Hurikán 16 1/2

16. Den, kdy všechno začíná i končí

Nesplněná přání jsou krásná, protože trvají. Je-li přání splněno, hyne.
Miroslav Horníček

Cítil jak se mu provaz zařezává hlouběji a hlouběji do krku, svět pomalu ztrácel své jasné kontury a jediné co mohl dělat bylo, že se snažil vybalancovat rovnováhu. Vzhledem k tomu, že gravitace byla neúprosná a že jej síly pomalu opouštěly, tak věděl, že vše spěje ke konci, ale nechtěl se vzdát. Nesměl prohrát i kdyby to měl být jeho osud, ne nesměl umřít a nechat tu samotného jeho... nikdy jej již nechtěl opustit. David by to bez něj nezvládl. Tak moc tomu chtěl věřit.
Vzpomínky se mu míchaly s tím jak by chtěl prožít svoji budoucnost, zapomínal a nebyl si schopen uvědomit co bylo a je a co je jen výplodem jeho fantazie. Pootevřel oči. „Naposled,“ zašeptal a olízl si okoralé rty. A pak jako kdyby z dálky uviděl povědomou siluetu. Nevěděl jestli je to jen předsmrtná vidina, ale i tak byl šťastný. Poslední co před svojí smrtí uvidí – milovaný člověk. Co víc by si mohl přát. Z posledních sil natáhl ruce před sebe, židli na které stál se podlomily zbývající nohy, dech jej opouštěl stejně jako zbytky sil. A pak ucítil dotek, jako kdyby to bylo doopravdy. Usmál se a celý svět se nad ním uzavřel.

Nemohl uvěřit tomu co viděl. Ten člověk snad musí být šílený. Ten obraz který byl k dopisu přiložen, tedy spíše fotka, jej děsil. Čeho všeho je ještě ten člověk schopný aby dosáhl svého cíle! Živý obraz Poslední večeře.
Musel zavolat svému synovi, protože on jediný mohl vědět detaily k tomu, kde se může Polák skrývat a pak informuje Jesse. Zhluboka se nadechl a zvedl telefon. Stačilo jen jedno zazvonění a David mu vyhrkl rovnou do ucha: „Víš už něco!?“
„Jo, vím, ale měl by ses pohodlně usadit. Před pár minutami přišel dopis od Roberta. Je tam jen jedna věta a fotografie. A ta věta zní: Chyť mě, když to dokážeš! A abych nezapomněl, na zadní straně jsou napsaná nějaká čísla, nejspíše jde o číslo domu nebo... “
„Vím, o co se jedná,...“ dodal po chvilce přemýšlení Georgův syn, „...jeho bratr měl jedno oblíbené místo, kam bral své hračky, když je chtěl potrestat.“
Už jen z pomyšlení na to, že tam někdy jeho syn byl jej mrazilo v zádech.
„Neměj strach, já nikdy neměl tu čest, slyšel jsem o tom vyprávět ty, kteří měli to štěstí a přežili i přesto co tam s nimi dělal. Měli ale z toho šílené noční můry.“
Slyšel v jeho slovech slzy, ale nechtěl se ptát dál.
„Nech mě tam jít samotného.“
„Ale...“
„Otče, prosím. Neboj, řeknu ti, kde to je, ale chci vidět Benedikta. Nesmím dopustit, aby mu ON ublížil. Hlavně, jsem docela blízko.“

Nadechl se.
Měl před sebou cestu a ani v nejmenším netušil jestli jej ta cesta nedovede do záhuby. Nebyl schopen svému otci říct, že také dostal dopis ve kterém bylo sice napsané něco jiného, ale i z toho mála pochopil víc než z čísel. Byl to jen obyčejný citát, ale viděl v tom to poselství. Kdysi se zeptal Robertova nevlastního bratra, toho který choval Tobiho jako svého věrného mazlíčka, proč tohle všechno dělá a on řekl jen tohle, nic jiného: Silní lidé jsou ti, kteří druhé vyzdvihují. Nikoli ti, kteří je srážejí. Zeptal se jej na smysl toho citátu a on jen řekl: Mí bratři byli stejní. Vše se vrací ke svému původci.
Proč vlastně nikdy Bennymu neřekl, že ví něco o jeho bratrovi? Měl k tomu někdy nějaký důvod? Nevěděl a snad to ani nechtěl měnit!
Sebastián byl ten nejsilnější z bratrů a přitom i ten nejslabší. Nikdy je nenáviděl, na to je moc miloval. I přesto co mu kdy v životě udělali, nemohl k nim cítit nenávist, jen zvláštní otupělost. Všechny city už dávno ztratily svůj smysl.


