Je to, to, co chci 05

5. Možnost odčinit své hříchy

Nikdo se neraduje z pomsty víc jak žena.
Decimus Iunius Iuvenalis

Muž v rudém plášti, jako krev, se pomalu a nikým nepozorován, plížil k tělu, které, do sebe zahledění dozorci, odhodili několik metrů od azkabanských zdí. I když věděl, že se nikdo z nich nezajímá o mrtvoly, které opustily zdi nedobytné pevnosti. Stále byl obezřetný, právě to, mu několikrát zachránilo život a zabránilo tomu, aby úpěl pod dozorem Mozkomorů. Zabránilo to tomu, aby se mu před očima zjevovali tváře těch, které nedokázal zachránit.
Zastavil se u těla, rozhlédl se kolem a poklekl. Odhrnul jí z čela pramen mahagonových vlasů a ze zadní kapsy kalhot, vytáhl malou nerozbitnou lahvičku. Pohladil ji po tváři a vzdychl, tak moc se jí podobala.
Ucukl od ní jako po zásahu elektrickým proudem a odzátkoval tajemný lektvar. Přičichl k němu, spokojeně mlaskl a mávl hůlkou, kterou svíral v druhé ruce tak, až mu zbělaly klouby. Obsah zmizel a dívka se zakuckala, prohnula se a z úst jí unikl tichý výkřik.
Otevřela oči!

Dívala se na něj nechápavě. Nemohla pochopit, co se stalo. Před chvíli ležela na studené a tvrdé zemi, která ji tlačila do dobitých zad a teď leží v trávě a na tvář ji dopadaly kapky. Slané kapky! Jak poznala, když si olízla rty, na kterých několik kapek ulpělo.
Za několik chvil ji došla absurdnost celé situace. Rozesmála se smutným, až šíleným smíchem. Zabodla pohled do muže, který stál nehnutě jen několik metrů od ní, ve stínu. „Co po mě chceš? Já myslela,… myslela jsem, že mě… zabiješ.“ Poslední slovo málem spolkla, ale větu dokončila.
Stále na ni upíral oči, cítila to, cítila to ve všech pórech, nervech, všude. Nic neříkal a snad ani nedýchal.
Polka a zvedla zrak.
Nic.
Stál a mlčel!
„Oliver,“ vypustil z úst jediné slovo. Jméno!
Dívka sebou cukla a v očích jí zaplálo odhodlání. „Spravedlnost!“

Ten, o kterém mluvili, byl jen několik kilometrů od nich. Seděl u svého stolu a cosi zapisoval do svého notesu, co chvíli zamyšleně vyhlédl z okna a skousl spodní ret.
Ozvalo se nesmělé zaklepání, které jej vyrušilo ze zamyšlení. Rozrušeně nakrčil čelo a opřel se celou vahou o desku stolu. „Dále,“ zahřměl.
Klika se pomalu sunula níž, aby se dveře následně téměř neslyšně, otevřely. „Otče?“ ozval se od nich roztřesený dívčí hlas.
„Co se děje, Shirley!“ téměř zasyčel. Jak to jméno nesnášel, stejně jako její jmenovkyni. Připomínala mu jeho slabost, jeho… Zavrtěl hlavou a promluvil, tentokrát milejším hlasem. „Copak se stalo, zlatíčko?“
Dívka si odkašlala a udělala několik kroků vstříc svému otci. „Ozias, (pozn. autora – síla od lorda) mi říkal, že já do Bradavic nepojedu. Je to pravda?“ zašeptala úpěnlivě.
Její matku sice nenáviděl, zničila mu život, kdyby se jí nezbavil…, ale svoji dceru miloval. Připomínala mu ji. Ona byla taková, dřív byla jako ona. Nevinná, naivní, okouzlující, ale dost chytrá, i když důvěřivá. „Ano, není tam pro tebe bezpečno. Přece Oz tam taky nechodí, tak proč…“
„On říkal,“ pokračovala. „že tam bude moci přestoupit, říkal, že jsi mu dovolil…“
Muž zavrtěl hlavou a sevřel ruce v pěst, až mu klouby křupaly. Dívka se ošila a na sklopeném obličeji se jí objevil úsměv, který skryla za clonou svých vlasů. „Ať si mě ten bastard nepřeje!“ zasyčel a vyskočil na nohy. „Zlato, běž do pokoje a nevystrkuj nos! Je ti to jasné!“
„Ano otče!“ přikývla a zmizela z pracovny. V klidu a bezpečí svého pokoje, se rozesmála spokojeným smíchem.

