnost.
„Asi máš na mysli to, že jsem ho kdysi znal a měli jsme k sobě blízko.“ ne, nemohl a ani mu nechtěl lhát. Proč by měl skrývat jejich bývalý milenecký vztah? „Stejně jako on jsem kdysi dávno byl na straně zákona. Teď jsme však každý jinde.“ Pousmál se a pak pokračoval. „Dokázal si tak dobře lhát. Nikdy nepřiznal, že se mu to líbilo. Nikdy!“
„Lí-líbilo?“ opět nechápavě.
Výraz v jeho očích, ve kterých stále přetrvával lehký stín vášně. Tak moc by jej chtěl opět přirazit ke zdi a zase o...at. „Nezatěžuj se minulostí!“