Hvězda 7

Katsu
Jen co za mámou zaklaply dveře, Yoshiro si přisedl blíž ke mně a probodl mě zkoumavým pohledem.
Na sucho jsem polkl a honem uhnul očima jinam.
„Tak s čím začneme?“
Nechápavě jsem na něj vytřeštil oči a….ano, opět jsem zrudnul jako ředkvička.
Yoshirovi zacukaly koutky a sehnul se k tašce, kterou si s sebou přinesl. Z tašky vytáhl učebnici matematiky a vyzývavě s ní na mě zamával: „Úkoly, Katsu.“
„Jo, jasně.“ Snažil jsem se, aby to znělo klidně a sebejistě, ale opak byl pravdou.
Yoshiro zalistoval učebnicí a pak mi ji, otevřenou zhruba v polovině, podal.
„Úloha šest.“
To byla jediná dvě slova, která řekl, než vytáhl z kapsy mobil a začal úžasnou rychlostí něco psát. Chvilku jsem ho pozoroval a pak se pustil do čtení matematické slovní úlohy.
Už po přečtení prvních řádků jsem myslel, že se o mě asi pokusí infarkt.

Takahiro
Od té doby, co v neděli přijela Katsuova mamka, jsem neměl žádnou šanci si s ním o samotě promluvit.
Když jsem ho šel navštívit, vždy se mnou šla i Aiko. Byla to milá a moc hodná holka, ale v tomhle ohledu jsem měl sto chutí zavřít ji ve škole do skříňky a zahodit klíč.
K dobru jsem ji ale musel připsat to, že to byla ona kdo mě s Katsuem seznámil. Hlavně díky tomuto záslužnému činu jsem si onen drastický plán rozmyslel a nechal ji volně dýchat.

* * * * *

Na sobotu odpoledne se se mnou Aiko domluvila, že se sejdeme v jednom obchodním centru a koupíme Katsuovi nějaké překvapení.
Když jsem vystupoval z městské, všiml jsem si, že Aiko už na mě čeká.
Osobně nakupování nesnáším, teda alespoň jsem si to do dneška myslel.
Doteď jsem se nakupování vyhýbal jak sněhulák rovníku. Ovšem to bylo nejspíš jen díky zakořeněné nenávisti z několika málo příležitostí, kdy mě moje drahá matinka k něčemu takovému přinutila pod pohrůžkou týdenního mytí nádobí.
Aiko mi však otevřela zcela jiné dveře do světa obchodního šílenství.
Bylo tu tolik zajímavých a úžasných věcí, co mohl dělat kluk v mých letech pouze a jenom v nepřítomnosti očí své matky a já se je hodlal objevit právě dnes!

První věc, která mě naprosto uchvátila, byl nákupní vozík. Ano, přiznávám, choval jsem se jako pětileté děcko, ale nemohl jsem odolat. Zavěšený na držadle a předkloněný hlavou do koše jsem se vozil sem a tam a lidí ťukajících si na čelo jsem si pranic nevšímal.
Druhou věcí byl jezdící pás, který vedl do druhého patra obchodního domu. Rozhodně jsem odmítal vyjet nahoru – tak jako ostatní normální lidé – po pásu, který jel nahoru, ale dával jsem si závody s tím pásem, co jel dolů. Tím jsem si ovšem vysloužil další nesouhlasné a pobouřené pohledy ostatních nakupujících pro mou maličkost.
Třetí úžasná věc byly testery voňavek. To byla taky jediná věc, s kterou Aiko souhlasila a s nadšením se ke mně v této činnosti připojila. Ovšem mělo to také značně nepříjemnou vedlejší reakci a to, že když jsme odcházeli z oddělení drogerie, linul se za námi odér, který by porazil i slona, který ztratil čich.
Ale ani to ještě nebylo všechno. Čtvrtá věc se nacházela u elektrospotřebičů. Ano, byly to stolní větráky. V obchodě měli zapnuté dva na zkoušku a já se pomalu otáčel a nakrucoval společně s nimi a nechal si větrem čechrat své světle hnědé vlasy. U toho jsem měl na tváři blaženě zasněný pohled. To už ale bylo na Aiko příliš. Začala se nekontrolovatelně chechtat a pokoušela se předstírat, že toho pitomečka s debilním výrazem vlastně vůbec nezná.
No, celkem jsem nakonec v obchodě objevil dvanáct naprosto úžasných věcí a v duchu jsem si sliboval, že nakupovat budu chodit rozhodně častěji.
Když jsme z obchodu odcházeli, nesli jsme s sebou oříškovou čokoládu, cédéčko a knížku o – pro mě nepochopitelná věc – kočkách!???
Nejhorší pro mě ale bylo rozloučit se s nákupním vozíkem. Nejradši bych si ho odvezl domů, to ovšem Aiko rázně zamítla a milovaný koš mi rázně zabavila. Když jsme vycházeli ven, toužebně jsem se za ním otáčel a v duchu mu sliboval, že jednou se pro něj určitě vrátím.

