Já budu čekat

Tento jednodílný příběh byl původně sepsaný pro jednu FF soutěž, ale když to tak po sobě čtu, tak sem ráda že sem to tam nedala XD.
Ne že bych v tý době po novém roce když se ta soutěž konala nechtěla, ale spíše jsem to nějak prošvyhla no ...
Takže když už se nemůže tahle jedna z mých dalších slátanin už nikde účastnit, tak jí dávám alespoň sem. Snad zoho nebudete mít těky v oku nebo rovnou infarkt XD jaká je to hrůza...Takže tak jak tak, už sem to sem práskla, takže teď už jen budu někde zalezlá v koutu čekat na váš ortel BTW: nečekám nic pozitivního, takže kliodně do mě nenaštvu se
Takže příjemné kilometrové čtení..
Jo a za ten konec bych raději měla omluvit už teď pro ty, co mě ještě neznají jak ráda ukončuji a vůbec píši děje povídek XD
PLS. omluvté mé nechtěné nedokllepy nebo překlepy ...

JÁ...BUDU NA TEBE ČEKAT

POPIS:Tento příběh se pojednává o pomyslném navázání děje od konce druhé série z anime seriálu.

Stála tam uprostřed sněhové závěje…..
Ozařována měsíčním paprskem půlnoci.
Té noci se její duše opět zrodila. Té noci se stala člověkem a svou věčnou lásku tenkrát mezi vločkami sněhu spatřila.
Stal se jejím přítelem a zároveň tajným ochráncem. Její srdce ho už od počátku milovalo, i když sama neznala důvod “proč?“. Zapomněla na vše před tím, co stalo se kdysi dávno, na to, jaký byl její první a předešlý život.
Její vzpomínky se obnovily poté, co znovunabyla ze své nevědomosti dalšího znovuzrození. Po celá ta léta, co ji chránili dva muži, sama svou minulost ani skutečný život neznala. Jen bloudila tmou ve své mysli, stále nevědomky, jako krásný motýl polapený do neviditelných sítí.
Po čase však stalo se, že opět prozřela spojením krví a tělem své lásky, o které doposud nevěděla, že ji má.
Avšak její konečné navrácení do svého skutečnéhojá jí darovalo jen vzpomínky prolité tou nesytější krví. Po všem, co se stalo, po tom, co si její život přál pohltit jeden z těch nejkrvelačnějších tvorů, poté, co zbavila se všech nesnází, zůstaly jí dvě utajené lásky, dva muži, její dva milovaní přátelé, sami sebe navzájem nenávidějící.
Její srdce se však nakonec rozhodlo, i přestože tak váhala, nakonec svůj život svěřila muži, kterého od svého počátku vždy nevědomky milovala….Rozhodla se pro něj a cestou kráčejíc vstříc budoucnosti ho vždy láskyplně oslovovala “Kaname“
Teď už je vše zlé opět minulostí a vše, co bylo, je zapomenuto. Jen snad jediné nelze vypustit ze své mysli a svých snů, pro ni každou nocí rmoutící.
„Zero!! Čekala jsem. Svůj slib jsem dodržela stejně jako ty.“ Po nocích se probouzí s tichými výkřiky jeho jména v obavách, že její utrápený hlas nakonec někdo uslyší.
Čas stále plyne a roční období se jen za okenní tabulí střídají rychlostí denního světla.
Stále ho miluje, den ode dne čím dál tím víc. Svou lásku, kterou si zvolila, s kterou odešla do neznáma začít od znova. Dala mu i krásného syna, ale jak čas plynul, i přes pocit konečného klidu se její duše uvnitř stále více sužovala.
„Yuuki, co se děje?“ ptá se jí něžný hlas, co ji vždy tak dokázal na srdci rozehřát.
Tentokrát se ale stále cítí nesvá.
„Kaname…“ tiše promluví a pomalým pohybem otvírá své oči ze strachu, že až je otevře, jeho už víc nespatří.
Každou nocí se toho bojí čím dál tím víc, jako by snad cítila, že něco špatného má přijít.
Avšak pohlédla mu opět do očí jako vždy a rázem se její duše štěstím otřásla.
Strachy ho však náhle silou objala, tak silně, až se mu ze zad začaly spouštět malé pramínky krve.
