Je to, to, co chci 04

4. První dny výcviku

„Tak to bude na dlouho,“ uzavřela slibně se rozvíjející debatu. „Na tohle si budu muset sednout. Naše drahá Marylin, je neteří pana profesora Moodyho. Její matka zemřela, když je napadli Smrtijedi. Byla jedinou z dětí, které přežilo. Je to sice již pár let, ale… Jistě chápete, že ji chce mít u sebe. Nechce,…“
„Ano!“ ozval se Roy a rozhořčeně se podíval na ty dva. „Víme, že to přehnali, ale neměli jste ji sem brát. Tohle není nic pro děvčata jako ona!“ vyskočil na nohy. Z očí mu sálal vztek. „Není jediná, která někoho ztratila.“ vykřikl a zmizel pryč.
„Tak to bylo hustý,“ ozval se Tony. Všichni na něj vrhly naštvané pohledy a tak hned zmlkl. „Zas jsem toho tolik neřek,“ dodal na obhajobu a zvedl ruce v obraně.
„Omluvíte mě?“ otázala se Nymfadora. Profesorka se na ni smutně usmála a přikývla. „Děkuji,“ zašeptala a byla pryč. I ona se podívala na Tonyho a smutně zavrtěla hlavou.

Šla pomalu, neustále přemýšlela o tom, čeho byla svědkem. Během přemýšlení neustále kroutila hlavou. Kolik ti bastardi zničili životů? Kolik rodin, se kvůli nim, kvůli jejich aroganci, rozpadlo.
Věděla, že nikdy na svoje otázky odpovědi nedostane, ale chtěla udělat vše pro to, aby se už nic z toho neopakovalo. Nikdy, se to již nesmí opakovat.
Jaký měli důvod, právo, aby přetrhli nit života tolika lidem. Připravili děti o jejich rodiče, a naopak rodiče o jejich děti. Malé, nevinné děti museli žít bez lásky, pochopení.
Zuřivě zavrtěla hlavou a zahnula za roh. Ihned naproti si všimla postavy stojící ve stínu a zuřivě mlátící dlaní do zdi. „Copak ti ta zeď udělala?“
Muž se otočil po hlase. Když zjistil, o koho se jedná, posadil se na první schod. Schodiště, které se svažovalo příkře dolů, do sklepa, vypadalo nebezpečně. Kymácelo se ze strany na stranu a vydávalo skřípavé zvuky.
„Tohle bych nedělala, mohl bys…“ než to dořekla, zábradlí se nahnulo ještě víc. Rychle vyskočila
a stáhla ho dolů dřív, než celé schodiště s burácením dopadlo na zem. „Sakra, sakra,…“ nadávala a začala si oprašovat svoje oblečení. „Je ti dobře?“
„Díky, zachránila jsi mi život.“
„V pohodě,“ mávla rukou. „Kámoši?“ tázavě nadzvedla obočí a natáhla ke zkoprnělému Royovi, ruku. „Neboj se, já nekoušu.“
Stiskl její ruku ve své a už volněji, se usmál. „Jasně, kámoši. Vrátím ti to.“ Slíbil a pomohl jí na nohy.

„Paní profesorko…“
Usmála se a otočila se po hlase. „Říkejte mi Adriano, nejsem o tolik let starší než někteří z vás.“
„Dobrá. Mohla byste nám říct, pokud Vám to nevadí, co Vás vedlo k tomu, že jste se stala Bystrozorkou?“
Nazvedla obočí a křečovitě se usmála. „Kevine, … Jsi Kevin, že ano?“ Chlapec přikývl. „Stalo se mi něco, o čem bych nechtěla mluvit a to zapříčinilo, že jsem vstoupila na půdu ministerstva a ucházela se o místo. V té době, totiž Voldemort vládl pevnou rukou.“ Na chvíli se odmlčela a založila ruce na prsou. Nechala je, aby si zvykli na to, že řekla jeho jméno. „Je pryč a nemůžeme se neustále bát, že na nás vybafne někde z temného kouta.“
Několik z nich se uvolněně usmálo, jen Susanina tvář se zkřivila v nesouhlasném gestu. Nikdo si to však nejspíše nevšiml.
„Proč jste se vlastně vy všichni rozhodli, že se stanete Bystrozory?“ obrátila se postupně na všechny zúčastněné. „Dám vám několik dní na rozmyšlenou a pak si o tom pohovoříme. Až budeme mít nějaký volnější den. Samozřejmě to sdělte ostatním, kteří tu zrovna nyní nejsou. Zajděte si něco zakousnout a za dvě hodinky v tělocvičně.“