Natálie naposledy vyhlédla z okna a poté se posadila na postel. Nesmí dovolit, aby její minulost ovlivnila život jejího nenarozeného dítěte. Zavrtěla hlavou, lehla si a zavřela oči.

Otevřela oči a upřela je na stín, který stál jen několik kroků od ní, nemluvil, jen stál, mlčel. Zapřela se a snažila se posadit. Trvalo jí to nečekaně dlouho, začala být nemotorná. „Tony,“ zašeptala. Zamrkala a po tváři jí steklo několik slz. Snažila se jich zbavit, ale mrkání spíš podnítilo jejich vznik.
Nakonec se jí podařilo posadit, aby se následně postavila. „Jestli jsi to ty, měl bys odejít. Otec by mohl…“ vypravila ze sebe přidušeně.
„Mlč, prosím.“
Polkla a udělala k němu několik váhavých kroků. Napřáhla ruku. Chtěla se ho dotknout, ale bála se, že je to jen sen. Bála se, že jakmile se jej dotkne, jeho postava se rozplyne, rozpadne se v prach.
„Jak se bude jmenovat?“
Na tváři se jí rozhostil pyšný úsměv a pohladila se po břiše. „Toyn, je to… přesmyčka. Víš?“ Tentokrát se rozesmála nad jeho užaslým výrazem. „Jako Tony, chci, aby mi tě připomínala, když nemůžu mít tebe. Byla jsem bláhová, že jsem nechtěla slyšet…“
„Nat,“ klekl si a vzal její ruce do svých. Políbil ji na dlaň a poté položil ruce na její bříško. „Utečme spolu. Mě nevadí… já…“
Chytila jej za ruce a jemně jej donutila, aby se postavil. Dívali se na sebe, z očí do očí. „Antonio Smithe, už nikdy nic nebude jako dřív. Ty máš svoji ženu a čekáš s ní dítě a já, já… mám tohle.“ Položila si jednu z dlaní na břicho a druhou obsáhla celé okolí. „Můj manžel je usvědčený Smrtijed, který chtěl, aby se on vrátil. Mohu být ráda, že mi zůstal alespoň dům. Tvoje žena tě miluje a je pro tebe to nejlepší.“
„Nech…“
„Věř mi. Raději odejdi a nech mě být. Prosím,“ poslední slůvko zamumlala plačtivě a vyběhla ze svého pokoje.

Susan opět byla sama. Tony se jí svěřil, že na schůzce něco ztratil a tak… odešel. Potřebovala si s někým promluvit, chtěla cítit, že ji má někdo rád. Pak jí v hlavě uzrál nápad, spása.
Zastavila se před krbem a vzala do ruky hrst letaxu. „Dům Nymfadory Tonksové!“ vykřikla a vstoupila do plamenů. Za chvíli již nikdo v pokoji nestál.
„Nazdar Susi,“ uvítala jí paní domu. „Co se stalo? Jsi nějaká… zmatená.“
Oslovená jen mávla rukou a zničeně se svalila na nejbližší židli. Začichala a položila si ruku před nos. „Ty tady máš nějakou návštěvu?“
„Jo,“ usmála se, ale v hlase jí zazněla obava. „Je tady, Kevin.“
Druhá žena zbledla a co nejrychleji se postavila na nohy.
„Je v pohodě, nic se ti nemůže stát.“
Susan udělala krok zpět a nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Ten bastard mě napadl! Copak si to nepamatuješ? Já… nemůžu tu být s někým, kdo… Jako on!“ ukončila svůj monolog a vydala se zpět ke krbu.
„Neměj strach, já už stejně mizím.“ Ozval se chladný hlas ze stínu. „Ani já tu nechci… trávit čas s někým, jako ty.“ ukončil pohrdlivě. Poté se usmál na hostitelku a políbil ji na hřbet ruky. „My se brzy setkáme. Navštiv mě v Bradavicích. Chtěl bych ti někoho představit,“ dodal nakonec a vyšel ze dveří.

