Jedinou radostí se pro mě stala pomsta 2 - Návrat domů?

Vnímal sem Keckův hlas, ale oči sem otevřít nechtěl a snad ani nemohl. Bolelo mě celý já. A to ne jenom fyzicky, ale hlavně psychicky. Vždycky sem svý naděje upínal k tomu, že se pomstím. Teď sem ale pochyboval, že tentokrát bude taková chatrná naděje stačit.
Vždyť když už se mi podařilo utýct, znova mě chytli, znásilnili a až mě zas odvlečou TAM, budou mě znásilňovat tělesně i duševně dál.
Už to bylo dlouho, co sem naposledy brečel, ale teď sem cejtil, jak si pár zatoulanejch slanejch kapek proráží cestičku přes tu špínu, kterou sem měl pokrytej celej obličej.
Hrozně rád bych zvednul ruku a setřel je dřív, než si jich Kecka všimne, ale neměl sem sílu vůbec na nic.
Jak sem si tak na Kecku vzpomněl, začal sem si uvědomovat, že mluví s někým dalším. Protože já sem určitě pořád vypadal, že sem mimo a mluvit – nevztahuje se na nadávky - na někoho, kdo je mimo, by bylo i na Kecku dost ujetý, určitě musel mluvit s někým jiným.
Zaposlouchal sem se, ale protože sem hlas nikoho dalšího neslyšel, logicky sem si odvodil, že telefonuje.
„Jo. Je mimo, úplně vláčnej a já se s tím haj***m nikam daleko tahat nebudu.
Sme kousek od Wlka. V tý zašitý uličce, vždyť víš. Tak zastav u kraje, já ho tam zatím odvleču ať tu moc dlouho nevoxidujem. Jasný, těch deset minut to tady nějak přestojím, ale stejně hejbni kostrou, vobčas to tu šacujou benga. Jasan, čágo.“
Strašně rád bych se aspoň naposled pokusil vzít čáru, ale taky sem věděl, že v tomhle stavu můžu bejt rád, že ještě vůbec dejchám. A i to mi dělalo nemalý potíže.
Při každým nadechnutí mě ostře bodalo v levým boku a tak sem moh mluvit o ku**a velkým štěstí, že sem ležel na tom pravým. Nos sem měl ucpanej a teklo mi z něj něco teplýho a tak sem musel dejchat pusou. S vypětím všech sil sem si přejel jazykem po zubech a naštěstí to vypadalo, že žádnej není vyraženej. Taky mi připadalo, že pravý rameno, na ktrým sem ležel, mám v jednom ohni. Vlastně celá pravá ruka byla jakoby zmrtvělá. Nohy naštěstí moc nebolely, takže sem usoudil, že sou v pohodě. Jo a ještě k tomu všemu mě pekelně bolela prd*l.
Byla mi zima, chtělo se mi spát, chtělo se mi křičet bolestí a vztekem, chtělo se mi…umřít.
Když sem v rychlosti dokončil zdravotní prohlídku, začal sem zase vnímat svět kolem sebe.
Keckovy kroky se ke mně nezadržitelně blížily, dokud se nezastavily někde blízko mejch bot.
„Hmm, tvý botičky nejsou vůbec špatný, krásko. Pozornost od Šéfa, co? Jen se obávám, že pro mě sou příliš mrňavý. Tak poď.“
Pak mě čapnul za kotníky a vláčel mě několik metrů tou špinavou vlhkou uličkou. Vlastně ani pořádně nevím, jak daleko to bylo, protože bolest v celým těle se vystupňovala do tý míry, že sem nebyl schopnej vnímat nic jinýho, než ji.
Za chvilku sem zaslech, že se k nám blíží značnou rychlostí nějaký auto. Pak už jen zaskřípaly brzdy a s cvaknutím se otevřely dveře.
„Hoď ho dovnitř a šupem, ať sme brzo vodtuď.“
Tenhle hlas sem znal moc dobře. Byl to Fáro, Šéfův řidič.
„A co takhle, že by si mi helfnul, hmm?“
„To ani neuzvedneš takovýho mrňouse? Di se vycpat Kecko a hejbni kostrou!“
Stejně sem ale slyšel, jak vystupuje z auta a obchází ho. Pak se najednou zastavil a já uslyšel zalapání po dechu.
„Ty vo*e, to si děláš pr**l, ne? Za tohle tě Šéf vykuchá za živa! To ti garantuju, jako že se Fáro menuju.“
„Nemel a chyť ho v podpaží! A navíc, Šéf přece říkal, že je jedno v jakým stavu mu ho doručíme, hlavně když bude živej.“
„No to může bejt sice pravda, ale já myslím, že tohle ti stejně tak úplně čistě neprojde. Víš, že je to jednička. Takhle nebude schopnej vydělávat nejmíň dva měsíce! A navíc mi tou rajskou zadělá sedačky.“
I přes to bručení, nakonec pomoh Keckovi naložit mě do auta. Jestli sem jel deset minut, zpátky jsme jeli o poznání delší dobu a celou cestu se ti dva hádali a nadávali si.
Nakonec jsme zastavili a ticho protrhl klakson auta. Během chvilky jsme už jeli po štěrkové cestě, a když jsme zastavili tentokrát, zastavil se i motor. Podle toho sem poznal, že nejsme v klubu ale ‚doma‘.
Než sem si stih utřídit myšlenky, co to pro mě znamená, už mě tahali z auta. Za celou tu dobu sem si ‚užil‘ tolik bolesti, že už sem ji skoro ani nevnímal. Ale jen skoro.
Ti dva mě nesli někam po schodech a pak dál spoře osvětlenou chodbou. Nakonec se ozvalo zaklepání na dřevěné dveře a po chvilce strohý, ostrý hlas vyštěkl – „Dále!“
Zaskřípali veřeje dveří a pak se ozval znovu ten známý rozkazovačný hlas.
„Copak jsem vám nenařídil, že dokud ho nenaj…! Co má tohle znamenat?! Který z vás to udělal? Který!“
Chvíli se nic nedělalo a pak se ozval Fárův hlas.
„On. A ještě tvrdil, že prej jste řek, že je jedno v jakým stavu vám ho doručí, Šéfe.“
„Ty práskači!“ Zasyčel Kecka a určitě by toho řekl ještě víc, kdyby ho Šéf nepřerušil.
„To je teď jedno! Zaneste ho ke mně do pokoje a položte na postele. Pak zavolejte Felčara, ať se na něj okamžitě přijde podívat. Okamžitě!“
Ucítil sem zašimrání dechu na tváři a pak jsem uslyšel zašeptání.
„Tak už si zase u mě, Kocourku. Neboj, za chvilku zase budeš v pořádku a pak…, no, to se ještě uvidí, co si pro tebe za to krátké zatoulání vymyslím.“
Když už jsme byli z místnosti téměř pryč, ještě zavolal.
„A Kecko?! Nemysli si, že ti projde úplně všechno. Moc dobře víš, že určité hranice se překročit nesmí. Ty víš, o čem mluvím, že ano? To, že si ho zmlátil, můžu počítat jako jeden z trestů za to, že utekl. Ale ty sis vzal něco, na co si nikdy neměl právo. Očekávám tě tu do pěti minut, aby sis odpykal SVŮJ trest.“
Tentokrát byl jeho hlas naprosto klidný a uhlazený. Pouze na pár slovech byl slyšet přidaný důraz, ale po ostrosti nebyla ani památka. Přesto však v sobě nesl něco, z čeho mi vstávaly vlasy na zátylku. A nebyl sem sám. Ruce, které mě držely v podpaží, se citelně roztřásly.
Když mě pak pokládali na měkkou matraci, znova se ozval Fáro.
„Ty mag**e! Doufám, že si neudělal to, co si myslím, že si udělal?! Vždyť víš, že to je naprostý tabu a zvlášť s eliťákama!“
„Hele, o mě se nestarej, jo? A koukej zavolat Felčara, ať nám tu to mrouskadlo neskape!“
Kecka se sice snažil hrát si na drsňáka, ale hlas se mu třás. A když odcházel, jeho kroky byly značně nejistý a loudal se, co to šlo.
A já sem se ze srce radoval, že ten bas***d si možná projde něčím ještě horším než já. Jo, takhle sladce a opojně může chutnat jen pomsta a já sem po ní toužil každičkým kouskem svýho mrzkýho, zatracenýho Já!