„Ta profesorka je tajemná jako hrad v Karpatech, co Tony? Co je však ještě horší, je to, že je děsně sexy. Co na ni vlastně říkáš?“ promluvil na svého kamaráda a spolubydlícího, v jedné osobě. Ten se však zasněně díval z okna. „Země volá, Smitha! Haló, země volá!“ zamával mu rukou před obličejem. Vzápětí tleskl a chlapec, který byl před chvílí totálně mimo, na něj vytřeštil oči. „Co blbneš, Kevine!“ okřikl ho. „Zrovna jsem myslel na Natalii. Víš, to je ta kočka, co jsem ti o ní říkal.“
„Jasně, ty myslíš tu zazobanou a zároveň i smrtijedskou dcerušku.“
„Nevíš, co říkáš. Ona neví o tom, že,…“ osopil ho a vyskočil na nohy. Měřil jsi ho podrážděným pohledem a poté přistoupil k oknu.
„Zbláznil ses? Že by nic nevěděla o tom, že její rodina vraždí a navíc, dala ti košem!“ dodal nakonec. Jako kdyby to vysvětlovalo úplně všechno. „Proč ses vlastně přihlásil,“ snažil se odvést řeč jinam. Na hádku se svým, jediným přítelem, doopravdy neměl náladu, nechtěl si jej rozhádat.
„Chtěl jsem něco dokázat. Nechci být jen, ten dost pěknej kluk.“
Kevin se rozesmál a bodře ho uhodil do ramene. „Tos mluvil o mě?“

Uprostřed kruhu stála žena, tvářila se velmi rozezleně. Všichni, kteří se nacházeli kolem, měli sklopené oči, ani jeden z nich neměl odvahu k tomu, aby vzhlédl. Nebo snad, promluvil!
„Za takhle zabedněné lidi, by se styděl i ten všivej Fénixův řád! To si říkáte, Smrtijedi! Kdyby Pán, viděl,“ zalkla se a na chvíli zmlkla. Pevněji sevřela v ruce hůlku, až ji zbělaly klouby na prstech
a napřáhla ji směrem k jednomu z nich. „Ty!“ dotyčný zvedl pohled. Stála těsně u něho nebo snad u ní? Hůlka se dotýkala krku prozatím neznámého přisluhovače zla. „Co víš o tom prašivém řádu?“
„Já?“ zasténal.
Usmála se, ne, rozesmála se šíleným smíchem, za který by se nemusela stydět ani Bellatrix Lestrangeová. „Crucio,“ pronesla jako by znuděně. Položila si ruce na prsa a sledovala jeho tělo, které spadlo a začalo se svíjet v obrovských bolestech na zemi. Po několika dlouhých minutách hůlku sklopila a přistoupila k němu. „Tak co víš?“ kopla do něj.
Muž zachroptěl a odhodil masku. Na zemi se rozprostřely blond vlasy, upřel na ni pohled šedých očí. „Nancy, ty mrcho!“ zasyčel i přes zcela zjevnou bolest.
„Ale, Olivere? Snad by ses nezlobil? Zasloužil sis to. Moc dobře jsi věděl o tom, že Bella hledá někoho, kdo by mohl vědět o tom, kde je Pán.“ Naklonila hlavu na stranu. „Nebo se snad mýlím?“
Jeho pohled by dokázal zabíjet, ona se však ani nepohnula. Nedala na sobě znát, že by se bála. Proč taky. Kolem sebe měla tlupu věrných. Chtěli pokračovat tam, kde jejich pán začal. Chtěli jít v jeho stopách a pak, pak až se vrátí. Až se vrátí, poctí je svou nekonečnou přízní.

