Hurikán 12

12. Blízký a přesto vzdálený

„Víme o několika nezvěstných osobách, které postrádají jejich rodiny. Vypadá, že se něco změnilo a náš pachatel se začíná zajímat o živé oběti. Možná by nás to nemělo překvapovat, ale... je na tom pár zvláštních věcí. Nenašli jsme žádné známky násilí, neznámou osobu pustili dovnitř a stejně tak i zmizela. Sice ve dvou případech zabil jejich spolubydlící a jednou i dokonce manželku, ale ani kapka krve ze zmizelých.“
„Máš pravdu, je to divné! Co se jen stalo?“ zamyšleně si promnul bradu a podíval se na svého nejbližšího podřízeného.
George vypadal hodně zmateně a hlavně naštvaně. „Kapitáne, mohl byste MU zavolat?!“
Tik, který dostal do pravého oka jej donutil aby si jej protřel a pak na něj nechápavě zamrkal. „Zavolat? Komu?“
„Nedělej ze mě idiota! Možná jsem hloupej, ale ne zas tak, abych nevěděl komu vděčíš za své náhlé povýšení. Polák se rád odvděčuje všem, co pro něj toho tolik udělají.“
„Jak to víš?“ zamumlal poraženě. Moc dobře věděl, že to před ním těžko ututlá, ale myslel si že to bude delší doba než jen několik měsíců. „Myslel jsem si...“
„Tome, nezapomněl jsi doufám na to, že jsem patřil k těm nejlepším na ostrovech a tak... doufám že sis nemyslel, že mě jako zelenáč dokážeš převést.“ nezněla v tom žádná výtka. Jen byl prostě unavený z toho všeho. Neměl už sílu na to, aby jim vykládal, že všechno co dělají je špatně. Nikdy nemůže vzejít nic dobrého z toho, když si necháš pomoc od zločince. Nikdy. Sám byl toho svědkem a nikdy už to nechtěl zažít. Ne s těmi na kterých mu záleželo. „Jen jsi mě zklamal, to je všechno,“ odvětil a odešel do své kanceláře.
Zamyšleně si promnul kořem nosu a posadil se zpět do křesla ze kterého před chvíli vyskočil. „Georgi jsi fakt něco. A já... nikdy jsem tě nechtěl zklamat.“

„Tati, kdy si mi chtěl říct, že tak moc chceš změnit svoji image? Tohle je...“
S úsměvem se otočil na svého syna. Pořád v něm viděl toho malého čtrnáctiletého chlapce jakým byl když tak náhle zmizel. Sice si toho hodně protrpěl, ale pořád byl starostlivý a roztomilý vždy když se zajímal o ty které miloval. „Líbí se ti to?“
„J-jo, ale... tohle nejsi ty!“
„Máš pravdu, když jsem se viděl v zrcadle málem jsem ze sebe dostal osypky. Tohle že jsem já?“ Opět se podíval na svůj odraz ve skle a podložil si obličej rukou. Dlouhé vlasy mu splývaly kolem obličeje zvolna na krk a pramínky, které nebyly chycené sponou objímaly jeho šíji. Neposlušné pramínky si zasunul za ucho a usmál se na zcela vykolejeného syna. „Vypadám sexi?!“
„T-ta-tati?“ vykoktal a zrudl. „Ne-nech toho. O co se vlastně snažíš s touhle šarádou?“
„Jde o případ,“ zamručel a dal si na hlavu policejní kšiltovku, aby si tak schoval vlasy. „Takhle dneska nemůžu do práce a tak... vzal bys mě do vašeho baru?“
„Co-cože?“
„Jak už jsem řekl, zavedl mě tam jeden případ. JE to tajná akce o které neví ani kapitán. Jdu tam ikognito a na vlastní pěst. Ale nemusíš mít o mě strach, dokážu se o sebe postarat.“
David jen přivřel oči a zhluboka se nadechl. „Dobře, jsi už dospělý a mojí poviností není se o tebe starat, ale kdyby se něco, cokoli dělo... dej mi vědět. Slib mi to, tati!“
„Jasně,“ mrkl na něj.

