Jedinou radostí se pro mě stala pomsta 1 - Co nesmyje ani déšť

Drobně pršelo. Chodník mokrý od deště a pokrytý mazlavým tlejícím listím mi klouzal pod nohama. Přeběh jsem opuštěnou křižovatku se semafory svítícími zuřivě červenou barvou a minul opuštěný vraky aut. Potom kolem výkladních skříní obchodů s mřížemi a roletami, které se možná ve dne, ale možná taky ne, otevřou zákazníkům. Do tváře mi pleskal déšť. Zrychlil jsem, a když jsem ucítil pronikavou bolest na hrudníku, překvapeně jsem sebou škubl.
Zkurvený cigarety! Zkurvenej fet!
Není jednoduchý běžet, když se každičká buňka ve vašem těle snaží umřít, ale ať už byl ten koktejl namíchanej z čehokoliv, setřásl ze mě únavu.
Ačkoliv jsem zmučeně lapal po dechu a ve spáncích mi tepala krev, cítil jsem, že se mi rty stáhly do úsměvu. Z úsměvu se stal škleb od ucha k uchu a nakonec to dovršil šílený, bezdůvodný smích.
Běžel jsem a smál se. Smál jsem se a byl vděčnej za svěží letní déšť, který ze mě smejval všechen ten pomyslnej hnus. Když se mi nakonec z nedostatku vzduchu začali plíst nohy a já se jak širokej tak dlouhej, v celý svý kráse, rozložil na chodník, ani to mě nezastavilo a já se smál dál.
Ležel jsem v kaluži studený, špinavý vody, lapal jsem po dechu, pořád se skoro až ďábelsky děsivě smál a z očí mi nezadržitelně do tý louže kapaly slzy. Jestli to byly slzy bolesti, vzteku, bezmoci, radosti nebo úlevy, to sem nevěděl. Možná pro ně platila každá jedna z těch možností.

* * * * *

Vždycky sem tak trochu vyčníval z davu. A musím k tomu dodat, že moje výška s tím rozhodně, při mých 167 cm, nemá co dělat. A vlastně ani vzhled. Sem hubenej, mrňavej, tmavovlasej a s šedýma očima. Nebo možná právě proto. Protože kluci v mým věku, takhle prostě nevypadaj.
Taky nekouřím. Nepiju. Sexuálně nežiju, a ještě k tomu všemu jsem teplej. Jo, řek sem to. Sem teplej, přihřátej, bukvice, buzík, homouš …..no prostě všechno to, na co si zrovna vzpomenete.
A v mých dvaadvaceti sem pořád ’pana‘.

* * * * *

Ležel jsem v tmavý uličce a pozoroval v dálce zářící papírový lucerny před podnikem U Wlka, které divoce obletovaly můry. Tričko i kalhoty sem měl promočený vodou z kaluže a drobného deště. Věděl jsem, že bych měl vstát a utíkat dál, ale celé moje tělo mi říkalo, abych ještě chvilku jen tak ležel, jen chviličku…