Kevin se, jakmile se jeho nohy dotkly země, rozesmál zplna hrdla. Musel se opřít o vrbu, aby neupadl. Přímo před ním se tyčil obrovský hrad. Stejně rychle jak smích přišel, tak i zmizel. „Ta mrcha,“ zasyčel a vydal se rozhodným krokem zpět do svého jediného domova.
Kdyby jen věděli, ale on se nesměl prozradit. Nesmí jim říct, co je ta bestie zač. Stačí, že jím pohrdají, nechtěl, aby mu nevěřili.
Zavrtěl nesouhlasně hlavou. Ten intrikář!
Po rozhovoru a následném zkoumání Severuse, si musel s někým promluvit. Musel ze sebe dostat tu bezmoc, frustraci. Neřekl sice Nymf vše, ale alespoň se mu ulevilo.
Proč jen se vším souhlasil, proč…
Dokulhal do své komnaty, která se nacházela poblíž Havraspárské věže a uvolněně se posadil na pohodlné křeslo. Nestačil si ani sundat boty a již se někdo dožadoval jeho přítomnosti. „Zatracení studenti,“ zasyčel jen tak pro sebe. „Už jdu! Hlavně mi nevyvraťte dveře,“ zamumlal a již otvíral dveře. „Ach, to jste vy! Pojďte dál,“ zavelel autoritativním hlasem. Neohlížel se na to, jestli příchozí vešel dovnitř a zavřel dveře jediným pohybem hůlky.
„Pane,…“
Kevin O´Brian, jen mávl rukou. „Říkejte mi Kevine, Severusi. Mohu vám říkat jménem, nevadí vám to.“ Upřel na něj svůj pohled, neuhnul ani jeden. Severus jen tiše přikývl a posadil se na nabízené místo.

Jakmile po muži nezbyl ani kousek, Susan se otřásla a posadila. „Já vím, že ho máš ráda, ale je to…“ zavrtěla hlavou a položila si jednu ruku na čelo. „Není mi dobře. Ten, zápach, který…on.“
„Sakra, Susi! On nemůže za to, že je, co je. Nevybral si to! Kdo by chtěl být tím, čím je Kevin! Můžeš být ráda, že se to nestalo tobě!“ poslední větu jen zašeptala a posadila se do křesla. „Zachránil mi život.“

Adriana si promasírovala ztuhlý krk a pomalu došla k oknu. Na chvíli se zamyslela. Někdo zaťukal a dobýval se do její kanceláře. „Kdo zase otravuje.“ utrhla se na neznámého nevrle.
„Slečno Mancini, potřeboval bych s vámi mluvit,“ ozval se nezaměnitelný chladný hlas. „Jedná se
o neodkladnou záležitost, jde o…“
Nedořekl, dveře se otevřely a Adrianě se naskytl pohled na jednoho z těch, kteří využili svých peněz. „Pane, Malfoyi?“ V jejím hlase bylo možné zaslechnout ostražitost.
„Ano?“ usmál se povýšeně.
„Pojďte dál. Ministr se mi zmínil, že se zde zastavíte, abyste si převzal dokumenty, které vás osvobozují. Dokumenty, podle kterých jste se nezúčastnil ničeho – nekalého.“
„Děkuji,“ opět se doširoka usmál. Jeho široký úsměv, se však nedotkl jeho očí, které byli stále ocelově chladné a neosobní. „Také bych vás pozval na večírek. Můžete si sebou vzít někoho vhodného.“ Uklonil se a odešel. Po podlaze klapala jen jeho hůlka a kroky se vzdalovaly, až unikly docela.
„Bastard,“ zašeptala a zabouchla dveře, které se ani neobtěžoval zavřít. „Ten had, dokáže se vyvléknout ze všeho.“ Věděla o tom, že má přijít, ale takhle brzy? Zavrtěla hlavou a posadila se zpět.

Naposledy se na sebe podívala do zrcadla a ušklíbla se.
„Mami, vypadáš skvěle.“
Smutně se usmála a otočila se na jedno z dvojčat. „Marku, kde máš sestřičku? Kde je Lisa?“
Hochovi se na tváři objevil úsměv a potutelně zamumlal. „Zkouší si tvoje starý šaty, ty který jsi měla na svatbě tety Susan.“ Poté se rozesmál.
„Dobře. Za chvíli vás přijde pohlídat teta Mary. Já musím jít na tu snobskou zábavu k Malfoyovým. Pan Malfoy uspořádal večírek, na počest očištění svého jména.“ Hořce se usmála.
„On… jak to, že… vždyť. On je přeci… zabil, viděla jsi ho, jak…“ koktal.
„Pšt, zlatíčko.“ Přitáhla si ho k sobě a políbila jej do vlasů. „Víš, on má peníze a ty zmůžou všechno. Někteří lidé jsou prostě takový a nechají se koupit.“
„A co táta?“ odvětil a upřel na ní své oči. Pohled, který jí připomněl někoho, koho viděla docela nedávno. „Jaký byl, maminko?“
Odvrátila se od něj. „Zlatíčko, promiň, ale musím už jít. Dnes nemám čas, ale zítra si promluvíme.“ Opět jej políbila. „Tuhle pusu dej Lise, ano?“ Když přikývl, usmála se a vyšla z domu. Před ním se zastavila a pohlédla do okna. Zamávala na svoji dceru, která zvědavě vyhlížela z okna a přemístila se pryč.