...pokud si nikdy nepůjdete za tím co chcete, nebudete to mít
...pokud se nezeptáte, nedostanete žádnou odpověď
...pokud neuděláte krok dopředu, nikdy se nedostanete dál


Další stopa, která jej vedla na to správné místo a označení na mapě, která byla k citátu přiložena. Mapa, která označovala sklad poblíž polorozpadlého barokního zámečku, patřícího jejich rodině. Petrovický zámek, zákoutí Prahy.
Věděl to dřív než jeho otec, měl jasno v tom momentě, kdy mu zazvonil mobil v kapse.
Chtěl alespoň náskok pár minut.
Stiskl v dlani kliku a zavřel oči než ji stlačil směrem dolů. Potřeboval všechnu sílu k tomu, aby se na tohle místo vrátil. Svému otci nepřiznal, že tu strávil několik týdnů. Vyžívali se v tom, že mohli ničit jeho vůli důmyslným mučením. Právě tady jej našel Robert. Podle něj za to mohla náhoda, ale David v tom viděl osud. Kdyby se nesetkali nikdy by se z toho nedostal a nesetkal by se s Benediktem. Ano, určitě to byl osud. Kroky jej neomylně vedly do oné místnosti, že se nepletl mu potvrdily provazy, které byly snad všude a nakonec v rohu místnosti stála pootevřená klec. Byla tak akorát velká proto, aby se v ní mohla krčit maximálně jedna osoba, někdy tam ale byli i tři chlapci, tisknoucí se k sobě, protože na sobě měli jen lehkou košilku, která sotva skrývala jejich kulaťoučké zadečky. Otřásl se jen nad tou vzpomínkou. Občas na sobě dokonce neměli ani to, jen proto aby na nich mohli obdivovat ty jizvy a modřiny.
Polkl a sehnul se, zvedajíc ze země další stopu, tentokrát to nebyl citát. Stálo tam jen: následuj jeho cestu, která jej dovedla k vykoupení za jeho zradu. Třes jeho těla zesílil, přitáhl si těsněji k tělu bundu a otočil se směrem k druhým dveřím, které vedly na nádvoří.
Čím blíže byl dalším dveřím, tím více mu těžkly nohy. Tohle místo snad nenáviděl ze všech nejvíce, tady jim dávali volnost, ale přesněji by znělo – venčili je tady jako psi. Všechna jejich osobnost, hrdost, vše bylo pryč a zůstaly jim jen pudy. Nechápal proč tohle všechno dělali, co přesně se jim na tom líbilo.
Ani to pochopit nechtěl. Chovali se k nim jako ke zvířatům a přitom byli horší než jakýkoli netvor.
Stiskl další kliku, které jej dělila od posledního kroku. Do očí jej udeřilo přímé světlo, několikrát zamrkal a až potom si všimnul člověka vysícího na provazu. Chtěl vykřiknout, ale z hrdla se mu vydral jen přidušený vzlyk. Podobnou scenérii už nejednou zahlédl, ale tentokrát tomu chtěl, musel zabránit.
Rozběhl se, natahujíc před sebe ruce. Konečky prstů se dotkl druhého ruky a v tu chvíli se pod ním židle zhroutila a on celou vahou spočíval na provaze. Viděl jeho oči a poté bělmo, konečně vykřikl. Snažil se jej podepřít, ale gravitace byla neúprosná, přeci jen byl o pár kilo těžší než David.
Snažil se zklidnit svůj dech, ale to se lehce řekne, udělat to je o dost složitější než nad tím uvažovat. I jej začali pomalu opouštět síly, když si vzpoměl na nůž, který měl v náprsní kapse. Zapřel se a druhou rukou z kapsy vytáhl kapesní nožík. Trvalo to snad jen několik sekund, ale pro něj to byly nekonečné minuty.
Provaz zapraskal a konečně povolil.
Mužské tělo dopadlo na zem a chvíli po něm si k jeho tělu kleknul i mladší chlapec. Zabořil obličej do druhého hrudi. Snažil se zaslechnout srdce, ale skrz oblečení nebylo nic slyšet, sklonil se tedy j jeho obličeji, když jej ovanul staršího dech. Oddechl si a vzal jeho tvář do dlaní, líbajíc jej na líčka. „Beny, Beny, tak moc tě miluju, neopouštěj mě, prosím,“ šeptal. Slzy mu brázdily obličej, dopadajíc na Benediktův.
Tichý nádech, přesto hluboký jej vyrušil z lkaní. „Devi, dusíš mě.“
„Díky, bože!“

