Je to, to, co chci 09

9. Finite incantatem – Když nejsou důkazy, není vrah

Nechtěla tu zůstat už ani minutu, stačila poslat všem svým přátelům myšlenku a přemístila se z tohoto domu hrůzy, domů. Rozloučení s Wangem trvalo bohužel jen několik minut, měl naspěch, ale svěřil se jí, že se spolu jistě v brzké době setkají. Ministerstvo mělo zájem o mezinárodní spolupráci, nejenom s čínským ministerstvem. V poslední době totiž docházelo k častým úmrtím, které nikdo nedokázal vyjasnit.

Doma se vykoupala a zalezla do postele s velkým hrnkem plným horkého čaje, do kterého si nalila notnou dávku rumu. Potřebovala relaxovat a přemýšlet o tom, jestli dopadlo vše tak, jak chtěla.
Vzpomínky na chvíle plné štěstí byli jen nepatrné, o to však krásnější a nezapomenutelné. Usínala s myšlenkou na to, že jednoho dne bude šťastná.

Na ministerstvu bylo boží dopuštění, několika úředníkům se začaly ztrácet důležité dokumenty! Život ohrožující muž v červeném si vyžádal již sedmnáctou oběť a bystrozoři nebyli ani o krok blíž osvětlení celé situace. Kdyby se však dívali bedlivěji, nejspíše by pochopili, o co neznámému mstiteli jde.
Azkabanské vězení začalo pomalu, ale jistě pustnout. Nebylo koho zatýkat, o vše se postaral tajemný mstitel, kterého byly plné noviny. Dokonce i „pomatená“ Rita Holoubková, psala jen a jen o něm.
Ministerští však měli oči plné písku, nic neviděli, museli se přeci zavděčit těm, kteří mají peníze!
A právě tací, se ztráceli, aby poté byli nalezeni buď mrtví, nebo zcela zbavení smyslů.
Oddělení sv. Munga, praskalo ve švech!

Kevin se zhluboka nadechl a vydal se do kanceláře své přítelkyně, Nyto! Od té mise v Číně, pro něj byla Tonksová tím nejdůležitějším, co jej v životě potkalo! A dnes, ano, právě dnes, mu přišlo jako nejlepší nápad to, že je zcela nejvhodnější doba k tomu, aby se to dozvěděla!
Před dveřmi se zastavil, otočil se, aby se poté opět vrátil a zaťukal. „Dále,“ ozvalo se mile a on vešel. „Ahoj Keve, co ty tady?“ usmála se přívětivě a pokynula mu, aby se posadil.
„Já,“ zakoktal se, „chtěl bych se zeptat,“ sklopil pohled. „Nechtěla bys se mnou zajít na kafe? Rád bych se tě na něco zeptal.“
„Vždyť se ptáš,“ odvětila zmateně.
„Jo… to máš pravdu,“ zmlkl, „chtělabyssemnouchodit?“ zamumlal.
Usmála se, ale nechtěla mu to dát zadarmo. „Prosím? Já jsem ti nerozumněla.“
„Dobře, chtěla jsi to Nymfadoro Tonksová. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli se mnou nechceš chodit. Sbíral jsem k tomu odvahu již několik… snad i let a právě dnes to muselo ven! Co tomu říkáš?“
„To víš, že chci, ty můj blázínku,“ odvětila a studem jí zrůžověly tváře, „myslela jsem si, že se ti nelíbím. A ono to bylo takhle. Miluju tě,“ vrhla se k němu a začala jej líbat. Teď už věděla, že bude šťastná.

Natálie se rozloučila s přítelkyní, naposledy se políbili na tvář a za Shirley zaklaply dveře. Teď si mohla dovolit plakat, ano, právě teď! Svezla se po zdi a posadila se na zem. Chvěla se tak dlouho potlačovaným pláčem, až se téměř zalykala. V tu chvíli ucítila šílenou bolest, která jí vystřelovala do slabin, stiskla si břicho a vykřikla.
Poté jí praskla voda a ona omdlela.
Nezaslechla již prásknutí, které se ozvalo před domem a následné rozvalení dveří. Poté ji kdosi sevřel v náručí a odnesl z domu.

Otevřela oči. Všude kolem sebe viděla jen bílou barvu. „Kde to jsem,“ zašeptala nakřáplým hlasem.
„V nemocnici,“ odvětil ji známý, tolik milovaný hlas, „jsi v nemocnici a hlavně, v bezpečí. Poté tě odnesu tam, kde se o tebe postarají lépe než zde. Tady nejsi v bezpečí…“
Dál nevnímala, upadla do neklidného spánku.