Katsu
Nevěřícně jsem koukal na stranu padesát čtyři, cvičení šest a nemohl uvěřit, že taková úloha může být v učebnici matematiky pro střední školy.
Úlohu jsem si přečetl asi dvacetkrát, ale nic to na jejím významu nezměnilo.
Rozpačitě jsem pohlédl na Yoshira, který se zdál stále velmi zaujat psaním zpráv na mobilu a nakonec jsem se rozhodl, že se zaměřím pouze na tu matematickou část a zbytek budu ignorovat.
Když jsem výsledek podtrhl a podal ho ke kontrole Yoshirovi, byl jsem rudý jako rak a po zádech mi stékal ledový pot.
Yoshiro pohledem přelétl výsledek, pokýval hlavou a zářivě se na mě usmál.
Téměř nahlas jsem si hluboce oddychl, ale to bylo, jak jsem o minutku později zjistil, poněkud předčasné.
„Strana šedesát devět, cvičení tři.“ Prohodil ke mně jakoby mimochodem Yoshiro a dál si cvakal na mobilu.
S narůstající nervozitou a špatnou předtuchou, způsobenou již číslem stránky, jsem prolistoval učebnici a tiše se modlil ke všem různým božstvům, aby to byla nějaká normální úloha.
Nakonec to dopadlo tak jak jsem asi mohl čekat. Božstva se na mě zvysoka…to…no, však víte.
Úloha byla významově dost podobná té předchozí. Obrnil jsem se veškerou zbylou trpělivostí a začal s výpočty.
Když jsem znovu podtrhl výsledek, začal jsem otáčet učebnicí a hledat, jestli ony desky hlásající - Učebnice matematiky pro střední školy – nejsou jen nějaký podvrh. Na nic jsem sice nepřišel, ale zapřísahal jsem se až někam do desátého kolena svých žijících příbuzných, že až Yoshiro odejde, okamžitě si tu učebnici vyhledám na internetu.

Takahiro
Když jsme zazvonili u Katsua doma, chvíli se nic nedělo. Pak se dveře na skulinku otevřely a vykouklo na nás Katsuovo krásně šedivé očičko. Když zahlídl mě i s Aiko, hned nás pustil dál, ale stejně se zdál dost nervózní.
Aiko se na něj hned vrhla. Objala ho v medvědím objetí a líbala ho na tváře.
Jak já ji záviděl! Nejraději bych ji v tu chvíli svým laserovým pohledem vymazal z povrchu zemského. Potíž ovšem byla v tom, že jsem bohužel neměl laserový pohled. Škoda no, snad za pár let…!
„Tak co vás sem přivedlo?“ Zeptal se s úsměvem Katsuo a snažil se vyhýbat pohledu na mou osobu.
„Jdeme se přeci podívat na maroda ne?! A navíc,….podívej co jsme ti přinesli.“ Zašveholila Aiko a s hopsáním mu podávala onen balíček.
„Teda, to jste neměli. Ale stejně vám děkuju.“ Vyčetl nám s úsměvem a hned se podíval, co jsme mu to vlastně dali.
„Jé, čokoláda s oříšky. Tu naprosto zbožňuju! A knížka o kočkách?! Jak vůbec víte, co miluju?“
„No, čokoládu vybíral Taki a knihu jsem ti vybrala já. Nedávno ses totiž zmínil, že bys nějakou chtěl, ale mamka ti ji zakázala, protože máš alergii na srst.“ Zazubila se Aiko.
„Strašně moc vám děkuju. A víte co? Co kdybych vás na oplátku pozval na něco do kina?!“
Překvapeně jsme se na sebe s Aiko podívali, ale hned potom jsme se oba zářivě usmáli a kývli na souhlas.

* * * * *

Nakonec jsme se dohodli, že do kina půjdeme ještě ten den.
Katsuovi už bylo několik dní víc než dobře a tak ani jeho maminka nemněla nic proti. Jen když jsme odcházeli od nich z domu, nenápadně si mě mávnutím ruky přivolala a zašeptala: „Takahiro, prosím tě, hlavně se mi o něj postarej, aby se mu něco nestalo. Ještě je chudáček celý zesláblý, i když to nechce přiznat a já mám o něj přeci jenom trošku starost.“
Dívala se na mě pohledem zraněné srny, a jelikož ani já bych nemohl dovolit, aby se mu něco stalo, horlivě jsem ji to odsouhlasil.
„Jsi zlatíčko!“ Zatrylkovala a políbila mě na čelo.
„Tak si to tam pěkně užijte miláčkové.“ Zavolala na nás ode dveří a zamávala nám.
Pak už jsme sjeli výtahem do přízemí a vydali se houstnoucí tmou, směr kino.

Katsu
Dlouho jsme se nemohli domluvit, na co vlastně půjdeme.
Aiko chtěla nějakou romantiku, já prosazoval komedii nebo něco dobrodružného a Takahiro trval na tom, že na nic jiného než na akčňáky nebo horory nekouká.
Nakonec jsme vybrali film, u kterého bylo v závorce připsáno – dobrodružný, romantický, akční, fantasy, komedie, animovaný – čímž vyhovoval všem požadavkům.
Osobně jsem si říkal, že to bude asi nějaká blbost, ale kdo ví?!
Moje pochyby se začaly naplňovat už tím, že slečna u pokladny si mě změřila pohledem, který sám za sebe říkal – jste si jistí, že chcete jít právě na tohle?!
Když jsem trochu sklíčeně pokývnutím náš výběr potvrdil, udělala pro změnu obličej tipu – tak to máte teda odvahu!
Já s ní sice v duchu souhlasil, ale nedalo se nic dělat.
Když mi dával na malé obrazovce vybrat, která sedadla chceme, málem mě kleplo podruhé. Celý sál byl úplně prázdný. Nebylo tam zamluvené ani jedno jediné sedadlo. To už jsem značně hlasitě polknul a ona mladá slečna mi věnovala soucitný pohled, z kterého přímo křičelo – já vám to říkala!
Celý pobledlý jsem ukázal na tři sedadla uprostřed úplně vzadu a utěšoval se představou, že když bude celý sál úplně prázdný, můžeme si aspoň povídat.
To jsem ale ještě netušil, co nás vlastně čeká!