„No tak, kluku, otevři oči! Potřebuju, aby si byl při vědomí.“
Nějaký neznámý hlas ke mně promlouval naléhavým, ale zároveň tak uklidňujícím tónem, že v kontrastu s obsahem jeho slov, sem chtěl právě naopak konečně usnout a ztratit se v nevědomí.
Ale když mi něčí ruce začali vytahovat tričko a stahovat kalhoty, oči sem okamžitě otevřel.
Tohle už ne! Ne v tomhle stavu, ne dnes, ne nikdy!
„No vida, že to jde. Ahojda. Já jsem Felčar, sem moc rád, že tě poznávám. I když musím přiznat, že bych tě asi poznával raději za jiných okolností. Každopádně je důležitý, že ses probral. Potřebuju vědět, kde a jak tě co bolí.“
Zíral sem na něj s očima plnýma nedůvěry ale i vděčnosti. Byl to muž okolo třicítky, celkem pohledný brunet s uklidňujícím výrazem na tváři. Jediný na co sem se ale ještě zmoh, bylo zavrtění hlavou.
„No tak. Mě se nemusíš bát. Jen ti chci pomoct. Určitě to musí dost bolet, ale dokud nezjistím, co všechno je v nepořádku, nemůžu ti nic proti bolesti dát.“
Ale já jen zíral a neřekl sem nic.
„Vážně ti nechci ublížit. Jen tě prohlídnu, ošetřím a pak ti dám něco, po čem budeš moct klidně spát, ano?“
…
„Snažíš se marně, Felčare, Kocourek nám totiž nemluví. Už jsou to dva roky, co jsem naposledy slyšel ten jeho slavičí hlásek, že?“
Ten muž, Felčar, se rychle postavil a sklonil hlavu. Pak v tomhle postoji zůstal.
„Nech toho, Felčare a radši mi řekni co s ním je.“
Šéf došel až k poseli a posadil se na její okraj po mém pravém boku, po chvilce ho Felčar napodobil a posadil se u mého levého boku. Bylo z něj cítit, že je v Šéfově přítomnosti značně nervózní.
„Ehm, takže…budu se tě ptát na otázky a ty prostě vždycky jen kývneš nebo zavrtíš hlavou, ano?“
Když sem na sobě ucítil pichlavý pohled zprava, okamžitě jsem kývnul.
„Dobře, takže….“
Trvalo to celkem dlouho a mě se chtělo čím dál tím víc spát, ale vydržel sem to až do poslední otázky. Pak mi felčar píchnul nějakou injekci a já se začal poddávat přicházejícímu spánku. Ale ještě než sem usnul sem slyšel, jak Felčar vyjmenovává různá zranění, která mi Kecka způsobil.
„Má zlomené jedno nebo dvě žebra na levém boku, vykloubené pravé rameno a nejspíš i zlomenou loketní kost a články na prsteníčku. Potom vymknutý pravý kotník. A pak ješte…no, víte, asi ho někdo pohlavně zneužil.“
„Díky Felčare, to mi stačí. Teď se o něj postarej, jak nejlíp umíš. Je to můj oblíbenec, tak si dej obzvlášť záležet.“
To bylo to poslední, co sem ještě zaslechl a než sem konečně usnul, začal se v mé bolavé hlavě rodit plán na pomstu, po které jsem tolik toužil.