Susan nenáviděla všechny ty zúčastněné a milující pohledy, dělalo se jí zle jen z pouhého pomyšlení na to, že se ten špinavec, dal dohromady s její přítelkyní. Jak to mohla Nymf dopustit!
Vždyť…
Otřásla se jen nad tou myšlenkou. Dotknout se ho… ani zabít,… Možná, to by mohla být ta správná věc. Zle se usmála a zalezla do své laboratoře, kde mohla přemýšlet nad tím, jak dál.

Spokojeně v rukou převracela dopis, poté se zvedla a vytáhla z jedné poličky jedovatě žlutou lahvičku, ve které byla rudá kapalina. Tekutina, která se po dotyku s papírem zcela vypařila, zanechala však po sobě smrtelnou stopu. Takovou, která dokázala zabít i takové zvíře, jakým byl on!
Věděla, že to není jeho chyba! Věděla, že on za to nemůže, ale nemohla dopustit, aby její přítelkyně trpěla.
Jak byla… zaslepená, sebestředná, bezcitná!

Adriana se probudila po večírku, který zcela zničil její těžce vybudovaný klid, zničená víc, než za celou dobu své kariéry bystrozora. Pohled jí padnul na fotografii stojící na nočním stolku, z které se na ni usmívaly její děti. V očích ji zapálily slzy, zamrkala a tím je zahnala. „Odpusťte mi to, prosím. Nesmíte se dozvědět, kdo je váš otec, nikdy!“
Tento ortel, který vyslovila, ji donutil k tomu, aby jednala. Musí je dostat z Londýna, z ostrovů! Jedinou možností byla Itálie, její domov!
Sáhnula do stolku a vytáhla z něj diář, do kterého si zapisovala adresy, které bude potřebovat.
A zrovna teď se jí hodila jedna z nich.
Na okno někdo zaklepal, zvedla pohled a zírala do velkých žlutých očí. Tonyho sova!

Naposledy přejela dopis očima a položila pod něj hůlku. Po přečtení ihned spal. Papír se vzňal a za chvíli po něm zbyl jen prach, který byl odvanut mírným vánkem z venku. „Dvě mouchy jednou ranou,“ zamumlala a setřela si slzy z tváří. Hodila sově pár pamlsků a nechala ji odletět.

„Mdloby na tebe!“ ozvalo se z temného rohu a na zem dopadlo mužské tělo. „Dobrá práce! Měla jsi ho ale zabít!“ Žena zavrtěla hlavou a sklopila pohled. „Nemohla… ne do zad! Takhle se alespoň dozvíme nějaké důležité informace. Z mrtvého bychom toho moc nedostali!“
Usmál se, věděl, že udělal dobře. I když se tahle žena chtěla mstít a bývala stoupenkyní Voldemorta, stále měla nějaké morální zábrany. A to bylo jistě s podivem. Jak vůbec dokázala tolik let přežít? Vrtalo mu hlavou.

Temný dům, do kterého se přenesli s bezvládným tělem, v každém člověku, který prošel kolem, vzbuzoval hrůzu. Několik let se tvrdilo, že v tom domě straší a nejspíše to byla i pravda. Našlo zde smrt už několik stovek osob, hlavně smrtijedů. Dříve zde byla vyvražděna celá rodina, jen jedna osoba přežila!
„Kde to jsme?“ zašeptala vyděšeně a přimkla se k muži. „Já mám strach, něco tu je… něco strašného!“
Muž se drsně usmál a hrubě sevřel její paži. „Tady zabili moji snoubenku!“
„Enervate,“ zamumlal a muž sedící naproti němu, otevřel oči. Vyděšeně těkal pohledem kolem sebe a poté ze sebe těžce vypravil: „Kdo jste!“
Smích!
„Nepřijde ti tenhle dům známý?“ Roy mávl hůlkou. Před nimi se objevila scéna, která… Shirley se pozvracela a odvrátila pohled od toho… hnusu. „A co tohle!“ Jeho hlas začal být až přízračný!
Polknutí. „Já… nevěděl jsem, že…“
„Drž hubu, parchante! Myslíš, že ti budu věřit ty tvý zasraný keci! Kdybyste věděli, že je to moje snoubenka, tak… to je k smíchu! Vždyť to byl přeci hlavní důvod toho, že…“
„Ne!“ zavrtěl rezolutně hlavou, „on říkal, že… byla to jeho mise! My nevěděli, že… přísahám!“
Shirley zmateně zavrtěla hlavou a otočila se na Roye. „Co tím myslel?“
Než muž mohl něco doříct, do hrudi se mu vpil zelený paprsek, kletba smrti.

