Jen pohled stačí ke štěstí

Už dlouho mám takový menší problém. Ve třídě je jeden kluk, kterej se na mě pořád kouká. Štve mě to a zároveň zajímá - proč?
Shaun Manten - nejchytřejší kluk ze třídy, ale z nikým se nebaví a když se s ním někdo začne bavit, buď stroze odpoví a rychle odejde nebo ho ignoruje. Nevím, co má za problém, protože jsme celkem slušná třída, až na pár jedinců. A on je jediný, kdo se s nikým nebaví. Já jsem se nikdy nepokoušel se s ním bavit, protože by to stejně stálo za velký H.
"Williame k tabuli," zazněl hlas učitele, který mě naprosto vytrhl z přemýšlení. Když jsem k té tabuli šel, cítil jsem na sobě Shaunův pohled a co bylo nejhorší, vůbec jsem se na dnešek neučil... Učitel semnou neztrácel čas a rovnou mě posadil s pětkou. Je to takovej malej deb*lek, s prominutím, protože je na mě asi zasedlej a když se hlásím nebo určitou látku umím, nevyvolá mě, ale když se nehlásím a snažím se vypadat co nejnápadněji, vyvolá mě.
Když jsem se posadil, zase jsem ucítil jeho pohled. Reagoval jsem na něj probodnutím vražedným pohledem. Neměl jsem teď na nějaký pokukování náladu...
O přestávce jsem šel na wc si trochu opláchnout obličej. Vždy mi to pomáhalo, když jsem byl naštvaný. Při příchodu do třídy jsem si všiml, jak u naší lavice stojí hlouček lidí. Holky i kluci, překvapivě i Shaun. Vím, že by se sám neodhodlal, takže ho ti id*oti museli zas k něčemu přemlouvat. Povzdechl jsem si a vydal se k nim.
"Co to tu děláte?"
"Už jsi tu? půjdem dnes všichni po škole na karaoke, když je ten pátek, jdeš taky?" zeptal se můj kamarád, se kterým sedím v lavici, Clark.
"Tím všichni myslíš i Shauna?" podíval jsem se na něj.
"Jasně, přemluvili jsme ho," řekl vítězně. Nikomu jinýmu se to totiž ještě nepovedlo. Povzdychl jsem si, budu to muset nějak přetrpět...

Šli jsme do nedaleké herny. Je to taková ta herna pro puberťáky jako jsme my. Obsadili jsme jeden velkej stůl s karaoke náčiním a začali jsme se bavit. Jen Shaun seděl na místě, čas od času se usmál, ale to bylo vše, co udělal. Vůbec se nezapojoval, prostě tam jen seděl. Když ho někdo pozval, odmítl ho a záleželo jen na něm, jestli ho odmítne chladně nebo přátelsky.
"O čem přemýšlíš, Wille?" zeptala se mě Vivian, spolužačka, která s námi šla.
"O ničem důležitým," odpověděl jsem.
Přisedla si ke mě, jako obvykle se na mě nalepila a usmála se, "Wille, usměj se taky trošku. Dnes se vůbec neusmíváš."
"Sorry, nemám náladu."
"Ty tvoje nálady nás jednou zabijou," ozval se Clark, "bude víkend, tak si užívej."
Věděl jsem, že jsem neměl chodit. Dokázal jsem se bavit, ale když tu byl Shaun, tak to jednoduše nešlo. Jeho přítomnost mě štvala víc, než voda suchozemskou želvu. V podstatě ho nemám vůbec rád. Proč sem chodil, když se nechce bavit?
"Už asi půjdu domů, dnes mě to tu nebaví," vstal jsem a odebral se k východu. Bude víkend, to je sice pravda, ale za ten celej školní týden mě začínala štvát kdejaká maličkost.
Zanedlouho jsem za sebou uslyšel kroky.
"Ten klid ještě nebude?" pomyslel jsem i a otočil se. Věděl jsem to, cítil jsem to. Byl to ten, kteryho jsem si přál vidět ze všech nejmíň, Shaun.
"Co chceš?" zeptal jsem se podrážděně.
"Já..." dál už něco mumlal, nerozuměl jsem mu.
"Mluv nahlas, neslyším tě."