* * * * *

V tom klubu, mimochodem jmenoval se Boss, byla hlava na hlavě a já se tam prostě necejtil dobře. Odplížil sem se co nejvíc do kouta u baru a ze skleničky sem brčkem sosal rybízovej džus, kterej měl stejnou barvu, jaká byla moje nálada.
Nechtěl sem se koukat na ty svíjející se polonahý kusy masa a to poslední o co bych fakt stál, bylo přidat se mezi ně.
Už sem si říkal, že odtamtud vypadnu, ale někdo mi zaťukal na rameno, a když sem se nevrle otočil… No prostě a jednoduše řečeno uviděl sem… Uviděl sem…
Byl nádhernej a co víc, usmíval se na mě. Na MĚ!
Nejdřív sem se podíval za sebe, ale tam nikdo nebyl a navíc ťukal na MOJE rameno!
„Ahoj, mě říkaj Stín. Koukal sem, že tu sedíš sám, tak mě napadlo, jestli třeba nechceš pokecat nebo popít. Docela se tu nudím, takže…co na to říkáš?“
Stín? Dost divný oslovení i na přezdívku, ale co.
„Eeee… Jo! Jasně to budu moc rád. Já… Vlastně sem tu poprvé, taže…“
Kouzelně se na mě usmál a pak mávnul na barmana. Když přilákal jeho pozornost, jen na něj kejvnul a v mžiku před náma stály dvě sklenice s krvavě rudým obsahem a jahodou na okraji.
„Neboj, je to na mě. Teda jestli mi dovolíš tě pozvat.“ A zase ten úsměv.
Pak se mě vyptával na různý věci, a já - okouzlenej jeho úsměvem, nadšenej zájmem o mé ubohé já a posilněnej čímsi co se skrývalo uvnitř sklenice, sem mluvil a mluvil. On sám mi toho o sobě moc neřek a jen objednával pití pokaždý, když sem se začal blížit ke dnu.
Pak si toho vlastně ani moc nepamatuju, snad jen to, že sem uprostřed tančícího davu spolu se Stínem a kroutím se do rytmu dunící hudby, pak v liduprázdný umývárně a Stínův jazyk mám kdesi hluboko v puse a nakonec už jen to, že mě kdosi táhne za ruku někam…

* * * * *