****

Tak rád by tohle něžné stvoření rozmazloval, ale oba věděli, že on má rád trochu té drsnosti. Sice jejich vztah trval jen krátkou dobu, ale už si dokázali rozumnět i beze slov. Stačil jeden jediný pohled.
A právě teď věděl, že jej něco trápí. Měl nutkání se k němu rozběhnout, obejmout a šeptat mu něžná slůvka do vlasů, polí-... Otřásl se, musel ten chtíč něčím zahnat a tak se rozhlédl kolem sebe. Přesto mu však pohled za chvíli padl k baru a tam uviděl důvod jeho trápení. Sakra, to si snad myslí, že ho nikdo nepozná? Po chvíli mu ale něco došlo. Pousmál se vlastním myšlenkám a opřel se o zeď. Teď už chápal proč se zamiloval zrovna do něj. Ano, zamiloval. Věděl, že on k němu nikdy nebude cítit to co on k němu, protože v jeho srdci bylo místo jen pro něj, ale přesto se mohl uspokojovat představou, že on jej na rozdíl od Roberta, měl! A už ho nikomu nedá!

„Čekáte na někoho?“ oslovil ho už alespoň po desáté další muž. Chtělo se mu z toho všeho zvracet, ale mise pro něj byla přednější. Sice věděl, že se dostává na tenký led, kdyby se zrovna dneska ten vrah objevil tak ho zabije a pak...
„Další drink, pane?“
„Díky,“ odvětil s úsměvem který barmanovi opětoval. Viděl tu starostlivost v očích vlastního syna, ale musel se ovládat. Nenáviděl lidi, kteří byli jako ON, ale svého syna miloval. Nikdy by neodpustil nikomu, kdo by mu ubližoval, i kdyby si to sám přál. Už dávno si všiml, že je na něm poslední dobou něco zvláštního, ale přisuzoval to tomu kde pracuje. Nikdy by nevěřil tomu, že se jeho syn vyžívá v tom, když to bolí. Znal však svoji ženu a tak... vůbec by ho to nepřekvapovalo. I ona miloval bolest a vyžadovala ji při sexu. Snažil se tomu vyhnout, ale pokud chtěl aby byla šťastná, občas jí musel vyhovět. I když ho bolelo u srdce jí ubližovat, ale dělal to... z lásky. Zamrkal. Nechtěl, nemohl se tady rozbrečet.
Jeho melancholická nálada však jeho synovi neušla.
„Tenhle je na účet podniku, pane.“
„Asi vám ruším zákazníky, co?“ popostrčil si brýle na nose a neposlušné pramínky vlasů si svázal do ohonu a přehodil si je přes rameno dopředu. „Pokusím se bavit.“
„Ale ne. Spíše je lákáte. Dlouho jsme tu neměli tak sexi návštěvníka.“
Pousmál se a podepřel si hlavu rukou. „Neměl byste být tak negativistický. Spíš si myslím, že jsou tady všichni kvůli Vám.“
Tahle lichotka, i když od vlastního otce jej potěšila a tak lehce zrudl což mělo za následek, že několik osob kolem jen vzrušeně vzdechlo.
„Co jsem říkal,“ mrkl na něj. V duchu si však nadal do blbců a v mysli všechny nechal upálit na hranici. „Má se tady něco brzy dít? Je tady příšerná nuda!“
Mladík se tajemně usmál a pak mrkl na hodiny. „V deset to tady teprve začne žít. On to není jen gay podnik, občas se tady objeví nějaké holky a vzdychají nad všema kolem a pak... Nechte se překvapit.“
„Takže se budu bavit,“ zašeptal a vyklopil do sebe na jeden zátah skleničku, kterou dostal zadarmo na účet podniku.
Otočil se zády k baru a rozhlédl se kolem sebe okem zkušeného kriminalisty. Dneska to na něm vyjímečně nebylo poznat, ale dvacetpět let u policie se musí nutně projevit. Všude viděl potencionální kriminálníky a pak si všiml podivného týpka, který se kolem sebe nervózně rozhlížel. Nejdivnější na něm však bylo, že měl celou polovinu obličeje skrytou za clonou vlasů a k tomu ještě masku, která tu samou část zakrývala.
I jeho pohyby byly víceméně podezřelé. Otočil se na Davida, ale ve výhledu mu zabránila postava, která si sedla těsně vedle něj. „Ach, pardon,“ zašeptal a doufal že mile i když ho ten chlap naštval.
„V pohodě. Hmm...“ zavrněl a prohlédl si George od hlavy k patě. „Nikdy jsem tě tady neviděl. Takový pěkný kostičky bych si určitě všimnul.“
George naštvaně přivřel oči do tenkých škvírek a přecedil skrze zuby: „Díky.“
Druhý muž se pousmál a pak se otočil na barmana. „Davi, hoď mi sem jeden drink na můj účet.“
„Jistě, pane!“ zavrněl mile, ale v očích mu jasně jiskřilo, což dávalo jasně vědět. Jestli se ho dotkneš byť jen jedním prstem, vykastruju tě! „Už jsem se našemu hostu zmínil o naší nové akci a doufám, že bude nadšený!“
„Šéf si na tom nechal hodně záležet. Ty přeci moc dobře víš, že v poslední době tohle dost letí. Dokonce dnes budeme mít i dost velkou návštěvnost z druhé strany.“
„Jo, jsou fakt sexi!“
„CO?“ zmateně hleděl z jednoho na druhého jako při tenisovém zápase.
„Skupina z Koree.“
„CO?“ stejný tón jako před chvílí. „A to vědí, že je to gay podnik?“
Tajemný úsměv. „Jejich leader si právě náš podnik vyžádal. Slyšel že jsou tady pěkný pařby a nechal se slyšet, že vůbec nezáleží na tom, že tady budou jen muži, právě to je na tom to nejzajímavější.“
Teď už věděl, že tohle mu udělá čáru přes jeho plán a může ho i vážně narušit. Co když se obětí stane někdo ze skupiny! Ten humbuk, který by to vyvolalo by byl nehorázný a hlavně... Sakra!