„Ach, ta vůně, jeho vůně… Vůně jeho těla, jeho krve“ prolínalo se jí myslí. Nedokázali odolat jeden druhému, až nakonec sladce se do ní zakousl, takže cítila každý milimetr jeho těla. Byli spolu spojeni jak tělem a duší, tak i svou vlastní krví.
Nastala další noc a slunce tento večer velmi pomalu zapadalo. Jakoby se mu snad ani nechtělo. Jakoby se varovat snažilo, že tato noc bude osudová.
Stejně jako každý večer se ráda toulala krajinou v korunách stromů a sledovala noční oblohu.
Ani dnes to nebylo jiné. Něco přece jenom však ano…. Její pocity. Nevěděla proč, ale přála si už jít domů, přála si vidět zase jeho.
Nakonec si však přece jen ještě na chvíli sedla do trávy a se zakloněnou hlavou pozorovala měsíc na noční obloze poseté hvězdami.
Začala si vychutnávat tu slast z pohledu té krásy. Myslíc jen na něj, nelitovala toho, jak se tenkrát rozhodla. Byla šťastná, že může být s ním, že může cítit jeho rty, ty , které jí tenkrát její pravé já darovaly, co jí první polibek i s novým životem a zároveň smrtí věnovaly.
Po dlouhém čase opět ucítila klid v duši, alespoň na krátkou chvíli, a její oči se lehce od úlevy přivřely.
„Tak přece jsme se nakonec shledali…. Nepřál jsem si, aby se to stalo, ale tvoje vůně mě sem zavedla, Yuuki.“
Náhle zacítila jemný, téměř nepatrný dotyk po své šíji, když vyslovila z nečekání jediné jméno, na které v onu chvíli pomyslela.
„Zero…“ vyřkla ze svých úst tichým a velmi utrápeným hlasem.
Jejich pohledy se proplétaly jako prstence Saturnu s ostrými trny krví zbrocených růží.
„Já jsem čekala, Zero, tak, jak jsem slíbila. Věděla jsem, že si pro mě přijdeš.“
Stála tam, naprosto oddaná osudu a tomu, co se má stát. Jakoby to snad opravdu cítila, že snad i ten dnešní pocit chtít co nejdříve opět pohlédnout své lásce do očí, to, že o něco déle než kdy jindy si přála vidět noční oblohu a západ. To všechno, že by cítila jen z důvodu jejího tak brzy končícího života.
Uprostřed místnosti, s polodlouhými tmavě hnědými vlasy stál za oknem, už pomalu nervózní z toho, kde takovou dobu vězí.
Jeho oči se naplnily tím samým smutným pohledem, jako kdysi před několika lety, když na ni po 10 let tajně čekal.
Už nevydržel tu trýzeň na srdci ze strachu, kde může tak dlouho být. Snad možná i tušil, že se něco bude špatného dít.
Mezitím vprostřed lesní přírody, stáli tam dva bývalí přátelé, ba možná by z nich mohli být i milenci.
To všechno už je ale minulostí, je to tak dávno a dnes je vše jinak.
S ledovým klidem v očích na ni pohlédl. Už ne tak zamilovaně jako kdysi dřív, když spolu ještě chodívali do jedné třídy. Možná to v sobě jen potlačoval, možná už lásku k ní ztratil díky tomu, čím se stali, jak on, tak i ona, ale i přesto svůj ledový pohled ani na vteřinu nezpochybnil.
Tak jak oči plné chladu, tak i z jeho úst vyšla slova stejně chladná: „Čekala jsi, ale i přesto tě musím zabít. I když se nebráníš, nedosáhneš toho , že tě nechám opět odejít. Tentokrát už ne!“
Podíval se na ni a nechápal ten její něžný úsměv, který se na jejích rtech tak náhle vyčaroval.
Z údivu jeho ledový pohled snad až na pár vteřin polevil a jako by se zpět ten vroucí a pohledem srdce lámající Zero na chvíli vrátil.
„Chtěla jsem abys mě našel, už dlouho… dlouho jsem na tuhle chvíli čekala, protože jsem si tě přála vidět. I když jsem tušila, že to bude naposledy, ale tenhle úsměv je teď snad to jediné, co ti mohu momentálně dát. Říkala jsem ti, že na tebe budu čekat.“
I když na chvíli se zdálo, že snad odvrátí svou mysl od úmyslu zabít svou tajnou lásku z mládí, i když v ní stále viděl tu milou a nevinnou lidskou Yuuki,…. vědomí, že už není tou, jak ji znával, ho navrátilo zpět ke splnění svého dávno danému slibu : „Až se příště setkáme, zabiju tě. To proto, že jsi jako oni,… upír.