„…šíš mě? Haló! No tak se probuď. Vstávej!“
Někdo mnou dost usilovně hrubě třásl a jeho hlas se mi zabodával do hlavy jako tisíce malých jehliček. Už tak mi bylo dost na nic a tyhle nové a nevítané vjemy mi zrovna do pohody moc nepřidávaly.
Otevřel sem oči a co nevidím?
No, popravdě sem toho moc neviděl, jen nějakej nejasnej obrys postavy, která se nade mnou skláněla. Zprudka jsem se posadil, ale neměl sem to dělat. Zamotala se mi hlava a tak sem se hned sesul zase na zem. Ještě sem se při tom pěkně praštil do týla. A to už na mě bylo vážně moc!
„Ale ale, kdopak se nám to probudil?! Šípkovou Růženku už nebaví válet se na zemi v těchhle sra…“
Ať už ten někdo byl kdokoliv, víc toho říct nestihl, protože v tu chvíli sem se převalil na bok a začal sem ze sebe dávit obsah svýho žaludku.
„Doprd***! Hele, to byly úplně nový boty ty kret***!“
Vnímal sem, že se ten někdo postavil a o chvilku později sem ucejtil ty jeho nový boty vražený hluboko v břiše. Zkroutil sem se do klubíčka a dávil sem dál.
„Chtěl sem tě dovíst zpátky pěkně v klídku, tak bys mi mohl bejt aspoň trošku vděčnej a né, že mi pobliješ boty, ty hov***!“
Slyšel sem správně, že zrovna řek – dovíst zpátky? Tak to ne, já se tam nevrátím. Né potom, co se mi konečně podařilo zdrhnout!
Snažil sem se vyškrábat na všechny čtyři, ale bolest v břiše a hlavě mi v tom značně úspěšně bránili.
Ale vědomí, že bych se měl vrátit TAM, mě přece jen nakoplo k tomu, abych se nakonec vrávoravě postavil. Celej svět se semnou točil a já se musel chytit nejbližšího pevnýho body, což byl kontejner přetékající kdovíjakým svinstvem.
Chvíli sem počkal, něž se ten kolotoč trochu zklidnil. Pak sem se opileckým krokem vydal směrem ke světlům na konci uličky, čímž pro mě byly ty papírový lucerny. Ty tři světýlka mě úplně hypnotizovaly a lákaly mě k sobě.
„Kam si myslíš, že jako razíš? To seš tak sjetej, že ani nevíš, že domů se de opačným směrem?“
Slyšel sem špatně, nebo ta osoba právě řekla – domů? No jasně, určitě ještě ležím v tý kaluži a tohle všechno se mi prostě jen zdá. Ale stejně bych se měl už radši probudit.
Přidal sem do kroku a nakonec sem k těm světýlkům běžel tak rychle, jak jen mi to mý motající se nohy dovolovaly. Věřil sem, že až se k těm světlům dostanu, tak že se probudím, nebo že se prostě stane…já nevím, NĚCO!
Jenže jen po pár metrech sem na rameni ucejtil něčí pevnej stisk a pak mnou nezadržitelná síla hodila na cihlovou zeď jednoho z činžáků, mezi nimiž se tahle zapadlá ulička táhla.
Zavrávoral sem, ale udržel sem se na nohou. Nechápavě sem se rozhlídnul a pak sem tu osobu, která na mě právě teď zírala se znechucením vyrytým ve tváři, konečně poznal.
Byl to ‚Kecka‘. Samozřejmě, že se tak opravdu nejmenoval, ale všichni co makali pro ‚Šéfa‘, ať už dobrovolně nebo z donucení, měli přezdívky. Bylo to tak prej bezpečnější. Cha, jak pro koho.
Kecka dostal tu svou nejen kvůli tomu, že byl strašně ukecanej, ale taky to byl úchylák na boty. Nechápal jsem, jak mě to mohlo nenapadnout, už když se zmínil o novejch botách. A to, že sem mu je poblil, mě stavělo do pěkně nepříjemný situace.
Ještě jednou sem se na něj podíval a znova sem se rozběhl. Tentokrát už mi bylo úplně jedno, kterým směrem běžím, hlavně sem se chtěl dostat z jeho dosahu.
Neudělal sem pomalu ani krok a už sem se válel znova na zemi.
„Musím přiznat, že na to že jsi tu ani né před deseti minutama ležel jak chcíplá krysa, seš najednou nějak moc živoučkej, Kocourku.“
Když sem to uslyšel, znovu se mi zvednul žaludek. ‚Kocourek‘ totiž byla moje přezdívka. Ani vlastně nevím, čím sem si ji zasloužil, ale co sem věděl bylo, že sem to oslovení z hloubi duše nenáviděl.
„Tak, Kocourku. Za ty zničený boty by si mi vlastně měl nějak zaplatit, co? Ale hádám, že prachy u sebe zrovna asi taky nemáš, co? Takže, co kdyby si mi zaplatil tím, co ti de nejlíp, co? Vím, že Šéf nemá rád, když mu šaháme na jeho zboží, ale ty mu stejně nic nepovíš, co?“