"Pro - promiň..." nachvilku se odmlčel a podíval se stranou, "všiml jsem si... jak se na mě... tak zlostně díváš tak... nemusíš odcházet, pokud je to kvůli mě, odejdu... jestli chceš."
I teď to zamumlal tak, že jsem mu skoro nerozuměl.
"Ne, říkal jsem přece, že mě to nebaví." Z nějakýho důvodu jsem mu prostě zalhat musel. Něco mi nehrálo... choval se divně... Možná to nakonec nebude tak špatný, si ho vyslechnout.
Nedalo mi to a musel jsem se zeptat: "Proč se na mě ve škole pořád koukáš?"
Shaun značně znervózněl a přešlápl na místě, "no... vždycky, když na mě někdo kouká... mám nutkání se na něj koukat taky. Je to takovej blbej zlozvyk z... traumatu, kterej jsem jako malej zažil..." smutně se usmál a nevinně se na mě podíval.
Tak přece jen to nebylo zas tak vážný... Trauma, koho by to napadlo?
Najednou, jako by všechna moje zlost a nenávist na něj odletěly. Nevím, co udělal, že mám hned tak dobrou náladu.
"Máme..." začal, "stejnou cestu domů. Nepůjdeme... spolu?"
"Tak fajn." Ani nevím, kde se to ve mě bere. Možná jsem byl jen zvědavý na to, co se mu doopravdy stalo. Uvědomil jsem si, že nemůžu lidi odsuzovat podle toho, jak vypadají a jak se k ostatním chovají. Může pro to být důvod. Shaun mi ukázal svoji pravou povahu, která byla stokrát lepší, než ta jeho chladná.
"Z čeho to trauma máš?" Bylo odemě možná krutý se ho zeptat takhle narovinu na věci, kterých se bojí, ale pokud jsem o něm měl mít lepší mínění, musel jsem ho víc poznat.
Byl z toho celý nesvůj. Poznal jsem to, protože se zastavil, třepal se a měl vytřeštěný oči někam dopryč.
"Z... aut a... lidí..." zašeptal.
Lidi mi seděli. S nikým se nebavil, ale proč auta? vždycky, když jsem ho viděl přecházet přechod u školy, přecházel normálně.
"Co se stalo?"
Tentokrát se na mě podíval, rychlým pohybem a strachem vytřeštěnýma očima, "neměl by ses mě ptát na všechno... pokud nechceš, abych se vymkl kontrole."
Opět se otočil stranou, ale i tak jsem poznal, že se falešně usmívá. Bylo to s ním asi fakt zlý, když se choval takhle. Jeho slova mě vyděsila. Když je řekl takovým tónem hlasu... měl jsem z toho dost blbej pocit, kterej bych radši vůbec neměl...
"Fajn, tak mi to řekneš, až mi začneš věřit. Odedneška se pro tebe budu ráno zastavovat, půjdem společně do školy a taky se společně ze školy vrátíme. Budu tě ochraňovat, aby ses nemusel ničeho bát, dobře?"
...ten pocit byl získat si jeho důvěru. Nezapíral jsem to, protože jsem se už dávno naučil poznávat své pocity, ať už přišly rychle, nebo pomalu. Jen tomu bylo těžké uvěřit.
"Děláš si ze mě srandu?" zeptal se.
Zakýval jsem hlavou, "mě se bát nemusíš."
Chtěl jsem jeho důvěru a vůbec jsem nevěděl proč. Před chvílí jsem tvrdil, že ho nesnáším a teď mu nabízím pomoc a dychtím po jeho důvěře?
"Tak jo, zkusím to," zašeptal.

Takhle nějak to všechno začalo.
Brzy se podzim vystřídal se zimou a zima opět s jarem. Je to skoro k neuvěření, ale Shaun mi začal věřit teprve teď. Za půl roku. Každej den jsem pro něj chodil a jeho rodiče byli rádi, že si konečně našel nějakýho kamaráda. Ale konverzaci jsem obvykle začínal já, on jen přikyvoval a šeptal krátké odpovědi. Bylo to, jako by přes tu zimu spal a na jaře se zas probudil. Jako sněženka. Malý a nevýrazný, přitom ale krásný (teď to myslím ve smyslu povahy!).
