Hurikán 14 1/2

14. Ticho po kterém následuje bouře

Shlížel na svoje velkolepé dílo, které tak dlouho vypilovával až k úplné dokonalosti. Konečně mohl být spokojený se svojí prací a podělit se o ni s celým světem. Po tomhle, po tomto na něj už nikdo nezapomene.
Už chybí tak málo.

Povzdechl si, hladíc nepřítomně svého syna po vláscích, následně jej na políbil na hlavičku. Vstal z postele aby jej přikryl a vydal se do obývacího pokoje.
Už to bylo bezmála tři měsíce co o sobě dal „Da Vinci“ vědět. Od té doby, co nalezli tělo bývalého policisty, v té době zločince, bylo ticho po pěšině a kdyby na jejich stole neležela hromada složek označena právě tímhle – uměleckým – jménem, myslel by si, že to všechno byl jen sen, noční můra.
Šéf stále procházel složku po složce hledajíc jakoukoli nesrovnalost, která by jim mohla ve vyšetřování pomoci, ale stále jako kdyby mu něco unikalo, něco podstatného co nemohl polapit ať se snažil jakkoli.
Sedl si k počítači a vyhledal vše co se týkalo jejich případu. Bylo až s podivem kolik podrobností uniklo na veřejnost a stále vznikaly nové a nové stránky, které nabízely možné souvislosti.
Možná to bylo divné, ale nějak cítil, že kdyby všechno prošel znovu, určitě by na něco přišel.

Promnul si oči a koutkem oka se podíval do rohu monitoru, aby si uvědomil, že u počítače sedí už osm hodin. Táhle zívl a notebook zaklapnul.
Protáhl se a vstal z židle, aby se vydal do svého pokoje a alespoň na dvě hodiny usnul.

Celá místnost byla pohlcena temnotou, ale zdálky bylo možné zahlédnout mihotavé světlo které se stále přibližovalo.
Světlo svíčky.
Zamrkal.
Nic se však nezměnilo.
Všechno kolem mu přišlo tak nějak povědomé, ale stále nebyl schopen jej kamkoli zařadit.
Pak uslyšel kroky, klapot podpatků o zem.

Udýchaně se posadil na posteli, v mysli mu stále převládal ten pocit ohrožení, který z toho snu měl. Vše se už několik měsíců opakovalo. Podstatný rozdíl byl však v tom, že sen každým dnem pokračoval. Jediné co si vždy z té noční můry pamatoval bylo - ta tma po které následovaly tajemné kroky. Tentokrát to však bylo jiné. Teď věděl, že příště už bude vědět kdo ten tajemný člověk je.

„Tati neslyšels něco o Benym?“
„Beny? Kdo je sakra Beny?“ ozvalo se naštvaně na druhé straně.
Natočil si telefonní šňůru na prst a jemně si povzdechl tak by to otec nezaslechl. Nechtěl se mu v blízké době přiznat k tomu, že se zapletl s dalším víceméně podezřelým chlapem, ale ten strach který právě teď měl, nebyl schopný k ničemu přirovnat. Za ty roky totiž tenhle cit neměl šanci nikdy poznat.
Opětovanou lásku. Ano, teď už věděl, že to co cítil k NĚMU nebyla ani zdaleka láska.
„Ten vyhazovač v našem baru, to je Benedikt. Sháním se po něm od včerejška a nejsem schopný jej jakkoli kontaktovat. Něco se totiž stalo!“
„Ach, tak ty myslíš tohohle Benyho.“
Mohl se plést, ale nezaslechl právě teď v těch slovech jemný stín pochopení? „Jsi v pohodě...tati?“
„Asi jsem ti to neřekl, ale býval mým podřízeným a pak... Myslím, že bychom si měli promluvit osobně a několik věcí si vyjasnit.“
„Dobře. Za hodinu tě čekám na baru. Dneska zase neotvíráme, máme inventuru a budu se ti moci dostatečně věnovat.“