Za dveřmi se ozvaly kroky a někdo opatrně zaklepal na dveře. „Nancy, jsi tam? Naši by s tebou chtěli mluvit!“
„Zmizte!“ otočila se na desetičlennou skupinku.
Muž na zemi se pousmál. Pomalu se zvedl a opět na ni upřel svůj pohled. „Ale, malá holčička má strach? Tomu se mi ani nechce věřit. Kdyby tvoje sestřička věděla, co jsi zač,“ lítostivě zavrtěl hlavou.
„Ty zmetku. Co chceš za to, abys mlčel.“
Olízl si rty a přistoupil až těsně k ní. „Ji, chci tvoji sestru!“
„Ne,“ zavrtěla hlavou.
Pokrčil rameny. Pomalým a rozvážným krokem, se vydal ke dveřím. „Jak chceš.“
Několika rychlými kroky jej dohonila a uchopila ho za rameno. „Udělám cokoli, ale tohle po mě nechtěj. Ona už má někoho, koho,…“
„Ale,“ otočil se a zvědavě naklonil hlavu na stranu. „Kohopak jí tvoji rodiče vybrali? Snad ne toho idiota…“
Umlčela jeho slova polibkem. Chvíli stál, nic nedělal, poté se však připojil k této „hře“.

Dveře se otevřely a … „Promiň Nancy, já jen… Nevěděla jsem, že tu někoho máš. Nebudu rušit,“ odvětila a během chvilky se dveře opět zavřely.
Odstrčila jej od sebe, z očí jí šlehaly blesky. „Tohle si už nedovoluj. Moji sestru,“ zamířila na něj rozhodně prstem. „necháš na pokoji. Je ti to jasný! Vyber si něco jinýho.“
Pobaveně pokrčil rameny a pozvedl obočí v tázavém gestu. „Jak chceš, ta krásná sesterská láska.“ Přemýšlivě si položil prsty ke spánkům. „Znáš Shirley?“
Nancy na něj chvíli nechápavě zírala a poté si povzdechla. „Jasně, kdo by ji neznal. Pokud si dobře pamatuju, tak byla chráněnkou mojí sestry. V té době, co ještě studovala v Bradavicích.“ Založila ruce na hrudi, pousmála se a naklonila hlavu do strany. „Snad se nám náš Oliverek nezamiloval?“ posměšně.
Muž přimhouřil oči a nebezpečně rychle se přiblížil k Nancy. „Co je ti do toho!“
„To je tedy bomba,“ rozesmála se a posadila se do křesla. „Moje sestřička k ní cítí snad až sesterskou lásku. Ukousl sis velké sousto. Kdyby,…“
„Mlč! Zavři tu svou nevymáchanou hubu!“
Několika rychlými kroky se k němu přiblížila. Stáli u sebe, tělo na tělo. „Copak mi uděláš? Nemáš na to, abys mi jakkoli ublížil.“ Přiložila hůlku až těsně k jeho krční tepně a přitlačila.
Jeho oči se zalily temnou nenávistí. „Skloň tu hůlku!“ cedil skrz pevně sevřené rty. „Potřeboval bych nějaký prachy a o kočičku se postarám sám. Tu nech na mě. Chci jen, abys mi ji představila. To je to jediné, maličkost, co po tobě chci. No a nikdo se nedozví o tvé druhé tváři.“
„Dobrá,“ připustila a sklonila hůlku. „Pro mě je to vyhovující. Kolik bys chtěl?“

„Tak, myslím, že by to stačilo. Teď se rozdělte do dvojic. Ne,“ zavrtěla rozhořčeně hlavou. „Kevine, ani za nic vás nenechám spolupracovat s Tonym. Nechci dávat dohromady ten binec! Rozdělím si vás sama.“ Rozhlédla se kolem a usmála se na Susan. „Slečno?“
„Já?“ zakoktala mladá dívka a zrudla.
Adriana ji zachytila za paži, přitáhla si ji k sobě a něco jí zašeptala do ucha. Susanina tvář nabyla růžového odstínu. „Dobře.“
„Tak,“ zamnula si ruce. „Jak se tak dívám, není tu profesor Moody a tak budete rozděleni takto: Royi, vy běžte za Kevinem. Věřím tomu, že jej usměrníte. Tady Susan půjde k Tonymu. Nakonec nám zbyla?“
Nymf se snaživě přihlásila. „Tonksová,“ vyhrkla dřív, než se profesorka nadechla.
„My to zkusíme spolu! Pokud bude nějaký problém, obraťte se na mě. Dobrá, můžeme začít.“