Od té doby, co mi začal věřit, jsme opravdu jak nerozlučná dvojka. Zjistil jsem, že máme dokonce stejné zájmy. Báječně s s ním rozumím. Když naoplátku něčemu nerozumím ve škole, poradí mi, takže se můj průměr výrazně zlepšil.
"Čau vy dva," pozdravil Clark. Taky to byl pro něj zezačátku trochu šok, když zjistil, že se spolu bavíme. Nicméně je to půl roku a i on si zvykl.
"Ahoj," pozdravil jsem nazpět.
"Dlouho jsme někde nebyli, nemáte chuť si zas někam zajít?"
Zase byl totiž pátek... Otočil jsem ne na Shauna, "chceš jít?"
"Mě je to jedno..." Nekoukl se ani na mě, ani na Clarka.
"Tak jo, fajn," usmál jsem se a Clark odešel taktéž se spokojeným výrazem na rtech.
Znovu jsem se na Shauna otočil. Měl ve tváři takový ublížený výraz. Přiznávám, že jsem jednal trochu sobecky, ale on řekl, že je mu to jedno. Kdyby řekl, že nechce, šli bychom jinym a bez nikoho.
"Fakt ti to nevadí?" zeptal jsem se ještě jednou, pro jistotu.
Podíval se na mě, usmál se a zakroutil hlavou.
"Fajn."

Navečer jsme, jako před půl rokem, šli do té samé herny. Šlo s námi víc holek, ale abych pravdu řekl, už jsem si tak zvykl na ticho, že mi ty písklavý holčičí zvuky byly dost nepříjemný. Samozřejmě šlo i hodně kluků.
Shaun se pořád nacházel v mé blízkosti, ovšem se hodně polepšil v komunikaci s druhými, tak se už trošku bavil i s ostatními. Měl jsem z toho trochu divnej pocit, vypadal tak samostatně...
"Wille," zasmál se Clark vedle mě, "dlouho jsme takhle nikde nebyli, tak se alespoň trochu usměj a ujisti mě, že zas nemáš jednu z těch svých nálad."
"Jo, jo, promiň," zkusil jsem se usmát, "jen jsem se trochu zapřemýšlel."
"Tak nepřemýšlej a alespoň jeden den si užívej."
"Pokud se budu moct bavit..." zamumlal jsem pro sebe.
"Cos říkal?"
"Ale nic." Do herny jsem vstoupil jako první a ostatní mě ihned následovali.
Už předtím jsme se rozhodli pro karaoke, protože s touhle zábavou se opravdu může bavit každý. A pokud to někoho bavit přestane, může si jít klidně zatancovat nebo zahrát nějakou hru.
Sedl jsem si na pohodlnou sedačku, opřel se o ni a pozoroval ostatní. Když v tom si ke mě přisedla nějaká blonďatá holka, "ahojky, tebe ještě neznám."
Očkem jsem se na ni podíval, asi to moc příjemnej pohled nebyl, a odpověděl jsem: "Hm, já tebe taky ne."
Mírně se zamračila, ale nehodlala se jen tak vzát, "jsem Sarah."
"Will."
Dál jsem jí pozornost nevěnoval, protože Clark konečně dozpíval tu strašnou hip-hopovou písničku a teď následovala jedna smutná, ale krásná písnička, kterou znám.
"Teď jdu já!" řekl jsem Clarkovi rozhodně a mu nezbylo nic jinýho, než mi ten mikrofon dát.
Zahleděl jsem se do monitorku, který stál na stole a čekal, až začne hrát melodie a objevovat se slova. Na nikoho jsem se dívat nechtěl a ani jsem netoužil po těch dotěrných pohledech, tak jsem zavřel oči.
Neměl jsem ze zpěvu strach, protože mi pár lidí řeklo, že zpívám pěkně a zvlášť takový písničky, jako je tahle - smutná, jemná a krásná. Žeprej nezpívám profesionálně, ale dá se to poslouchat.
Nadechl jsem se a spustil. Unášel jsem se hudbu a jemnými tóny.
Bylo opravdu nepříjemný, cítit takové množství pohledů, jenže byl mezi nimi jeden, který už jsem necítil strašně dlouho. A to mě také přimělo otevřít oči.
Věděl jsem, že to bude Shaun. Chvilku jsem ho pozoroval...