Vzal za kliku a vešel dovnitř. Sešel pár kroků a otevřel další dveře. Uvnitř bylo šero. Chvíli trvalo než si na nedostatek světla zvykl a tak se mohl orientovat podle okolních předmětů.
„Tady, tati.“ mávl na něj David od pultu.
Už od pohledu viděl, že je jeho syn hodně nervózní. „Tak to vyklop,“ dodal s úsměvem a posadil se na barovou židličku.
Mladík odvrátil od otce hlavu a zrudl jako školačka. Nervózně poklepával prsty o desku, kousajíc se do rtu. Nebyl schopen opětovat svému otci upřený pohled, ale věděl že někdy začít musí. „Beny a já... my jsme... jak bych to jen řekl...“
„Milenci!“ doplnil místo něj otec.
„Jak...jak to víš?“ nikdy by jej nenapadlo, že by na to otec přišel sám!
Starší se pousmál. „Pozorování. Jen umím dobře sledovat svoje okolí. Myslím, že nejsem jediný kdo si toho všiml. Asi jsi jím hodně zaslepený, když si nevšímáš okolní atmosféry a to jsem si vždy myslel, že jsi vnímavý mladý muž.“
„Tati?“ odvětil David nechápavě, „jak to myslíš?“
Druhý jen mávl odmítavě rukou a podložil si rukou hlavu dívajíc se do boku. „Benedikt byl nadějný mladý policista a předtím i skvělý voják. Okolnosti, ale chtěli tomu, aby se z něj stal poskok Poláka. Jo, až moc svého bratra miloval.“
„Miloval? Bratra?“ jeho hlas nemohl znít snad ani víc zmateněji. „Tati, co se mi to sakra snažíš naznačit. Já vůbec ničemu z toho nerozumím!“
„Není se čemu divit. Přeci by se nechlubil tím, že nebyl schopný svého mladšího brášku ochránit. Všichni, ale věděli, že to není jeho chyba, jen on se s tím nebyl schopný smířit. Tohle je ale něco co by ti měl říct on sám. Já na tohle nemám ani to nejmenší právo. Jen mi řekni, kdys jej viděl naposledy?“

Otevřel oči.
Trvalo mu několik okamžiků než si zorničky přivykly té všudypřítomné temnotě a mohl se v ní alespoň trochu zorientovat. Posadil se na posteli, aby se poté postavil a vyrazil kupředu, po pár krocích jej zastavil šramot klíče v zámku dveří, které tuto celu zabezpečovaly od toho aby z ní mohl uniknout. Prudké světlo z chodby jej na okamžik oslepilo. Pár vteřin mu stačilo na to, aby zaostřil a poznal muže který před ním stál. „Co tady děláš?“
Smích který následoval postavil do pozoru snad všechny chloupky na jeho těle. Měl strach.
„Bojíš se?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou, ale třes celého těla jej usvědčoval ze lži.
Druhý muž se děsivě pousmál. Moc dobře viděl, že Benedikt neříká tak úplně pravdu, ale v konečném důsledku to bylo irelevantní. „Jak myslíš.“
Beny o dva kroky ustoupil, zrak stále připíchnutý k podlaze. „Myslel sem, že...“
„Ale, ale,“ zamručel posměšně jako kočka, která si právě pochutnává na lohodné smetaně, „náš velký a neohrožený voják má strach.“
„Já...“
„Prosím tebe, nekoktej mi tady,“ vykřikl, tentokrát rozzuřeně. „Obdivoval jsem tě! Chápeš to! A tys mě nechal s ní! Dovolils jí, aby... On mě zachránil, pomohl mi kdys tady nebyl! A já... je to moje povinost se mu odvděčit.“
„Komu, za co? O čem to mluvíš?“ tentokrát zněl jeho hlas nechápavě. Ano, obviňoval se za to všechno co se druhému kdy v životě stalo, ale... proč tohle všechno?
Mladíkova tvář se zkřivila snad ještě děsivějším úsměvěm než předtím. „Ty vraždy, ta umělecká díla. Tohle všechno byla moje práce. Splnil jsem jeho sen. Sen o pomstě, kterou on nebyl schopný naplnit. Protože... nemá na to sílu. On nedokáže své srdce zatvrdit, ne tak jako já!“
„Já... nechápu...“
„Jasně, jak bys to mohl chápat. Celý tvůj život byla jen procházka růžovou zahradou. Cos chtěl tos dostal a nemusel ses vůbec snažit!“
„Nevěděl jsem...“ vyhrkl na svoji obranu.
Mladší se otočil na stranu a popotáhl, aby se po chvíli opět na druhého otočil s rozzuřeným výrazem ve tváři. „On nevěděl? Slyšís ho? On to žeprý nevěděl!“
Na chvíli se odmlčel jako kdyby poslouchal něčí hlas. Posléze několikrát přikývl a otřel si oči rukávem košile, která na sobě měla tmavé skvrny od jakési neznámé tekutiny.
Co se s ním stalo? Kde je to roztomilé dítě, které naposledy viděl před pěti lety?
„Bratříčku pojď se mnou, něco ti ukážu.“ vytrhl jej ze zamyšlení druhý hlas.

