SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Jak to mohlo být, ale neni. Kapitola 2.

O 8 let později

Vzpomínám si na ten den. Na den kdy jsem odjela odsuď. Myslela jsem si tehdy, že to bude lepší a jak se tak koukám. Bylo tomu přesně naopak. A za vše může pouze jedna osoba no osoba je jen na půl. Dnes se sem jedu podívat po dlouhý době, ale nejedu za přáteli. Je tu něco co by mi mohlo pomoci. Říkala si jakoby pro sebe žena skrytá v dlouhý růžový sukni, modrý blůzce a s mýlím dámským kloboukem. Procházela ulicemi města už od dopoledne. Vcelku vypadala jako by něco hledala. Došla k schodům směřujících k jednomu domu na vyvíšinině. Rozhlídla se jako by ji měl někdo sledovat a začala stoupat po schodech nahoru.
Šla a šla tak dlouho dokud se nedostala až před dům. Je to tady stejné. Vůbec se to tu za ta léta nezměnilo. Popošla před velký strom, prastarý strom. Z kabelky vytáhla něco jako šíp, ale bez hrotu. Ve stromě našla malý otvor do kterého několikrát silně vrazila tu věc a pak přestala, protože měla to co chtěla. Na konci klacku se modře leskl hrot. Šíp uklidila do kabelky a za západu slunce odešla do ubytovny spát.
Nastávajícího dne se na to samé místo vrátila, ale tentokrát měla na zádech bágl a v ruce hnědý plášť.
Od stromu zamířila k malému dřevěnému domku. Otevřela dveře vztoupila a zase je za sebou zavřela. Seběhla po schodech hodila přes sebe plášť přes hlavu pak kapucu a skočila do vyschlé studny. Místo tvrdýho dopadu však kolem ní se otevřel prostor plný barev. Ten se ale jen krátce po otevření zase zavřel a ona lehce dopadla na dno studny. Byla konečně tam kam se snažila dostat za účelem pomsty.
Vylezla ze studny a ocitla se na mýtině. Rozhlídla se a vyrazila si cestičkou přes les do první vesnice. Tam požádala jednu ženu, bylo jí maximálně 40, o přístřeší a o trochu jídla s tím, že co sní to odpracuje. Žena souhlasila a vzala ji do domku.
„Jak se jmenuješ?" zeptala se žena přenocné.
Ta se na ní koukla. „Říkej mi jak chceš."
„Vtom případě já jsem Luzi a tobě budu říkat prostě Sí. Jestli ti to nebude vadit."
Přenocná přikývla a tiše se zeptala. „Žije se vám tu dobře?"
Luzi se smutně zakoukala do ohně. „Přežíváme jak to jen de."
Sí se naní přes kapucu zadívala. „Jak jen to de?"
„Ano, jen díky našim mužům se to dá říci. Ve dne v noci hlídají jestli se sem něco neblíží, protože už brzi budeme nařadě."
„Nařadě? Co tím máš namysli."
„Ty to nevíš? Musíš být opravdu z velmi daleka. Jeden démon nevim jak se jmenuje. Hledá po vesnicích členy nějaké skupiny. Jediný jméno, které mi něco říká je Inuyasha. Nevim o co jde, ale každá vesnice, kterou navštívili... Většína lidí tam přežila, ale domy, pole zkrátka všechno lehlo popelem." Luzi se stékali z očí po tváři slzy.
„Vy ste u toho byla, že? Vy ste v jedné té vesnici žila."
„Ano žila. Měla jsem dvě děti, manžela i rodiče. Nyní mám druhého manžela a tento dům. Jestli přijdou je mi to jedno už utíkat nebudu."
„O Kikio víte?"
Luzi ztuhla „O kom? Jestli máš namysli tu jenž krade duše. Tak na tu si pozor dáváme, ale co jsem slyšela tak ji nikdo dlouho neviděl jako by se vypařila."
„To chápu." zašeptala Sí.
Luzí to překvapilo ale nic neřekla. Vztala, sebrala prázdné misky a někam s nima odešla. Za chvilku se opět objevila u dohořívajícího ohně.
„Pojď za mnou ukážu ti tvůj pokoj." Řekla tiše
Ten dům byl docela malý, ale o to útulnější. Prošli malou chodbou minuli kuchyň a zamířili rovnou po schodech do podkroví. Tam se skrývala malá místnost.
„Přinesu ti sem pár dek na spaní. Tvoje věci si můžeš položit na tímhle ten stolek." Ukázala na malé stolek ležící přesně pod oknem. Pod jediným oknem v pokoji. Otočila se a zmizela ve dveřích.
Sí se ocitla v místnosti, která byla malá a nevyužitá. Byl v ní totiž jen stolen a jedna skříň víc ne. Málo věcí však zřetelně ukazovalo Luzíjino nadšení do života. Ona už jen čekala kdy se to přihrne do té vesnice a zničí to vše co znala a proto i možná chtěla tam zůstat až to vypukne, chtěla žít ve světě kde se znovu usadila, kde se už nic měnit nebude. Pro Sí to bylo zvláštní tiché odhalení, protože na Lizí to nebylo příliš znát. Položila si bágl na stolek a vyndala z něj šíp. Bezmyšlenkovitě si ho prohlížela. Než ji z toho probral dupot po schodech otočila se, ale ve dveřích nestála Luzí, ale 5 možná i 10 osob a v rukách měli meče. Pěkně ostré a vytasené proti Sí.