Koukal na mě, jako bych najednou vstal z mrtvých. Byl to takový smutný a užaslý pohled dohromady.
Já mnou nechával proplouvat pocity skrze písničku a on se mi věšel na rtech.
Pak jsem uviděl něco neuvěřitelnýho - začal brečet!
Mírně jsem se zamračil, ale ne zlobou, nýbrž zvědavostí.
Když se zvedl a odešel, nejspíš na wc, opět jsem zavřel oči a dozpíval poslední sloku s refrémem. Jen co jsem dozpíval, ostatní mě pochválili potleskem. Až později jsem si uvědomil, jakou kravinu jsem udělal - teď zamnou budou holky dolízat ještě víc...
Dozpívaly se další dvě písničky a Shaun pořád nebyl zpět. Začal jsem mít trochu obavy.
"Clarku," obrátil jsem se na něj, "nevíš, kde je Shaun?"
"No, myslím, že říkal, že jde na záchod," odpověděl mi. Takže opravdu šel na záchod.
"Ok, díky," zvedl jsem se za židle a zamířil za ním. chtěl jsem se ho zeptat, proč najednou začal brečet. bylo to dost divný. Zároveň jsem se o něj bál, nikdo přece není na záchodě tak dlouho...
Moje obavy se potvrdily. Když jsem otevřel dveře od záchodu, viděl jsem něco strašnýho.
Byl tam Shaun, seděl na zemi, přilepený ke zdi a u něj stáli dva kluci a ještě jeden, který u něj klečel a snažil se ho... vysvlíct?
Chtěl jsem mu pomoct, protože vím, že má fóbii na lidi a teď se musí cítit opravdu strašně. Ale pokud bych jim teď něco řekl, vrhli by se i na mě a já bych proti nim neměl šanci. Tím pádem bych už Shaunovi nijak nepomohl.
Když v tom jsem dostal nápad. Popadl jsem mobil, který ležel v mé kapse, a rychle je vyfotil.
Poté jsem už žádný strach neměl a šel jsem pomalu k nim.
"Mám zavolat policii?"
Všichni tři se na mě podívali. Už jsem viděl, jak startujou a chystají se na mě, ale hned uviděli fotku, která byla v mém mobilu, a tak radši utekli.
Shaun vypadal strašně. Oblečení měl potrhané. Díval se do rožku místnosti, jeho oči byly zastřené a bez lesku, možná ani nepostřehl, že tam jsem, nebo že ti kluci odešli. Pevně se držel sám sebe za paže a byl skrčený. Ztěžka, hluboce a rychle dýchal, jako by se nemohl pořádně nadechout. Plakal ale nevydával žádné zvuky, slzy se jako by valily samy od sebe.
Šel jsem pomaličku k němu. Věděl jsem, že opravdu musím pomalu. Není lehký uklidnit člověka v tomhle stavu. Kdybych k němu rychle utíkal, moc by mi to nepomohlo.
Dřepl jsem si k němu a chviličku ho pozoroval.
"Shaune..."
Podíval se na mě, ale vypadalo to, že pořád vůbec nevnímá.
"Shaune, to jsem já, Will. Nemusíš se bát, jsem tu, všechno bude v pořádku."
"Wi - lle..." zašeptal. Výborně, už se z toho začíná dostávat.
"Snaž se teď uklidnit."
"Wille!" s pláčem mě objal. Byl jsem tou reakcí trochu překvapený, protože někdo, kdo má strach z lidí, jen tak někoho neobejme.
"Bojím se," vzlykl a křečovitě se mě chytl, "budeš tu semnou?"
"Jasně, jen se vybreč..."
A tak jsem čekal a čekal. Shaun brečel a brečel... Bylo mi ho strašně líto, chtěl jsem pro něj něco udělat, ale nevěděl jsem co. Co udělat, abych mu neublížil nebo nevyděsil ho ještě víc, než je teď?
"Už je ti líp?"
Jen přikývl.
"Tak co kdybychom šli odsud domů?"
"Tak jo," pípl a popotáhl.
"Pokud nechceš, aby o tomhle ostatní věděli, snaž se chvilku nebrečet, jo?"