Dopis, který došel Kevinovi, v něm vzbuzoval pocit obezřetnosti, ale přesto jej otevřel.

Drahý příteli,

jestli čteš tyto řádky, už ti v žilách koluje smrtelná dávka lektvaru, která do několika sekund způsobí tvoji smrt. Nechci tě nechat umírat s vědomím, že nevíš, kdo stojí za tvou smrtí! A proto ti píši tento dopis, chci, abys umíral s mým jménem na rtech. Na rtech, které zabily již tolik lidí!
Tvé zuby rozsápali tolik nevinných lidských těl, jsi jen bestie, která se skrývá v lidském těle. Je bohužel smutné, že ona to neví a nikdy nezjistí, že jsem jí tímto zachránila život, který by s tebou ztratila.
O nic se nesnaž, neexistuje protijed, i když jsi v tomto oboru znalý… nenajdeš nic, co by zabránilo tvé smrti.

PS: Jsem ráda, že jsem to mohla být já. (Stopy zmizí, nikdo nic nezjistí.)

Umírej v bolestech!
S úsměvem na rtech, Susan Hagerty – nyní Smithová

Dočetl dopis, který mu následně vypadl z ruky a po dopadu na zem se vzňal. Vykřikl v šílených bolestech, aby následně vydechl naposled. Ano, se jménem na rtech, ale… „Nyto!“ zašeptal svá poslední slova.

Mudlovský ministerský předseda, si poposedl a nervózně se podíval na pohlednou blondýnku, která seděla naproti jeho stolu. Měla přehozenou nohu přes nohu a její krátká sukně odhalovala černý podvazkový pás a její téměř nekonečné nohy. Polknul, až mu na krku poskočil ohryzek a uhnul pohledu hnědých očí, které na něj upřel muž sedící vedle ženy. „Měli bychom pokračovat tam, kde jsme včera skončili,“ začal hovor mladší z mužů a usmál se na blondýnku, která jeho úsměv opětovala.
„Jistě,“ přisvědčil ministr a srovnal si na stole dokumenty, „tak, kde jsme ukončili náš plodný hovor?“
Adriana si odkašlala a změnila pozici nohou, ministr otevřel ústa a vzápětí je s hlasitým zvukem zavřel. Tonymu zacukalo v koutcích, ale udržel svoji typicky chladnou tvář. „Ano, skončili jsme s hovorem, u výměnných vztahů mezi asijskou, evropskou a americkou kouzelnickou společností. Australané a spolek okolních ostrovů, se do našich a vašich problémů prý starat nebudou. Nesouhlasí s tím, že by se někdy mohl vrátit a…“ odmlčela se, „ani náš ministr s tím nesouhlasí, ale máme možnost se postarat o to, aby se nic z toho znovu neopakovalo.“
„Jste si jistí, že se může stále najít někdo, kdo by v jeho… práci, pokračoval?“
„Ano, jsme si víc než jistí!“
Muž se rozesmál a zavrtěl hlavou. „Podle mě jste zbytečně negativističtí. My jako nekouzelníci, nebo jak vy říkáte, mudlové, máme nyní jiné starosti než vaše problémy. Promiňte, ale měli byste odejít.
A pokud možno hned! Děkuji za to, že jste přišli, ale…“ zvedl se a vyprovodil je ze dveří.
Adriana se na něj otočila a promluvila: „Jak myslíte. Možná jsme až paranoidní, ale já raději dělám prevenci. Léčba nádoru je také lepší v počátečních stádiích a nemusí poté dojít k až destruktivnímu, úplnému, odstranění nejenom karcinomu,“ ukončila a zavřela za sebou dveře.
Muž se po klapnutí svalil do křesla a položil hlavu do dlaní.

„Říkal jsem ti, že to bude zbytečná ztráta času! Nikdo z nich nevěří tomu, že by se mohla vrátit moc teroru, ale pak, pak bude pozdě!“
„Tony, nemyslím si, že tomu nevěří. Oni mají strach!“

Susan seděla s Nymf v jejich oblíbené restauraci na Příčné a povídali si. Jejich hovor se, jako vždy, týkal jejich lásek. Samozřejmě se nemohl obejít bez hádky, která však protentokrát, skončila smírem. Susan se omluvila.
Tonksová na ni chvíli nevěřícně zírala, poté však zavrtěla hlavou a na vše zapomněly.