Ty osoby byli věčinové zahalené. Měli na sobě velmi zvláštní materiál. Byli kompletně od hlavy ke kotníkům zahaleny tou látkou na obličeji měli dvě dirky, aby mohli vidět okolo sebe. Rozpřáhli se mečem a sekli těsně vedle Sí. Tak hned vzala do rukouch bágl a jednou možnou cestou jim utekla. Tedy skočila z okna. Pád byl trochu tvrdší, ale jen se rozhlídla kolem sebe hned pochopila co se děje.
"Proč dneska?" zavrčela si pro sebe zlobně.
A za ní. „Protože je dneska výročí. Hahaha Dnes je krásných 5 let co se našemu kapitánovi povedlo rozprášit ty haj… s kočkou. Hahaha."
„A koho teda tak urputně hledáte, když už neni nikoho kdo by vám odporoval." Otočila se proti němu ovšem s nějakým pro ni lepším odstupem.
Postava se narovnala proti ní a zasyčela: „Velitel jí říká Kagome. Říkal nám, že pokud na ní narazíme musíme jí zničit a podat hlášení. Druhý cíl je Inuyasha, ale o tom víme kde je, i když si nejspíš myslí, že nevíme. Hahaha A nyní zemři."
Natáhl ruku s mečem a začal s ní mávat kolem sebe a pak se začas tedy asi snažil trefit do Sí. Netrvalo to dlouho a začal zpomalovat útoky. Z nespočtu útoků se trefil jen pětkrát a to ještě jen lehce jen škrábnutí mělká.
„Už máš dost?" zeptala se.
„Ne to nemám nikdy." Funěl, ale dál útočil.
Sí se asi začala nudit, protože udělala pár kroků blíž k němu a v nestřeženej okamžik ho chytla za volnou ruku či co to bylo, otočila se a lehkým švihem přes rameno ho dostala na lopatky. Silně šlápla na ruku svírající meč. Trochu jí to taky bolelo, protože už neměla boty, ale jinak se to vyplatilo. To stvoření pustilo meč.
Sehnula se pro něj, vzala ho i do ruky, ale pak.. V obleku toho stvoření se udělala nečekaně velká trhlina a z ní vystoupila další paže a šla rovnou po ní. Silně ji chytla za krk až se Sí začala rdousit.
Sakra od čeho mám ten meč, blesklo jí hlavou.
S dost velkým úsilím zvedla svou pravou ruku v níž držela meč a sekla. Stvoření zavřískalo a stáhlo zraněnou paži spět k sobě.
Sí tiše zanadávala na ostrost meče. Připadal jí tupí víc než bývá obvyklé u jejího štěstí na meče či jen obyčejné kuchyňské nože.
Trochu se nadechla a jen letmí pohled okolo sebe jí napověděl, že je tu již zcela zbytečná. Vesnice už hořela jasným plamenem. Nebylo jediného domu, které nezachvátil oheň a Liza jak tenkrát řekla odejde stouto vesnicí s jejím domem a všemi co nestihli utéct.
Sí už na nic nečekala a také se vydala rychlejším krokem pryč z této vesnice.
Na okraji lesa se ještě jednou ohlédla za vesnicí, jenž už nebude mít možnost znovu vzkvést a vrátit se scela do původních kolejí, a zmizela v lese jako stín.
Sí, ale v lese neutíkala, prostě je šla a dívala se kolem sebe. Bylo tam až opojné ticho narozdíl od světa mimo les. Tam řádila ta armáda, bez slitování. Šla by snad až na konec lesa, ale měla asi fakt smůlu, protože ušla od vesnice sotva pědset metrů a už zakopla o kořeny jednoho stromu. Na zemi se pěkně natáhla, ale hned vztala zas.
Očima putovala po kořenech toho stromu až ke kmeni. Tam se zarazila. Kůra se vyhýbala docela slušnýmu kusu kmene.
Sí sklonila lehce hlavu a do větru zašeptala: „Inuyashův strom." Bylo to jako by jen konstatování skutečnosti.
Opět zvedla hlavu, ale tentokrát se dívala až do koruny toho stromu.
Měla zvláštní pocit. Jako by se něco na ní od tam tuď dívalo. Pozorně si korunu prohlédla. Pěkně větev po větvi a to se jí taky i dá se říct pomohlo, protože tam skutečně narazila na něco co tam nepatřilo. Jedno jediný prkýnko vykukovalo z už hodně rozvětvené koruny toho stromu. Váhavě přistoupila k tomu stromu blíž a jen krátce na to vyšplhala co nejrychleji k první větvi na kterou se mrštně vyhoupla.
Rozhlídla se kolem sebe a první co jí padlo do oka byl...
Skutečně je to možný? Stromový dům o, vypadalo to jen o, jedné místnosti.
Rozhlídla se ještě jednou a konečně si všimla té postavy sedící na větvi.
Ty jeho žluté oči se do ní doslova zapichovali. Uši byli k ní taky nasměřované a Sí stále jen přemýšlela odkud ten červenej oblek zná.
Dlouhý 2 minuty nad tím uvažovala než se jí rozjasnilo.
„Inuyasha." zavrčela nepřátelsky.

Dodatek autora:: 

U Kagome a všech postav okolo ní, jsem věk z počátku a tedy i v prvním díle zaokrouhlila, protože jejich pravý věk neznám.
Kagome - 15 let, Inuyasha - 19 let (když pominu těch 50 let spánku)

4.833335
Průměr: 4.8 (6 hlasů)