Podíval se na hodinky a pak se rozhlédl kolem, což opakoval již po páté. Deset hodin se kvapem blížilo, hypnotizoval vstup, čekal. Za minutu deset se světla v celém baru ztlumila, aby pak úplně zhasla a následovalo davové šílenství, když se ozvaly první tóny písně.
Ohlédl se napravo od sebe, v periferním vidění zahlédl životní zhmotnění boha. „Tohle má...“ na víc se jeho mozek nezmohl. Jen zíral a užíval si božskou atmosféru.
…
…
Sakra! Zamumlal v duchu a protřel si oči. Kdyby věděl, že něco takového existuje... kde byl poledních pár let, že mu právě tohle uniklo? Jasně... zavřený v práci.
Nejsem puberťák! Zanadával si opět jen tak pro sebe a postavil se na lehce roztřesené nohy. Poté zaslechl výkřik, který vycházel odkudsi z dálky. Chvíli na to se kolem něj prohnal David míříc na WC, a tak jej následoval. To co uviděl do nejdelší smrti nezapomene... ne, že by to bylo něco co za roky své praxe neviděl, ale zrovna teď na to nebyl připravený.
„Pa-pane, neměl byste...“ začal jeho syn, stále chycený ve své roli. Opřel se rukou o kachličky a zhluboka se nadechl. Myslel si, že je za ty roky v Robertově blízkosti připravený na cokoli, ale tohle!
Na zemi byla všude krev. V té největší louži leželo něco co při bližším zkoumání, kdyby se o to snad někdo pokoušel, vypadalo jako lidské tělo. Přední část těla od brady až po dolní pól břicha byla rozpáraná a tak všechny orgány byly vyhřezlé ven.
První myšlenka která jej napadla byla, že je tohle jen hnusný sen a on se z toho za chvíli probudí. Ale ten zápach jej vyvedl z omylu. Nic z toho není sen – je to realita.
„Davi, běž ven a zavolej policii. Chtěj Jesse!“
Mladík polkl. Chtěl na otce zakřičet že tady toho parchanta nechce, ale věděl že by se choval jako hysterka, a nechtěl aby jej tak otec viděl. Pak přikývl a zmizel ve dveřich.
Vedle George si klekl Benedikt a zašeptal: „Georgi, ty se nikdy nezměníš.“
„My se...“ chtěl něco dodat, ale v tu chvíli se mu rozsvítilo. „Beny, co ty tady? V první chvíli jsem tě vůbec nemohl poznat.“
„Nikdy nevíš, kdy tě minulost dostihne,“ odvětil tajuplně a pak se zvedl. Oprášil si kolena od smetí a věnoval bývalému nadřízenému lehký úsměv. „Doufám, že mě omluvíš, musím se věnovat našim hostům. Nesmí se dozvědět co se tady stalo.“
„Ale co... výslech?“
„Myslíš, že něco viděli? Neměli ani možnost opustit jeviště a taky tohohle nemohli ani znát.“
„Proč?“
„Pořádně se mu podívej na obličej!“
„To je...“
Benedikt zavrtěl hlavou. „Chápu, že jej nemůžeš poznat, za těch pár let se hodně změnil. Předtím neměl tak zohavený obličej, ale měl by sis pamatovat svý podřízený.“
„Pod-...“ teď si jej začal prohlížet jiným pohledem. Aby se potom zastavil na paži mrtvého přes kterou se táhla zahojená asi třicet centimetrů dlouhá jizva od nože. „To snad ne! A to jsem nechtěl Tomovi věřit! Myslel jsem si, že je dávno mrtvý.“
„Jak jsem řekl... minulost si ho našla!“