Náhle svůj pohled k zemi nasměroval a s pohlédnutím zpět na ni svou smrtící zbraň vytasil.
S namířenou zbraní přímo k jejímu srdci zaváhal a ostře se jí zeptal: „Proč nic neděláš?! Proč se ani nebráníš?!“ viděl ji totiž, jak tam jen stojí, s milým pohledem na něj upírajícím, o nic se nesnažící, jakoby snad od něj čekala i něco jiného, jakoby to pro ni bylo snad i vytoužené vysvobození.
„Já… už moc dlouho jsem čekala, Zero, a i když ten život byl krásný a vše kolem, pořád jsi mi chyběl ty, jako přítel. Počítala jsem s tím, že ti do očí v ten den, kdy se setkáme, pohlédnu naposledy, ale zároveň to bylo i mé přání, protože ta věčnost je už tak dlouhá,…. i když nádherná. A i kdybych se ti chtěla bránit, ..nezlob se, ale nedokážu se proti tobě postavit. Dali jsme si slib, pamatuješ, Zero?“
„Tohle nejde! Braň se! Slyšíš!!“
Najednou si povšiml, jak si z boku své nohy z ničeho nic vytahuje svou Artemis a s pohledem na něj tichým hlasem promluvila: „Takhle to bude lepší, nemyslíš? Pokud si to přeješ, bude to tak pro tebe snažší.“
Jen co dořekla tato slova, namířila proti němu svou Artemis, jako kdyby měla v úmyslu s ním bojovat.
Zero jen sklopil na krátko svůj pohled a poslední slova, která z jeho kamenných úst pro ni vyšla, bylo : „Teď už tomu konečně můžeme udělat konec. Sbohem, Yuuki.“
Jen ledově klidný nápřah ruky před sebe a výrazné cvaknutí od spouště se ozvalo v posledních vteřinách dvou dávných přátel, teď naposledy proti sobě stojících.
Poslední pohledy, poslední slova, která před chvílí zazněla, i vše kolem bylo osudové místo tohoto posledního soumraku.
Už bylo slyšet, jak mačká spoušť, když najednou svou dlaň povolil a z ničeho nic se k ní zprudka rozešel.
Aniž by to čekala, zacítila jen, jak se její tělo celé rozechvělo a kolem jejího pasu ji objímá jeho silná ruka.Byla tak hřejivá, to, co už tak dlouho nepocítila, až se mu celá v náručí poddala. Přitáhl si ji k sobě tak zblízka, až se jejich rty div navzájem nedotýkaly.
Stál tam teď v úklonu, podpírajíce si svou bývalou přítelkyni, skoro sestru, a zároveň i tajnou lásku, se stále silně svírající zbraní, kterou se teď hlavní opíral o její hruď, kde kdysi dávno byl slyšet i tlukot jejího srdce.
Namísto toho, ale zacítil jen ledový chlad těla, o které se momentálně opíral a které kdysi tak vroucně miloval. Nedokázal se dál ubránit svým pocitům a splnil si své dlouhé a toužebné přání.
I když byla její pokožka tak ledová jak on sám, i přesto teď zřetelně ucítil její hebké rty, co mu připomínaly rudé růže.
Poslední polibek, bylo to skutečně to poslední, co si přál?
To nikdo neví. I přes ty vzpomínky, co se mu hlavou rázem prolínaly, se jeho zatemněné srdce plné bolesti z minulosti nedokázalo ukojit pouhým polibkem z chtivé vášně, tak dlouho vytouženého přání a zároveň lásky.
Přece jen nakonec setnul svou dlaň v posledních sekundách pohledů si navzájem věnujících.
Měla se ozvat hlučná rána od výstřelu z jeho smrtící zbraně. Namísto toho jen zahlédl její žalostné oči, zároveň se naplňující štěstím, jak se z ničeho nic mění v kámen.
Pohlédla totiž na postavu co tak milovala….. s polodlouhými vlasy, jak se na ně zpovzdálí záhy dívá. Uvědomila si, že tam neměl vůbec být, že to není dobré, protože oni dva se odjakživa nenáviděli.