„Mdloby na Tebe!“ ozvalo se od jedné dvojice. Osoba, na kterou bylo toto kouzlo mířeno, uhnula za minutu dvanáct. A jen o kousek minulu jinou dvojici.
„Protego!“ stačila ještě zavolat a kouzlo se rozprsklo.
Švihnutí hůlkou a opět. „Mdloby na Tebe!“
Jen o kousek jej minulo a roztříštilo jakousi vázu. „Reparo.“
„Sakra, já se na to, auuu!“
„Expeliarmus!“
„Furnunculus!“
„Impedimenta!“
„Immobilis!“
„Incarcerous!“
„Finite Incantatem!“
„Klihando!“
„Rictusempra!“
„Sakra, zruš to. Chichi, … Hej, to není… chichi… vtip…ný… chichi.“
„Tarantallegra!“
Kdosi začal šíleně házet nohama.
„Finite Incantatem!“ zavola zesíleným hlasem. „Tak. Tohle by stačilo. Všichni víte, že tohle byla jen jednoduchá kouzla. Většinu jich znáte ještě z Bradavic a jistě pochopíte, že nejsou dostačující. Může se totiž stát, že vás napadne nějaký zbloudilý stoupenec zla, upír, vlkodlak nebo… Prostě se může stát cokoli. Černokněžníků je všude stále dost.“ Na chvíli se odmlčela. „dejte si oddech. Kdyby někdo potřeboval ošetřit, zajde si za mnou.“
Dořekla a následně je všechny propustila.
„Ještě jsem zapomněla! Tady máte doporučenou četbu, která se vám může hodit. Jde o většinu kleteb a kouzel pro pokročilé a také rostliny, lektvary, zvířata. Jde o věci, které budete potřebovat. A teď vás už propustím.“

„Nymf,“ zavolal na dívku, tentokrát se zelenými vlasy, chlapecký hlas.
Otočila se, tváře zrudlé vztekem. „Neříkej mi… promiň Royi. Myslela jsem, že je to někdo jiný.“ Zrudla, stejně jako její vlasy a sklopila pohled.
„V pohodě,“ mávl odmítavě rukou nad její omluvou. „nevěděl jsem, že ti tvé jméno nelíbí. Mně se totiž zdá hezké.“
„Myslíš?“
Přikývl a přitáhl si ji k sobě. „Jasně!“ cvrnkl jí do nosu. „Půjdeme si skočit na něco k pití? Zvu tě, obejdeme mudlovský hospody a…“
„Hej lidi. Tady se jde do nějakýho pajzlu? Tak to du taky,“ Kevin se otočil ke zbytku skupiny. „Jdete s námi, nebo nééé?“
Nymf s Royem jen pobaveně zavrtěli hlavami a vyběhli ven z učebny, která byla na nějakou dobu cvičištěm. Než si kdokoli všiml, že zmizeli, byli již na druhé straně ulice, skoro v centru města.
„Nechci tě rušit, ale oni zdrhli!“ vtrhla mu do jeho monologu Susan. Vzápětí však zrudla a sklopila hlavu. V duchu si však nadávala na to, jak se chová. Je to tvoje hra! Vybrala sis ji, tak to musíš zvládnout! Vytrhlo ji z přemýšlení její druhé já.

Natalie Werren, ta všemi obdivovaná, obletovaná, nenáviděná. Kdekdo ji záviděl i její dlouhé vlasy, její rodinu, peníze. Nikdo však neviděl, jak tuto dívka ta lesklá zlatá klec, postupně dusí. Rodiče ji milovali, sestra ji měla ráda, spolužáci také. Nikdy se však nenašel chlapec, muž, který by ji imponoval, takový, který by byl jako ona.
Když se tak po několika dlouhých letech stalo. Její štěstí trvalo jen chvíli, nepatrný zlomek celého lidského života. Jako čarodějka před sebou měla několik let navíc, oproti normálním lidem – mudlům.
Milovala a byla milována. Poté však stačil jeden slib a ten změnil vše. Zničil její štěstí a uvrhl ji do… zatracení. Věděla, že nikdy to už nebude takové… bezstarostné. Poznala, co jsou její rodiče zač. Tolik let byla ke všemu slepá, k náznakům i slovům, která plynula kolem. Až pochopila, bylo už pozdě, moc pozdě. Jak pro ni, tak i pro celou její rodinu.