****

Jess se obezřetně rozhlédl kolem sebe než vešel dovnitř, sice to byla jeho práce, ale doopravdy nechtěl aby jej někdo viděl vejít zrovna do tohohle podniku.
Annie by se ti smála.
Zhluboka si povzdechl a stiskl kliku, aby co nejrychleji to šlo zmizel uvnitř.
V baru bylo podivné ticho, stísněná atmosféra se mu zakousávala přímo do srdce. Nechápal to, ale věděl že kdyby šlo vše tak jak chtěl Robert, skončil by tady, ne-li hůř.
Cítil na sobě jakýsi pohled. Pociťoval nenávistné vibrace, kterým nerozumněl. Zavrtěl hlavou a vešel na toalety. Za tu asi hodinu se zápach stal téměř nedýchatelným. Nechápal jak tady George může pořád být. První co uviděl, byly jeho charakteristické brýle, které měl v ruce a nakláněl se nad tělem. Odkašlal si a šéf se k němu otočil čelem. V tu chvíli Jess ztratil dech, aby jen vyhekl: „Šéfe?“
„Sakra, promiň. Měl jsem ti něco říct, ale nepočítal jsem s tím, že se něco stane. Doufal jsem v to, že toho bastarda dostanu, ale on mě převezl. Koukni co jsem našel!“ Pinzetou, kterou měl kdo ví kde, vytáhl z mužova kabátu složený papír. Položil jej na zem a rozložil. S papíru se stala fotografie na které bylo tělo mající místo obličeje smailík. Oběť byla naaranžována jako socha Davida. „Ale nechápu co má znamenat tohle!“ kývl hlavou k znetvořenému tělu. „Nemá to nic společného s jeho dílem, tak proč?“ Jeho hlas zněl nechápavě. Nerozumněl důvodu proč se najednou pachatel chová jinak. Jako kdyby se jeho cíl změnil.
„Mě se to zdá jako zahlazování stop. Možná tenhle něco věděl a tak musel zmizet.“ snažil se to Jess nějak odůvodnit. Věděl, že tohle je asi jediná možnost, nebo spíš v to doufal. Jinak by se jednalo o šílence bez cíle a oběti by mohli být jen náhodné. „ Na co si přišel, že jsi zrovna tady?“
„Většina z obětí měla něco společného s tímhle barem a tak jsem pojal podezření na nějakého hosta nebo dokonce někoho kdo nenávidí majitele a chce to tady zničit.“
„Jasně, kdo by měl v lásce Poláka, že?“
„Až na hlavouny!“ dodal posměšně. Ne, nebylo to vtipné, spíš tragické!
I Jess se nevesele pousmál. „Jo, ještě jsem se zapomněl zmínit. Tohle jsme dostali asi před hodinou,“ zamumlal a vytáhl z náprsní kapsy dopis. „Adresovaný tobě!“