Pomohl jsem mu na nohy a ještě přes něj přehodil svoji mikinu, abych zakryl to roztrhané oblečení. Po všech úpravách už nám nic nebránilo v rozloučení se s ostatními.
"My už půjdem," oznámil jsem. Holky na mě házely smutný pohledy. Kluci zas nechápavý. Ale na Shauna se všichni dívali divně. Zřejmě jim bylo divný, že má na sobě moji mikinu.
Jenže mě bylo všechno jedno. Nevím, proč mám tak silný nutkání Shauna ochránit...
Venku se mě chytl za ruku a zase začal plakat.
"Máš štěstí, že je tma a nechodí tu moc lidí," usmál jsem se. Myslím, že bychom vypadali dost divně...
Cesta netrvala moc dlouho, protože můj dům je blízko. Rychle jsem odemkl, pozval Shauna dovnitř a zase jsem zamčel.
"Běž dál. Sedni si na pohovku a já donesu něco k pití," řekl jsem a v rychlosti jsem ho zavedl do obýváku, ze kterého jsem šel rovnou do kuchyně.
Musela ze mě přímo čišet zvědavost, protože jsem opravdu zvědavý byl. Rychle jsem nám nalil džus a spěchal za ním do obýváku. Postavil jsem skleničku naproti němu a sedl jsem si na pohovku vedle něj. Chvilku bylo ticho, až na neustálé Shaunovo popotahování.
"Řekneš mi.... z čeho to trauma máš?" zeptal jsem se. Musel jsem to vědět, protože bez toho mu nedokážu pomoct...
Vyděšeně se na mě podíval, zakýval hlavou a začal plakat ještě víc.
"Ne... ne. Já-já nemůžu... nemůžu!" Doteď plakal, ale teď začal opravdu brečet.
"Promiň... nemůžu..." zašeptal přes množství slz.
Smutně jsem se na něj podíval. Bude to asi dlouho trvat, než se z toho dostane úplně. Ale trpělivost je teď to nejdůležitější.
Opatrně jsem mu dal ruku kolem ramen a čekal na jeho reakci. Když se nic nestalo, podebral jsem si ho ještě druhou rukou a objal jsem ho.
Teď už to byla úplně jiná reakce, než ta první. Odtahoval mě od sebe a dlaněmi mi bušil do zad. Přitom opět plakal a něco na mě mumlal, ale nerozuměl jsem mu. Nevěděl jsem, jak se taková fóbie na lidi projevuje, ale začínalo to být čím dál tím horší. Musel jsem to nějak zastavit... dokud není pozdě.
"Shaune, Shaune uklidni se," zakřičel jsem na něj, "jsem tu, nemusíš se mě bát!"
Když ani tohle nepomohlo, začal jsem ztrácet naděje. Nevěděl jsem, co mám udělat. Nemohl jsem ho teď pustit, jinak bych v něm opět ztratil důvěru.
Když jsem ho slyšel a i viděl, jak se v mé náruči zmítá, začaly se mi do očí drát slzy. Nemohl jsem to zastavit, prostě jsem najednou začal brečet taky.
Přitiskl jsem si ho ještě blíž k sobě, abych mu zabránil jakýkoliv pohyb a brečel jsem společně s ním.
"Stačí, už to stačí Shaune..."
Bylo to moc i na mě. Ještě chvilku jsem mu říkal nějaká konejšivá slovíčka, vzlykal jsem jeho jméno a prosby, kterými jsem ho prosil, ať přestane. Chvilku to sice trvalo, ale zachvilku se opravdu zklidnil úplně. Jen jsme tam tak seděli, společně se objímali a brečeli... Jednu chvilku jsem si říkal, proč vlastně brečím? a nachvilku jsem přestal. Pak jsem ale uviděl Shauna a mohlo všechno začít od znova. Byl to takovej střídavej brek, jednou jsem brečel málo, podruhé hodně.
"Řeknu... ti to..." zašeptal.
Usmál jsem se a popotáhl, "fakt?"
Odtáhl se odemě, ale nepouštěl mě, přesněji mi nepouštěl paže. Pevně se jich držel, jako by se ještě bál.