„Sus, jak se ti daří s Tonym, pořád se otáčí za každou sukní?“
„Nymf,“ odvětila ji s úsměvem, „a co ten tvůj? Pořád okusuje nábytek?“
„O co ti sakra jde! Víš moc dobře, že to nebyla jeho chyba! Nemůže za to,“ vyskočila v ofenzívě na nohy, až svalila židly na které předtím seděla, „čím je! Zachránil mě život, to jen díky jeho odvaze tu spolu sedíme a pijeme kafe! Kdyby,…“
Susan zavrtěla hlavou a rozesmála se. „Jo? A proč ten idiot nepoužil hůlku? Co? Na to mi řekneš co? Víš moc dobře, co si o něm myslím! Je to obyčejný zrádce, nic víc! Jen si myslel, že na něj nezaútočí. Chtěl si honit triko!“
„Ha! Kde chodíš na takový mudlovský výrazy? Co!“ vyjekla dřív, než se zamyslela. „Proč ho nenávidíš! Co ti udělal tak strašnýho, že…“
„Měly bychom toho nechat, než vypustíme z pusy něco, co by nás mrzelo. Tobě se to už stalo. Stejně je to už pasé, navždy,“ poslední větu zamumlala.
Nymf nakrčila obočí, poté však zavrtěla hlavou. Nejspíš se mi to jen zdálo. Snad to myslela jinak.

Po přestávce na oběd, se Nymf vrátila do své kanceláře, otráveně se posadila a vyhodila nohy na stůl. „Další otravný den pokračuje.“
Kdosi zaťukal a po obligátním – dále, dovnitř vešel Wu-Wang. „Moc rád se s vámi opět setkávám
a jsem rád, že tentokrát je to v mnohem příjemnější chvíli,“ políbil ji na ruku a pokračoval, „rád bych Vám nabídl jistou spolupráci, která se týká,…“ nedokončil, dovnitř vběhl bez ohlášení neznámý muž. „Slečno Tonksová, rychle, musíte. Pojďte se mnou!“
Wang opětoval Nymfadořin vyděšený pohled. „Co se stalo?“ zašeptala v očekávání těch nejhorších zpráv. Nic ji však nemohlo připravit na to, co přišlo. „Váš snoubenec, rychle… umírá.“
Co nejrychleji jej následovala, téměř utíkala, do jeho kanceláře, která byla nedaleko. Zastavili se
u dveří, s rukou na klice, dveře se vzápětí otevřely a udeřily muže do hlavy, upadl. Kdyby nešlo o tak vážnou situaci, nejspíše by se všichni uvolněně usmáli. Pohled na toho, kdo otevřel, však potvrdil ty nejhorší obavy. Žena, zdejší léčitelka, odmítavě zavrtěla hlavou. „Slečno, neměla byste…“
Ji však nikdo nedokázal zastavit. Teď ne! S výkřikem vběhla dovnitř, sevřela jeho ledové ruce ve svých a rozplakala se naplno. Pláč trvající snad deset minut, ji tak vyčerpal, že téměř nemohla dýchat. Kdyby ji Wang od Kevina neodtáhl, ležela by tam s ním až do úplného vyčerpání.

„Ne, doopravdy nevíme, kdo, nebo jak, jej zabil! Je nám to líto,…“
„Líto?“ rozesmála se šíleným smíchem, „tak líto? Jste rádi, že jste se zbavili takového člověka jako on. Všichni je nenávidíte, ale oni za to nemůžou! A Kevin, on… byl to, byl to hrdina. Hrdina, kterým vy nikdy nebudete, nikdy!“ vykřikla a utekla pryč.
Její dlouhé, po pás černé vlasy, se zavlnily. Oči, které se topily v slzách, na ně naposledy pohlédly, plné nenávisti, a poté zmizely!
Ministr se posadil zpět do křesla. „Doopravdy to nevíme!“

Po třech letech:

Nymfadora a Tony, se sešli v Příčné ulici a zapadly do té nejmenší a nejzaplivanější hospůdky v celé ulici. Nechtěli být ani za nic rušeni, nedávné události jim dali dost zabrat. Nemnoho z nich si vzpomnělo na Kevinovu antipatii vůči Susan. Pomalu ale jistě, se stávala nejčastějším důvodem hovorů, ale i hádek. Všichni však, ač neradi, museli přiznat, že na tom nejspíš přeci jen něco bylo a bude!
Hlavním důvodem bylo to, že se stále častěji ztrácela a poté ji našli na Obrtlé, v krámku Borgina
a Burkese! Když se jí její manžel zeptal, co zde hledá, vždy odsekla a osteativně odkráčela.
Neustále vyhledávala hádky se všemi, kdo jí třeba jen přeběhl přes cestu a jakmile se po celém kouzelnickém světě rozletělo, že tento rok nastupuje do Bradavic Harry Potter, nebylo s ní k vydržení.