Nepočítal jsem s tím, že Vám tak brzy dojde o co se pokouším, ale pořád jste o krok za mnou.
Je fakt těžký se rozhodnout o co mi jde?
Máte doopravdy je tyhle dvě možnosti.
Teď se to ale změní. Ten idiot se jen připletl, nesmí vás to zmást, byl bych z toho doopravdy smutný. Takového protivníka jako jste vy jsem hledal hodně dlouho.
Mě však nemáte šanci najít!
Dám vám jednu malou radu: Dívejte se na to s nadhledem a možná si všimnete souvislostí.
A hlavně, už mě neoznačujte za vyšinutého jedince. Já jsem – umělec!

„Co tomu říkáš?“ otočil se George na Jesse.
Mladší si převzal od druhého muže dopis zpět a opět si jej přečetl. „Nechápu proč píše v tak divných větách, které si i občas odporují?“
„Mě se zdá, že trpí nějakou formou psychické poruchy. Něco jako schizofrenie. Nevím jestli si to uvědomuje, anebo ne, možná je to pro něj jen nějaký druh hry.“

****

Třásl se a nebylo to zimou. Myslel si, že ten pocit už dávno zahnal, zadusil, ale když jej spatřil vše se objevilo. Opět cítil tu dechberoucí až dusící nenávist, která se týkala jeho. V hloubi srdce věděl, že je to něco zvráceného, ale nemohl si pomoci. Věděl, že se to jednou musí stát a byl na to připravený – omyl, myslel si že je na to připravený.
Ale uvnitř byl stále tím malým vystrašeným klukem kterému on zachránil život. Nikdy jej neviděl jako zrůdu, tak jak jej viděli oni. Ne, on k tomu neměl důvod. On k němu cítil náklonost a snad i lásku, kterou věděl že mu ten druhý nemůže opětovat, protože v jeho srdci nebyl nikdo jiný než on.
Miloval ho stejnou měrou jak jej nenáviděl.
On – Jess, může za to že....
Zavrtěl hlavou.
Nemá smysl se zaobírat tím co bylo. Jen by ublížil svému otci. Stejně tak jako tolikrát dříve. Ne, už ho nemohl, nesměl zklamat. Musí s tím pocitem bojovat a pokusit se – zvítězit.
Jemný dotek teplé dlaně v jeho vlasech jej donutil, aby pozvedl pohled a spojil jej s Benediktem. V jeho očích byl jemný záblesk něhy a to jej donutilo, aby se pousmál a opřel se do té hřejivé náruče, kterou mu mohl dopřát jen on.
Tenhle člověk byl tak jiný než on, i přesto že věděl jak moc se musí přemáhat i přesto mu –snad– věřil. „Be-ny, děkuji.“
Ten pocit – být někým milován.
„Pořád se s tím nemůžeš vyrovnat, co?“ šeptal mu do vlasů a konejšivě jej kolébal v náručí. „S minulostí už nic neuděláš. Žij tím co je, nech ji za sebou a nech se unášet tím co bude. Přítomnost a budoucnost se mnou po boku. Já tě ochráním, navždy!“
„I když to bude bolet?“
„Ano, i přes to se přenesem, musíme se přenést.“
Mladší se pousmál a zabořil obličej více do toho tepla které mu nabízel druhý muž. „Děkuji,“ zašeptal ještě tišeji a nechal slzy, aby se vpíjeli do staršího košile. Nikdy nechtěl, aby jej druzí viděl tak jak se viděl sám, ale před ním, před ním si to mohl dovolit.
A proč?
Protože jemu věřil.