"Ale asi se ti bude zdát, že to není nic moc, že to není žádnej důvod k traumatu..." sklopil oči a začal s vyprávěním, "jako malej kluk jsem měl bratrance, kterej byl asi o sedm let starší, než já. Bylo mi tehdy asi osm let, všechno se to odehrálo tak rychle. On... když jsme byli sami doma, protože rodiče odjeli za nějakou prací a on mě měl hlídat, pokusil... pokusil se..." z jeho koktání jsem usoudil, o co se jeho miloučký bratránek pokoušel. Z toho taky vyplívalo to trauma z lidí. Pokračoval: "Stačil jsem mu včas utýct, ale on mě pronásledoval. Byl starší a samozřejmě rychlejší, takže mě snadno doháněl, ale mě se vždycky podařilo zahnout do nějaké uličky a tam si udělat náskok. Když ale okolo žádný uličky nebyly, rychle jsem utíkal přes cestu... on utíkal zamnou, ale... srazilo ho auto. Přímo před mýma očima... Byla tam spousta krve, krev šla cítit a taky byly cítit spálený pneumatiky. I když na mě řidič něco křičel, byl jsem jak v tranzu, díval jsem se na něj, jak nehybně leží v louži krve a nevímal nic jinýho..."
"Umřel?" zeptal jsem se.
Podíval se na mě a já poznal, že má zas nakrajíčku, "ne, ale dlouho byl v kómatu. Když se z toho dostal, odstěhovali se pryč."
Teď už vím o něm naprosto všechno, byl jsem šťastný, že mi to řekl, ale zároveň mi bylo smutno. Je jasný, že si tyhle dvě situace člověk ani nedokáže představit, když je nezažil, ještě když z toho má člověk trauma, pak to muselo být opravdu strašný.
"Taky ti řeknu jedno tajemství," usmál jsem se.
Podíval se na mě, ale nic neříkal.
"Ale nikomu to neříkej," zasmál jsem se s pozvednutým ukazováčkem a tajemně se k němu přiblížil, "víš já... umím si dobře uvědomovat své pocity."
"A to je... nějaky tajemství?" zeptal se zmateně. Už se celkem uklidnil, což jsem měl v úmyslu.
"No, vlastně ne," usmál jsem se. Pak mi ale ztvrdnul obličej, když jsem zjistil, jak moc blízko u něj jsem, "ale tohle jo..."
Nevím co to do mě vjelo ale... prostě jsem ho políbil. Zničeho nic. Prostě jsem mu dal pusu na pusu... Cítil jsem, jak sebou nejprve škubnul, ale pak se uvolnil a polibky přijímal. Divil jsem se, že mě nechce odstrčit.
"Už mi věříš?" zašeptal jsem.
"Jsi... úplně jinej... než ostatní." Poznal jsem, že je rudej až za ušima.
"Tak jo," povzdychl jsem si a zase se opřel o pohovku, "teď mi odpovíš ještě na pár otázek."
Přikývl, to bylo pro mě znamení souhlasu, tak jsem spustil.
"Když jsem tě teď... no... víš co, tak proč si mě neodstrčil?"
"No... to je... nadlouho..."
Povzdychl jsem si, "proč jsi brečel, jak jsem zpíval na karaoke?"
"Eeeh..." No panebože, bude to ještě horší, než jsem si myslel.
"Fajn, jestli mi teď na tu otázku neodpovíš, tak se s tebou už nebudu bavit!" pohrozil jsem mu, i když jsem věděl, že takovy výhrůžky se říkají ve školce. Na nás náctiletý už to moc neplatí, ale přesto se zatvářil vyděšeně a trpělivě na mě koukal.
"Je opravdu pravda, že si se na mě ve třídě pořád koukal jen kvůli tomu traumatu?"
"Eeeh... no... jasně že-"
"Popravdě!" přerušil jsem ho. Ten jeho výraz, třepání se a koukání jinam - to všechno mi napovědělo, že lže.
Podíval se do rožku místnosti a trochu se zavrtěl, "ale... nebudeš se zlobit, že ne?"
"Jasně že ne."
"Už... už douho... já... jsem do tebe zamilovanej!" vykřikl se skloněnou hlavou.
"Oooh," usmál jsem se. Byl jsem nadmíru spokojený, "dobře, když teď máme tohle za sebou, zodpovíš mi popravdě ještě na ty první dvě?"