Byl to on, její zachránce, její láska, ctitel, ba i bratr. Byl vším, co si kdy mohla přát. Ten, který jí kdysi řekl, že se jí vždy snažil jen bránit, protože ji vždy miloval, ani teď nepolevil a věrnost jí i teď dokázal..
I když ale nepřála si , aby tam v onu osudnou chvíli byl, ze strachu o něj náhle vykřikla jeho jméno „Kaname!“ , které ho jen o to víc utvrdilo, že to, co vidí, není klam.
Zprudka hned jak povšiml si, že jí Zero drží na hrudi svou zbraň, rychlým pohybem odmrštil ho od ní až na vzdálený strom, co ho zbrzdil před pádem.
„Yuuki!!“
Byla jediná, kdo ho teď zajímal. Nehledě na to, že opodál ležel jeho úhlavní nepřítel.
Přišel k ní a něžně ji pohladil po její už tak vystrašené tváři. I přes ten chlad stále cítil její lásku a duši hřejivou, jako by byla stále člověkem, jako v dávných dobách.
Po menší chvíli konečně zahlédl v jejích očích opět ten jas plný života jako dřív.
Úplně zapomněli na společnost tak dlouho očekávanou a přitom i tak nevítanou a společně se zvedli od země.
Najednou, ve chvíli, kdy si Yuuki zvedala svou Artemis, co záhy předtím v šoku upustila, se za nimi ozval hluboký, zlostí doprovázený Zerův hlas :
„Přišel jsi právě v čas. Konečně to můžeme všechno ukončit, tady na tomto místě, to je ideální chvíle. Vzal jsi jí život, co mohl jednou patřit mně a teď ….můžu ti slíbit jen jednu věc. Ty jí mít už dál nebudeš. Uvidíš jí tak jako já, jak umírá před tvýma očima a mění se v něco, čeho ses vždycky bál. Tím, že zemře, už jí nebudeš moct potom dál chránit!“
Bylo už jen vidět, jak se jeho ruka s ničivou zbraní natáhla směrem k dívce na pohled křehké jak kvítí a poté už byla slyšet tak dlouho očekávaná ozvěna výstřelu zmáčknutí spouště té nemilosrdné zbraně.
V té osudné chvíli zavřel své oči, aby neviděl, jakého hříchu se dopouští s tím, že zabil svou jedinou lásku a zároveň i nepřítele.
Nebylo možné nezaslechnout ten tlumený náraz stříbrem lité kulky, který se zastavil do živé tkáně.
Přestože se bál, pomalým, ač velmi dobře zaostřeným pohledem, vzhlédl na místo, kam vystřelil.
Jeho panenky se však ale šokem do široka roztáhly po tom, co spatřil.
Namísto očekávání, že uvidí na zemi ležící svou přítelkyni bez života, pohlédl do očí tomu, který mu většinu života stál v cestě jeho plánům. Tomu, který mu vzal i to poslední a jediné, co na světě ze všeho nejvíc miloval.
„Kaname…“
Tiše vyřkla ze sebe ztěží tato slova dívka, která namísto svého muže a zároveň bratra měla teď místo něj ležet a být už mrtvá.
Zachránil ji vlastním tělem. S úsměvem na tváři jí poslední polibek, se slovy zarmoucenými a očima opět tak zalitými bolestí jako kdysi dávno, věnoval : „Vždycky jsem tě, Yuuki, miloval. Chtěl jsem tě ochránit za jakoukoliv cenu, i za cenu vlastního života. Jestli se naše životy mají teď rozdělit, prosím slib mi, že budeš žít i s naším synem dál. Já vím, že je to dlouhá doba, věčnost, samota, ale jednoho dne nastane ta správná chvíle, kdy se opět setkáme, ale teď ta chvíle ještě není, teď ještě ne. JÁ….BUDU NA TEBE ČEKAT.“
S bolestným úsměvem, že se mu už tak brzy ztrácí z dohledu, se na ni naposledy podíval a poslední, co po sobě na onom místě zanechal, bylo jedno hřejivě něžné pohlazení, i když jen velmi krátké a poslední, ale pro ni nezapomenutelné.
Mírným, ač nepatrný úsměvem ho doprovázela posledními minutami jejich společně prožitého života na cestu osamění a plné temnoty plném věčnosti.