„Nat, musíš si jej vzít. Jeho rodina nám zajistí… nebudeme muset prodat náš dům.“ Skoro prosil její otec. Milovala jej, ctila, ale nikdy nechtěla, aby…
Zavrtěla hlavou a posadila se do hlubokého, ale nepohodlného, křesla. „Tati, já si toho idiota nevezmu. Jeho bratr si vzal tu čúzu z našeho ročníku.“
„Mladá dámo, takhle se nechová dívka, tvého postavení, původu!“ rozhořčeně.
„Co je mi sakra do nějakýho… původu. Patřil k jeho stoupencům a,…“ zavrtěla hlavou a polkla. „Já vím, že jste k nim taky patřili, patříte. Chcete, aby se vrátil, zabíjel. Ničil rodiny lidem, kteří si zaslouží, aby žili. Žili alespoň jako my!“
Otec přišel až těsně k ní, naklonil se a zašeptal jí do ucha. „Věděla jsi to, ale stejně jsi nic neudělala. Jsi jako my, oni.“
Polkla, věděla, že má pravdu. Nikdy nebude jako Tony, jako oni – dobro. „Máš pravdu,“ zvedla hlavu
a podívala se mu do očí. „Nemám právo na to, abych vás soudila. Na to jsou jiní a oni… oni to udělají. Jednou.“
Jemně se na ni usmál a objal ji. „Věděl jsem, že budeš rozumná.“
Dívka položila hlavu na otcovo rameno, po tváři jí stékaly slzy, její oči ztratily ten dávný lesk. „Já vždycky,“ zašeptala žalostně.

„Susan, co si vlastně myslíš o klucích v našem „týmu“? Je některej, kterej by ti imponoval?“ otázala se zvědavě a upřela na svoji přítelkyni zvědavý pohled.
Dívka se otřásla a pokrčila rameny, aby se vzápětí na svoji kamarádku podívala podezřívavým pohledem. „Tobě se některej líbí?“
„Možná,“ odpověděla tajemně a vlezla do koupelny. „Ještě řekni, že nejsou hezcí.“
Hnědovláska se posadila na židli a zasněný pohled upřela do tmy venku. Dlaněmi si podepřela obličej a nechala unášet své myšlenky někde v dál. Nymf má pravdu. Každý z nich má něco do sebe.
Nymfadora Tonksová, pro přátele – Tonksová, se vrátila ze sprchy v dobré náladě a hlavně se ujistila v tom, že je zamilovaná. Pohled na její spolubydlící a zároveň kamarádku, ji pobavil. Chvíli ji pozorovala, aby se posléze šíleně rozesmála. Tento smích samozřejmě vytrhl Susan ze zamyšlení. Cukla sebou a nechápavě se podívala na původce toho nepatřičného zvuku. „Co je, co se stalo?“ zmateně.
„Kdybys viděla ten svůj výraz, také by ses rozesmála. Promiň,“ dodala, když uviděla, jak dívka rudne vztekem. „No, já myslela… Nezahrajeme si něco?“

Usměvavá blondýnka za sebou zavřela dveře, jakmile tak učinila, její výraz se zcela změnil, vypadala nešťastně a zlomeně. Svezla se do křesla, složila hlavu do dlaní a začala se otřásat tichými vzlyky.
Ťukání.
Vytáhla z kapsy kapesník a hlasitě se vysmrkala.
Opět kdosi zaťukal. „Adriano? Jste tam? Chtěl bych s vámi mluvit ohledně mé neteře. Mohla byste,…“
„Pojďte dál,“ ozvalo se dříve, než dořekl. Dveře zavrzaly a otevřely se, aby mohl vejít dovnitř. „Omlouvám se za ten nepořádek, neměla jsem dost času uklidit.“
„Stalo se něco?“ otázal se starostlivě, když uviděl její rudé oči.
Mávla rukou a snaživě se pokusila na obličeji vykouzlit úsměv, z kterého vznikl spíš škleb.
„Mám přijít později?“
„Ne. V pořádku. Prostě to na mě najednou všechno padlo. Minulost, vzpomínky… strach o blízké, z toho, že se vrátí… Je toho tolik.“
Posadil se vedle, opatrně jí položil ruku na nohu a pohladil ji. „Já chápu…“
„Cože,“ skočila mu do řeči. Rozrušením jí přeskakoval hlas. „odpusťte Alastore, ale tohle nemůže nikdy chlap chápat, nikdy. Omlouvám se, nechala jsem se unést.“ Snažila se zahnat do autu to, co vypustila z úst. Na to však bylo pozdě, moc pozdě.
Vzal její dlaň do své a podíval se do jejich očí. „Adriano, co se vám stalo?“ starostivě.
Opětovala jeho pohled, zavrtěla hlavou a pokusila se postavit, jeho oči ji však zastavili dřív. Smířlivě se usadila zpátky do křesla. Otevřela pusu a dala se do vyprávění.