"Ono... všechno to s tím souvisí. Když to tak vezmeš..." Odbíhal a podle toho, jak moc se zadrhával, nechtěl pokračovat v konverzaci. Ale já se nehodlal tak lehce vzdát. Potřeboval jsem to slyšet od něj.
"Co spolu souvisí? promiň, jsem nechápavej."
Pobavilo mě, jak sebou vyděšeně cukl. Chvilku jen tak seděl, a pak si přitáhl kolena k bradě, aby se na mě nemusel dívat.
"Brečel jsem protože... zpíval jsi smutnou a romantickou písničku, přitom ses na mě koukal. Koho by to nedojalo? A s tím polibkem... ten... po něm jsem už toužil dlouho, takže proto..."
Spokojeně jsem se nadechl a dlouze vydechl. Viděl jsem, jak se třepe. Podle mě to nebylo strachem nebo něčím podobným, ale nervozitou. U některých lidí to prostě nervy nevydrží a člověk se začne strašně třepat, aniž by to chtěl. Přisedl jsem si k němu a objal ho, "za to přiznání si zasloužíš odměnu."
Podíval se na mě a toho jsem právě chtěl využít. Hladově jsem se vrhnul na jeho ústa. Zezačátku trochu mumlal, ale pak se uklidnil a všechny mé polibky přjmal. Spustil nohy na zem a objal mě, bylo mi jasné, že mě teď jen tak nepustí.
Povalil jsem ho na pohovku a nachvilku přestal, "je ti jasný, co mám teď v plánu udělat?"
Přikývl.
"Ale já nechci být jak tvůj bratránek," zašeptal jsem, "pokud budeš chtít přestat, zakřič na mě, dej mi facku, odstrč mě nebo cokoliv jinýho, dobře?"
"Ty nejsi... jak můj bratranec," začeptal a natáhl se pro další polibek.
Pochopil jsem, že teď jdou všechny zábrany stranou. Shaun se mi tu ukazoval v úplně jiném světle. Byl to on, kdo na mě tlačil a hladově líbal. Tak jsem zavřel oči a všem svým i jeho pocitům jsem se poddal.
Z toho tranzu jsem se dostal až když se Shaun trochu zavrtěl a kolenem se dotkl mého klínu. Lekl jsem se a nachvilku ho přestal líbat. Všiml jsem si, že jsme oba nazí... tak rychle, ani jsem to nepostrehl. Zezačátku jsem ani nevěděl, co mám dělat. Jen jsem na jeho tělo zíral. Byl jak zranitelný andílek, který se podemnou chvěl a krčil studem.
Pak mi to všechno najednou docvaklo a já věděl, co dělat. Sklonil jsem se k jeho hrudi a svou ruku jsem nasměroval k jeho rozkroku. Za ten sten, který vydal, bych mohl zabíjet. Měl tak nádhernej hlas!
"Je to příjemný?" zeptal jsem se.
"Jo," pípl a hned zas ze sebe vydal pár stenů.
Pečlivě jsem si ho připravoval, ale přitom strašně trpěl. Už jsem ho chtěl cítit, tak strašně moc! Mohl jsem se z toho zbláznit, ale nechtěl jsem mu ublížit. Pro nás oba to bylo poprvé. O mě tu víceméně nešlo, protože to bude Shaun, kdo bude trpět... alespoň teda zítra ráno...
Naposledy jsem ožužlal jeho bradavku a už jsem si to mířil k jeho klínu. Napřed jsem chvilku strnul, když jsem si pomyslel, že tohle dělají holky klukům... ale teď jsou všechny zábrany stranou, takže jsem se na svoje myšlenky vybodl a začal jsem lízat špičku. Pomalu a dráždivě.
"Ne... ne!" vzdychal.
Podíval jsem se na něj, "proč ne?"
"Je to... trapný..."
"Není," usmál jsem se, "chtnáš dobře..."
Pak jsem se zas ponořil do průzkumu jeho malého kamaráda. Zas jsem napřed lízal špičku, když mě to přestalo bavit, tak jsem začal lízat jeho celou délku, jako by to bylo lízátko, no a v poslední fázi jsem ho vzal do úst celého. Dráždil jsem ho, ale nechtěl jsem, aby teď hned vyvrcholil. To bych zkazil naši zábavu...