Když jej poprvé, kdy je před pár lety Annie představila, uviděl věděl že s tím chlapcem budou problémy, ale nikdy netušil, že on není jejich příčinou. Jen důsledkem.
Edvard byl stále oblečený jen v černém, i oči měl podbarvené černou tužkou, vlasy obarvené rovněž na tuto temnou barvu, téměř mu zakrývaly pravou polovinu tváře. Jen oči, ty měl zelené jako smaragdy. Avšak neměly nikdy ten lesk, který by si zasloužily, spíše jako kdyby byly mrtvé.
„A-ahoj, Jessi.“ zakoktal se a kousl se jemně do rtu.
„Čao prcku, jak jde život?“
Chlapec zrudl a sklopil zrak k zemi. „Annie říkala, že nemá čas a tak se mnou půjdeš na ten pohřeb ty.“
„Pohřeb? Nezmí...“ Ucítil dloubnutí pod žebry a tak se otočil, aby toho troufalce mohl potrestat, ale pohled mu zjihl, když uviděl svoji sestru. „Jasně, jsem tvoje opora.“
„Díky,“ opět rozkošně zrudl, což se nehodilo k jeho vizáži emo mladíka. „moc si toho vážím.“
Jess nechápavě zamrkal. Co se jen s tím chlapcem poslední dobou děje? Nikdy na něm neviděl ani známku jakéhokoli pocitu a najednou v něm jde číst jako v otevřené knize. Co to jen mohlo způsobit.
Elizabeth se k němu naklonila a zašeptala jediné slovo – rodina.
I přeto tomu, ale nerozumněl, brzy však měl pochopit.

Natiskl se k němu nejtěsněji jak to šlo. Ten pocit nebezpěčí, který měl, když se blížily k jejich domu ještě zesílil, když uviděl houpačku na dvorku. Špatné vzpomínky.
„Vše je v pořádku, neměj strach, jsem u Tebe,“ zašeptal tiše a pročísl mu prsty vlasy. Povzbudivě se pousmál a chytil jej za ruku. „Nikomu tě nedám, ju!“ Připadal si s ním stejně přirozeně jako se svým vlastním synem. „Jsi jako můj syn, když byl malý.“
„Já nejsem dítě!“ dupnul si zlostně nožkou což staršího rozesmálo. „Promiň, ale právě teď jsi byl jako on, Jerry.“ Sáhnul si do kapsy a vytáhl peněženku, chvíli se v ní přehraboval a pak vytáhl synovu fotku. „Podívej, tady je se svým kocourem Tomem. Není rozkošný?“
„Ano,“ koutkem oka se podíval na staršího muže a tiše zašeptal doufajíc že jej druhý neslyší: „Úplný otec.“
„Edvarde!“ rozlehl se po celém okolí temný hlas. „Už jsem si myslel, že se ani neukážeš na pohřbu své babičky, kdyby to tvoje matka viděla. Styděla by se!“
Chlapec se otřásl a silněji v dlani sevřel Jessovu ruku. „Omlouvám se, otče.“ zašeptal tiše.
„Cos řekl? Nerozuměl jsem ti!“ tentokrát vykřikl.
Ed vypískl jako kdyby jej bodli nažhavenou jehlou. Nenáviděl otce ještě víc, když mluvil o matce, kterou zničil. Jedině ona mu dokázala dát lásku a když zemřela život se pro něj stal peklem na zemi. „Je mi to líto!“
„Kdo je to?“ odpor který z těch slov bylo možno zaslechnout, podtrhoval i jeho vražedný pohled. „Snad nechceš říct, že tvůj amant!“ žíly na spáncích mu začaly pulzovat.
Podvědomě mu chtěl tuto myšlenku podvrdit jen proto aby jej naštval, ale věděl že by to ani pro jednoho z nich nemohlo dopadnout dobře.
„Omlouvám se,“ skočil jim do rozhovoru Jess, „moje chyba že jsem se nepředstavil. Jsem sociální pracovník, a mojí povinností je, abych jej na tato místa doprovázel. Přeci sám dobře víte, že jeho psychický stav je velmi špatný a tato situace by mohla mít za následek jeho zhroucení a to určitě nikdo z nás nechce, že ano!“
„Jistě.“
„Edvard trval na tom, že určitě musí přijít na pohřeb někomu kdo ho tak moc za života miloval.“ Stisk jeho ruky zesílil ještě víc. Tušil, že lže, ale nemohl dopustit, aby jej jeho vlastní otec dále takto psychicky týral.
„To není...“ tiše šeptal a popotáhl. Rozplakal se, schovávajíc tvář do Jessova kabátu. „Já vím,“ zašeptal, jemně jej výskajíc ve vlasech.