Šli dlouhou chodbou osvětlenou jen tlumenými světly po stranách, než se zastavili před dveřmi. Mladší se ke staršímu otočil čelem. Oči mu zářily a rozmařile se usmíval jako malé dítě. V té chvili v něm Beny viděl svého malého bratříčka, ale byla to jen chvilka.
Poté mu oči potemněly, úsměv na rtech však stále přetrvával. Bylo to děsivé! Znovu se otřásl.
Stiskl kliku a vešel do rozlehlé místnosti následován starším z bratrů. Který si v té chvíli uvědomil, že jeho mladší bráška má být přeci mrtvý. Zastavil se v půli kroku. „Ale tys...“
„Zemřel!“ doplnil jej druhý kysele, ale stále s úsměvem. „Ano, ten nevinný chlapec, který byl tvým bratrem zemřel ten den, kdy Jess odešel. Myslel jsem si, že mi pomůže, ale i on mě opustil, stejně jako ty.“ popotáhl a tentokrát se doopravdy rozplakal.
„Jess?“
„To dítě jen potřebovalo, aby mu někdo ukázal cestu!“ rozlehl se halou hlas, který by Beny poznal kdykoli. Hlas muže, kterému svěřil svůj život.
„Takže jsi za tím ty. Jak sem si mohl myslet.“

„Ztratil se další!“ vyhrkl hned jakmile Jesse spatřil.
Blonďák si poposunul brýle na nose a netečně šťouchl vidličkou do téměř netknutého oběda. Poté pozvedl pohled ke svému nadřízenému. „Hmm. Viděl jste včerejší zprávy?“
„Ne, a co to má společného s naším případem?“
„V Praze se jakýsi politik přiznal k tomu, že...,“ zde se odmlčel. „Georgi, myslíte si, že bych se měl přiznat ke vztahu k muži?!“
„Co?“
Opět sklopil oč k talíři a propíhl volské oko skrz na skrz. „Jerry se začíná vyptávat.“
„Ach. Já doopravdy nejsem ten, kdo by ti mohl radit ohledně vztahů a navíc s mužem. Určitě sis všiml že tyhle typy nesnáším.“
„Vím, jste homofob. A nemyslím to jako urážku. Vlastně vás docela chápu, po tom všem bych je měl taky nejspíš nenávidět, ale když jsem jedním z nich tak byl popíral svoji vlastní přirozenost. Ale možná... za to že jsem na kluky může právě tahle zkušenost. Kdo ví?!“
„Zkusils to, ale nevyšlo to. Ale zpátky k případu. David mi oznámil, že se ztratil jejich vyhazovač a pravá ruka Poláka.“
„A co to znamená?“
„Tys zapoměl, kdo to je?“
„Benedikt,“ odvětil zcela beze zájmu. „Henry o něm muvil a...“ v tu chvíli se chytil za pusu. „Měl bych to ukončit. Nechápu, že jsem si to neuvědomil dřív, ale Polák Henryho adoptoval a tak.... Jedná se o střet zájmů a detektiv nemůže udržovat vztah s nikým kdo dělá to co oni. Sakra!“
„Jo, to máš pravdu. Je mi to líto.“
„Ano. Ale asi ne tolik jako mě.“ doplnil. Všechny pocity, které právě teď cítil odsunul do ústraní. Nemohl si dovolit žádnou chybu. Ne, teď už ne!

Přemýšlel o tom, kdo z nich bude koho představovat. Chyběli mu jen dva zbývající aktéři. Sám si vybíral ze tří osob které mu byly nejblíže. Kdo z nich by jej dokázal zradit, aby si vzápětí uvědomil co udělal a sám se zabil? Který by jej třikrát zapřel?
A nakonec, kdo by byl schopný ukončit jeho život, když by se trápil, když by umíral. Umíral pomalu a útrpně, čekal až z něj vyprchá život a on se dostane tam po čem toužil celý život.
Konečně se bude moci setkat s ním a říct mu, že jej celý život miloval a obdivoval a že mu odpustil to co mu udělal, co z něj udělal.
Celá scéna už byla připravena.
Chybělo jediné – zvednout oponu, klapnout klapkou a zvolat: Poslední večeře a to co následovalo!