Jak jsem ho tak dráždil, zkoušel jsem do něj proniknout prstem. Napřed jeden, pak druhý, nakonec třetí. Musel jsem ho dostatečně připravit.
"Můžu?" zeptal jsem se ho.
Shaun se na mě podíval a s úsměvem přikývl.
Tak jsem si podebral jeho nohy a začal do něj pomalinku pronikat. Křičel. Poznal jsem, že to steny nejsou, že je to křik.
"Jestli chceš, přestanu," řekl jsem. Shaun pouze zavrtěl hlavou na znamení ne.
Začal jsem se v něm pomalinku pohybovat. Hodně pomalu, aby to moc nebolelo. Shaunův křik opět brzy vystřídaly steny. Začátek je vždycky nejhorší a mysím, že už se z toho dostal.
"Jak ti je?"
"Už... líp..." vydechl.
Usmál jsem se a trošičku přidal na tempu. Uvnitř něj bylo tak příjemně. Dalo by se říct, že mi takhle dobře nikdy nebylo. Bylo to něco úplně nového a já si ty nové pocity užíval.
Vystřídali jsme snad všechny polohy, co nás napadli. A i když jsme hodněkrát vyvrcholili, nikomu z nás se nechtělo přestat.
Vypadá snad takhle láska? nebo je to jen chtíč?
Už ani nevím, kdy jsme přestali. Nevím, kdo usnul první. Vím jen, že jsme usnuli na pohovce, já ležel a Shaun ležel na mě.

Ráno mě probudilo nepříjemně ostré slunce, které mi pálilo přímo do obličeje. Nachvíli jsem se zasnil. Vzpomínal jsem na včerejšek, na Shauna, jeho polibky a... na to, co jsme dělali.
Podíval jsem se na něj a usmál jsem se. Ležel jak maly dítě. Bylo jediný štěstí, že mám na pár dní od rodičů pokoj, protože kdyby nás takhle našli, nedopadlo by to nejlíp.
"Shaune..." malinko jsem s ním zatřepal.
Otevřel ty své smaragdové oči a podíval se na mě. Pak si asi uvědomil, že na mě leží a strašně se začervenal.
"Dobré ráno," pozdravil jsem s úsměvem.
"D-d-dobré..." zašeptal.
"Už se nemusíš stydit," zasmál jsem se.
"A-ale... já... já jsem byl včera úplně jinej!"
Začal jsem se smát. Byl jsem rád, že teď znám Shauna se všemi jeho tvářemi i pocitami. Mohl bych se klidně vsadit, že takhle ho neznaj ani vlastní rodiče.
"Můžeš mi něco slíbit?" zeptal jsem se.
"Jo..."
"Slib mi, že tuhle svojí stránku neukážeš nikomu jinýmu, než mě."
"Slibuju," zašeptal s úsměvem.
Pokusil se vstát, ale jen jak se o to pokusil, lehl zase s bolestí zpátky na mě.
"Bolí to moc?" zeptal jsem se.
"Moc ne, budu v pořádku, zachvilku..."
Usmál jsem se, trochu jsem ho podebral a vstal jsem.
"Půjdu udělat snídani. Zatím lež, dobře?"
Přikývl.
Napřed jsem mu šel ještě pro přikrývku. Pak jsem se oblíkl a šel do kuchyně udělat snídani...

Celý víkend jsme strávili spolu. Chodili jsme do kina, na večeře, někdy i obědy. Doma jsme skoro ani nebyli. Bylo fajn, že se mi teď Shaun otevřel úplně a musím říct, že je to vážně úžasnej člověk a nikdy bych ho za nic na světě nevyměnil.
Ve škole je to trošku horší, protože se tam na nás skoro všichni koukají. Asi mají v pamněti ten náš odchod...
Především Clark nás pořád škádlil:
"Hej," zasmál se, když nás viděl zase spolu, "vy dva se k sobě chováte jak milenci."
Poznal jsem, že to myslí ze srandy.
Shaun sebou trochu trhl, "n-ne, jak těto mohlo-"
Už mě to začalo štvát, jeho poznámky i to, jak Shauna vyvádí z míry.
"Však jo," usmál jsem se a nadobro tak ukončil jeho poznámky...