S bolestí v očích zalitými krví zlomeného srdce se pomalu podepřela na kolena se svou zbraní v ruce ze země, kam se žalem před chvílí v pláči svezla.
Viděla jen, jak se před jejíma očima pomalu rozplývá a v písečný prach se pomalu obrací jeho tělesná , teď již opuštěná schránka.
Se zatemněnou myslí ji z povzdálí sledovaly dvě levandulové oči, které jen slyšely, jak z jejích úst vyšla, ač velmi tichá, ale přesto zřetelně slyšitelná slova: „
„Zůstali jsme tu už jen my dva, Zero. Teď už nám nikdo nebrání dokončit, co jsme si slíbili. Tak jsi to přeci chtěl, ne?!! Ale já teď dala také jeden slib a budu se ho snažit splnit, i když si nejsem jistá, jestli to dokážu.“
Jen co dořekla tato slova, otočila se k němu tváří, aby jí mohl pohlédnout do těch jejích utrápených očí.
Nechápal však, co se děje, když se najednou k němu z nenadání rozešla. Když už byla u něj, tiše mu řekla: „Vždycky jsem tě milovala, jenom jsme si nebyli spolu souzeni, Zero.“
Po této, pro něj šokující větě , celý oněmělý z nečekání ucítil na svých rtech její sladké, ba že chladné polibky, přesto tak plné života.
Nechal se unést vášní a láskou jediné ženy, kterou kdy miloval a chránil, stejně jako jeho již mrtvý úhlavní nepřítel. Na pár vteřin povolil své city na povrch a pohlcen sladkými polibky plnými jedu z pocitu ztráty a bolesti udělal osudovou chybu.
Neucítil nic víc než jen velmi silný stisk v jeho srdci, jako by mu ho někdo za živa zlámal. Jeho pohled se o mnoho rozšířil od překvapení z toho, co se právě stalo. Z toho, jak ho u srdce zabolelo.
Byla to smrtelná rána, kterou mu úmyslně zasadila v domnění, že alespoň na chvíli se může cítit opět šťastný a to pouze v její přítomnosti.
Odklonil se od ní pomalým pohybem z křečovitého stisku, kterým se ho držela, a jen se na ni tázavě podíval:
„Yuuki…“ chtěl ještě něco říct, ale namísto toho se najednou jen mírně pousmál a klidným hlasem, jakoby byl zdráv, jí řekl:
„Dočkala ses, tak jako ty, i já jsem svůj slib splnil. Žil jsem jen kvůli slibu, co jsem ti dal, jen kvůli tobě. Yuuki..“
„Zero!“ pohlédla na něj se slzami zalévajícími její tvář jak malé potůčky nemající konce ani začátku.
Snad jakoby cítila bolest, i přesto, že ho právě sama svýma rukama zabila.
Pochopil nakonec, že to udělala proti své vůli, že to musela udělat, stejně jako on, aby svého slibu dostála. Byla to jediná možnost, on to už teď dobře chápal. Proto jí jen lehce sjel po tváři svou zakrvácenou dlaní od smrtelné rány a řekl: „Konečně můžu odejít v klidu, děkuju ti, Yuuki.“
Po této větě se jeho oči zavřely naposledy s tím, jak mu z rány od srdce vykápla poslední kapka krve jeho života.
S přivřenýma očima pohlédla do jasné oblohy, co dnes večer tak krásně zářila. Ona jako jediná tam však stále stála, osamělá, skoro bez síly do života. NAKONEC I PŘES BOLEST, CO CÍTILA, SE PO TOM VŠEM VZEPŘELA NA NOHY A zaťala své ruce v pěst, s jedinou myšlenkou ve své mysli, a to, že splní, co obě její lásky po ní žádaly.

Žila dál tak, jak slíbila, pro sebe a naději z hezčího života. Pro svého syna, který se její bývalé lásce podobal čím dál tím ode dne víc jak rostl a chováním jí někdy jejího bývalého přítele s vlasy jako stříbro ledem orosené a očima tak neobvykle zbarvenýma, zároveň chladnýma, až by se člověk bál nebo ho miloval, připomínal...Připomínal jí tak oba dva, jako by tam s ní stále byli, jako by je tam i cítila.

Music Playlist at MixPod.com

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.