Vždycky, když Kecka mluvil semnou, rád zakončoval každou větu otázkou. Moc dobře totiž věděl, že nemluvím. Né že bych byl němej, ale od jistý chvíle, ze mě nikdo nedostal ani hlásku.
„Abych řek pravdu, vždycky sem tě chtěl zkusit. Prej seš Šéfova jednička a to né jenom mezi šlapkama s koul**a, ale i mezi těma s koz**a.“
Mezitím co mluvil, už si začal rozepínat pásek a kalhoty.
Chvíli sem na něj nevěřícně zíral. To by si přece nezkusil. Jestli se Šéf dozví, že se jeho podřízenejch ukojil na jedný ze svých ‚elitních šlapek‘, tak Kecka nedožije rána.
Když sem ale uviděl, že Kecka už má svý kalhoty u kolen a začíná si stahovat i spodky, na nic sem se nespolíhal ani nečekal a po čtyřech jsem se začal plazit pryč.
Ale vlastně to nemělo vůbec žádnou cenu. Snad jen dobrej pocit z toho, že sem to zkusil, ale i ten ve vteřince vyprchal, když mi na záda dopadla Keckova bota. Nohy i ruce se mi rozjely a já sem zase ležel rozplácnutej na zemi. Pak do mě začal kopat a nevynechal snad ani jedno jediný místečko na mým těle.
Zatímco do mě kopal, nadával mi do ku**v, dě**k, haj**ů a vůbec všeho, co mu asi zrovna přišlo na jazyk. Nakonec mě knokautoval kopancem do spánku.
Když sem znova přišel k sobě, první co sem si uvědomil, byl nepříjemnej tlak na břiše. Ležel sem na převrácený popelnici, kalhoty i trenky stažený a Kecka do mě s odporným hekáním prudce přirážel.
Tlak na už tak dost rozhoupanej žaludek a nechutnost celý týhle situace vyústila v to, že se mi začalo zase natahovat. Problém byl ale v tom, že už sem vlastně neměl co vyzvracet, takže sem ze sebe začal dávit jen žaludeční šťávy a sliny.
„No tak, Kocourku. Neříkej, že se ti to nelíbí, co? Abych řek pravdu, seš ještě lepší než sem si představoval. Není divu, že patříš mezi ‚elitní‘. Slyšel sem, že si tě prej bere i sám Šéf a to už je co říct. No tak, nechtěl by si mi přitom trochu zamňoukat, co?“
Pak se začal hýkavě smát a přirážet ještě rychleji a prudčeji. Bylo mi z toho všeho odporně. Nejenom z něj a z toho co mi dělal, ale i ze sebe.
Jak sem to moh nechat zajít tak daleko? Jak to, že sem to neskoncoval už dávno? Když sem nemohl utýct živej, proč sem se alespoň nepokusil utýct mezi ty, který už nic takovýho netrápí?
Ale i když sem se sám sebe ptal na takovýhle otázky, v hloubi duše i srdce sem tu odpověď znal. Tou odpovědí byla – POMSTA!
Byl sem tak ztracenej ve svých vlastních myšlenkách, že sem si ani neuvědomil, že Kecka už je skoro hotovej. Do reality mě vrátilo až to, že se na mě potom svalil a ještě víc tak stlačil mí zbídačený tělo.
„Tak co, Kocourku? Užil sis to stejně jako ja, co? Co říkáš na to, že bysme si to někdy zase zvopákli, co?“
Než se ze mě skulil, oblíznul mi ještě ucho, až sem se odporem zachvěl. Když vstal, skopnul mě z popelnice a pak na mě plivnul.
„Ať je to jak je to, stejně seš jenom dě**a!
A pak do mě kopal až do doby, než sem se zase propadnul do otevřený náruče sladkýho nevědomí.

* * * * *

Nikdy sem zrovna nebyl takovej ten ‚společenskej typ‘. Mám rád svůj klid. Knihy a plavání sou mi přednejší, než vysedávání po hospodách nebo divoký pařby v přecpanejch klubech se smradlavým a vydejchaným vzduchem.
Jednou mě ale jeden spolužák, kterýho sem měl za kámoše, vytáh na jednu z těchhle ‚akciček‘, jak tomu říkal.
To že sem teplej, bylo takový veřejný tajemství. Nikde sem to nerozkecával, ale ani sem to nikdy nepopíral.
Ukecával mě, že prej tam choděj nádherný baby, a pak s mrknutím dodal, že prej se tam najde něco i pro mě.
Abych řek pravdu, dřív by mě na to neukecal, ale já se poslední dobou přece jen začal cejtit tak trochu osaměle a tak sem mu na to kejvnul a šel s ním. Že to bude ta největší chyby v mým životě, sem v tý době samozřejmě vůbec netušil.